Zvídavé otázky 7 statečných: Vojtěch Adamčík

 

Foto: Marek Lhotský jr.

Ptáte se, který umělec zvládá být tak trochu 3v1? My odpověď známe a jsme moc rádi, že jsme měli čest zpovídat tuze nadaného člověka - je jím Vojtěch Adamčík, kterého můžete znát jako klavíristu, dirigenta i hudebního skladatele z Českých Budějovic. Jeho pole působnosti ale nekončí na jihu Čech, ba dokonce ani přímo v divadle - má za sebou například tvorbu CD či natáčení podcastu. Jak nahlíží na proces obsazování hlavních rolí v Praze? Kdo z obsazení jeho muzikálu Doktor Faust ho nejvíce překvapil? Ve které zvláštní situaci ho kdysi políbila múza? A kam nadějného skladatele zavedla láska? Odpovědi na tyto otázky a mnohem více se dozvíte v našem rozhovoru.

Annie: Skladatel, hudebník, dirigent – je úžasné, kolik toho zvládnete a navíc na divadelních scénách napříč celou Českou republikou… Dokázal byste si vybrat některou scénu, kde působíte, pro kterou máte zvláštní slabost a vždy se tam těšíte? A máte mezi hudebními skladateli, ať už českými nebo zahraničními, nějakého, který je vaším vzorem či inspirací nebo byl dokonce impulsem pro to se této profesi věnovat?

Nevím úplně, jestli je to úžasné, spíše je to únavné. Samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. Je skvělé živit se svým koníčkem. Ne vždy je to ale snadné. Myslím, že moje rodina a partnerka by mohli vyprávět, jak moc je to se mnou občas k nevydržení. Zvlášť, když přejíždím mezi městy za různorodou prací. Všeobecně jsem dost chaotik – a udržet pořádek v diáři a ve vší té rozmanitosti se mi ne vždy dobře daří.

Každá divadelní scéna, s níž můžu spolupracovat, mě nějakým způsobem obohacuje. Rád dělám jakýkoliv projekt a v podstatě kdekoliv. I když – už teď působím střídavě v Českých Budějovicích, Plzni a Praze. Nedokážu si momentálně představit dojíždění ještě do jiného koutu naší republiky. Nicméně jestli mám uvést nějakou svou srdeční záležitost, pak je to rozhodně plzeňská muzikálová scéna v Divadle J. K. Tyla. Potkal jsem se tam s opravdu úžasnými lidmi a moc mě baví atmosféra, s jakou se tam představení tvoří a uvádějí.

Asi jako každý hudební skladatel, i já mám své vzory. Hned několik. Mezi zahraničními je to určitě Stephen Schwartz, z jehož pera pochází hudba k mému letitému muzikálovému topu – Čarodějce. Ale nelze opomenout ani jeho fantastickou práci v muzikálech Godspell, Princ egyptský nebo Pekařova žena. Myslím, že nikdy nezapomenu na těch několik okamžiků, kdy jsem se Stephenem mohl prohodit pár slov, když přijel schvalovat první českou produkci Čarodějky v GoJa Music Hall. Je to neskutečně milý člověk a velký odborník. Do kategorie vzorů pak určitě mohu zařadit ještě Alana Menkena (absolutně miluju jeho verzi Zvoníka od Matky Boží) nebo Toma Kitta. Zabrouzdám-li do českých vod, vždycky to byl a bude Karel Svoboda. Myslím, že jsme u nás ještě pořád nenašli nikoho, kdo by se mu v melodičnosti a komplexnosti písní dokázal vyrovnat.

Když už jste narazila na ten impuls k vykonávání mé profese, tedy především k psaní muzikálů, vždycky si rád vzpomenu na chicagský divadelní spolek StarKid. Jejich tvorba byla pro mě velkým zdrojem inspirace, ať už legendární A Very Potter Musical nebo (pro mě možná zásadnější) Twisted. Stejně jako oni, i my jsme s Janem Batystou, textařem, scenáristou a mým dlouholetým kamarádem, začínali tvořit muzikály ve školním prostředí. U nich to byla univerzita, u nás gymnázium. Ale tenkrát, když jsme na jejich díla narazili, nakoplo nás to k tvorbě a uvědomili jsme si, že v začátku kariéry nezáleží na tom, jestli je muzikál dělaný stoprocentně profesionálně, ale hlavně jestli do něj autoři vloží část sebe a mají odvahu uvést ho před reálným publikem.

Nikča: Přestože jste i dirigent a klavírista, většina lidí vás zná primárně jakožto skladatele, jehož spoluautorská díla mají své sídlo v Českých Budějovicích. Co vás vedlo k přesunu do Prahy, tedy konkrétně s debutem muzikálu Doktor Faust v Divadle Na Maninách?

Je to možná trochu klišé, ale do Prahy mě přivedla láska. Přistěhoval jsem se natrvalo ke své partnerce, která tu už nějakou dobu bydlela, i když je taky původem „budějčanda“. A pak jsem samozřejmě měl v hlavním městě i nějaké pracovní závazky, především muzikál Čarodějka a tenkrát ještě muzikál We Will Rock You, jehož produkce bohužel během Covidu zkrachovala.

Do Divadla Na Maninách mě svým způsobem přivedl Lukáš Randák, který mě na základě naší předchozí spolupráce doporučil producentům divadla, manželům Duškovým. Ti si se mnou a s Honzou Batystou smluvili schůzku, poslechli si, co máme za sebou, a prošli si materiál, který jsme jim předali. Ten zahrnoval všechny naše předchozí muzikály a mimo jiné také audiozáznam dvou písní z Doktora Fausta. Právě tyto písně je nějakým způsobem oslovily, a tak nás požádali o dopracování celého díla pro premiérové uvedení v DNM.

Věděli jsme, že vytvořit faustovský muzikál je velká zodpovědnost, nebude to vůbec snadné a hlavně to bude risk i pro produkci, vzhledem k souběžnému uvádění Mefista v Divadle Hybernia. I přesto, že již zmíněné písně vznikly už v roce 2014, intenzivní práce na Doktoru Faustovi začaly až v létě 2021, kdy jsme kompletně přepracovali první (a nutno dodat, že nekompletní) verzi scénáře. Vzhledem k tomu, že premiéra díla byla stanovena už na září 2022, museli jsme celý muzikál dokončit během osmi měsíců, aby byl připravený k předání na začátku dubna. Bylo to hodně šibeniční a nebyl moc čas opravovat věci, které by třeba ještě potřebovaly péči. Ale myslím, že inscenace se nakonec povedla a za sebe mohu říct, že jsme všichni udělali naprosté maximum, aby si diváci odnesli co nejintenzivnější zážitek.

Džejňulka: Věřím, že uvedení Doktora Fausta je pro vás do jisté míry splněným snem. Tento muzikál má skutečně úžasné obsazení, plné hvězd a zajímavých osobností. Najde se mezi nimi někdo, koho jste před touto příležitostí spolupráce dosud neznal a kdo vám třeba nejvíce vyrazil dech? S kým byste ještě do budoucna rád nějak více spolupracoval? 😊

Splněný sen to bezpochyby je, ale nemohl by se uskutečnit bez manželů Duškových, kteří umožnili jeho realizaci. Je rozhodně třeba ocenit jejich neskutečný zápal pro věc, velké srdce, které všem zúčastněným otevírají, ale například i jednoduchý fakt, že zkrátka chtějí dělat poctivé divadlo. A to potvrzuje například i to, že mi umožnili do DNM implementovat živý orchestr. Sice nás to stálo obrovskou spoustu času, ladění technických aspektů a velké množství nervů, ale vyplatilo se to. Menší pražské scény obdobného typu většinou živou hudbu nemají. A to je právě velká přednost Doktora Fausta, která může nalákat nejen běžné diváky, ale i fanoušky poctivého muzikálového divadla.

Těch lidí, kteří mi v průběhu zkoušení Fausta vyrazili dech, bylo mnoho. Kdybych měl jmenovat všechny, tak bych musel uvést celý ansámbl. Od tvrdě pracující pěvecko-taneční company až po ústřední sólisty. Jestli mě na přípravách Doktora Fausta něco extrémně bavilo, bylo to nadšení všech zúčastněných. Od první čtené zkoušky nám, realizačnímu týmu, jasně dávali najevo, že tomu dílu věří a mají pocit, že jsou součástí něčeho výjimečného. A to nás nutilo posouvat limity všech. S každým z nich bych rád pracoval i na dalším projektu, protože mi dokázali, že jsou srdcaři.

Jestli tedy mohu, spíš bych vypíchnul ty, kteří byli obsazeni do hlavních rolí, ale nejsou prozatím ve všeobecném povědomí veřejnosti. Ať už jsou to Nikola Ciprová a Viktor Aaron, kteří jsou oba fantastickými Mefistofely, nebo představitel mladého Fausta Jakub Mauer, jehož dle mého názoru čeká velká muzikálová kariéra, pokud o ni bude stát. Případně ještě Lenka Stejskalová, která se v roli Markétky během zkoušení neskutečně vypracovala a je to pro mě jeden z největších objevů inscenace. Ti všichni vedle zkušených muzikálových „harcovníků“ působí naprosto srovnatelně a nepoznali byste, jak moc museli kvůli nám dřít. Klobouk dolů.

George: Jsem nesmírně rád, když máme možnost spatřit nového a nadějného skladatele. A já osobně vás mezi ně řadím. Muzikály Doktor Faust a Cyrano patří mezi skvěle odvedená díla, ovšem poprvé jsem vás zaregistroval, už když vyšlo vaše CD - Muzikál & Já, které teď často hraje v mých uších. Troufám si říct, že ve vás vidím skvělého autora, jakým byl i Karel Svoboda. Kde berete inspiraci a jak náročná je cesta, než nám můžete představit nějakou písničku či muzikál? Můžeme se někdy v budoucnu těšit na další novinku? 😊 Děkuji za odpověď a ať se daří! 😊

Přestože muzikály už píšu téměř deset let (v dubnu to bude krásné kulaté výročí), s každým novým dílem jsem opět na startovní čáře. Každý muzikál vyžaduje trošku jiný přístup, jiný pohled na věc. Rád experimentuji a zkouším nové věci, takže každé mé představení má trochu jiné hudební aranžmá, prolínají se jimi odlišné hudební styly a snaží se předat různorodé myšlenky. Ono je v dnešní době těžké být pouze muzikálovým autorem. Trh je muzikály přesycený. Skoro každé oblastní divadlo má na repertoáru alespoň jeden. A o Praze ani nemluvím, tady o muzikál skoro zakopnete na ulici. Původní českou tvorbu ale aby člověk pohledal. Té je jako šafránu. Když pominu jukebox muzikály (hitmuzikály), které málokdy splňují vysoký standard muzikálového umění, je skoro nemožné narazit na kvalitní původní české dílo. O to větší radost mám, když se pak objevují díla jako Devět křížů, Kozí válka nebo Tři v sauně. Případně cokoliv, co můžou diváci vidět v plzeňské soutěži Intro. Dává mi to naději, že český muzikál má stále co nabídnout.

Co se týká inspirace, je to různorodé. Někdy je mou inspirací sám život, různé nástrahy, které se mi připletou do cesty. Řekl bych, že nejlépe tvořím v situacích, kdy zažívám extrémní emoce. Ať už jsou extrémně pozitivní nebo extrémně negativní. V těch chvílích vznikají ty nejlepší písně. Obrovskou inspirací jsou samozřejmě i texty písní a já měl štěstí, že mi do života vstoupili hned dva skvělí textaři – Filip Šinkner v případě Cyrana a Jan Batysta u všech dalších děl včetně Doktora Fausta. S Honzou nás navíc pojí mnohaleté pevné přátelství, dokonce bych si i troufl tvrdit, že nemám v životě bližšího přítele. A to se na naší společné práci také projevuje. Víme, co od sebe navzájem očekávat a také se popichujeme, když vidíme, že ten druhý třeba mohl na písni odvést lepší práci.

Cesta k novému dílu je trnitá. Aby mohl vzniknout opravdu propracovaný muzikál, při jehož tvorbě neumřeme únavou z tempa psaní, zabere to zhruba dva roky práce. Ale ne nárazové, nýbrž vcelku intenzivní. Jelikož nemám rád rychlokvašky, některé písně a scény mají třeba několik verzí, než mohu říct, že jsem s nimi spokojen. Proto byl Doktor Faust do jisté míry vystoupením z komfortní zóny, protože jsme ho psali v extrémním tempu. Bylo to neskutečně vyčerpávající a neobešlo se to bez období částečného tvůrčího vyhoření. Ale o to větší pak byla radost, když do sebe všechny díly skládačky zapadly.

V budoucnu se určitě na novinku těšit můžete. Otázka zní, jak moc vzdálená ta budoucnost je. Momentálně jsme s Honzou Batystou rozpracovali koncept pro nový muzikál, který by měl být tentokrát kompletně autorský, včetně námětu. Nebudeme se tedy držet existujícího příběhu, nýbrž vytvářet si vlastní. A jak to dopadne, to sami ještě nevíme. 😊 Z té bližší budoucnosti ale mohu srdečně pozvat na představení Hra střepů, k němuž píšu hudbu a který se bude uvádět na Malé scéně Hudebního divadla Karlín od letošního května. Není to tak úplně muzikál, spíše činohra s písněmi, ale mám dojem, že to bude velmi zajímavé. Neotřelé téma a mladý realizační tým, místo přesně pro mě. Autorka a režisérka Kateřina Pixa Průšová šla ve scénáři s emocemi opravdu na dřeň a já se nemůžu dočkat, jak na dílo budou reagovat diváci.

Eric: Říká se, že kdo tvoří jakékoli umění, pracuje vlastně pořád – od probuzení až po … a vlastně asi i ve spánku. Co děláte, když vás kopne múza třeba za volantem? Zastavíte a okamžitě si nápad zapíšete, abyste ho neztratil? Nosíte pořád s sebou diktafon? Nebo notový papír, jak to dělali třeba hudební velikáni jako W. A. Mozart či Karel Svoboda?

Asi mohu s klidem říci, že za volantem mě múza zatím nekopla. Díky bohu. Ale jako správné dítě generace Z s sebou všude nosím telefon. A jeho interní diktafon na zaznamenání nápadu většinou stačí. Notový papír většinou po ruce nemám, protože i kdybych jej měl, stejně bych ho ve svém nepořádku v batohu nenašel. Docela s oblibou ale vyprávím historku spojenou s Doktorem Faustem. Jeden z úplně prvních hudebních nápadů ke mně totiž přišel úplně nečekaně. Melodické téma, které je v představení spojeno s Mefistofelem, mě napadlo někdy v roce 2014 ve čtyři hodiny ráno, když jsem se celý zpocený probudil ze snu. Jelikož sním velmi málokdy, už to bylo samo o sobě výjimečné. A já neměl po ruce vůbec nic jiného než propisku a čistý bílý papír. Tak jsem po něm sáhnul a naškrábal na něj pět čar, které absolutně nebyly rovnoběžné, jak by notové linky měly být. A zapsal těch několik not, které vytvořily pekelnou melodii. Dodnes mám ten papír schovaný a střežím jej jako jeden z největších pokladů.

Little Lotte: Jak vy osobně vnímáte úlohu dirigenta při zkoušení nového díla? Snažíte se být inspirací pro hráče a herce, nebo spíš tlumočit vizi skladatele?

Asi je třeba říct, že vyjma svých děl jsem nikdy nebyl autorem hudebního nastudování muzikálu. Pouze jsem u některých oper, operet a muzikálů působil v roli asistenta dirigenta nebo druhého či třetího dirigenta. A z této pozice jsem nikdy neměl vliv na podobu nastudování. Ale pokud mám alespoň částečně odpovědět, tak ano, dirigent by měl být inspirací. Jak pro hudebníky, tak pro umělce na jevišti. Kromě toho, že všem udává tempo, ve kterém se hraje, měl by také vyzařovat emoce. Předávat pocity, s nimiž má být hudba interpretována. Není možné mít na tváři šťastný úsměv, pokud je hudba depresivní nebo agresivní. Řekl bych, že mnohdy je úloha dirigenta (a zvlášť u muzikálu) podceňovaná. Pro spoustu lidí je to pouze „mávač“, který si čaruje hůlkou a vlastně nikdo moc neví, co dělá. Ale dirigent má na starosti kompletní chod představení. Vedle inspicienta, který řídí zákulisí, je nejdůležitějším elementem hudebního divadla. Zodpovídá totiž za to, aby hudba a zpěvy zazněly v ten správný okamžik a ve správném vyznění. Je jedním z nejzásadnějších prvků celkového diváckého dojmu z představení.

Marťa: Před nedávnem jsme měli možnost objevit další z vašich talentů, a sice poznat vás v roli moderátora. Začal totiž vycházet muzikálový podcastový pořad forbína. Co bylo prvotním impulsem pro vytváření pořadu? 😊 Co je pro vás důležité při výběru hostů? A existuje nějaké muzikálu se dotýkající téma, které máte nerad?

Forbína vznikla jako relaxační činnost. Natáčení podcastu je pro mě jednou z mála chvil, kdy si můžu doopravdy odpočinout a na určenou dobu „vypnout“. Ano, rozhovory se sice týkají muzikálového divadla, ale nemusím při nich příliš tvořit. Je to taky jedna z mála příležitostí, kdy si můžu s některými kolegy popovídat, jako bychom seděli někde v kavárně. Mám možnost se zeptat na věci, které mě samotného zajímají. Se spoustou z hostů spolupracuji v různých divadlech a tam zkrátka téměř nikdy není vhodná příležitost pro rozhovor, který se netýká inscenace, na níž zrovna pracujeme. Dalo by se tedy říct, že tyhle interview dělám především pro sebe. A jestli to někdo chce poslouchat, je to už jen milý bonus.

Hosty vybírám vždy tak, aby se mi v pořadu střídali herci a zpěváci s dalšími profesemi, které k muzikálu nezpochybnitelně patří. Mým cílem je posluchačům ukázat nejen to, co mohou na první dobrou vidět na jevišti, ale také, jací neskuteční dříči pracují v zákulisí a málokdy dostanou odpovídající prostor. V prvních epizodách forbíny si tedy povídám například se zvukařem, maskérkou, dirigentem či hudebním skladatelem. V plánu mám také osvětlovače, techniky, inspicienty – zkrátka téměř kohokoliv, kdo vás v souvislosti s muzikálovým zákulisím napadne.

Jestli mi na muzikálovém divadle něco vadí, tak je to bez diskuze proces obsazování hlavních rolí, zvlášť v Praze. Upřednostňování slavných jmen před těmi méně známými či neznámými. Ne vždy je to totiž záruka kvalitního výkonu. Při výběru účinkujících si produkce a autoři musí také dát velmi záležet na tom, aby mohli dát ruku do ohně za to, že se vybraní představitelé na danou roli hodí. Ať už typově, nebo výrazově. A to je velký problém, na který ne všechny produkce úplně hledí. Chápu sice propagační rozměr věci – slavné jméno prodává vstupenky, ale kdo říká, že celé obsazení musí být plné hvězd, které vidí diváci denně v televizi a na sociálních sítích? Je přece možné rozumně nakombinovat takové umělce i s těmi začínajícími. Někde tu praxi totiž získat musí. A s čistým svědomím mohu říci, že to se třeba v Doktoru Faustovi moc povedlo. Za což velmi děkuji!