Zvídavé otázky 7 statečných: Kristina Brachtlová

 
(Foto: Jakub Hübner)

Hudba je fenomén. V uměleckém světě patří hudbě výsostné královské postavení, muzika jednoduše kraluje všemu, co se považuje za umění. A hudba je právě tím, co moderní divadlo obohacuje a přináší do něj nespočet žánrů a stylů. Co všechno však obnáší hudební nastudování muzikálu, zejména takového, který se hraje na prknech se živým orchestrem či kapelou? Nejdůležitější součástí je korepetice čili práce se zpěváky. Jednoduše řečeno – je třeba naučit herce jejich role zpívat.

Kristina Brachtlová je klavíristka a korepetitorka, která má s hraním v divadelních orchestrech bohaté zkušenosti. Vídáme ji hlavně v Goja Music Hall na představeních Fantom opery nebo Čarodějka (Wicked) a v Divadle na Maninách v muzikálu Doktor Faust. Je také korepetitorkou na konzervatoři a věnuje se hraní i koncertně, kdy doprovází muzikálové umělce na jejich sólových projektech. A proto také neunikla naším zvídavým otázkám…

George: V divadelním světě jste všeobecně známá. Můžete se nám přesto trochu představit, v čem spočívá vaše práce ve světě muzikálu? 😊

Já že jsem známá??? To si musím zapsat do deníčku, hihi… Moje práce je stručně řečeno nastudovávat muzikály nebo koncertní programy apod., odehrát konkurzy, odkorepetovat je s umělci, při režijních zkouškách suplovat orchestr, dávat zpětnou vazbu zpěvákům a hercům, a pak se nenápadně přesunout do orchestru. Někdy dělám všechno z výše jmenovaného (třeba v Goji), někdy jen něco z toho…

Eric: Korepetice jsou jistě vděčná práce, i když také nesmírně náročná. Co představuje při korepetici nejsložitější část? Je jednodušší práce se sólisty, nebo naopak se sborem? Jak dlouho trvá, než se taková „kompačka“ v muzikálu „sehraje“ a „sezpívá“? Vznikají při tom i humorné situace? Anebo jsou to především nervy?

Nejsložitější je vydržet a nenechat se unést, pokud člověk při zkoušení nebo provozu divadla s něčím hluboce nesouhlasí, ale ví, že nemá nejmenší šanci cokoli změnit… Práce se sólisty je snazší, je víc soukromá. U company je to často spíš krocení dravé zvěře (myšleno v dobrém). 😊 Legrace je u divadla pořád, denně… Hlavně v orchestru, který je „krytý“, tzn. úplně mimo jeviště (Goja, Doktor Faust), tam blbneme pořád… Hádejte, kdo tam vždycky nejvíc zlobí… ??? 😃

Marťa: Jak dlouho trvá hudební nastudování nového muzikálového kusu (myslím toho se živou kapelou či orchestrem) a v čem vlastně spočívá? Kolik lidí v průměru se na něm podílí?

Záleží na rozsahu díla… Muzikály Producenti v HDK nebo Fantom opery či Čarodějka v Goji apod. trvaly dohromady od první korepetice do premiéry cca půl roku. Menší projekty typu Tick tick… Boom! nebo NE/Normální (Next To Normal) trvaly zhruba 2-3 měsíce. Počet lidí zase závisí na typu díla. Na Fantomu opery je suma sumárum asi 60 lidí (sólisté, company, orchestr, technika, líčení, garderoba, apod), na TTB nás bylo celkem 10. Mimochodem, já mám mnohem radši menší projekty. Jsou lepší, zajímavější a více „odhalené“ – žádná rádoby velkolepá show typu Fantom opery nebo Wicked, ale čisté, ryzí divadlo bez všech okras, za které se leccos schová…

Annie: V představení Tick, Tick... Boom! jste se spolu s vašimi kolegy objevila na malou chvíli i v roli herce. Jaký to byl pro vás pocit? A uvítala byste podobné příležitosti i do budoucna?

Byl to fajn pocit. Bavilo nás to. Hlavně jsme na jevišti strávili pár minut, řekli každý 4 slova, a měli jsme větší úspěch než chudáci herci, kteří hodinu a půl neslezli z jeviště 😀 Byla to príma „herecká“ příležitost, ale radši se budu držet klapek…

Nikča: Ke hraní na hudební nástroj patří často neodmyslitelně i učení a předávání svého „know how“ dalším lidem. Řekla byste, že je o hru na klavír mezi nastupující generací zájem?

Je mnohem menší, ale to je u všech uměleckých žánrů. Navíc zrovna korepetice a hraní v orchestru je dost specifická disciplína, která se dá naučit jedině praxí, ničím jiným. A to pár let trvá…

Coffeerun: Často doprovázíte naše přední umělce na jejích koncertech, a ač tvoříte 50 % celkového úspěchu koncertu, je tak trochu škoda, že v podstatě vystupujete v jejich „stínu“. Jste vynikající klavíristka. Mate či chystáte nějaký vlastní projekt, nebo o něm alespoň sníte? Napadá mě třeba i spolupráce s Petrem Ožanou, to by bylo hezké a jistě zajímavé… 😉

S dovolením vás opravím: my jako živá kapela tvoříme minimálně 90 % úspěchu, a rozhodně nestojíme ve stínu zpěváků 😀 Naopak, díky nám mají jejich koncerty úspěch, o to se postaráme, ať se jim to líbí, nebo ne 😀 Teď vážně: ať si kdo chce co chce říká, živá kapela je holt živá kapela… Je to živý organismus a nad něj prostě není. A my si tu pozornost umíme získat, třeba interakcí se zpěvákem. A diváci si kromě krásných melodií užijí i trochu naší osobité muzikantské „show“… Zrovna nedávno mi říkala jedna nejmenovaná herečka/zpěvačka, jak je super, že tak blbneme, že je to daleko lepší, než kdybychom tam seděli jakožto seriózní hudebníci. Hrajeme muzikály, pop apod., nehrajeme vážnou hudbu, tam je to samozřejmě něco úplně jiného – i když i tam jsem nedávno při koncertě filharmonie jako divák viděla pěkné „rodeo“ 😀. Žádný vlastní projekt nechystám, na to nemám ani buňky, ani čas. Péťa Ožana je můj spolužák z konzervatoře, a s ním už jakýsi „projekt“ máme – učitel a žák… Péťu vnímám jako hudebníka, jemuž bylo na rozdíl ode mě od Boha dáno. A od dob covidu občas za Péťou zajdu na hodinu klavíru, dává mi skvělou zpětnou vazbu na moje vlastní hraní. Když si nachystám nějaké sólo, co chci někde použít, bez jeho „posvěcení“ to nikde nezahraji.

Little Lotte: V Praze jste nastudovala již celou řadu muzikálů různých tematických a hudebních žánrů. Je však nějaký ze současných světových muzikálů, který se v České republice ještě nehrál, a ráda byste jej u nás viděla a podílela se na něm? 😊

Moc bych u nás (ideálně v Praze) chtěla zažít Chorus Line. Ale ve vší parádě!!! A také bych moc ráda viděla některé muzikály, které u nás už proběhly, s jiným castem a v jiné režii…