Muzikál Green Day's American Idiot: Nepopsatelný nářez amerických »šakalích« let

 

„It's something unpredictable, but in the end it's right, I hope you had the time of your life,“ zpívá se v písni Good Riddance (Time Of Your Life), jež zakončuje muzikál American Idiot. Podle mě dokonale vystihuje i samotné dílo – je totiž dost nepředvídatelné a tak tedy dost těžko uchopitelné a jen stěží ho lze popsat, ale zato opravdu stojí za vidění!

American Idiot? Ne, nebojte, žádná „zápaďácká verze“ Dostojevského, ale rockový muzikál, který se zrodil ze stejnojmenného alba kapely Green Day z roku 2004. Vypráví příběh o mladické touze poznat jiný a snad lepší svět a zároveň si sám určit, jakou cestou se vydat a kým se stát. Shodou okolností jsem ho viděla jen pár dní po zhlédnutí muzikálu Šakalí léta, a tak mi to vlastně celý večer tak trochu šrotovalo v hlavě a tato dvě díla jsem srovnávala, už jen díky tomu, že se obě zabývají mládím a rebelií, která k němu tak trochu patří. Ať v komunistickém Československu 50. let či kapitalistické Americe nedávné minulosti, stejně se děti bouří proti stylu života svých rodičů a mají je za pokrytce a lháře. Slibují si, že budou žít jinak a lépe, ale často neví, jak na to, a tak to nemusí vždy dopadnout dobře.

Přiznám se, že na toto dílo, uváděné v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla, jsem byla velmi zvědavá, jelikož pár písniček od Green Day znám a dokonce je mám i ráda. Doufala jsem, že by mě tak mohl tento muzikál oslovit, i když jsem se trochu obávala, že si budu připadat spíše jako na koncertě než v divadle. Nakonec to tak úplně nebylo, protože muzikál nebyl jen o písničkách, ale nechyběl ani poutavý a vlastně i dost uvěřitelný příběh.

Ten už jsem trochu nakousla, a tak jen doplním, že sledujeme osudy trojice kamarádů – Johnnyho (Pavel Klimenda), Tunnyho (Lukáš Ondruš) a Willa (Adam Rezner), co chtějí opustit rodné městečko a zkusit své štěstí ve velkoměstě. Jenže každého z nich čeká nakonec trochu jiná životní cesta, jiné bolesti, chyby a výčitky. Příběh částečně vypráví Johnny svými „dopisy“ domů v podobě videodeníku nahraného do mobilu. Navíc záběry z telefonu jsou živě přenášené na obrazovky v pozadí, což všemu dodává ještě o něco více psychedelický rozměr. Během představení, které jsem zhlédla v září 2020, bohužel technika zpočátku zlobila, což byla škoda už jen proto, že unikátní způsob seznámení Johnnyho s jeho láskou přes vzájemné natáčení na mobil tak trochu nevyniklo. Ale byla to jen drobnost, která mi zážitek nenarušila. Podruhé, když jsem se v březnu 2022 vrátila, už to fungovalo tak, jak mělo.

Vlastně ve výsledku nevadilo ani to, že jsem měla malinko problém dění v muzikálu přímo v divadle stoprocentně »rozklíčovat«. Trochu mi to asi přece jen ztěžovala angličtina, jelikož dílo je i v našich podmínkách ponecháno kompletně v angličtině (což vzhledem k některým ikonickým skladbám v čele s tou titulní hodnotím kladně) a opatřeno českými titulky. Ale spíše jsem si chvílemi nebyla jistá, zda si dané výjevy na jevišti vykládám správně, nebo je to třeba jen nějaká metafora. Podobně jako při návštěvě pražského Lazara jsem měla pocit, že sleduji trochu delší videoklip – a těm já obecně moc nerozumím 😀. Ovšem byl to „klip“ opravdu akční a ne příliš protahovaný, jelikož představení je poměrně krátké. Navíc po návratu z divadla jsem si o příběhu něco přečetla a ukázalo se, že tak mimo jsem zase nebyla. Každopádně vám toho nechci moc prozrazovat, abyste i vy mohli v divadle vše sami rozplétat a odnést si tak třeba zase trochu jiné dojmy.

Můžu vám ale s klidným srdcem slíbit pořádně rozjetou show, která nabere pořádné grády už v prvních momentech díky titulní písni American Idiot. Už tehdy budete mít asi dost problém zůstat sedět v klidu a nezačít se aspoň vrtět do rytmu. Na vlnách pořádných pecek ale pokračujeme i dál a paradoxně písničky, které jsem znala předem – „Boulevard of Broken Dreams“ a „Wake Me Up When September Ends“, jsou v podstatě čajíček proti jiným peckám, z nichž jde hlava kolem (například „Too Much Too Soon“). Navíc American Idiot se hraje bez přestávky, takže opravdu nezažijete ani chvíli ticha či nudy. Vlastně se tak u mě nenašlo ani jedno číslo, co by mi připadalo slabší či nevýrazné a nezajímavé, všechna měla „něco do sebe“, nebo byla nějak ozvláštněna tím, co se právě dělo na jevišti.

A tam se toho dělo opravdu hodně! Občas ani nebudete vědět, co a koho vlastně sledovat dřív. Scénu vytvořenou vlastně jen z bílého lešení a pár žebříků? Herci lezou nahoru a zase dolů, někdy dokonce i seskakují z takové výšky, že jsem se o ně bála. Jindy zase do popředí popojedou velké bílé schody, případně postavy přijedou ze zákulisí na další podobné konstrukci na kolečkách. Herci ale velmi hojně využívají i samotné jeviště a třeba na něm klečí či se přímo válí po zemi. Ostatně i děkovačka pak probíhá netradičně – účinkující postupně nepřicházejí, ale sedí na zemi a v určitém pořadí se zvednou a dají o sobě vědět jakýmsi podupnutím.

Také kostýmy mají k „obyčejnosti“ a všednosti opravdu daleko. Všichni hlavní hrdinové spíše působí jako fanoušci na punkovém koncertě – sem tam nějaké to potrhané oblečení, ale hlavně divoké účesy a výrazné líčení včetně podmalovaných očí. Lukáš Ondruš či Martin Holec měli v úvodu na hlavě cosi, co mi silně připomínalo dikobraza, Eva Staškovičová zase pro změnu předvede dredy a moc jí to sluší. Zaujal mě také jeden oděv vedlejší postavy Heather – měla totiž sukýnku s motivem hranolek z velmi známého amerického fast foodu. Posléze změní značku a nosí oděv s logem konkurence. V rámci příběhu to nese i určitou symboliku - geniální. Nehledě na to, že prostě vypadala k zakousnutí 😂.

Některé momenty v představení jsou pak skutečně elektrizující, vzrušující a jdou skutečně až na dřeň – dojde i na poměrně realistické zobrazení vášnivého milování, Pavel Režný nám dokonce v písni „Favorite Son“ předvede coby „syn Ameriky“ striptýz a pořádně erotické řádění ve stylu kauzy „Metoo“ 😀. Dojde i na polibek dvou mužů (ač je spíše symbolický) a záhy poté, co Pavel Klimenda romanticky vyzná lásku Evě Staškovičové, vidíme děsivě skutečné vyobrazení touhy po další dávce a následném rauši připomínající téměř až epileptický záchvat. Na chvíli se ocitneme i ve válce a poté sledujeme její hrozivé následky. To vše je velmi často doplněno prudkými světly jako na diskotéce. Zkrátka American Idiot se s ničím nepáře a je tak drsný, že se mi v jednu chvíli udělalo dokonce zle a už jsem se bála, že během představení omdlím. Tak jako se drogově závislí dál ničí návykovými látkami, protože nedokážou přestat, já se očividně ničím divadlem (a v roušce). 😊 Takže jsem logicky přijela ještě znovu (tehdy už bez roušky), ale některé chvíle jsem i tak dost protrpěla spolu s hrdiny příběhu.... Ale přežila jsem!

Naštěstí přežili i přímí aktéři představení, i když jsem přesvědčená o tom, že se zákonitě museli svými výkony vydat ze všech sil. Je neuvěřitelné, kolik energie všichni předvedli. Poklona patří všem, asi největším tahounem je ale přece jen v mých očích Pavel Klimenda, kterému už asi nestačilo předvádět na jevišti biblický příběh Josefa a rovnou se zde coby Johnny pasoval do role novodobého „předměstského Ježíše“, dokonce i s trnovou korunou na hlavě. 😉 Pokud by skutečně založil nějaké nové náboženství, o příznivce by jistě neměl nouzi. Já bych ho možná také následovala, protože zpíval nádherně, prožíval každou vteřinu a ještě mu to pekelně slušelo.

Z dam dostala největší prostor Eva Staškovičová, která mi připadá jako chameleon. Kdykoliv ji vidím v nějaké roli, divím se, jak se stihla od minule tak změnit. Každopádně právě v American Idiot mi vyloženě vytřela zrak (respektive možná spíše sluch 😊) a jediným feelingem dokázala upoutat pozornost. Stejně tak se v menší roli Heather předvedla i Charlotte Režná, jejíž zakončení hádky pomocí závěrečných tónů písně zkrátka nemělo chybu.

Lukáš Ondruš v roli Tunnyho mě zaujal nejen skvělým pěveckým výkonem (o němž už jsem malinko věděla), ale především herecky, jelikož velmi minimalistickým způsobem skvěle vystihl depresi. V závěru má navíc velmi náročný úkol, když jeho postava utrpí jisté vážné zranění a zůstane tím poznamenána. Věřila jsem mu to až do posledního kroku.

Velmi podivné postavy, jejichž identity jsem měla problém v průběhu muzikálu kompletně odhalit, ztvárnili Jozef Hruškoci a (již zmíněný) Pavel Režný. Dokázali na mě přesto silně zapůsobit a trochu se bojím, abych je někdy nepotkala ve svých snech 😀.

A zda se na Malou scénu DJKT na American Idiota vrátím ještě do třetice? Asi bych měla, protože poprvé jsem v divadle náhodou potkala kamaráda, co je v plzeňském divadle jako doma. I ten mě dopředu varoval, že za „první návštěvu“ se nedá všechno ani stihnout a vychutnat se vším všudy. (A měl samozřejmě pravdu 😊.) A třeba ta další výprava za American Idiotem bude zase trochu jiná. Takže vyřiďte někdo prosím Johnnymu, že se těším zase někdy na viděnou a snad zase v lepších časech!