Muzikál Děvět křížů: Příběh dvou, co chtěli proti proudu plout

Máte také někdy pocit déjà vu? O něčem se vám zdá, něco si představujete, prostě tak trochu cítíte, že se něco stane, a ono se to opravdu stane? Váš mozek jede na plné obrátky, pálí, přemýšlí. Říká si: proč? Co? Cože? Právě takový pocit jsem měl, když jsem zjistil, že se bude uvádět muzikál Devět křížů. Netajím se tím, že mám tento druh tvorby vyloženě rád. Mám rád věci podle skutečnosti, legendy, věci historické anebo příběhy, nad kterými se musí trochu přemýšlet. Někdy ten pocit tajemna, neštěstí či štěstí ve vás vyvolá vlnu euforie. No a přesně to se stalo. 

Už jako malé děcko jsem dost vnímal lidské osudy, příběhy a báje. Dlouho jsem přemýšlel, proč se to tak děje. Proč se vůbec z někoho může stát zlý člověk a způsobit tolik neštěstí? Nikdy jsem tuto záhadu nevyřešil. Stejně tak, jako se z vyprávění příběhů postupem času staly báje či legendy, tak i život plyne dál. Ovšem nějaká ta část v nás zůstává po generace... „Možná pravdu vyprávím, možná zázrak, co já vím. A možná jen příběh dvou, co chtěli proti proudu plout... A teď musí napořád, tam v hlíně Vysočiny spát“.

Jak čas plyne dál a z minut se stávají hodiny, z hodin dny a ze dnů měsíce a roky, tak i příběh o nešťastné události mění svoji podstatu. Z vyprávění se stávají báje a legendy, které nikdy nezaniknou. Po generace se předávají dál, a ať už je to verze taková, či onaká, nebo trochu přibarvená, podstata zůstává stejná. Nikdo skutečně neví, co se tenkrát stalo. Byl to nevyhnutelný osud, nebo předem připravený plán?

Pokaždé, když projíždím kolem místa, kde stojí devět křížů, mám zvláštní pocit. Toto místo působí přímo magicky. Pokud se chceme zabořit trochu do minulosti, existují písemné doklady z přelomu 17. a 18. století nesoucí název Krvavá nevěsta aneb Devět křížů v lese Bítešském. Základ je stejný: nemocný či zbitý chlapec najde přístřeší u bohatého kupce a zamiluje se do jeho dcery. Ta mu dává slib, že na něj bude čekat, než se vrátí z vojny. Roky plynou a chlapec nikde, proto se chystá nová svatba, však s jiným ženichem. V osudný den svatby se chlapec vrací a dojde k nešťastné události... „Kam ta těla zahrabali, do hlíny Vysočiny. Kam ta krev tekla potokem.“ Tak nějak se to asi stalo. Pokud vás zajímá trochu jiný příběh, pro mě skvěle napsaný, musíte navštívit Městské divadlo Brno. 

Kde jinde než v Brně mohl tento příběh znovu ožít. Místní legenda se opět probouzí a nechává nás nahlédnout pod pokličku této události. Komu můžeme poděkovat za tento muzikál? To je zcela jednoduché, a pokud nevíte, dovolte, rád vám představím báječné trio autorů. 

Prvním členem z autorů tohoto díla je Robin Schenk. Nevím, jak dlouho Robin připravoval hudbu k muzikálu Devět křížů, musím však říct, že je prostě bůh. Jsem strašně rád, vlastně jsem pyšný a hrdý, že v dnešní době umí někdo vytvořit vlastní novinku. Všechna čest, když usednete v divadle na sedačku a unášíte se příběhem s krásnou hudbou, která je pro vás originálem. Nevnímáte žádnou kopii, ale důkladně promyšlenou tvorbu. V hudbě je cítit vše, každý náznak atmosféry, citu, lásky, napětí i tragédie. Vnímáte místní hudbu, v níž jsou použity klasicky české prvky. Příběh trvá téměř tři hodiny a je naplněn všemi tóny - od středověké hudby po církevní, trochu filmovou, až po rockové časti. Jsem taktéž nesmírně rád, že zde bylo vytvořeno místo i pro starší hudební nástroje. Tímto článkem vzdávám hold a děkuji, Robine, že jsi nám dokázal připravit takovou lahůdku.

K hudbě zajisté patří i text. Ano, text může být někdy trochu problémem Text nám spolu s hudbou vypráví příběh a je to on, kdo v nás vyvolá pocit nadšení při odchodu z divadla. I zde můžete zůstat úplně v klidu. Petr Štěpán propůjčil svůj jazyk a krásně tento tajemný příběh otextoval. Každé slovo či věta do sebe skvěle zapadá, stejné jako dětská skládačka. Postavy nemluví zbytečně, ale slova mají přesný význam. V textu je slyšet cit, kterým byla obdařena každá postava v ději. Je vidět, jak důkladně to je celé promyšlené. V této souvislosti doporučuji zakoupit si krásný program, který je obdařen nejen obrázky, celou legendou, tvorbou muzikálu či obsazením, ale především i kompletním textem celého příběhu. Přiznám se, že jsem ho četl s nadšením. „Hej, vlku, nadešel soudný den, stejně tě nakonec dostanem. Chtěl jsi žrát z našich stád. O mladé ovci nech si zdát“. Postupem času, když si to znova a znova procházím a přemýšlím nad textem, musím též říci, že text nesedí pouze pro tento příběh, ale rozhodně se promítá i do dnešní situace a pasáže odrážejí i dnešní uspěchanou dobu. 

Na závěr jsem si schválně nechal třetí jméno, a tím je Miroslav Ondra. Scénář je zajisté též rozhodující a velmi důležitý. Miroslav Ondra na něm spolupracoval s Petrem Štěpánem. Tuším, že nebylo jednoduché uchopit tento příběh a znovu celou legendu oživit. Troufám si říci, že se to výtečně povedlo. Stejně jako v hudbě a textu, tak i ve scénáři se podařilo zdůraznit každý charakter postavy. Nikdo nehraje vedlejší housle. Každá minuta na jevišti je důkladně využita a já mohu s chutí sledovat výkony všech účinkujících. Dnes vám příběh nebudu zcela otvírat. Kdoví, jak to vlastně bylo? Příběh, který nám vyprávějí autoři, je ale zajisté originální a velice lákavý. Chcete-li nahlédnout, co se tenkrát stalo, nezbývá nic jiného, než přijít a zjistit to.

Pojetí scény působí velice jednoduše, není zde žádný rušivý klam. Tak trochu mi to připomíná muzikál Come from Away: pouze dřevěná stěna, stromy a pár židlí a stolů. Ty doby, kdy jsem miloval obrovskou scénu, jsou pryč. Teď mi bohatě stačí kvalitní dílo, slušný scénář a obsazení, které dokáže zaujmout. Což se v Devíti křížích děje, a za to jsem rád. Nesmím také opomenout krásné využití scény před jevištěm. Zde je vytvořen jakýsi potůček, který protéká skrz obrovské kameny. Právě na toto místo je přesunuta značná pozornost ve scénách s ústřední dvojicí. Emil Konečný skvěle vystihl život na Vysočině, které spolu s kostýmy Elišky Ondráčkové Lupačové tvoří kompletní celek. Vyzdvihnout musím také krásné choreografie. Postavy nechodí zbytečně jen tak po jevišti, ale hrají, a dokonce se dočkáme i lidového tance a honu na vlka, který mě uchvátil naprosto dokonale. Stejně tak i v písni Uherské koně je skvěle zařazeno stádo koní... „Jo, ty uherské koně“.

V samém úvodu představení přichází na jeviště postava „Dívky“- ano, ona se tak jmenuje. Tato postava ztělesňuje aspoň pro mě něco jako podobu anděla či smrti. Objeví se vždy, když se blíží něco temného. Nevím, jaký byl přesný záměr autorů, ovšem Elena Juráčková se skvěle trefila a dokázala na sebe ihned strhnout moji pozornost. Dívka působí značně křehce, jemně, jako by viděla budoucnost a přesně věděla, co se stane. Elena měla čistou barvu hlasu, která při zavření očí opravdu dávala pocit klidu a útěchy. Byla taktéž částečně průvodcem děje, který nám příběh otevře a poté ho opět uzavře.

Za mohutného deště přichází na jeviště další postavy. Jednou z nich byl Rychtář Heřman. Rychtář je tak trochu hlavou příběhu, něco jako starosta zdejší dědiny. On má právo rozhodovat, co a jak bude. Působí zcela jistě, ví, co má dělat, a jeho občané mu věří. Milan Němec a Rastislav Gajdoš roli rychtáře zvládli s přehledem. Přiznám se, že mě více oslovil Milan. Jeho podání bylo opravdu přesvědčivé. Jeho hlas měl sílu - přesně tak, jak řekl, tak se taky stalo. Měl respekt a působil zcela jistě. Plně prožíval svoji část v příběhu a neskutečně mě bavil. Rastislav působil též dobře, ovšem menší nejistoty se dostavily, věřím, že postupem času bude též skvělou volbou pro roli rychtáře. 

Spolu s rychtářem se objeví na scéně i další postava. Muž v tajemné kápi, zvaný Kudla. Už jenom z toho jména jde strach. Působí tajemně, nešťastně, jako by nevěděl, kterou cestou se vydat. Má jít tou správnou, nebo tou špatnou cestou? Pánové Jiří Mach a Petr Štěpán jsou v této roli dokonale přesvědčiví. Mají jiskru, dokážou předvést rozdvojenou osobnost, a tudíž si s námi lehce zahrát svou hru. Jiří Mach má hlubší hlas, šel z něj opravdu strach a v této roli mě zcela přesvědčil. Petr Štěpán pojal roli zase trochu jinak. Samozřejmě taktéž skvěle, předvedl zase svoji hru a lehce si s námi pohrál. Oběma pánům se tato role povedla a jejich část v příběhu si ponese každý z nás ve své hlavě domů z divadla. 

Jaký by to byl statek bez pořádné ženy? Je zde také postava Adléty. Žena krev a mléko, veselá ženština se smyslem pro humor a láskou v srdci. Přesně takové byly Alena Antalová i Lenka Bartolšicová. Tato postava je vlastně světlem v tomto krásném představení, neskutečně mě bavila a rád jsem čekal na každý její výstup. Každá z nich vložila do této role kus sebe, což bylo značně vidět. Jsem rád, že jsem mohl vidět obě tyto dámy. 

V roli Dory se představily Johana Gazdíková a Marta Matějová. Dora je jednou z dívek, která spolu s kamarádkami Klárou (Alžběta Janíčková a Petra Šimberová) a Bětou (Michaela Hasalová a Zuzana Holbeinová) tvoří celek. Vždy, když přiběhnou na jeviště, je radost je sledovat. Též veselá kopa dívek, které dospívají, řeší lásky, klepy a kují různé pikle. Každá z dívek skvěle zapadla do příběhu, byla po pěvecké stránce bezchybná a užívala si svůj čas na jevišti. Jsem rád, že jsem mohl též vidět všechny alternace. V roli Vavřince se nám představili Jonáš Florián a Ondřej Halámek. Postava Vavřince je jasně určená. Je totiž předem zvoleným nápadníkem pro Elišku. Oba pánové si zahráli osudem zkroušeného snoubence, a ač na malém prostoru, dokázali zaujmout a předvést svůj talent. Stejně tak je zde i jedna postava, kterou toužím zmínit, a tou je Hrbatý. Je to sice malinká role, ovšem na tuto postavu se zcela jistě zaměříte a bude sledovat každý její pohyb. V obou reprízách, co jsem mohl zhlédnout, jsem měl Oldřicha Smysla. On pojal tuto postavu prostě skvěle. Bavil mě jeho herecký výkon a též i jeho část v příběhu.

Na závěr článku si nechávám schválně představitele hlavní dvojice, kterými jsou Eliška a Luka. Ani nevím, kde mám začít. Prostě to bylo boží, skvělý, úžasný. Obrovská chemie, cit a jiskření. V roli Elišky jsem viděl pouze Svetlanu Janotovou. Svetlana si mě jednoznačně omotala kolem prstu hned od samého začátku. Se zatajeným dechem jsem sledoval její výstupy. Bavila mě její plachost, křehkost a poté odvaha a odhodlaní. Zcela vystihla charakter své role. Po pěvecké stránce byla též výborná. V hlase bylo slyšet vše - radost, smutek a beznaděj, zároveň i lehkost a odvaha. Myslím, že tato role jí jednoznačně sedla a budu se těšit na příště. Samozřejmě věřím, že i Kristýna Daňhelová bude vynikající alternací. 

V roli Luky jsem měl hned obě alternace, jimiž jsou Libor Matouš a Ondřej Studénka. Luka má těžký úděl v tomto představení, má totiž na bedrech celý osud příběhu. V prvním představení jsem viděl Libora Matouše. Libor si ihned získal moji pozornost. Byl to on, kdo přijel z Uher, jeho horká krev mu kolovala v žilách a v zádech byla cítit přítomnost koní. Jeho energie zářila celým sálem a po písni „Ty uherské koně“ rozezněl celý sál potleskem. Skvěle se hodí na tuto roli, je vidět jeho houževnatost a odvaha. Spolu s Eliškou vnímáme lásku z každého jejich pohledu a neustálého jiskření. Bravo, Libore.

Den poté se představil Ondřej Studénka. Je zajímavé vidět hned dvě alternace po sobě. Ondra pojal roli zcela odlišně - trochu jemně, spíše plaše. S odstupem času myslím, že vlastně předvedl i jiný náhled na postavu Luky, což je skvělé. Též působil zamilovaně, ovšem smutek z chování zdejších obyvatel byl na něm hodně znát. Ondřej předvedl zcela jinou hru, s obratem v druhé půlce představení. Působil též jistě a přesvědčivě. Obě dvojice Elišky a Luky budou vždy zajímavou volbou a variací příběhu Devíti křížů. 

Dovolím si též pochválit i ostatní členy v představení. Nemohu je všechny jmenovat, ovšem i vám patří mé díky. Musím se ovšem pozastavit a připomenout ještě tři jména, která jste už dnes četli v mém článku. Jsou to jména tří autorů. Ano, i je totiž uvidíme v příběhu - každý z pánů zde má roli. Je bezvadné, že zde můžeme vidět i samotné autory muzikálu. Jistě se ptáte, v kterých rolích? No, přijďte se podívat a uvidíte.

Pokud si toho stále nikdo nevšiml 😊 je vidět, že toto představení mě zcela pohltilo. Jsem opravdu nesmírně rád, že se Devět křížů tolik povedlo. Mám rád novou tvorbu, nadějné umělce a autory, a to vše se zde dostavilo v plném počtu. Děkuji, děkuji. Ať se tento příběh skutečně stal, nebo je pouhou legendou, vždy bude v každém z nás a jsem rád, že si ho můžeme připomenout právě v Brně, nedaleko od místa osudné události.