Muzikál Cikáni jdou do nebe: Ničivé tango vášně a svobody

Co je v životě důležitější a cennější - láska, nebo svoboda? Takovou otázku si jistě pokládá řada lidí a předkládá nám ji také muzikál Cikáni jdou do nebe. Ten jsem měla možnost poprvé vidět právě nedávno, v červenci 2020, a to v Divadle Bez zábradlí, kde jsem předtím sice už několikrát byla, ale snad nikdy na muzikálu. Mám dojem, že se tam často nehrají, ale myslím si, že by klidně mohly, soudě alespoň díky tomu, jak se tato scéna popasovala právě s »Cikány«.

Přiznám se, že toto dílo vzniklé podle sovětského filmu (ani film samotný) jsem před návštěvou divadla neznala a vlastně bych ho možná bez Annie, která toto dílo chtěla vidět a pozvala mě na jeho předpremiéru v létě 2020, asi ani sama nevyhledávala. Ale rozhodně nelituji, naopak jsem ráda, že jsem objevila něco dosud pro mě neznámého. Obzvlášť když se navíc jedná o dílo specifické už jen tím, že veškeré texty písní jsou v romském jazyce. Tomu sice nerozumím a troufám si tvrdit, že to podobně bude mít poměrně dost diváků, ale vlastně to vůbec nebrání zajímavému a netradičnímu kulturnímu zážitku, na který asi jen tak nezapomenete.

Ačkoliv jsem si z divadla CD s písničkami domů neodnesla (ta možnost tu byla, i když na program si diváci musí počkat až na oficiální start muzikálu), melodie z muzikálu na mě působily krásně – překypovaly emocemi, energií, ale měly v sobě i kousek jakéhosi tajemna a velkého vnitřního smutku a melancholie. Dokonce bych řekla, že poselství jednotlivých písní jsem více méně pochytila, ačkoliv zde je potřeba slova poslouchat nejen ušima, ale hlavně srdcem.

A právě za srdce mě chytil také příběh, jenž byl sice chvílemi podle mě zbytečně natahovaný, ovšem v druhé polovině se rozjel a dostal velmi nečekaný spád. Muzikál vypráví o romském táboře, jenž alespoň podle informací o předloze muzikálu žije na přelomu 19. a 20. století na území dnešních moldavsko-rumunských hranic. Podle mého názoru se ale může stejně tak dobře odehrávat kdekoliv a kdykoliv, jelikož vypráví o lásce a vášni, což jsou city, které lidstvo provází už od samého začátku, a to ve stejné míře na celém světě. Silné city milenců, které jsme sledovali například v dílech Shakespeara, nalezeme i zde, jen v podobě uzpůsobené horlivé a nespoutané povaze romského kočovnického způsobu života. 

Jak se v příběhu dozvídáme od staré cikánky Izergil, její národ je stále na cestách, a proto na spoustu věcí nezbývá čas. Dokonce ani na lásku. Cikáni jdou do nebe představuje divákům i jisté vysvětlení, proč vlastně cikáni přechází z místa na místo a nikdy se neusadí – prahnou totiž po svobodě. Ta je v příběhu jedním z nejsilnějších motivů a právě kolem ní se vlastně točí i hlavní zápletka a milostný příběh ústřední dvojice – zloděje koní Lujka Zobara a půvabné Rady.

Když je Lujko na začátku postřelen při krádeži koně, Rada ho pomocí svých kouzel vyléčí, ale zároveň se mu do srdce zapíše tak hluboce, jak to jen lze. Lujko je bohém a užívá si života včetně riskování a žhavé vášně s dívkou Juliškou, která ho velmi miluje. On ale nyní dokáže myslet už jen na Radu. Jenže ta dává přednost právě svobodě a nechce, aby ji k sobě připoutal jeden muž a vzal jí tak její křídla.

O Radu stojí také poručík Antal Siládi, jenž se snaží chytit Lujka, aby si mohl připsat úspěch, že zbavil kraj největšího zloděje koní. Rada odmítá i poručíka, ale zatímco on je jí spíše k smíchu, k Lujkovi ji cosi přitahuje. Podlehnout citům ale nechce, částečně proto, že je tvrdohlavá, ale částečně má podle mě strach někoho tak moc milovat.

K působivosti neuvěřitelně silné chemie, která mezi mladou dvojicí je, přispívá i způsob, jakým je představení vytvořeno technicky. Na jevišti sice nečekejte žádnou náročnou a složitou scénu, po většinu času si muzikál vystačí s pár rekvizitami, ale jsou momenty, které působí velmi překvapivě, hravě a efektně. Velmi se mi například líbilo, jakým způsobem byla naznačena milostná scéna – bylo to velmi smyslné a přesvědčivé, zároveň ale vkusné. Pro herce to podle mého názoru navíc představovalo docela výzvu, jelikož se jednalo již o takřka akrobatické prvky.

Důraz je ale v tomto muzikálu kladen spíš na otevřenost prostoru jeviště, díky čemuž mohou vyniknout působivé taneční choreografie, vzniklé pod vedením režiséra Radka Balaše, jehož znají televizní diváci coby porotce StarDance. Rychlé kroky, živelné pohyby a žhavé tance Rady a Lujka plné erotického náboje divoce útočí na smysly diváka. To vše ještě umocňují dva opakující se motivy – planoucí oheň a působivé mrskání bičem, kdy jsem se sice trochu bála o zdraví herců na jevišti (a vzhledem k tomu, že jsem seděla v druhé řadě, tak malinko i o sebe), ale řečeno slovy Marušky z pohádky Byl jednou jeden král – „hezky jsem se bála“.

Takové drobné nebezpečí mě krásně burcovalo, stejně jako kostýmy, pracující s výraznými barvami, jež se navzájem výborně doplňují - především si vybavuji kombinaci červené a černé v případě cikánských dam v čele s Radou. Díky takto zvoleným barvám a tanci, kdy se mávalo barevnými šátky, jsem si občas připadala jako na koridě ve Španělsku. (Naštěstí ani býk, ale ani koně, o nichž se v představení mluví, se na jevišti neukázali.😊)

Co se týče obsazení, všichni účinkující předvedli výborné výkony, a tak jsem nedokázala někoho vynechat a nezmínit či nejmenovat ho alespoň krátce. Odpusťte mi tedy, že jsem v tomto směru poměrně »ukecaná«.

Plakátu k představení vévodí Kateřina Marie Fialová coby krásná Rada a skutečně i v samotném představení byla podle mě zaručeně a hlavně zaslouženě největší hvězdou právě ona. Od prvního momentu na jevišti dokázala upoutat a celá se ponořila do své role. Byla neuvěřitelně smyslná a přesto nedostižná a nezkrotná. Zkrátka opravdová femme fatale, kvůli níž muži blázní – chvílemi mi připomínala i jiné takové dámy – Angeliku (za to může švihání bičíkem), Carmen (myslím si, že na ni by se Kateřina Marie obzvlášť hodila) i Natalii Oreiro, která v jedné písni zpívá „Cambio dolor por libertad“, tedy příznačně: „Měním bolest za svobodu“.

V roli Rady se Kateřina Marie alternuje s Felicitou Prokešovou, kterou jsem měla možnost v »Cikánech« vidět ve vedlejší roli Julišky. Vzhledem k jejím půvabům, co šly v ruku v ruce se skvělým hereckým i pěveckým výkonem, si ji taktéž umím v hlavní úloze představit a věřím, že i ona by ji zvládla s přehledem. Možná není náhodou, že obě dámy shodně část finále i děkovačky probrečely.

Coby Lujko Zobar, největší zloděj koní (jak je nám v ději neustále opakováno), se představil Peter Pecha, u něhož se mi líbily obě polohy dané role – jak energická a rádoby bezstarostná veselost, tak i nezlomné sebevědomí a hrdost. Přesto má v sobě jeho Lujko i křehkost a zranitelnost, což je vidět zejména ve scénách, v nichž je sám se svým otcem. Příliš mu záleží na tom, jak působí na ostatní, a i když má strach, tvrdí opak. Pořád opakuje, že „co se má stát, se stane“, jako by to bylo zaklínadlo, které ho má ochránit před následky jeho činů.

Poradit si nenechá ani od dvojice kamarádů, které nám ztvárnili Tomáš Smička (alternací je Milan Peroutka) a Ondřej Bábor (alternuje Michal Kavalčík). Tyto role nedávají představitelům zrovna moc prostoru zazářit herecky, ovšem pěveckých a především tanečních čísel mají dost na to, aby si je člověk zapamatoval. Oba herci se na jevišti výborně vyřádili a předváděli neuvěřitelné kousky. Navíc musím přiznat, že mě těší, že Tomáš Smička, kterého jsem si oblíbila především coby Peška v Noci na Karlštejně, dostává už zajímavější příležitosti, než tomu bylo v minulosti (alespoň tedy v mých očích).

Poměrně výraznou figurou byla také stará cikánka Izergil, která je nejen jednou z žen romského tábora, ale hlavně má úlohu jakési průvodkyně děje a ačkoliv bych ji nenazvala přímo vypravěčkou, přesto jsem měla z jejího vystupování dojem, že to právě ona nám předkládá příběh Rady a Lujka a vysvětluje na něm divákům podstatu cikánského nebe i způsobu života. Ačkoliv je v představení několikrát použit podle mě již příliš „ohraný“ prvek, jímž je sypání písku coby zobrazení plynutí času a toho, jak nám život protéká rychle mezi prsty, v podání paní Ludmily Molínové (alternuje se s Johannou Tesařovou) mi to připadalo na místě. Možná za to částečně mohl i její jedinečný hlas, díky němuž exceluje ostatně i v dabingu. Dodal jejímu jednání i průpovídkám dávku tajemna, ale zároveň velkou sílu. Paní Molínová mi zkrátka do dané role skvěle „pasovala“.

Stejně tak jsem věřila i další osobnosti českého dabingu (mimo jiné propůjčuje hlas Chucku Norrisovi) Petru Pospíchalovi. Ten ztvárnil Danila, otce Rady (jeho alternací je další herec známý z dabingu – Zdeněk Maryška). Ocenila jsem jeho smutný pohled, jenž pak částečně vysvětlila historka o jeho největší životní bolesti, ale zároveň na mě působil jako drsný muž, z něhož mají respekt všichni Romové (což bylo na místě), snad až na jeho nezkrotnou a divokou dceru, která ale nemá respekt asi z ničeho a nikoho.

Typově mi příliš do role staršího Roma naopak neseděl Zdeněk Žák coby otec Lujka, ale i jemu se podařilo nelehkou úlohu uhrát se vším všudy. Jeho alternací je pak Dušan Sitek, na něhož bych byla také moc zvědavá, jelikož mi učaroval již před lety v představení Divadla pod Palmovkou Králova řeč.

V menších úlohách obyvatel romské osady se představilo poměrně dost pro mě neznámých, ale velmi talentovaných a zajímavých umělců, krásné sólo v druhé polovině představení jsme si mohli vyslechnout od půvabné Márii Bikárové (alternující Andrea Holá by mě ale také moc zajímala), coby sestra hlavního mužského hrdiny se představila Adriana Bessogonov a došlo i na osvěžující a zdařilé dětské výkony Josefa Feča, Veroniky Herákové a Beáty Strohnerové.

Na závěr si nechávám trio humorných postav, v první řadě musím zmínit Filipa Kaňkovského, kterého bych tedy asi sama do role Roma neobsadila, ale velmi záhy si mě získal a přesvědčil mě o tom, že je správnou volbou. Jeho cikánský zloděj slepic Bučo byl vtipný, uvolněný a živelný a do všeho přidal jemnou špetku drzosti a zároveň odvahy. Nejprve diváky hlavně bavil, ale v závěru jeho příběh dojímal, přičemž se jeho úloha převrátila tak rychle a náhle, až z toho šel málem mráz po zádech.

Další dvě figurky, v podstatě jediní „gadžové“, kteří se v ději objevují, jsou poručík (Josef Vrána) a jeho pobočník a „podržtaška“ (Martin Kubačák). Jejich společné scény slouží jako odlehčení děje a jejich vtípky, ač byly místy podle mě trochu prvoplánové, dobře fungovaly a pobavily. Obzvláště pak oceňuji současné narážky (především na koronavirus😊) a v případě pana Vrány pak také jeho schopnost pobavit i jediným gestem či citoslovcem. Ostatně v jednom momentu se mu podařilo dokonale rozesmát a na pár chvil tzv. „rozbít“ i svou kolegyni Kateřinu Marii Fialovou.

Postava poručíka v příběhu též figuruje coby antagonista a vzhledem k tomu, jak byla vystavěná první polovina představení, jsem očekávala, že bude právě on nejvíce „zatápět“ hrdinům představení. Nakonec se ale děj stočil jinak, a tak jsem ze závěru byla poměrně dost překvapená – skoro bych řekla, že mi až vyrazil dech. Přesto na mě silně zapůsobil a celkově jsem si z představení odnesla krásné dojmy a jakýsi plamínek vnitřní energie, který mi, doufám, ještě chvíli vydrží.

Každopádně si ale myslím, že muzikál Cikáni jdou do nebe není pro všechny a hlavně pak »není pro sraby« - mohou vás totiž podobně jako oheň příjemně rozehřát a rozproudit vám krev v těle, ale také se o ně můžete pěkně »spálit«. Troufnete si to také vyzkoušet?