Muzikál Johanka z Arku: Malé přiblížení nebesům

„Dnes poplivou snad i popel tvůj, zítra na oltáři stůj…“ Přejeme si zázraky, ale zároveň z nich máme strach. Kdo je jeden den hrdinou, stává se v těžkých chvílích v očích veřejnosti zločincem a později je opět očištěn a leckdy veleben a chválen za ta stejná slova, která ho dovedla na smrt. Taková ironie není bohužel našemu světu cizí – a to ani dnes, ani v průběhu staletí, již dávno uplynulých. Často bývá spojená s církví, ostatně to je případ i Johanky z Arku či Panny Orleánské, která je patronkou Francie a roku 1920 byla prohlášena za svatou… ačkoliv její život skončil upálením za kacířství. 

 

Jelikož se ve spojení s touto světicí používá též jméno Jana, brala jsem ji vlastně vždy za svou jmenovkyni. Snad právě proto mi nikdy nešlo do hlavy, že nás jméno sice spojuje, ale snad ve všem ostatním jsme odlišné. Neumím si představit, že bych v sobě našla tolik víry a síly, abych se vydala do války. Janu neboli Johanku coby historickou osobu jsem dlouhá léta moc nechápala a chodila jsem kolem ní dost oklikou. Pak ale zasáhl divadelní osud – moje švagrová, která melodie z muzikálové Johanky z Arku miluje, zatoužila představení vidět na divadle. Vyrazily jsme společně, ještě v doprovodu mé maminky. A já se také okamžitě zamilovala a začala jsem písničky poslouchat pořád dokola. Postupně jsem objevovala kouzlo jednotlivých melodií a stejně tak jsem si i v ději (autorem scénáře je Jiří Hubač) našla momenty, které mi připadaly zajímavé, poutavé či krásné. 

Říkala jsem si, že se určitě ještě na Johanku vrátím, ale pár let mi to nakonec přece jen trvalo – ať již proto, že jsem měla jiný program, či jsem čekala na trochu jiné obsazení, abych měla srovnání. Všechno zřejmě trochu zpomalil i covid. Dočkala jsem se tedy až v dubnu 2022, ovšem možná že to tak zkrátka mělo být…

Napodruhé jsme si s Johankou sedly ještě víc, než bych si bývala dokázala představit. Nedokážu si vysvětlit, čím to bylo, ale ten večer byla v divadle zkrátka neuvěřitelná atmosféra. Na jeviště přišla Iva Marešová a já ani na vteřinu nezapochybovala, že je to Johanka. Rovněž se mi líbili i její dva mužští protějšci. Všichni předvedli fantastické výkony, kde mi do nitra pronikl každý tón a každé zvolání či citoslovce. A nebyla jsem zřejmě sama, kdo to „něco“ výjimečného cítil, bouřlivý aplaus v řadě momentů během představení ukázal, kolika duší se muzikál právě dotkl. U mě první slzičky přišly již po La Hirově písničce Láska je Bůh. A v druhé polovině představení jsem pak už bulela jako želva, ani už nevím, během kolika písniček jsem měla od slz mokré oči a horké tváře. 

Hudba a výkony mě tentokrát zkrátka očarovaly ještě o trochu víc a i na některé aspekty příběhu jsem se dívala už trochu jinýma očima. Nejen na samotnou Johanku, ale i na válku, která se v představení odehrává. Některé momenty, ve světle událostí skutečného světa současnosti, zkrátka rezonovaly o něco víc. Namátkou třeba: „Válka je strašný řemeslo, i když se štěstí střídá, Je to jen dě**a prodejná a nafintěná bída…“ A takových úryvků je tam ještě o mnoho víc. Naplno jsem tím pádem ocenila, kolik pravdy a moudrosti se může v jednom muzikálu skrývat, i když věřím, že kdybych vyrazila na Johanku do třetice, narazila bych zase na něco, co mi třeba nyní uniklo.

Tím, že jsem Johanku z Arku neviděla v jejím původním uvedení v Ta Fantastice, vám možná chvílemi bude připadat, že Džejňulka »objevila Ameriku«, ovšem třeba je mezi našimi čtenáři ještě někdo, kdo v době premiéry tohoto muzikálu nebyl na světě, nebo byl ještě moc malý na to, aby trajdal po divadlech. Možná dá této legendě šanci také až teď, ostatně i mezi Statečnými máme jednu mladou dámu, která Johanku moc v lásce nemá. Třeba ji »nakazím« 😂

Nejprve tedy dokončím, co už jsem nakousla – lví podíl na kouzlu Johanky má hudba Ondřeje Soukupa spolu s texty Gábiny Osvaldové. Krásně se doplňují a vždy perfektně vystihují danou scénu, prostředí či vnitřní pochody postav. Když se ocitneme u krále, hudba hned napoví, že jsme u středověkého dvora – pak s ním začneme hrát bilboquet (což je slovo, které mě naučil až tento muzikál) a ocitáme se pomalu až v mateřské škole. Jednoduchá vlezlá melodie, opakující se slovíčka – sázím se s vámi, že ještě za dva dny vám sem tam v hlavě vyskočí „pooozor na loket!“ 😀

Teď už ale vážněji – leckdy je zase hudba v Johance monumentální a skutečně na vás dýchne podobnou atmosféru, jakou byste pocítili při chóru v kostele. Ačkoliv nejsem křesťanka, občas si sama notuji píseň Hlasy a její kouzelnou úvodní pasáž: „Hosana-Aleluja Johanko - už je čas! Johanko - slyšíš nás?“ 

Už dlouhou dobu miluji písničky Proklínám, Dalas jim víc, Láska je Bůh, Nebe to ví a Ty jsi ten déšť, které pro mě mají jedinečný půvab, a nespletu si je s žádnými jinými songy z muzikálů. Minule se mi v hlavě zasekla i melodie Vím, co cítíš. Nemohu ale zapomenout ani na píseň Most přes minulost, kterou jsem znala ještě před návštěvou divadla, jelikož těsně po roce 2000 hrála snad všude. Teprve časem jsem ale dokázala ocenit příběh, který v sobě nese. Delší cestu jsem si hledala též k téměř závěrečné melodii Spáso duše mé – dřív mě moc nezajímala, možná až trochu nudila. Ovšem při té zmíněné druhé návštěvě divadla, kdy jsem hodně z druhé půlky probrečela, mě konečně alespoň tato melodie na chvíli dokázala utišit a trochu ukonejšit. 

Teď trochu spoilery, tak pokud je nechcete číst, přeskočte na další odstavec 😉: Postavu Johanky teď mnohem víc chápu a občas si říkám, že kdyby bývala žádné hlasy neslyšela, mohla mít úplně jiný život. Ke konci je mi jí neuvěřitelně líto a přála bych si, aby byly pravdivé ony konspirační teorie, které jí přisuzují šťastnější konec – údajně po válce měla odejít do ústraní, možná se i vdát a konečně dát někomu lásku, kterou v sobě měla. Naprosto ale souhlasím s rozhodnutím v muzikálu takové možnosti vůbec neotvírat a skončit tradičně – její mučednickou smrtí. Právě píseň Spáso duše mé nám ale dává naději, že smrtí její osud tak docela neskončil a dočkala se přijetí do ráje. Její melodie je tak citlivá a něžná, že jsem si také připadala, jako bych se přiblížila nebesům. A to je nádherný pocit.

Pokud hudba v Johance dokáže přiblížit nebi, scéna Martina Hrušky vás pro změnu přenese do období gotiky. A stačí k tomu přitom velmi málo – základní scénu tvoří imitace kamenné zdi, nahoře menší náznak gotické lomené klenby a jemný světlý, v podstatě průhledný, závěs. Díky tomu máte hned pocit, že jste v nějakém paláci či chrámu z té správné historické doby. Co jsem mezi návštěvami Johanky stihla zapomenout, byly i různé drobnější rekvizity či prvky scény, které byly využity. 

Moc se mi líbilo naznačení vesničky, z níž Johanka pocházela, včetně malé ovečky 😊. Zajímavé bylo i použití modelu francouzského území, na němž se dalo ukázat, která města jsou dobyta a která ne. Vše pak doplňovaly i projekce, přičemž některé dobře dokreslily danou scénu, ale bez některých bych se zřejmě obešla, protože jsem jim nevěnovala moc své pozornosti. Téměř v závěru, když dvě znepřátelené strany vyjednávají o osudu Johanky, jsem ocenila zajímavý způsob, jakým bylo s projekcí pracováno. Na druhou stranu mi chvilinku trvalo, než jsem smysl rostoucích čísel pochopila – původně jsem měla za to, že označují počet mrtvých. Ostatně těch bylo možná ještě víc, protože panovníci vždy snáze obětovali životy poddaných, než nějakou tu minci ze státní pokladny, no ne? 😔

Zaujal mě i způsob, jakým byly naznačeny některé válečné bitvy – klasické šermířské souboje jsme neviděli, ale spíše se vše naznačilo dramatickými pohyby, které jsem si sama pro sebe nezvala choreografie války. Leckdy stačí málo a iluze je dokonalá 😊. Chválím samozřejmě i choreografii celkovou, kterou měl na starosti Martin Pešek. V Johance je hned několik čistě tanečních rolí, což jak možná víte, pokud mě nečtete poprvé, zrovna dvakrát nemusím a nevyhledávám. V tomto případě mě to ani moc nerušilo, i když musím přiznat, že jsem zkrátka pozornost věnovala něčemu jinému, ač ne přímo cíleně. Když už jsem někoho sledovala, byla to Duše Johanky - Adéla Hájková, která svými něžnými a jednoduchými pohyby dodala titulní postavě ještě další rozměr. Bez postav Smrti (Igor Kolva) a Války (Johana Hájková) bych se zřejmě obešla, podle bouřlivého potlesku, jakého se jim dostalo na děkovačce, ale tuším, že v tomhle ohledu jsem jednoznačně v menšině 😂.

Ocenit musím alespoň stručně i kostýmy, jejichž autorkou je Ludmila Várossová. Nejsem odborníkem na historii, ale všechno oblečení na mě působilo skutečně dobovým dojmem, logicky snad kromě Operátora, který je oděn více moderně a celým dějem nás provází už, dejme tomu, ze současnosti. Nejvíc oceňuji, že zatímco Johanka je třeba oblečena velmi prostě, La Hire už má oděv vojevůdce a král má šat zdobenější, a tak není pochyb, kdo je kdo. Vše je vyladěno do detailů, včetně třeba drobných výšivek. 

Vše dohromady vytváří krásnou iluzi, kterou doplňují ještě samotní herci svými výkony.  Jak už jsem zmínila, původní uvedení jsem neviděla, přesto jsem viděla nějaké úryvky ze záznamů a hlavně řadu písniček mám naposlouchaných právě s původními představiteli – Lucií Bílou coby Johankou, Kamilem Střihavkou či Petrem Kolářem jako La Hirem a Petrem Mukem v roli Raimonda. Mám dojem, že se všichni do rolí skvěle hodili, což se také podepsalo na prvotním úspěchu tohoto díla. Ač nejsem příznivkyně Lucie Bílé, jako Johanka byla jistě skvělá už jen proto, že perfektně vystihovala její popis „jak lilie ve větru a pevná jako skála“ – tedy něžná a zároveň silná. 

Co se týče současných představitelek, původně jsem si říkala, že Lucia Šoralová bude spíš něžná a Iva Marešová zase naopak silná a udatná. Když jsem je ale obě dostala šanci vidět a slyšet naživo, uznávám, že se jim rovněž krásně podařilo tyto dvě misky vah vyrovnat. Vidět je v této roli byl úchvatný zážitek. 

Obě navíc na mohutné hrudi Jiřího Zonygy působily jako malé a zranitelné, což vytvářelo krásný kontrast s tím, jak tvrdě musely vystupovat na bitevním poli. Zonyga je chlap jako hora, a tak jsem neměla problém uvěřit tomu, že bojuje hrdinně jako lev. Záhy jsem mu začala fandit, a ve chvíli, kdy zazpíval Láska je Bůh, mě absolutně dostal. Rovněž v hledišti to pak pořádně zaburácelo 😊.

Do třetice hlavních hrdinů přichází na řadu Raimond, kterého můžu charakterizovat pomocí jeho vlastních slov: neumí nenávidět, i když už Boha stokrát proklínal. S Johankou spolu vyrůstali a on ji věrně miluje, a proto ji následuje i na její svaté cestě. A to i přesto, že válčení pro něj není. Zkrátka chtěl žít a mít ji rád. Prostě to má těžké. 😊

Těžké to ale mají v očích diváků též jeho představitelé, všichni totiž máme stále v paměti jedinečné Proklínám v podání Petra Muka, tudíž se asi nikdo neubrání srovnání, minimálně během této písně. Já viděla Ondřeje Rumla a posléze Jana Tenkráta a mám dojem, že se oba herci s touto rolí poprali skvěle, a to jak herecky, tak pěvecky. Když jsem na fermanu viděla jméno Jana Tenkráta, tušila jsem, že budu spokojená 😊. A nemýlila jsem se, byl parádní. Trochu drze ještě dodám, že Honza na mě vždy působil velmi mladě – trochu jako takové jehňátko, zkrátka ideální představitel mladých, nevinných a zamilovaných hrdinů. To se podle mě ostatně hodí i k Raimondovi. Ovšem tentokrát mě překvapil – na jevišti působil mužně a slušelo mu to. Zkrátka zraje jako víno! 😊

Z menších rolí zmíním ještě krále, respektive dauphina (korunního prince), kterého perfektně ztvárňuje Jan Apolenář. Daří se mu tuto figurku vykreslit skutečně vtipně – díky tomu snadno poznáme královu povahu. Není vyloženě zlý, není ani prvoplánově hloupý, jeho největší chybou je však lenost – přemýšlení a kralování totiž holt trochu namáhá a „bolí“, tak je zkrátka jednodušší hrát bilboquet a nic neřešit. 

Dál se nám coby coby Operátor a v podstatě vypravěč a průvodce celým dějem představil Zdeněk Podhůrský. Sama nikdy nevím, co si o této figuře myslet, chvíli se vtipně „dohaduje“ s Johankou o detail o počasí, posléze ji v příběhu posouvá dál a zároveň ji i brzdí, když je třeba. Převtěluje se i do jiných figur přímo v jejím životě, a proto nedokážu říct, zda stojí na straně dobra, zla, nebo je zkrátka jen nezúčastněný a neutrální.

Naopak pochybnosti nemám v případě arcibiskupa, kterého ztvárnil Petr Opava se svým mocným hlasem tak skvěle, že jsem ho začala v podstatě okamžitě nenávidět 😀. Na druhé straně barikády pak stojí paradoxně postava kata – ten dělá jen svou práci a Johanku lituje. A my s ním. Petr Dopita mě v této úloze neskutečně dojímal. Navíc, podle potlesku, kterého se mu vzápětí dostalo, tuším, že jsem nebyla jediná 😊. 

O Johance z Arku už se dnes mluví jako o legendárním muzikálu. Já ji sice poznala až v novějším uvedení, a tudíž nehodnotím, jak moc se za ta léta, co se hraje, stihla proměnit, ale myslím si, že pořád neztratila to nejdůležitější ze svého kouzla – nádhernou hudbu, skvělé texty a zejména plno krásných a moudrých myšlenek, co v sobě nese. Rozloučím se proto jednou z nich – Láska je Bůh a Bůh je láska. 😊 To je něco, čemu bych ráda věřila.