Muzikál Sugar (Někdo to rád horké): Zábavná jízda (ne)dokonalého tria

Řada omylů, dvojsmyslů a vtipných slovních hříček. Kankán i striptýz, jaké svět ještě neviděl. Zkrátka »někdo to rád horké« 😊. To je ve zkratce muzikál Sugar, který jsem spolu s další statečnou, Annie, zhlédla v červnu 2019 v Divadle Hybernia, když tam toto představení zavítalo ze své české domovské scény Divadla F.X. Šaldy v Liberci. Zdálo se, že se vším všudy, včetně skvělého obsazení a barevných kostýmů a zajímavě řešené a vynalézavé scény.

Ovšem, co jsme s politováním shledaly - bez programu k představení. Po skončení muzikálu jsme se tak s Annie shodly, že na Sugar někdy v budoucnu „prostě musíme“ zajet ještě do Liberce, a to nejen proto, abychom ulovily onen divadelní program, ale zkrátka proto, abychom se mohly ještě jednou tak královsky pobavit.

Film Někdo to rád horké z roku 1959 podle mě patří mezi klasiky na poli komedie. Mám ho moc ráda, a proto mě zajímala i muzikálová verze, která (jak jsem si zjišťovala), měla na Broadwayi premiéru v roce 1972. Bála jsem se, že budu srovnávat, jak mám v takových případech ve zvyku, ale nakonec z toho divadelní Sugar z Liberce nevyšla vůbec špatně. Naopak měla v něčem možná i trochu navrch. Podařilo se jí totiž zachovat kouzelnou atmosféru známé komedie, ale zároveň ji přiblížit dnešnímu publiku a propašovat do děje i několik velice moderních vtípků a vsuvek ze současných reálií.

Věřím, že děj nemusím dlouze představovat, ale pro pořádek - hlavní dva hrdinové Jerry a Joe jsou muzikanti, kterým se smůla lepí na paty. Když se stanou nedopatřením svědky vraždy, musí prchnout a skrýt se před bandou mafiánů. Proto se v převleku za dámy připojí k ženské kapele a odjedou do Miami. Jejich prvotní plán, tedy hned po příjezdu zmizet, se jim ovšem záhy vykouří z hlavy. Především poté, co Jerry a Joe, nyní již Dafné a Josefína, poznávají zpěvačku Sugar. Rovněž smolařku, která životem proplouvá především na vlnách bourbonu a po řadě neúspěšných vztahů se saxofonisty touží sbalit milionáře. No a jak už to tak bývá, člověk míní a osud (a láska) vše mění.

To vše možná znáte z filmové verze a dost obdobně se příběh odehrává i na prknech, která znamenají svět. Úpravy v ději jsou vlastně jen drobnosti, které jsou nakonec ku prospěchu věci. Scény s narozeninovou oslavou mafiánů se sice nedočkáme, ale divadelní vyústění této dějové linky je rovněž vtipné a podle mě nemá chybu. Trochu se liší i způsob, jakým se Sugar dozví pravdu o svých dvou „kamarádkách“ a o boháči, do něhož se zamilovala. Scéna v muzikálové verzi je ale vyřešena opravdu skvěle a je silná, a to především díky bezprostřední reakci Sugar.

Jediná změna, která mě malinko zamrzela, když jsem představení viděla, byla absence písně I Wanna Be Loved By You, která je pro mě v podání filmové Sugar Marilyn Monroe zcela ikonická a s filmem neodmyslitelně spjatá. V muzikálu bohužel nezazní, i když je tam samozřejmě písní daleko více než v samotném filmu. Tím se malou oklikou dostávám k hudební složce, která pro mě není v muzikálu Sugar paradoxně stěžejní. Melodie skutečně věrohodně navozují atmosféru 50. let, kam je děj zhruba zasazen, ale ačkoliv se dobře poslouchají a mají správný šmrnc, nejsou pro mě nijak zvlášť výrazné a zapamatovatelné. Na první dobrou mi při psaní tohoto textu naskočila asi jen písnička, v níž se zpívá: „...dělám to kvůli Sugar“ (v originále Doing It for Sugar). Také si vzpomínám, že mě zaujala Joeova píseň, když pěje o lásce (v originále It's Always Love) a stihne se ještě u toho i převlékat z ženského kostýmu do mužského. Možná v tom ale jistou roli sehrálo i mírné odhalování představitele této role. (Dámy jistě pochopí 😉)

Každopádně můj zážitek ze Sugar byl velmi pozitivní, přičemž v tom roli nesehrála ani tak hudba, jako spíše humor. Ten představení, alespoň v liberecké verzi, vládne od začátku až do konce a člověk se opravdu nenudí ani chvíli. Napomáhá tomu snad vše na jevišti, včetně značně barevných kostýmů s často velmi bláznivými motivy - skoro jako by se muzikál snažil tím tak trochu kompenzovat fakt, že snímek Někdo to rád horké byl černobílý.

Například když je ústřední duo poprvé na jevišti za dámy, mají snad schválně takové modely, že by nad nimi zaplakala i módní policie. (Koneckonců díky replikám hlavních hrdinů se dozvídáme, že jejich modely pocházejí z pohřebního ústavu 😊). Ale díky kontrastu v barvách (použita kombinace červené a zelené barvy, které se vzájemně rozjasňují), tygrovanému vzorku halenky a slušivým kloboučkům je zkrátka nepřehlédnete. Tím to ale nekončí a v rámci představení dojde snad na všechny možné barvy, včetně světle modré, růžové a žluté, vzorky květinové a dokonce pánský oblek s ananasovým vzorem. Nechybí samozřejmě ani apartní noční košilky, které by na dámách vypadaly zcela neškodně, ale jelikož halí (či spíše odhalují) odlišně stavěná mužská (a také svalnatá) těla, působí vyloženě komicky.

Humorných prvků je v ději opravdu požehnaně a jedná se navíc o rozličné druhy vtipů - například dvojsmysly, slovní hříčky (zvolání „Ježišmarja Josefe“ směrem k postavě Joea čili Josepha), vtipný způsob řeči (jeden z mafiánů nasadil hlásek jako konipásek a zní chvílemi jako postarší verze Hurvínka), narážky na novodobé filmy a seriály (Pobřežní hlídka či Titanic) i na moderní reálie (například, když postavy vykládají o svém vzdělání a při nesrovnalostech s dobou studia zmíní, že se jednalo o tzv. „plzeňský rychlokurz“ 😀).

Samozřejmě dojde i na téměř povinné žerty ohledně rozdílů mezi mužskou a ženskou garderobou (pánové si stěžují na průvan v jistých oblastech), ale všichni účinkující dostávají kromě toho leckdy i možnost improvizace, čehož znamenitě využívají a na přetřes tak přijde klidně i vzhled hlavních představitelů (Dalibor Gondík se tak například dozví, že o Sugar se nemá pokoušet, protože ona touží po muži, který má vlasy po celé hlavě 😊), nebo na jejich účinkování ve StarDance (opět narážka na Dalibora Gondíka). Tím nejenže berou k sobě do party i diváky, což je důležité, ale často pobaví i sami sebe a dokážou se odbourat, což jen přidá na veselé atmosféře.

V případě uvedení v pražském Divadle Hybernia pak prostor k humorným chvilkám vytvořila často i pouhá náhoda. Třeba fakt, že kulisy jakési hotelové haly s recepcí a dvěma vchody na toalety (pánské a dámské) nechtěly sestoupit na jeviště tak rychle, jak bylo pro děj zapotřebí. Herci to samozřejmě nenechali bez komentáře.

Podobně roztomile neplánovaná byla chvíle, kdy Josefínce při tanci ve vlaku spadne ramínko od podprsenky. Ostatně celkově scénu z vlaku považuji za jednu z nejzdařilejších, jelikož jsem opravdu věřila, že jsme v nějakém lůžkovém kupé ve vlaku. Kulisy přitom nebyly nijak překombinované. Stejně tak to bylo i s dalšími kulisami na jevišti, většina jich vypadala naprosto přesvědčivě a napomáhala zachytit správnou atmosféru, ačkoliv se nejednalo o nic komplikovaného - hotelový pokoj tvořilo jen pár věcí - velký plakát coby výhled na pláž, bílé dveře a obyčejná postel, přesto se tam oba představitelé hlavních rolí vyloženě vyřádili.

Naprosto geniální mi připadalo z orchestřiště udělat pro oko diváka bazén. Už jsem v divadle zažila několikrát, že bylo orchestřiště nějak použito, ale v Sugar to bylo obzvláště vychytané. Včetně pár kachlíčků pro navození dokonalého dojmu. Nejsem si jistá, zda tento detail byl vidění i k Hybernii a myslím si, že spíše ne, ale na záznamu přímo z Liberce (dostupný na YouTube) mě to okamžitě zaujalo. Každopádně ztvárnit nějakým způsobem bazén na jevišti není nikdy úplně hračka, ale když se to povede, je to skvělá zábava, což jsem shledala například i v ostravském Děj se co děj. Stejně jako tam, se i v Sugar objevila v menší míře i loď, tentokrát to ale nebyl na pohled monumentální parník, ale menší jachta, kterou tvořilo především zábradlí, vystřižené jako z legendárního Titanicu.

Každopádně, teprve na závěr si nechávám hlavní přednost liberecké Sugar, a tou je obsazení. Bez něj by to totiž v tomto případě nemělo snad ani smysl. Jan Kříž, který ztvárnil Joea, Josefínu a milionáře Juniora, je uvěřitelný ve všech třech polohách - dokáže být okouzlujícím mužem i vyděšeným hudebníkem. Samozřejmě, už díky jeho tělesné stavbě a svalnatým rukám, nikdy neuvěříte, že je ženou. Jenže právě v tom spočívá kouzlo celého představení a ostatně i slavnějšího filmu. Nacpat dva chlapy do ženských šatů a všechny okolo nechat, aby se k nim jako ke skutečným ženám chovali, zkrátka vytváří řadu humorných situací.

Navíc to nemůže dopadnout zle, když jedním z těch mužů je i Dalibor Gondík, který je svým smyslem pro humor ostatně i známý. Na jeho Dafné díky jeho ironickým poznámkám i chvilkovým „pozapomněním“, že je vlastně chlap a nemůže se tedy provdat za boháče, zkrátka už nikdy nezapomenete.

Výborný nápad pak podle mého názoru bylo do představení angažovat i jeho sestru Adélu Gondíkovou. Oba sourozenci neboli „sesterskej pár“, jak zpívají v jedné společné písni, jsou totiž po letech společného vystupování v různých estrádách zkrátka sehraná komická dvojice. Navíc jsou oba schopni ve vteřině skvěle zaimprovizovat, a tak při pohledu na ně často ani nevíte, co vlastně bylo ve scénáři a co ne. Obvykle to poznáte jen díky reakcím jejich hereckých kolegů. Pokud se začnou nekontrolovatelně smát, zřejmě si to „Gondíci“ přidali.

Přiznám se, že když jsem poprvé slyšela, že Adéla Gondíková má představovat Sugar, trochu mě to zarazilo. Přece jen na první dobrou není přesně takový typ ženy, který bych si do této role představovala. Přesto si mě dokázala získat, nejenom tím, že je neuvěřitelná střela plná energie, ale i tím, jak k roli Sugar přistupovala. V jejím podání to totiž nebyla ta věčně opilá a dost zoufalá Marilyn Monroe, jak ji známe z filmové verze, ale docela správná a obyčejná holka, co má jen trochu smůlu na chlapy, a tak si sem tam osladí život trochou »živé vody«, ale rozhodně se nehroutí a dokáže si ze sebe udělat i legraci. Tím mi byla její Sugar velmi sympatická.

Tím pádem právě na tomto triu celé představení stojí a (ne)padá a oceňuji je i za to, že jim k vytvoření humorné situace často stačilo i pouhé citoslovce či určitý pohyb. Zmínit bych ale chtěla ještě představitele dvou menších rolí, kteří mě oslovili. Nezapomenutelný byl pro mě Oldřich Kříž coby velmi charismatický mafián. Dokázal okamžitě upoutat moji pozornost, což se mu daří ostatně i v jiných rolích (například v Muži se železnou maskou či v My Fair Lady v Liberci).

V úloze milionáře Osgooda jsem také měla možnost vidět dokonalého Michala Pleskota. Oblíbila jsem si ho především coby mnicha Tucka z muzikálu Robin Hood a líbil se mi právě i jako Osgood, přičemž jsem oceňovala především jeho energii a vervu, s jakou se pouštěl do akce. Ač filmovému Osgoodovi nemůže být vzhledově vzdálenější, vůbec to nevadilo. Ostatně, jak on sám v závěru pronáší - „Nikdo není dokonalý“. Ale představení Sugar k tomu nemá daleko.