Zvídavé otázky 7 statečných: Vendula Příhodová

Foto: Blesk / Mária Rušinová

Joanne z kultovního muzikálu RENT, Máří Magdalena ze známé „webberovky“ Jesus Christ Superstar, Eponine z legendárních Bídníků či Yitzhak z alternativní rockové muzikálové pecky Hedwig a její Angry Inch – to je jen několik rolí, v nichž se na českých (i slovenských) divadelních prknech představila skvělá Vendula Příhodová, která laskavě odpověděla na naše zvídavé otázky. Jak se jí Bídníci zkoušeli pod režijní taktovkou původní francouzské Cossetty, o které muzikálové roli sní a která postava jí po charakterové stránce dala nejvíc zabrat? I to nám prozradila v našem rozhovoru. Přejeme příjemné čtení 😊.

Nikča: Pro širokou veřejnost jste úzce spjatá se zpěvem v soutěži Máme rádi Česko. Měla byste někdy chuť se v soutěži objevit i v roli soutěžící?

Málokdo to ví, ale už jsem soutěžila. Poprvé mě tam přizval Tom Matonoha, s nímž nás pojí šest let nezapomenutelného kapelního i rodinného soužití, neb jsme měli krásný hudební projekt Inspektor Kluzó – a přes něj jsme se tak spřátelili, že jsem mu i někdy hlídala děti (děkuju jeho ženě Lucce, že ve mně měla tu důvěru). Měla jsem tehdy od sebe jako soutěžící velká očekávání, strašně jsem se bála. Pod tlakem neumím pracovat, hned se zablokuju. No, a tak jsem se svědomitě připravovala… A pak jsem nic neřekla, všechno jsem zapomněla, snad i to, jak se jmenuju. A strašně jsem se pak za sebe styděla, vždyť to můžou vidět učitelé z gymplu! – ale jak je vidět, nikdo si to nepamatuje. Uf!

A snad můžu prozradit, že jsem se zúčastnila jako soutěžící ještě jednou, v televizi to teprve budou vysílat… Protože natáčení vycházelo na moje šestinedělí, bylo mi jasné, že natáčet tentokrát nebudu moct. Pak ale Libora Boučka napadlo, jestli se za nimi nechci aspoň v rámci jednoho natáčecího týdne „podívat“… To mi udělalo velkou radost, že tu svou „českou rodinku“ aspoň na chvilku uvidím. Dneska můžu čestně říct, že jsem nebyla soutěžící, ale jen fanda kapely. A konečně jsem si to pořádně užila, protože jsem od sebe neočekávala vůbec nic. Bylo to neskutečně osvobozující!

Annie: Vidět vás můžeme, případně jsme v minulosti mohli, hned ve třech muzikálech Andrewa Lloyd Webbera, z nichž minimálně dvě nastudování jsou pojata velmi moderně (Jesus Christ Superstar, Kočky). Zajímalo by mě, jaký máte vztah k tvorbě Andrewa Lloyd Webbera a zda preferujete právě tento inovativní přístup k jeho muzikálům, či nikoliv. Dokázala byste některý z těchto muzikálů vyzdvihnout jako svou „srdcovku“?

Naprosto chápu, že se hledají nové cesty, jak představení uchopit. Pak už jen záleží na tom, aby to nebyla pouze změna pro změnu samotnou. Jinak s novými přístupy problém nemám, to tedy určitě ne.

První zkušenost s Webberem, ještě v rámci JAMU, jsem měla v Městském divadle Brno, a to s Kočkami, hrála jsem tzv. druhou zleva 😊. Byla jsem ale velice vděčná za první příležitost vyzkoušet si zpívat sopránové, klasicky zpívané party, propojené s tancem, což nebylo vůbec jednoduché, a do toho stát poprvé na prknech Městského divadla v Brně, ještě pod taktovkou Caspara Richtera. To byl zážitek!

Popravdě mi ale z tohoto období nejvíce utkvěla jedna vzpomínka: Neuměla jsem moc stepovat, v našem ročníku na JAMU se spíš šermovalo a navíc moji „kočku“ přiřadili do stepařského čísla až o týden později. To by nevadilo, spolužáci mi pomohli všechno dohnat. Jenže jeden večer jsem nechala svoje „stepky“ na jevišti. Druhý den jsem je našla, byly to ty stejné boty – ale o dvě čísla větší! Tolik jsem se styděla přiznat, že první vyfasované boty jsem už stihla ztratit, že jsem radši stepovala v těch velkých. Takže na představení to pak vypadalo tak, že kolega Lukáš Vlček, co seděl za mnou a měl povzbuzovat „tančící myšky“, se mi pokaždé nehraně (a po právu) smál, protože jsem celé ty roky neustále při choreografii padala jak hruška… A tím prozatím skončilo moje účinkování v MdB, od té doby jsem se nikdy neodvážila zúčastnit žádného konkurzu, protože jsem měla strach, že někdo řekne, že našel moje boty - či hůř, že mě viděl stepovat!

Pak přišla zpráva, že se v Ostravě pořádá konkurz na Ježíše… To už bylo po JAMU a já znala díky představení Mauglí (v Kalichu) i dva herce z Ostravy – Jurka Čiernika a Honzu Vlase, kteří mi řekli, ať to zkusím, a to i přesto, že se mezi herci říkalo, že už je role obsazená…

A ono to tehdy vyšlo, nakonec jsme byly tři Máří a pro mě to byl začátek nádherného období, kdy jsem mohla pořádně začít poznávat ostravskou divadelní scénu a naprosto úžasné lidi v ní. Z toho pak vyplynula i spolupráce na Josefu a jeho úžasném pestrobarevném plášti. Tohle představení jsem se naučila ze záznamu, ale hrála jsem ho pak tuze ráda…

No, a s těmito dvěma představeními začala moje láska k Ostravě a popravdě teprve tehdy i k panu Webberovi. Asi jsem potřebovala obsáhnout více jeho děl, abych dokázala ocenit jeho široký hudební i tematický záběr. Navíc máme výhodu krásného přebásnění do češtiny díky Michaelovi Prostějovskému, s nímž jsem díky tomu měla tu čest se setkat a snad se i trochu spřátelit. Za to jsem velice vděčná. Díky ti, Ostravo!

Džejňulka: Nedá mi to, musím se zeptat na představení Hedwig a její Angry Inch, kde jste byla naprosto úchvatná. Už je to poměrně dlouhá doba od chvíle, co jsem tento kousek zhlédla, ale když si na něj vzpomenu, pořád jako by mě to trochu zabolelo. Intenzivní zážitek a přiznám se, že třeba větu „Musím se smát, jinak bych snad musela brečet“ od té doby používám dost často. Máte tam také nějakou myšlenku či citát, co si často připomínáte? A aniž bych chtěla někomu příliš prozrazovat konec, jak vlastně chápete hlavní postavy Hedwig a Yitzhaka (a také jejich vztah) vy osobně? Moc děkuji 🙂.

Moc děkuju za tuhle otázku. Dost často používám právě tuhle citaci. S Romčou Tomešem na sebe dost často v zákulisí pokřikujem, že je ten druhý „velmi pasivně agresivní“ apod. Tenhle kus je plný citátů, takže když přijdete s notýskem, můžete si zapsat desítky vět, které vás potěší, posunou či urazí natolik, že je budete chtít slyšet od té prostopášné holky znovu. To je síla autora Johna Camerona Mitchella, který dílo napsal, ale také režiséra Pavla Košatky, který hru přeložil, a Petra Soukupa, který přebásnil texty písní. I teď, když jsem oficiálně na mateřské „dovolené“, napadá mě tolik citátů, že bych tím zaplnila celý rozhovor…

Na otázku, jak chápu vztah hlavních postav, nevím, jak moc chci odpovídat. S vámi, Džejňulko, bych si na toto téma velice ráda někde u stolečku sedla a povídala (a věřím, že se někdy potkáme), ale nerada bych těm, kteří Hedwig ještě neviděli, vnucovala nějaký svůj pohled. Vztah Yitzhiaka s Hedwig jsme samozřejmě řešili celé zkoušení a řešíme ho dodnes, pořád se vyvíjí, pořád přicházíme s Romčou, s režisérem Pavlem, dramaturgem Jardou a vlastně se všemi na další a další detaily.

Taky jsem hrozně zvědavá, kam se ten vztah posunul i za toho půl roku, kdy mě v roli Yitzhiaka zastoupila moje úžasná kolegyně a kamarádka Eliška Ochmanová, protože do našeho příběhu vnesla svůj pohled a svoji osobitost. S určitostí ale můžu říct, že Yitzhiak je dobrý člověk, který se snaží najít sám sebe skrze Hedwig, i jí navzdory. A Hedwig? Čím víc jejích kostýmů vidíte, tím víc je odhalenější a zranitelnější. A čím víc ukazuje svoji slabost, tím víc ji můžete mít rádi. Snad to stačí, ona tahle dáma potřebuje přece jen trochu toho tajemství…

Eric: Vystudovala jste muzikálové herectví na JAMU v Brně. Zpěv je vám jistě nejbližší, nicméně zeptám se právě na to herectví. Mohli jsem vás vidět již coby různé postavy, hrála jste (či stále hrajete) různé charaktery. Třeba taková Máří Magdalena z Ježíše, Joanne z RENTu a Rakšásí z Mauglího se podle mě ani nedají srovnat. Která vaše postava vám po charakterové stránce dala nejvíc zabrat? A jaké lidské charaktery se podle vás hrají nejhůř?

Asi máte pravdu, že to zpívání jsem měla nějak vždycky v sobě. Nikdy jsem to tak ale nevnímala. Poté, co mě rodiče vzali asi v pěti letech na Draculu, jsem prostě chtěla hrát. Ne zpívat, ale hrát. To zpívání bylo pro mě už tehdy v Draculovi součástí příběhu. A tak jsem si na to doma hrála jako o život, muselo být vtipné mě sledovat…

Na JAMU jsem měla to štěstí, že jsem se dostala do ročníku herečky a režisérky Jany Janěkové a prošla jsem její hereckou metodikou syntézy (upozorňuji, že takhle se nejmenuje, takhle jsem si to pojmenování sama pro sebe zjednodušila a jestli si tenhle článek přečte, určitě pak dostanu za uši). Krom studia především Čechovovy metody, obohacené o Anne Bogart a její Úhly pohledu (a mnoho dalších) nás Jana učila přistupovat k divadlu jako k celku.

Zpěv, pohyb (ať už tanec či prostý pohyb na jevišti), mluvený projev, to vše jsou jen prostředky k uchopení a předání daného tématu divákovi. To dává člověku neskutečnou tvůrčí svobodu a zároveň se podle mě i vyvaruje určité onanie na jevišti. Ta mě nebaví… A tím nepřímo odpovídám na otázku ohledně mých rolí a herectví.

K činoherní či muzikálové, ke každé roli přistupuju stejně – od začátku. A pokaždé se trápím a raduju, když vzniká. No a pak si ji hrozně ráda večer obleču a po představení jí poděkuju a zase ji dám do šatny vyvětrat. Největší (často nechtěnou) pochvalou pak je, když mi někdo řekne, že jsem to celá já, že jsem nic hrát nemusela. To znamená, že jsem tu práci odvedla dobře. 😊 A nejoblíbenější jsou všechny, každá je jiná a jsem moc vděčná, že jsem jich mohla už tolik vystřídat. Dost často mám ale vztah k roli spíš spojený s celým představením a atmosférou v souboru. Je mi pak jedno, jestli hraju v company, nebo mám hlavní roli. Fakt. Proto taky chodím jen na konkurzy, kde intuitivně cítím, že mě to obohatí, nerada bych se někdy dostala do stavu, že budu hrát tzv. „za čárku“.

Little Lotte: Kromě širokého spektra rolí na českých scénách aktuálně ztvárňujete i postavu Eponine v muzikálu Bedári (Bídníci) v nastudování divadla Nová scéna v Bratislavě, jehož režie se ujala Marie Zamora, která si zahrála roli Cosette v původní produkci Les Misérables v Paříži. Jak si na tuto spolupráci vzpomínáte a jaký máte vztah k postavě Eponine? 🙂

Když jsem se dozvěděla, že Marie Zamora, historicky první Cosette a navíc manželka autora libreta, bude režírovat Bídníky, chtěla jsem se s ní setkat. Je to možná zvláštní, většinou každá herečka chce hrát Eponine. Já to tak neměla, zkrátka jsem chtěla potkat Cosettu. 😊 Dnes můžu říct, že mi Marie dala po pěvecké i herecké stránce neskutečně moc. Po jedné individuální hodině s ní jsem věděla přesně, jaká je má Eponine, jak se pohybuje i jak přemýšlí, a mohla jsem tak svobodně pracovat na různých scénách. To Marii nikdy nezapomenu. Bohužel její autoritativní přístup a impulzivnost v závěru zkoušení mě mrzí dodnes, bylo to psychicky nejnáročnější zkoušení, které jsem zažila, a nebýt toho, že jsme se jako parta maximálně semkli a vzájemně se podporovali (i finančně), asi bych to ani nedozkoušela. Oproti tomu práce na slovenštině byla pro mě velká radost a k svému překvapení jsem zjistila, že mám asi na jazyky a přízvuky docela talent.

George: Jste ženou mnoha tváří a především krásných rolí. Která další role by byla vaším snem a přáním? A jaký hudební žánr/styl poslouchá Vendula Příhodová v soukromí? 😉

Vysněnou roli opravdu žádnou nemám, ale ještě jednou bych si chtěla zahrát v nějakém kusu od Sondheima. Jeho smysl pro humor spojený s dokonalou prokomponovaností mě moc baví. A co se týče hudebních žánrů, jsem úplný eklektik, ráda si poslechnu folk, cimbálku, pop, jazz, elektroniku, cokoliv, co mě nějak zaujme nebo se mi trefí do nálady. A co se nám narodila malá, tak miluju ticho a nedám dopustit na bílý šum.

Marťa: Moje mamka si vás velmi oblíbila už v době, kdy jste se diváctvu představila v pořadu Rozjezdy pro hvězdy a pokračovala v dalších soutěžích. Já se k ní přidal, když jsem vás prvně viděl v divadle. A společně obdivujeme i vaši práci v dabingu. 😊 Napadá mě, o čem snila tehdejší Vendulka? Té nynější můžu jen gratulovat k tak výjimečné práci, jako je váš Yitzhak v Hedwig nebo k naprosto zasloužené Ceně Františka Filipovského. 🙂 Jaké profesní sny a přání máte dnes?  Ať jsou jakékoli, držíme pěsti i nadále. ☺️

Moc děkuju za ta slova, úplně jste mě dojal. Pozdravujte maminku 😊 Malá Vendulka to nějak neřešila, asi říkala, že chce být herečkou a zpěvačkou. A taky bedňákem nebo hokejovou rozhodčí… Dneska jen doufám, že budu mít tolik štěstí jako dosud, abych mohla dál potkávat lidi, které můžu obdivovat, učit se od nich, a to v profesní i lidské rovině. A taky si přeju, abych neřešila hlouposti a prostě jen tvořila. A hlavně abych byla dobrá máma, v téhle roli bych chtěla obstát určitě nejvíc. To ostatní je, jak se u nás říká, jenom divadlo. 😊