Muzikál Matilda: Barevná a hravá pilulka proti depresi

Jméno spisovatele Roalda Dahla znám od dětství. Jednou se mi do ruky dostala kniha krátkých povídek s názvem Příběhy nečekaných konců, kterou jsem přečetla jedním dechem a několik dní o ní ještě přemýšlela. Řeknete si: povídka o dvaceti stranách přece nemůže zahrnout nic zajímavého… ale opak byl pravdou. Každý příběh mě dokázal pohltit již první větou, děj vyprávění představoval pokaždé nějakou absurditu a napínavý konec s pointou byl absolutně nepředvídatelný – zkrátka smyšlené příběhy od člověka s neuvěřitelnou fantazií, neskutečné, a přitom zhmotněné do konkrétních představ, s originálním vtipem a mrazením v zádech. Kraťoučký příběh, avšak ohromně barvitý, s mrazivým dotekem, cizí, a přesto hodně osobní… V každém vyprávění byla jistá rozšafnost, postavičky vylíčené jako ze snu nějakého zbloudilého člověka, pohrávání si s lidmi jako loutkami na drátkách a v zemi, kde je dovoleno vše… A přece ty příběhy měly pokaždé úžasnou logiku, závěr nechal čtenáři otevřenou mysl dokořán a nutil ho přemýšlet nad tou bezbřehou absurditou, která neznala hranice. Zkrátka každá povídka začínala úplně nevinně, děj však dostal po pár větách ohromné grády, dokonale zauzlená zápletka s každou další větou nabírala na absurditě a konec… ten byl takový, jaký by vás ani omylem nenapadl.

Roald Dahl se tak stal pro mě králem černého (no, černého je slabé slovo, spíš morbidního) humoru. Že byl autorem i knížek pro děti, jsem se dozvěděla až o hodně let později…

K těm nejznámějším Dahlovým dílům, které se dočkaly hudebního zpracování, patří Karlík a továrna na čokoládu a Matilda. Oba tyto muzikály jsou z kategorie těch dětských příběhů, v nichž se snoubí fantazie a útěk do vysněného světa. A oba se dočkaly i filmové verze. Přiznám se, že ani jeden z nich jsem zatím neviděla, ale oba spí v mém počítači a čekají, až se k nim dostanu… Při naší poslední návštěvě Londýna jsme bohužel Matildu nestihli zhlédnout, o to víc jsem se těšila na brněnské zpracování. Ačkoli jsem knížku nečetla, znala jsem Matildu z nemuzikálového filmu z roku 1996 s Dannym DeVitem v roli tatínka, tudíž příběh mi nebyl cizí.

Muzikál Matilda podle Roalda Dahla uzřel světlo světa v roce 2011 na West Endu a v roce 2013 na Broadwayi. Hudbu i původní texty napsal Tim Minchin, autorem scénáře je Dennis Kelly. Matilda Wormwoodová je dítě, které se narodilo do špatné rodiny. Je nejen nechtěná, ale také nadprůměrně inteligentní, a tak se stává nepochopenou a odstrčenou. Rodiče se věnují jen sami sobě – tatínek je živitelem rodiny, peníze však získává z podvodných obchodů s ojetými automobily, maminka má ráda jen sebe, svůj účes, make-up a šatník, a starší bratr pouze tráví celé dny u televize. Matilda naopak utíká do knihovny a čte všechno, co najde. Rozumí si s knihovnicí, které vypráví fantazijní příběh o eskamotérovi a akrobatce. Když poprvé přijde do školy, ohromí svou učitelku, slečnu Honeyovou, svými znalostmi, zato ředitelku školy, obrovskou „dámu“ slečnu Trunchbullovou, naopak ohrožuje – a to nejen svou inteligencí, ale i jinými schopnostmi, které v sobě znenadání objeví. Příběh tak dostává u všech postav nečekaný rozměr. Všichni totiž mají v příběhu své místo – i ti, u nichž bychom to nečekali a mysleli si, že jsou tam tak nějak navíc.

Matilda je muzikálová komedie, v níž jsou veškeré postavy ztvárněné tak, jak je vidí sama Matilda svýma dětskýma očima. Zejména ty negativní figury jsou značně přehnané vizáží i hereckým projevem.

Městské divadlo Brno připravilo výbornou podívanou pro malé i velké diváky. Představení bylo plné napětí, smíchu a nečekaných zvratů.

Dominantou celého představení byla jednoznačně hudba. Nevím, zda si nějakou melodickou linku zapamatujete (já si popravdě nepamatuji žádnou), každopádně přímo na jevišti číší z hudby velká energie, která vás nutí vrtět se na sedačce anebo aspoň podupávat nohou do rytmu. Hudební složka nabízí několik výborných sborových čísel školní třídy ve swingovém rytmu i něžná sólová vyznání jednotlivých důležitých postav, kde dominují především texty. Ty jsou poetické a někdy i drsné, vyvěrají však z duší a jsou tak trochu „dahlovské“ čili přesně jako jeho knihy – nepředvídatelné a občas mírně absurdní a přehnané. Toto však paradoxně považuji za klad, jelikož příběh tak nutí diváka k přemýšlení a víc poukazuje na pointu příběhu. Matilda je výjimečné dítě, její rodiče jsou rovněž výjimeční a nenapodobitelní, avšak tím opačným směrem. Obrovská slečna ředitelka je čistá kreatura, schopná pouze vojenského drilu, slečna Honeyová je naopak křehká a milující duše. Všichni tak dávají možnost nahlédnout do svých světů. Celý příběh působí odlehčeným dojmem, každá scéna má dokonalý komediální nádech, ale v hloubi různých významů je skryto množství zajímavých myšlenek.

Scénografii kralovala světla. Líbila se mi hravá barevná podlaha celého jeviště, kdy jednotlivé obrazce při různém osvětlení rychle měnily barvy. A tak podlaha ve škole byla zelená, v knihovně modrofialová, v domě Wormwoodových oranžová. Pozadí jeviště bylo neměnné po celý čas – představovalo velkou knihovnu. Dekorací bylo v podstatě málo a velmi rychle se měnily. Školní lavice byly dokonce vyřešené miniaturními propadly. V představení se samozřejmě kouzlí, tudíž důležitou součástí byly projekce a různé malé triky.

K těm nejvýraznějším a nejpovedenějším trikům patřila rozhodně scéna se školní bránou. Ta vypadá zpočátku jako obyčejná železná mříž s chaoticky rozházenými trubkami, které se však během rázné sborové písně postupně rozsvěcují do tvarů všech písmen abecedy. Rovněž tabule s křídou, která píše sama, je velmi působivá a přesvědčivá. Trikové efekty byly velmi dobře vyřešené a neodhalitelné. Vše vypadalo přirozeně a nenápadně, což ohromilo zejména dětské publikum. Úžasem však hýkali i jejich rodiče či prarodiče, již dění na jevišti někdy dost hlasitě komentovali.

Matildu Wormwoodovou suverénně a přesvědčivě ztvárnila Anna Bergerová. Tato dětská role není nikterak jednoduchá, je velmi náročná na zpěv, herectví, pohyb a obsahuje značné množství textů. Zejména v rychlých hudebních pasážích bylo až neuvěřitelné, že se malé Anně nezamotal jazyk, a k tomu výborně zvládla zazpívat i všechny tóny. Je to ještě malá, ale výrazná holka, a její projev byl celkově skvělý. Byla středobodem celého představení a sama nasadila laťku i dospělým hercům.

Ze záporných postav nejvíc pozornosti poutala rozhodně ředitelka Trunchbullová, která kvůli své prostorově velmi výrazné postavě a excentrickému projevu zkrátka nemůže být ztvárněná žádnou herečkou, ale jedině chlapem. Milan Němec si s touto figurou poradil bez problémů, dalo by se dokonce říct, že si tu odpudivou babu s konzervativním myšlením a mohutnými hrudními vycpávkami užíval. Zpíval a tančil s lehkostí, jeho hromový hlas pokaždé vztyčil do pozoru všechny, zejména dětské aktéry na jevišti, a za svůj ukázkový přeskok přes tělocvičné nářadí s ohromným saltem si vysloužil bouřlivý aplaus.

Něžnou a empatickou učitelku Honeyovou hrála Dagmar Křížová. Je to právě slečna učitelka, kdo má pro Matildu a její schopnosti pochopení, tudíž jejich rozhovory byly velmi osobní a přátelské. Závěr příběhu bude patřit oběma společně. Do role knihovnice Phelpsové, další vděčné posluchačky Matildina příběhu, se s nadšením vžila Johana Gazdíková. Matildina sebestředného otce hrál Lukáš Janota, hysterickou matku Svetlana Janotová a nevychovaného bratra Michaela Adam Gazdík. Dvojici cirkusantů – eskamotéra a akrobatky – ztvárnili Aleš Slanina a Petra Šimberová. Musím ještě zmínit skvělého tanečníka Michala Matěje v roli Rudolpha.

Největší pochvalu si ale rozhodně zaslouží celá dětská company. U dětí mě uchvátilo zejména nadšení pro hraní, ale také skvělý pěvecký projev. Texty jejich sborových písní nebyly právě jednoduché, ale děti je zpívaly bezchybně, s výbornou intonací a artikulací. Pěvecká, herecká i pohybová sehranost jim umožnila vynikat a skvěle sekundovat dospělým kolegům na jevišti.

Poslední dobou jsem viděla několik představení, kde výraznou hereckou složku tvořily děti. Ať to byl Billy Elliot v Londýně nebo Plzni, Pískání po větru v Brně či School of Rock v Londýně, nevycházela jsem z údivu, co všechno dokážou opravdu talentované děti. Brněnská Matilda se v mých očích úspěšně zařadila ke všem zmíněným.

A děti, nezapomeňte – někdy je potřeba být maličko grázlík.😇