Muzikál Frozen: Vítejte v Arendelle!

S muzikálovými pohádkami na jevišti jako by se roztrhl pytel, hlavně těch podle animované předlohy přibývá jako hub po dešti. V případě zahraničních produkcí je to povětšině šťastný krok – třeba Lví král (Lion King) nebo Shrek jsou velice povedené kusy, které se dají vidět i slyšet kdykoliv. Určitě je skvělým dílem i Kráska a zvíře (Beauty and the Beast), které jsem zatím neměla tu čest vidět živě, hudební ukázky na internetu jsou však moc pěkné.

Muzikál Frozen řadím na stejně vysokou úroveň jako ostatní zmíněné. Když jsem před 7 lety viděla v Londýně představení Lvího krále z pera Eltona Johna, po stránce muziky se u mě dostal do TOP TEN těch nejlepších hudebních skvostů. Nemluvím o skvělé jevištní show, která zmíněnou hudbu jen doplňovala. Letos jsme si s partou Statečných udělali radost, poctili své zhýčkané smysly návštěvou Theatre Royal Drury Lane v Londýně a zhlédli muzikálovou podobu Ledového království. Asi budu hodně přehánět, ale je k tomu milion důvodů – to byl panečku zážitek!

Pohádka Frozen vznikla v roce 2013 v společnosti Walt Disney Animation Studios a inspirací k ní byla pohádka Hanse Christiana Andersena Sněhová/Ledová královna. K tomuto počítačově animovanému filmu hudbu napsali Christopher Beck, Robert Lopez a Kristen Anderson-Lopez. Film se stal okamžitě celosvětovým hitem, jelikož má výborně napsaný scénář a příběh, dokonale vytvořenou animaci a v neposlední řadě krásnou hudbu s hitovým potenciálem, která osloví nejen děti, ale všechny generace. Film je známý i u nás pod názvem Ledové království a je oblíbený také díky ústřednímu hitu Let It Go (v českém přebásnění Najednou) v podání Moniky Absolonové. Proto dějovou linku není třeba nijak připomínat, ta muzikálová se od té animované téměř neliší, je to stejný příběh o lásce, odvaze, svobodě a touze po vnitřním štěstí. Pohádka se dočkala také pokračování Frozen II, které existuje zatím pouze v animované podobě.

Divadlo Theatre Royal Drury Lane je velikostí podobné ostatním londýnským divadlům, ani uspořádáním hlediště se nijak neliší od jiných. Tahle neskutečná vizuální show však udělala z divadla studený skandinávský sever, a jediné mávnutí Elsiny ruky vyvolalo mrazení nejen na jevišti a projekcích, ale i v zádech diváků.

Pohádky sesbírané H. Ch. Andersenem jsem měla ráda od dětství. Severské fantazijní příběhy ke Skandinávii tak nějak patří, Finsko je považováno za kolébku Santa Clause, socha malé mořské víly zdobí dánské hlavní město a skřítci trollové jsou dokonce norskými maskoty. Romantiku severu přinášejí také vikingské příběhy – napůl skutečné a historicky doložitelné, napůl skýtající prostor pro fantazii vypravěčů i posluchačů. Proto je i příběh dvou sester-princezen Anny a Elsy velice půvabný, romantický, umí pobavit i dojmout a je napínavý až do konce. Snoubí se v něm tradiční pohádkové prvky jako dobro vítězící nad zlem, kouzla, fantazijní prostředí, mluvící zvířata či věci a láska jako nejvyšší životní meta. Přenést tedy tuto veleúspěšnou kreslenou pohádku na jeviště při zachování všeho, co uměl ve filmu vizuálně vytvořit počítač, a dosáhnout stejných trikových efektů i na reálném živém divadle, musela být pro produkci muzikálu Frozen ta největší výzva, jakou si lze vůbec představit. Za sebe musím říct, že dílo se povedlo vytvořit tak dokonale, že víc to snad ani nešlo. Zkrátka připravte se na zážitek, kdy nebudete věřit vlastním očím…

Hned při příchodu do sálu vás přivítá překrásná projekce na plátně s polární září, kde svítí a mihotá se až do začátku představení. Sednete si a po chvilce si uvědomíte, že koukáte jen na to obří plátno a užíváte si divadlo v předstihu. Projekce celkově tvoří většinu všech efektů prostředí, dechberoucí je zejména ono mrazení, které má na svědomí Elsino prokletí. Z jejích prstů sněží a šmahem její ruky se dřevěný portál změní v jinovatku. Na zadním plátně uvidíte hory, rozbouřené moře i les skřítků. Dekorace jsou velice vkusné a půvabné, ať už jde o palác princezen či domeček v horách Wandering Oaken, který vypadá jako skutečný, i když jde jen o malbu, anebo zledovatělý most, který se „rozpadá“ pod tíhou Anny a Kristoffa. U mostu popravdě nechápu, jak se taková obrovská dekorace mohla vejít do zákulisí divadla, když se vlastně nevešla ani na jeviště. V podstatě cokoliv, co se objeví na jevišti, vypadá jako skutečnost anebo replika z filmu. Velkou roli hrálo perfektně nastavené a načasované svícení, které třeba vyskakující ledové kry udělalo vizuálně reálnými, ač byly možná jen z papíru… „Stavba“ ledového paláce pomocí projekcí a zavěšených stříbrných „sítí“ plných skelných kamenů a tvořících jinovatkové ornamenty je už jen tím pomyslným vrcholem, jenž dovede diváky k němému úžasu.

Nezbytnou součást představení jsou samozřejmě také dvě pohádkové bytosti z filmu – sněhulák Olaf a sobík Sven. Obě loutky byly rovněž zhotovené věrně podle filmu a jejich vedení bylo nejen dokonalé, ale i vtipné, a tak z nich nešlo spustit oči. Olaf také mluví a zpívá, což za něj obstaral herec, který ho vedl, ale stejně jsem nekoukala na herce, ale na pleteného sněhuláka s neskutečným výrazem. Naproti němu Sven nemluví ani nezpívá, a loutkoherce ani nebylo vidět, jelikož byl celý zabalený ve vtipně řešené atrapě sobí kožešiny, běhal (doslova) po jevišti po čtyřech a ještě stíhal ovládat jeho hlavu, mrkat očima a hýbat ušima. K odhalení herce nedošlo ani na děkovačce, takže jsme zůstali v sladké iluzi, že to byl možná opravdový sob 😊

Neméně dokonalá byla také hudba. Oproti kreslenému filmu byly nějaké písně připsané, hitový potenciál však zůstal, a přidané skladby pouze udělaly příběh malinko vtipnějším. Narážím konkrétně na píseň Hygge, při které nešlo se nepopadat za břicho již jen z toho, co všechno se při ní dělo na jevišti. Šťastní Skandinávci se prostě nezapřou. Kostýmy byly také v severském duchu a tradici, i když některé kroje bych zařadila spíš do Bavorska nebo Tyrolska. Ale to jsou koneckonců detaily…

Co chybí k dokonalosti? Vůbec nic. Obzvlášť, když roli Elsy zpívá božská Samantha Barks. Barvou hlasu hodně připomínala Moniku Absolonovou, dokonce bych řekla, že i vizáž a obličej mají velmi podobné. Půvabné líčení i paruka jí dodaly charisma pohádkové Elsy, i když Samantha je charismatická i bez jakýchkoli zkrášlovacích prostředků. Velice jí slušely veškeré kostýmy, zejména ony nepřehlédnutelné azurové šaty (mimochodem trik s bleskovým převlekem probíhá na jevišti stejně bleskově jako ve filmu).

Hlavní postavou však není Elsa, ale její sestra Anna ztvárněná Stephanií McKeon. Energická, vtipná, pošetilá a všudypřítomná – zkrátka nepřehlédnutelná, s obrovskýma očima a silným hlasem. Jejího parťáka na cestě Kristoffa hrál překvapivě Afroangličan Obioma Ugoala – navzdory své barvě pleti  dobře sedl do severského prostředí. Zpíval výborně, takže za mě dobrá volba. Olafa zpíval, hrál i vedl Craig Gallivan, prince Hanse hrál Cameron Burt a Oakena velmi vtipně a sebevědomě vystihl Jak Skelly. Musím ještě zmínit malou Elsu, Kaci Theobalds, a malou Annu, Elisu Lewis. Obě děvčata hrála i zpívala přesvědčivě, jako by celý příběh prožívala i ve skutečnosti. K výkonům nemám nejmenší výhrady, obsazení bylo vynikající a zážitek neopakovatelný.

Když to tak všechno po sobě čtu, snad žádný článek ode mě nevyzněl tak přehnaně adoračně. Když se na to podívám trochu střízlivějším pohledem, musím připustit, že tento muzikál je mainstream a komerce jako Brno (no, spíš Londýn). Oslíčku, otřes se! Megalomanská třpytivá show, ohromující efekty, hitovka ve všech směrech, cílící na celý svět a všechny generace, k tomu obchůdek plný merchandisingových předmětů všech druhů. Zároveň ale za sebe říkám, že to nebyl žádný bezduchý světýlkový nevkus, ale plnohodnotná pohádka s notnou dávkou humoru a dojímavým koncem. Vydělávající miliony dolarů, ale také přinášející velkou přidanou hodnotu v podobě převtělení klasické pohádky do hmotné podoby a zanechávající kvalitní kulturní zážitek. „Zmrzlá královna“ zůstane v mé hlavě ještě hodně dlouho 😊