Muzikál Sunset Boulevard: Život ve světě falešných představ

 

Příběhů o konci éry němých filmů by se určitě našla celá řada. Ať už v knižní, filmové či jevištní podobě. Jaký byl ale osud herců, jejichž kariéru zvukový film ukončil? Dokázali se s touto skutečností vyrovnat a najít ve svých životech nové uplatnění a smysl? Jedním takovým osudem bývalé hvězdy éry němých filmů se zabývá právě muzikál Andrewa Lloyd Webbera (hudba), Dona Blacka a Christophera Hamptona (libreto) - Sunset Boulevard, který jsem ke konci května roku 2022 měla možnost vidět v plzeňském DJKT.

Příběh vychází ze stejnojmenného filmu Billyho Wildera, ověnčeného celou řadou cen. Musím se však přiznat, že jsem tento film dosud neviděla a nemohu tudíž posoudit, nakolik muzikál ctí filmovou předlohu. Setkání s tímto muzikálem však pro mě nebylo v Plzni nové. Před sedmi lety jsem totiž viděla ostravské uvedení tohoto kusu, jehož mrazivý děj mě již tehdy fascinoval. Při návštěvě stejného muzikálu v Plzni jsem se tudíž nemohla vyhnout určitému srovnávání obou uvedení a musím přiznat, že ideální by pro mě byla jejich kombinace. 😊 Na druhou stranu, porovnávat představení zhlédnutá v rozmezí tolika let, mi nepřijde úplně spravedlivé a zaměřím se tedy především na nové plzeňské uvedení, v režii Lumíra Olšovského. Ostravy se tedy tentokrát dotknu pouze okrajově.

Na první znatelný rozdíl jsem nicméně narazila hned na úplném začátku v úvodní scéně. V Ostravě se totiž zcela jasně již v prvních vteřinách dozvídáme, jak muzikál skončí a vlastně už jenom sledujeme dění, které nás k tomuto konci dovede. V Plzni mi připadalo, že toto nebylo tak patrné. Pro samotný děj muzikálu to vlastně nemá žádný zásadní význam, ale jedná se o detail, co mě při mém prvním setkání se Sunset Boulevard nadchl a který jsem si celé ty roky pamatovala…

Pak už se nám ale postupně rozkrývá příběh mladého neúspěšného scenáristy Joea Gillise, který se při útěku před věřiteli náhodně setkává se stárnoucí hvězdou němých filmů, Normou Desmond. Pod záminkou, že sám upraví zcela nepoužitelný scénář, jenž Norma sama napsala a slibuje si od něj svůj velký comeback, se Joe v její luxusní vile zabydlí. Vzniká mezi nimi podivný vztah, založený na sobectví, falešných představách, vypočítavosti a přetvářkách. Joeovi ale postupně dochází, že život v luxusu, který mu Norma nabízí, není všechno. Cítí se osaměle a uvědomuje si bezútěšnost tohoto prostředí a izolaci od svých vrstevníků. Později získává i lásku mladé Betty Schaefer. Podaří se mu najít sebe sama a zpřetrhat všechna pouta, která mezi ním a Normou vznikla? A dokáže mu Norma takový krok odpustit?

Dramatický děj je v DJKT podtržen nejen skvělou hudbou, ale působí úchvatně též po vizuální stránce. Působivá je nejen scéna Lucie Loosové, jíž dominuje především velmi impozantní vila Normy Desmond, přičemž se dle potřeby ocitáme uvnitř nebo na zahradách před ní (nechybí dokonce ani bazén 😊). Ocitneme se ale i ve filmových ateliérech či se před vámi hlavní hrdinka na scéně projede v luxusní limuzíně. Povedené jsou též kostýmy Andrey Pavlovičové, které, ač ctí danou dobu, vypadají natolik dobře, že bych si většinu z nich dovedla představit i v současnosti. Nejvíce prostoru je v tomto směru samozřejmě věnováno představitelce Normy Desmond, proměnami ale prochází i postava Joea. Uvidíte zde ale též kostýmy ve filmovém studiu, kde zrovna probíhá natáčení nějakého filmu. Na své si přijdou též milovníci výpravných sborových čísel. Zde dostává prostor skvělá početná company, tvořená prakticky celým souborem DJKT. V úvodním čísle ve filmových atelierech či později, např. na silvestrovské oslavě, je toho na scéně k vidění tolik, že je velmi těžké věnovat pozornost každému detailu. Zkrátka nebudete vůbec vědět, kam se dívat dřív. 😊

Pro mě osobně je ale v představení Sunset Boulevard nejzajímavější samotný vztah ústřední dvojice. Je pro mě těžko uchopitelný a plný celé řady emocí, mezi nimiž ale láska rozhodně není na prvním místě. Ze strany Joea bych si troufla tvrdit, že vůči Normě cítí až odpor a opovržení, určitě ale též soucit, možná i trochu pocit zodpovědnosti? Norma naopak dělá vše proto, aby si udržela Joea sama pro sebe, její přístup je, dalo by se říct, až majetnický a nezdravě závislý. Toto vše bychom si ale nemohli naplno užít, nebýt skvělého obsazení, které se v DJKT skutečně povedlo.

Začnu tedy rovnou rolí hlavní, představitelkou Normy Desmond – Stanislavou Topinkovou Fořtovou. Norma v jejím podání je osobou, která již celé roky žije mimo realitu – její sláva již dávno skončila a ona si tento fakt vlastně nikdy nepřipustila a nikdy proto ani neudělala jakýkoliv krok vstříc novým možnostem. Už i její samotné vystupování se mi zdálo plné přehnaných gest a patosu, což mi připadalo u hvězdy němých filmů, která je vlastně nikdy „neopustila“, adekvátní. Žije ve světě falešných představ o neutuchající popularitě a sní o velkém comebacku. Neuvědomuje si však bohužel ani fakt, že i kdyby se jí tento sen splnil, musí hrát role adekvátní svému věku, a ne takové, jako v době své největší slávy. Svým ztvárněním Normy tak ve mně dokázala k této figuře probudit soucit, ale současně i znechucení pro své manipulativní chování vůči Joeovi. S touto rolí jsou navíc spojená pravděpodobně dvě nejznámější hudební čísla tohoto muzikálu a musím přiznat, že v obou případech u mě došlo na slzy dojetí. 😊 Pro mě osobně bylo však v podání Stanislavy Topinkové Fořtové strhující především naprosté finále představení.

Neméně zajímavá je ale postava Joea Gillise, která prakticky po celou dobu neopustí jeviště. Toho si v Plzni naprosto skvěle zahrál Pavel Režný a jeho titulní píseň Sunset Boulevard pro mě byla vrcholným zážitkem celého večera. Joe rozhodně není kladný hrdina, je sebestředný, arogantní a mnohé jeho jednání neschvaluji. Na druhou stranu jej ale můžeme vidět i v situacích, z nichž je patrné, že to ale není zase ani úplný „zmetek.“ K některým jeho rozhodnutím ho přiměl až vlek událostí, do kterých se dostal buď vlastním přičiněním, nebo se do nich nechal vmanipulovat, přičemž následně už vlastně nebylo cesty zpět. Pavel Režný dokázal každopádně Joea zahrát tak, že jsem až do samého konce věřila, že se mu podaří otočit svůj život správným směrem a zkrátka začít znovu a lépe.

Věřila jsem, že mu k tomu dopomůže Betty Schaefer, dívka, s níž se Joe seznámí ve filmovém studiu.  Betty chce společně s Joem přepracovat některý z jeho starých scénářů a při společné práci mezi mladou dvojicí přeskočí jiskra. Joe zásluhou Betty znovu pocítí chuť do života a je připraven čelit novým výzvám, i za cenu toho, že opustí luxus života, co mu Norma nabízí. Betty v podání Charlotte Režné byla okouzlující a plná elánu a nadšení. Připadalo mi proto uvěřitelné, že někdo takový by mohl Joeovi opravdu pomoct. Nesmírně se mi navíc líbil jejich duet při psaní scénáře, který měl oproti jiným hudebním motivům, úplně jinou, optimistickou náladu. Podařilo se tak krásně odlišit vztah Joea s Betty, oproti tomu s Normou. V prvním případě byla chemie skutečně nepřehlédnutelná. 😊

Poslední postavou, kterou bych ráda zmínila, je komorník Max, jenž se neúnavně celé roky o Normu stará a udržuje ji v iluzi, že její sláva stále přetrvává. Během mé návštěvy se jako Max představil Pavel Klečka a v této roli, která rozhodně není zanedbatelná, mě zaujal po herecké i pěvecké stránce. S osobou Maxe je navíc spojeno tajemství, které v průběhu představení vyjde na povrch.

V dalších menších rolích se představili Roman Krebs, Lukáš Ondruš, Radim Flender, Martin Davídek či Martin Holec.

Sunset Boulevard je muzikál, který nabízí velmi zajímavý příběh, s výborně vykreslenou psychologií hlavních postav, podtržený podmanivou hudbou Lloyda Webbera. Plzeňské zpracování si užijete též po vizuální stránce a výkony hlavních představitelů si rozhodně budete pamatovat. Pokud jste jej ještě neviděli, rozhodně stojí za to se na něj do Plzně vypravit. 😊