Koncert The Greatest Show: Pohádka velkého snílka

Poslyšte jednu pohádku o tom, jak jsem se zamilovala do koncertní show s názvem The Greatest Show…

Bylo, nebylo, na začátku všeho stál film The Greatest Showman, který mě zaujal už podle ukázek. Ačkoliv mi dříve občas trvalo, než jsem se dokopala na něco jít do kina, zrovna tento snímek mi naštěstí mezi prsty neproklouzl. Vyrazily jsme na něj s mamkou a obě jsme odcházely okouzlené (ačkoliv mamka nesnáší angličtinu, takže je to vlastně pomalu zázrak 😉). Showman na plátně byl velká podívaná, plná barev, efektů a animovaných CGI zvířátek, aby si tvůrci nepozlobili ochránce zvířat z masa a kostí. No, bohužel sice si pro změnu pozlobili znalce historických reálií, protože zakladatele známého cirkusu, P.T. Barnuma, vykreslili jako v podstatě kladného hrdinu, ačkoliv k tomu měl ve skutečnosti dost daleko a byl to prý naopak pěkný ‚bídák‘. 

To jsem ale během návštěvy kina ještě vůbec netušila a naopak jsem neměla ponětí, že nějaký Barnum skutečně existoval a ani jsem si během filmu neuvědomovala, že děj směřuje právě ke vzniku cirkusu. Já to zkrátka od začátku až do konce považovala za pohádku, jelikož děj i charaktery postav tomuto žánru v mých očích odpovídaly. Stejně tak jako celkové vyznění snímku. A pohádkou pro mě Showman zůstal i poté, co jsem si o něm zjistila tyto podrobnosti. Pokud už teď máte při čtení pocit, že jsem asi beznadějná naivka a tak trochu snílek, tak se nepletete. 😊 Ovšem já se za to nestydím a myslím si, že občas je zkrátka úžasné utéct z naší (leckdy nepříliš povzbudivé) reality do světa fantazie, kde se dá věřit na šťastné konce.

Není tedy zřejmě divu, že mi Showman ukradl srdíčko hned v kině, jelikož jedna z prvních písní, která zde zazní, se jmenuje  ‚A Million Dreams‘ a vypráví právě příběh malého klučiny s roztomilým hláskem, který je velkým snílkem a večer před spaním se mu před očima míhá milion snů (mně ostatně taky, takže často nemůžu usnout a druhý den vypadám jako zombie😁). V průběhu písničky z něj navíc vyroste hollywoodský fešák s krásným hlasem a neuvěřitelným charismatem – Hugh Jackman. A ten si jde statečně za svým, aby si všechny své dětské sny také splnil. Takže pak mu už prostě nedokážete nefandit!

V příběhu se navíc objevují i další témata, která se mnou rezonují – nechybí samozřejmě romantika a láska, která překoná všechny překážky světa, ale zajímavé je sledovat i příběhy lidí, kteří v show Barnuma vystupují a kvůli nevšednímu vzhledu jsou v podstatě atrakcí. Spolu s nimi řešíme věčnou otázku toho, jak je těžké chodit po světě s hlavou vzpřímenou, když se vám všichni posmívají kvůli nějaké vaší odlišnosti. Showman a především jeho píseň ‚This Is Me‘ se nás snaží naučit, že vše začíná uvnitř nás a jedině sebeúcta a láska k sobě samému nám můžou pomoci, aby každý z nás tu svou ‚odchylku z normy‘ proměnil z chyby v přednost a jedinečnost. 

Dále je snímek poutavý svou vizuální stránkou a efekty, což vás sice na plátně napoprvé ohromí, ovšem není to zárukou, že se budete chtít k filmu ještě někdy vrátit a vychutnat si ho znovu a znovu (alespoň pro mě). O to se ovšem postarala geniální hudební stránka plná moderních a chytlavých písniček, které stvořili Justin Paul and Benj Pasek. Melodie dokážou už napoprvé diváka oslovit a zaručeně si je budete zpívat ještě dlouho po závěrečných titulcích. Já osobně si soundtrack pouštím velmi často a snad vždycky mi dokázal dodat energii, rozproudit krev v žilách a buď jsem se konečně zvedla z postele a začala něco dělat, nebo jsem si alespoň trochu zatančila či zazpívala po pokoji. Zkrátka hit za hitem a snad žádná písnička pro mě není hluchým místem.

Když se tedy objevila informace o tom, že se v Divadle Hybernia objeví koncertní verze tohoto díla s názvem The Greatest Show - Live in Concert, bylo jasné, že musím jít, i kdyby na chleba nebylo. Původně se mělo jednat jen o výjimečnou akci, tedy dvě představení (odpolední a večerní) v jeden den – konkrétně na 1. máje 2019, tedy v lásky čas. Ten část ze 7 statečných muzikálovců oslavila stylově právě v divadle, jelikož to naší velkou láskou samozřejmě je. Vyrazili jsme již na odpolední přestavení, tedy v podstatě na premiéru. Nechci mluvit za ostatní (třeba se někdo ozve v komentářích😉), ale já osobně byla jako na trní a nemohla se dočkat. 

Představení zahájila bubenická show Tokhi & The Groove Army a já byla nadšená, protože podobné umění jsem si oblíbila již v minulosti (ačkoliv od konkurence TamTam Batucada) a je pro mě neuvěřitelné, jak se někdo dokáže takhle perfektně sehrát a udělat show vlastně jen s pomocí synchronizace pohybů a zvuků. Tloukl bubeníček, tloukl na buben… a tloukl dlouho… nadšené tleskání a už už to vypadalo, že konečně začne samotné představení,… ale zase ne, bubeníčci se zase rozjeli. A takhle to bylo ještě několikrát, až už jsem pomalu přestávala věřit, že někdy uslyšíme a uvidíme opravdu i něco jiného. Ačkoliv to bylo velmi povedené vystoupení, všeho moc škodí, a jak jsme se posléze všichni tak nějak shodli, opravdu to už působilo zdlouhavě. Byla to ovšem téměř jediná výtka toho dne, a co myslíte? Na večerním představení, kde jsem měla špiona v podobě kamarádky, už to trochu ‚zkrouhli‘ a výsledek byl takový, že diváci odcházeli domů ještě nadšenější než my odpoledne. 

Projekt se tak dočkal úspěchu a vzápětí i dalších přidaných termínů. A znáte mě, já to nevydržela a do Hybernie jsem se vrátila později ještě jednou, kdy jsem měla malinko jiné obsazení, představení už si trochu více ‚sedlo‘ a došlo i na dvě milá překvapení na konci. Jedním z nich byla děkovačka, kdy došlo ke splnění snu jedné z divaček. Ta si mohla spolu s herci zazpívat píseň ‚A Million Dreams‘, což působilo velmi dojemně. Druhým překvapením byla následná autogramiáda účinkujících, což byl zase tak trochu splněný sen pro mě, jelikož je to vždy výjimečný zážitek. Vlastně mi nejde ani tak o podpisy samotné, jako spíš o tu záminku, abych mohla zajít za umělci, poděkovat jim a prohodit pár slov (ačkoliv jsem většinou velmi nervózní, vymáčknu ze sebe jen velmi málo smysluplného a působím tím pádem asi trochu jako magor 😊 ).

Právě obsazení (podrobněji níže😉) měla tahle skvělá show naprosto parádní, což byla podle mého názoru jedna z hlavních ingrediencí kulturního bonbonku jménem The Greatest Show. Pravda je, že část úspěchu zajistily již samotné krásné písničky, o nichž už jsem mluvila. Navíc byly ponechány v anglickém originále, díky čemuž neztratily ani kousek svého kouzla. Ti diváci, co je už znali z dřívějška, si je proto mohli s herci (více či méně potají) prozpěvovat také. Nebo alespoň tleskat do rytmu, čehož ostatně využilo pomalu celé hlediště. Snad nikdo nezůstal sedět v klidu a celá Hybernia se vlnila pomalu jako na karnevalu v Riu. Zvlášť když účinkující procházeli i prostředkem sálu, tedy přímo kolem diváků. 

Angličtina v sobě nesla nejen výzvu pro účinkující (kterou drtivá většina z nich zvládla bez ztráty kytičky), ale též jisté úskalí v tom, že ne každý divák asi zcela porozuměl textům. Navíc na rozdíl od filmové verze se nedalo moc opřít ani o příběh, jelikož ten byl v divadle zestručněn jen do jakési kostry neboli vyprávění z úst představitele hlavní role. Ovšem s tím se dalo vzhledem ke koncertnímu rázu akce počítat, naopak jsem byla mile překvapena, že alespoň částečně jsme se příběh dozvěděli a písničky tak působily více jako jeden celek než jen jednotlivé výstupy v řadě za sebou. 

Stejně tak mě potěšilo, že herci na sobě měli krásné kostýmy – samozřejmě z dílny Romana Šolce, které se leckdy přiblížily těm filmovým, a tak bylo velmi snadné se zorientovat v tom, kdo je kdo. Navíc se bylo stále na co koukat. Dokonce jsme se dočkali bonusu v podobě jedné krásné choreografie - akrobatického tance na vzdušných šálách za zvuků romantického duetu ‚Rewrite The Stars‘. To byla opravdu nádherná podívaná a člověk si opravdu připadal trochu jako malé dítě v cirkuse. Nebo rovnou v pohádce?

A skutečně - dvojice dětí, pomalu jako vystřižená z pohádky, se na jevišti pohybovala. Jednalo se o skvělého Filipa Antonia a něžnou světlovlásku Emily Ann Janečkovou (na jejíž výkon se byl mimochodem tehdy v publiku podívat i její tatínek, producent František Janeček). Filip a Emily Ann ztvárňovali mladší verze hlavního hrdiny P.T. Barnuma a jeho lásky a posléze manželky Charity. Druhou jmenovanou postavu pak v dospělosti představovala Petra Vojtková (za svobodna Vraspírová) a během něžné a pomalé písničky ‚Tightrope‘ předvedla roztomilou choreografii s pouhým stínem svého muže, což bylo nejen velmi efektní, ale také to skvěle naznačilo podstatu písničky, kdy si Charity připadá malinko opuštěná, ale přesto zůstává věrně po boku svého muže.

Samotného Barnuma a vypravěče celého představení si na premiéře střihl Jan Kříž a při mé druhé návštěvě zase jeho alternace Martin Šemík (kterého jsem obdivovala již v Tarzanovi či v Muži se železnou maskou). Oba byli výbornou volbou, každý se však této nelehké úlohy zhostil po svém. Honza měl trochu blíže k filmovému Jackmanovi svým vzhledem a šarmem, ovšem Martin zase působil více jako skutečný šéf velké show a jeho výkon překypoval energií a elánem natolik, že to bylo zkrátka neuvěřitelně nakažlivé. Jako kdyby na scéně postupně vystřeloval nevyčerpatelnou nálož zlatých konfet. 😊 Skutečně vládl celému jevišti.

Spolu s ním pak kralovaly především dámy – v první řadě Andrea Holá se perfektně zhostila role ‚vousaté zpěvačky‘ a píseň ‚This Is Me‘ vystřihla tak, že z toho šel mráz po zádech. Jedinou chybičkou bylo, že na sobě žádné vousy neměla, ale jelikož by jí plnovous vadil při zpěvu, hned jsem jí to samozřejmě odpustila 😉. 

Další náročnou píseň ‚Never Enough‘ jsme pak mohli slyšet v podání Michaely Štikové Gemrotové a Ivy Marešové (uvedeny v pořadí, v jakém jsem dámy viděla). Bohužel Míša se na premiéře očividně potýkala s technickými problémy, zlobivý mikrofon (který neposlouchal ji ani Honzu Kříže) ji zřejmě trochu vyvedl z míry. Podruhé tak byla Iva Marešová (co se mimochodem postarala i o pěvecké nastudování písní) ještě o ždibec lepší.

Parádní byla, ostatně jako obvykle, také Alžbeta Bartošová, které při duetu ‚Rewrite The Stars‘ sehrál partnera (pro mě do té doby neznámý) Martin Růža. Vzpomínám si, že jeho výkon mě více oslovil až podruhé, ale konkrétní důvody už tak trochu odvál čas. Stejně tak vám nedokážu s určitostí říct, kolik vlastně tanečníků zmíněné umělce na jevišti doplňovalo (ovšem i jejich výkony byly parádní). Přece je to už ‚nějaký ten pátek‘ zpátky.

Přesto to byly dva krásné zážitky, díky nimž mi srdce začalo bušit o něco rychleji. The Greatest Show mě neuvěřitelně nabila energií, jak to dokáže opravdu snad jen divadlo. 😊 V roce 2020 se představení mělo vrátit, s jistými úpravami a tentokrát do Divadla na Vinohradech, ovšem k tomu nakonec nedošlo z důvodů, které asi nemusím připomínat. Každopádně, pokud by se přece jen toto dílo na českou scénu jednou vrátilo, můžete si být jistí, že okamžitě kupuju lístky a jsem tam jako na koni. Možná pak nebudu žít šťastně až do smrti, ale rozhodně chvíli pořádně šťastná budu.

Říkáte, že jsem opravdu snílek? No, nevadí, nejsem v tom sama 😊.

 „A million dreams is all it's gonna take

Oh a million dreams for the world we're gonna make“.