Muzikál Cyrano: Estráda s krásným „posláním“ na konci

Věčný příběh o lásce a souboji mezi krásou vnitřní a vnější - to pro mě představuje právě Cyrano. Je to má životní láska, která mě tak trochu přivedla k divadlu, a troufám si tvrdit, že už se na tom asi nic moc nezmění. Pokud jste četli i můj text na facebooku o londýnské činoherní a velmi zmodernizované verzi Cyrana (ačkoliv tím, že se tam rapovalo, to možná částečně do muzikálové sféry také zapadá), jistě víte, jak jsem se do tohoto díla zamilovala a že dávám přednost klasičtějším adaptacím před těmi, které zavání modernou.

Pravda je ale taková, že po návštěvě Strašnického Divadla Solidarita alias Divadélka Radka Brzobohatého (nyní již v důsledku soudního rozhodnutí jen Divadélko Beze Jména), kde jsem zhlédla muzikálovou verzi tohoto příběhu, začínám možná trochu chápat záměr novodobých režisérů a tvůrců, kteří se snaží příběh Cyrana přiblížit dnešnímu divákovi a očistit ho od kudrlinek - tedy od všeho příliš historického a možná někdy i přemrštěného. Naopak v této muzikálové verzi je totiž kudrlinek (těch pomyslných ale i skutečných) opravdu hodně a podle mého názoru už je to trochu na škodu.

K Cyranovi v jakékoliv podobě se vracím především proto, abych hlavnímu triu přála štěstí a zároveň s nimi znovu prožívala jejich bolest, především pak v samém závěru. Právě poslední scéna je pro mě nejsilnější z celé hry a těším se na ni téměř od začátku. Někde ve skrytu duše vždy doufám, že mě výkony herců opět „dostanou do kolen“ a já finále obrečím. Nemám nic proti tomu, když se v průběhu večera můžu i zasmát, ovšem rozhodně by měl být vždy jasně čitelný předěl mezi komickou a tragickou chvílí – nejsem tedy ráda, pokud se zrovna dojímám a můj zážitek náhle utne nějaká humorná taškařice. Tím se úroveň představení o něco snižuje a působí na mě pak trochu jako estráda.

Právě v Divadélku Beze Jména mě nad jevištěm zaujala výzdoba v podobě známého symbolu divadelního umění – dvou masek, z nichž jedna má na tváři úsměv a představuje komedii a druhá je smutná a zastává tedy roli tragédie. Také samotné představení v režii Hany Gregorové se zřejmě snažilo oba tyto druhy umění propojit – nabyla jsem během večera dojmu, že se muzikál pokouší pomyslné misky vah mezi komedií a tragédií v Cyranovi vyrovnat či snad i trochu vychýlit ve prospěch komedie, tedy zábavy a legrace.

Leckdy ale možná v tomto směru až zbytečně tlačí na pilu a snaží se vytvářet humorné situace tam, kam podle mě nepatří. Asi nejvíc to pro mě bylo patrné ve slavné scéně s balkonem, kdy Cyrano, skryt ve tmě, předstírá, že je Kristiánem, aby za něj vyznal lásku Roxaně (a směl jí tak říct to, co k ní sám cítí). Nádherný a procítěný moment, kdy sedím na sedačce v divadle vždy jako na trní, je zde soustavně narušován „opičkami“, které předvádí Kristián, aby diváky pobavil.

Kromě toho dochází i k pár dalším změnám – například postava hraběte de Guiche zde má nejen velice výraznou kudrnatou paruku (představte si Briana Maye z Queen zkříženého se vzteklým pudlíkem), ale také výraznou vadu řeči. Ta má za úkol pobavit a soudě dle bezprostředních reakcí diváků v sále se to i daří. Jenže někdy mi to připadalo už trochu přehnané, navíc jsem měla chvílemi problém de Guicheovi rozumět. Nemluvě o scéně, v níž si tato figura nedokáže pořádně nasadit šerpu a udeří se tak „do varlátek“, přičemž přesně tato formulace v textu zazní (a jindy uslyšíme dokonce i vulgarismy – především mi utkvělo v paměti „do prdele“).

Považuji to trochu za prvoplánový humor a takového najdeme i více – koneckonců vzhledem k nepříliš početnému obsazení, se v zástupu pánů mušketýrů a kadetů objeví i ženy, stejně tak muži představují v závěru jeptišky (nebo snad jeptichy?), přičemž je na to ještě schválně upozorňováno a pánové herci v rámci pokřižování opět nedopatřením zavadí o svůj rozkrok. Jindy je zase sama Roxana natolik dychtivá po Kristiánovi, že různě vzdychá a naznačuje vzrušení i hlazením svého těla. To jsem už rovněž považovala za přehnané. Částečně si tyto momenty vysvětluji režií Hany Gregorové, která v sobě nezapře slovenský elán, temperament a jakousi vášnivost, což se pak promítá i do její práce. Chvílemi jsem si tak připadala jako v italském či snad možná i v mexickém divadle, spíše než v Praze. Trochu jsem se v průběhu večera bála, že si představení nedokáže udržet vážnou tvář ani na jednu scénu, ale naštěstí samotný závěr se povedl a skutečně působil dojemně, jak by také měl. Navíc dojde i na krásný polibek, díky němuž máme skálopevnou jistotu, koho nakonec Roxana nejvíc milovala.

Dojmu estrády částečně odpovídaly i kostýmy z dílny Josefa Jelínka. Již podle prvních fotografií bylo vidět, že budou velmi honosné a zdobné, což se samozřejmě ideálně hodí k době, v níž se děj Cyrana odehrává. Jenže ve výsledku bylo použito možná až moc různých barev, respektive mi tam chyběl nějaký prvek, který by různé kostýmy třeba nějak sjednocoval. Naopak některé na mě dokonce pocitově působily podobně jako ze Tří mušketýrů, jiné z Angeliky či Draculy. Nutno ale podotknout, že dámám v čele s Roxanou to skutečně slušelo.

Také v případě kostýmů občas došlo na nějaký ten vtípek či výstřelek – pár opravdu velmi výrazných paruk, například vedlejší postava v zářivých blond kudrlinkách či „amorovská“ růžová křidélka na zádech de Guiche. Naopak kladně hodnotím využití různých škrabošek a masek, připomínající karneval v Benátkách – bylo to příjemné ozvláštnění, co se v mých očích hodilo zejména do úvodní scény, která se odehrává v divadle.

Tím se dostávám ke scéně, rovněž vytvořené panem Jelínkem. Celému představení vévodí především červená opona se zlatým zdobením, která ve zmíněném úvodu navodí atmosféru nějakého klasického divadla, následně už jsou ovšem kulisy velmi minimalistické a nikterak zvlášť výjimečné – jedná se totiž většinou jen o jakési zástěny s různými motivy (například květinovými či imitujícími dřevo). Zkrátka jen drobné naznačení toho, kde se právě nacházíme. Naštěstí na jakýsi balkonek pro Roxanu se záclonkou došlo, takže v tomto ohledu jsem spokojená.

Jelikož se jedná o muzikálovou hru, musím zhodnotit také hudební složku – tu měl na starosti Ondřej Gregor Brzobohatý, aneb jak ho na premiéře titulovala paní principálka (jeho maminka): „náš Ondra“. Jeho hudba byla na první poslech velmi příjemná a dobře doplňovala jednotlivé scény a pomáhala jim vytvářet danou atmosféru – zamilované písně byly jemnější, při přesunu na bitevní pole se dočkáme trochu energičtějších melodií. Každopádně písniček v Cyranovi zas tak moc nenajdete a ještě míň je jich něčím výrazných a zapamatovatelných. Největší dojem na mě udělala píseň, kdy Cyrano zpívá o své lásce a v textu zaznívá: „Roxano… to jméno jmen…“ Na závěr se tato melodie ještě vrací s lehkou variací ve slovech a tentokrát naopak slyšíme z úst Roxany jméno Cyrano – z této písně se tak vlastně stává i píseň titulní. Zaujala mě i píseň Roxany v klášteře, do níž vstoupí potají i Cyrano - přicházející k ní, už těžce raněný, dál však skrývající svou bolest.

Zároveň si ale myslím, že Ondřej Gregor Brzobohatý se jako autor vyvíjí a za mnohem hudebně zdařilejší a zajímavější považuji jeho hudbu v muzikálu Legenda jménem Holmes. Tam si navíc již texty tvořil sám, což také jistě finální dojem ovlivní. K muzikálu Cyrano vytvořil libreto Ľubomír Feldek a jsem velmi ráda, že se částečně opíral i o text z původní hry, a to zejména v úvodním souboji Cyrana. „Na konci poslání vás bodnu“ podle mě zkrátka zaznít muselo. Ostatně podobně jako v tomto šermířském souboji, také samotné představení odhaluje svou pravou a původní podstatu (tedy tak trochu i ono zmíněné poslání) až na samém konci.

Na závěr si nechávám hodnocení výkonů, jelikož právě v něm podle mého názoru tkvěla největší přednost muzikálového Cyrana, alespoň pro mě. Na jevišti skutečně vystupuje jen hrstka herců (Martin Sochor, Jiří Chvalovský, Hana Gregorová, Irena Máchová, Miloš Nejedlý, Radek Bar, Marcel Holeček, Tom Sean), výraznější prostor dostává kromě hlavních hrdinů především hrabě de Guiche v podání Miroslava Šimůnka. Jak jsem již zmiňovala, jeho úkolem je v této verzi především bavit, a tak může občas působit trochu jako karikatura, ale ve výsledku mi jeho výkon připadal v pořádku a postava i nadále vyznívala jako arogantní záporák, což je na místě. 

Nejdůležitější je ale samozřejmě trio Kristián (David Gránský), Roxana (Eva Burešová) a Cyrano (Vojtěch Efler) – z nich jsem ostatně nemohla po celou dobu spustit oči. David Gránský měl nelehkou úlohu především z toho důvodu, že ztvárňoval mladého a zamilovaného mladíka, který příliš neoplývá důvtipem. Ačkoliv Kristiána chápu především jako muže, co se tváří v tvář lásce nezmůže na slovo, zde byl bohužel zpodobněn v podstatě jako sebestředný a marnivý hlupák. Stále se pro pobavení diváka vzhlíží ve vlastním kordu jako v zrcadle a upravuje si paruku (inspirace Ivánkem v Mrazíkovi?), bez níž mu to ale nakonec sluší o mnoho víc. Každopádně to je spíše věc režie a není to tedy vinou Davida, který se mi naopak v mnoha momentech líbil – zejména v první chvíli, kdy potkává Roxanu v divadle. Rovněž mě přesvědčil ve vypjaté scéně se Cyranem na bojišti a jeho poslední chvíle na jevišti byly též velmi uvěřitelné a očividně procítěné. Pěvecky nedostal příliš prostoru zazářit, ale zpěv velmi dobře prožíval. 

Velmi jsem se těšila na Evu Burešovou, kterou jsem si zamilovala před pár lety jako Lorraine v Draculovi. Věřila jsem, že též na Roxanu se velmi hodí, a nemýlila jsem se. Výborně zvládla bezstarostnou mladou Roxanu (ačkoliv na mě působila možná moc koketně a malinko vychytrale) i smutnou vdovu zahalenou do černé. V momentech, kdy poznala Cyranův hlas, jsem už skoro nedýchala. Její pěvecký výkon byl rovněž strhující (což jsem očekávala). 

Naopak jsem se dopředu malinko obávala, jak se s náročným partem Cyrana popere Vojtěch Efler, kterého znám vlastně jen z malých seriálových roliček. Moje obavy ale rázem pominuly, jelikož to byl Cyrano se vším všudy, nechyběl mu zajímavý hlas ani charisma, ale hlavně byl plný lásky, bolesti a strachu z odmítnutí. Bylo velmi jednoduché mu přát štěstí a posléze smutně přihlížet tomu, jak se mu osud krutě vysmál do tváře. 

Myslím si, že zřejmě nejsem cílovou skupinou, na níž muzikál Cyrano míří, ale nebojím se, že by si toto dílo své diváky nenašlo. Pokud byste v budoucnu (až to bude možné 😊) na toto dílo chtěli vyrazit, měli byste být dopředu připraveni, že nedojde přímo na nesmrtelnou klasiku, ale spíš na jakousi její odlehčenou verzi plnou legrácek. Pokud se chcete zkrátka bavit a posledních pár minut malinko smutnit (jak ostatně naznačovala už režisérka a principálka na premiéře), je pro vás tento muzikál „to pravé ořechové“. Dokonce bych řekla, že je to ideální typ představení na silvestrovský večer plný oslav a radovánek. Navíc, pokud by vám přece jen nepadl do noty, dá se to v takovém případě ještě zachránit nějakou tou skleničkou alkoholu 😉.