Muzikál Čas růží: O osudové lásce, tajemném obrazu a iluzích

  

Vždycky jsem považovala u muzikálových představení za důležité, aby mě zaujaly především hudba a příběh. Ano, existuje pár výjimek - dokonce i moje srdcovka, Kočky, kde pro mě absenci děje vykompenzuje tanec a pohyb, ale ve většině případů je podle mě příběh zcela zásadní. A i to je důvod, proč k tzv. hit muzikálům obvykle přistupuji s určitou nedůvěrou. Po hudební stránce sice vím naprosto přesně, co můžu očekávat a úspěch je zpravidla zaručen, jenže je to mnohdy na úkor příběhu, který je vytvářen tak, aby se do něj podařilo začlenit co nejvíce hitů daného interpreta.

Muzikál Čas růží je vytvořen z písní Karla Gotta, kterého si velmi vážím. Jeho písně mám spojené právě s ním a jeho nezaměnitelným podáním. Nedovedla jsem si proto představit, že bych měla celý večer poslouchat zrovna tyto písně v provedení jiných interpretů. Do určité míry mé obavy rozptýlilo, když jsem se dočetla, že Karel Gott před lety Čas růží viděl a vyjadřoval se o něm pochvalně. A v neposlední řadě pomohla také Džejňulka, která na rozdíl ode mě předsudky tohoto typu netrpí a Čas růží již proto viděla. 😊 Její článek, v němž své dojmy z tohoto představení sdílí, mě zaujal natolik, že jsem sama začala uvažovat, zda na tento muzikál přece jen někdy nevyrazit. A to se také stalo v sobotu 3.10.2020, kdy se tak Čas růží stal úplně posledním představením, které jsem měla možnost vidět před uzavřením divadel po vyhlášení nouzového stavu. Už jenom při vstupu do divadla jsem doslova nasávala tamní atmosféru a užívala si každou minutu a velmi silně si uvědomovala, že možnost jít do divadla již také hodně dlouho mít nemusím. Navíc krásné prostředí Hudebního divadla Karlín dodalo celému večeru skutečně slavnostní ráz. 

Musím také připustit, že původně obávaná dějová zápletka mě u Času růží velmi pozitivně překvapila. Otevírá se nám zde totiž zajímavý a hlavně dojemný příběh o osudové lásce, tajemném obrazu a řadě iluzí. V úvodu, který začíná v současnosti, se parta mladých lidí, v čele s Dannym, vloupe do domu starého muže - majitele velmi drahého obrazu. Danny se tu se starcem setká a ten mu začne vyprávět celý svůj životní příběh a osud obrazu, který sám namaloval.

Ocitáme se proto o mnoho let zpátky, kdy byl hlavní hrdina – Honza – ještě chlapec a společně se svým kamarádem Bohoušem navštívili pouť, která do města právě přijela. Zde se seznamují s podobně starou Anetou, jež do určité míry svou povahou „vybočuje“ z davu osazenstva pouti. S Honzou se ihned spřátelí a vznikne mezi nimi silné pouto, které přetrvá i po tom, co pouť město opustí. Výtvarně nadaný Honza na Anetu nedokáže zapomenout a zahrnuje ji neustále do svých kreseb, jimž se ve volném čase věnuje. S postupem času se z Honzy a Bohouše stávají nadějní zpěváci a již jako dospělí se s Anetou znovu setkávají. Toto setkání se pro mladou dvojici stává osudovým a zásadně jejich další životy ovlivní. V této době také Honza vyhoví přání Anety namalovat její „skutečný obraz“ (dosud kreslil pouze uhlem), jenž následně propojuje celou zápletku díla. Na to, jak to s Honzou a Anetou dopadne, si budete ale muset počkat a přesvědčit se v divadle sami.

Vyzdvihnout musím povedenou scénu, která byla velmi výpravná, což oceňuji zejména u ztvárnění pouti. Ta odpovídala skutečně tomu, jak ji asi může malý kluk vnímat – i když je to vše vlastně jedna velká iluze. Nechyběly maringotky, střelnice, kolotoč či houpačka ani řada dalších drobností. Samozřejmě i další lokality byly velmi povedené – oceňuji např. i nápad, jak šikovně byla vymyšlena paseka v lese, kde Aneta s Honzou při útěku tráví čas. Líbily se mi také kostýmy, které pěkně odpovídaly dané době a situaci, v níž se zrovna v ději nacházíme.

Ve většině případů se mi také líbilo zakomponování písní do příběhu. Zapadly do něj skutečně velmi citlivě a určité „naroubování“ jsem v první půlce představení vnímala asi jenom u „Zvonků štěstí“, později pak u „Včelky Máji“ a v závěru ještě u některých čísel, která Honza zpívá pouze jako součást koncertního vystoupení a příběh tudíž nikam neposouvají. Jednalo se ale o skutečné hity a v díle tvořeném písněmi Karla Gotta zkrátka nemohly chybět. Toto řešení tak bylo nakonec vlastně docela elegantní a příběhu nijak neublížilo. Začlenění některých písní mi naopak připadalo velmi povedené a vtipné, jako např. „Dám dělovou ránu“ nebo „Odnauč se říkat ne.“

Obsazení v tomto představení je poměrně početné. V hlavní roli Honzy se postupně objevují hned tři herci (dítě, mladík a starý muž). Petr Dopita coby starý muž, který vzpomíná na své dětství a mládí a svoji lásku, byl jednoznačně perfektní volbou. Byl nesmírně charismatický a dovedu si představit, proč Dannyho jeho příběh zaujal a vydržel ho poslouchat až do konce. Při jeho „Když jsem já byl tenkrát kluk“ již nějaká ta slza ukápla, a to jsme byli teprve na začátku představení.

Mladého Honzu si v našem případě zahrál Jan Kopečný a musím říct, že přestože existují role, v nichž mě opravdu nadchl, tento pocit se u mě tentokrát tak úplně nedostavil. Je možné, že svou roli sehrálo i to, že jsem seděla hodně vzadu. Na druhou stranu, ve společných scénách s představitelkou Anety, Markétou Procházkovou, byla znát chemie. Navíc jeho zamilovanost i smutek jsem mu věřila, což bylo pro příběh zásadní.

Markéta Procházková v roli Anety byla křehká, tajemná, velmi spontánní a do určité míry i tvrdohlavá. Byla mi velmi sympatická a měla jsem pocit, že by Honzu ideálně doplňovala. Celou dobu jsem jim moc přála šťastný konec a věřila, že vše dobře dopadne.

Zmínit musím pěvecky dokonalého Ladislava Korbela v roli Bohouše. Při společných výstupech s Honzou mě jeho výkony doslova „přikovaly k sedačce“ a velmi mě v této úloze bavil.

Samostatnou kapitolou a velkým překvapením pak pro mě byl také Jaromír Nosek v menší roli Anetina kamaráda Zrzka, v jehož podání se pro mě píseň „Dívkám“ stala skutečně nezapomenutelnou a moc jsem si ji užívala. Přiznám se, že jsem ani netušila, že též patřila do repertoáru Karla Gotta, jelikož jsem dosud znala pouze anglický originál.

V dětských rolích se představili Jan Bačkovský (Honza), Mikuláš Matoušek (Bohouš) a Ines Ben Ahmed (Aneta). Velmi dojemně na mě působil jejich společný výstup „Svět má ty chvíle rád“, kdy se navíc jedná asi o mou vůbec nejoblíbenější píseň od Karla Gotta. Nejvíce mě zaujala představitelka Anety - jak po pěvecké stránce, tak i herecky.

Na závěr si nechávám Anetina strýce a majitele pouti, Barnabáše, s jeho ženou Hortenzií - v podání Sagvana Tofiho a Ivany Jirešové. Z obou vyzařovala nesmírná energie a také temperament a myslím, že si tyto role oba velmi užívali. Přestože jsem je ani na začátku nevnímala vysloveně záporně, musím ocenit jejich proměnu v závěru představení, kdy je nám některé jejich jednání osvětleno, a tak mě v určitém momentu i dojali.

Čas růží mě tedy i přes mé počáteční obavy pozitivně překvapil. Bylo hezké si připomenout písně Karla Gotta, i když v podání jiných interpretů. Oceňuji též jejich citlivé začlenění do zajímavého příběhu. Téměř pompézní scéna, navíc v krásném divadle, dotvářela slavnostní ráz celého večera a závěrečný proslov a poděkování pana dirigenta celou tuto krátkou etapu otevřených divadel pro mě symbolicky uzavřel. Věřím, že nejen za 7 statečných muzikálovců můžu slíbit, že jakmile to bude zase možné, do divadla zase okamžitě vyrazíme, ať už v rouškách, nebo bez nich. Už aby to bylo. 😊