Muzikál Bodyguard: Zlatá konfetka na duši

Doba koronavirová s sebou přinesla nové problémy a výzvy, mně konkrétně způsobila divadelní pauza od října až do konce května dalšího roku pořádný absťák. Začalo tak být najednou poměrně těžké zůstat v dobré náladě a mít vůbec energii a motivaci něco dělat. 😊 Spíše bych řekla, že to byl trochu oříšek, který jsme si v době lockdownu museli každý rozlousknout po svém. A není vyloučeno, že nás to třeba ještě časem znovu potká a opět budeme muset hledat vnitřní sílu. Mně třeba občas pomůže hudba, případně nějaká vzpomínka na muzikál. Nedávno se mi třeba při náhodném poslechu písničky  I Wanna Dance with Somebody (Who Loves Me) od Whitney Houston rázem vybavila úžasně rozjetá děkovačka muzikálu Bodyguard a dva večery, které jsem trávila ve společnosti právě tohoto díla, a to rovnou ve Vídni.

Bodyguard bylo zase jednou takové dílo, od kterého jsem vlastně nečekala žádné zázraky, ale přesto (nebo možná právě proto! 😉) mi vyrazil dech a ještě mi dal obrovský energetický »kopanec«, díky němuž jsem zase chvíli měla pocit, že mě to na světě docela baví.

Velmi populární film Bodyguard neboli Osobní strážce s Whitney Houston a Kevinem Costnerem jsem popravdě nikdy neviděla (z toho je jasně vidět, že Costner nepatří mezi mé herecké lásky 😂), ale jeho příběh jsem v kostce znala – známá zpěvačka je v ohrožení života, její bodyguard ji ale ochrání, navíc se do sebe zamilují. To zní jako krásná pohádka už samo o sobě, zvlášť když k ní vytváří atmosféru známá píseň I Will Always Love You. Já jsem se ale nejprve na muzikálovou verzi nijak zvlášť nehnala, zvlášť když se hrála až ve Vídni – tudíž v němčině, což je jazyk, který opravdu nemám ráda a nerada ho poslouchám (nakonec ale jazyk vůbec překážkou nebyl 😊). Slyšela jsem ovšem na toto dílo samé ódy a tuším, že lví podíl na tom, že mě Bodyguard vůbec začal lákat, měl náš vrchní pokušitel George.

V té době jsem také zatoužila zajet do Vídně za památkami a za uměním (na výstavy v Albertině jsme jezdili se školou a já jsem se namlsala a nemůžu přestat 😃), takže jsem v dubnu 2019 zorganizovala menší výpravu pro mě, mamku (milovnicí Sissi a všeho, co se jí týká) a moji švagrovou. A už dopředu jsem okukovala, co by se při té příležitosti dalo podniknout kulturního… Volba padla právě na Bodyguarda a rozhodně nebyl důvod litovat, ocitla jsem se na hudebním obláčku. Následně ale část 7 statečných přišla s nápadem, že bychom se na Bodyguarda mohli do vídeňského Ronacheru vypravit společně, inu odkývala jsem jim to taky a dala jsem si s nimi repete na Den dětí (rovněž 2019). A zážitek byl podruhé zase jiný, ale přesto parádní.

Popravdě podle ukázek, které začínají svižným tanečním číslem, jsem čekala, že celý muzikál bude hodně o choreografiích a hudbě, přičemž příběh půjde trochu stranou, což není nic moc pro mě. O to větší bylo ale pak mé nadšení přímo v hledišti. Je pravda, že první scéna je opravdu ve stylu pořádného „vodvazu“, jelikož se ocitáme přímo na koncertě zpěvačky Rachel Marron, kolem níž se příběh točí. Poté ale poznáme i drsného tělesného strážce Franka Farmera a ve stylu snad všech amerických filmů je potřeba ho nejprve přemlouvat, aby kšeft s ochranou zpěvačky vůbec vzal. Přesvědčí ho informace, že Rachel je matkou – má malého syna Fletchera. Následně sledujeme seznamování této na první pohled nesourodé trojice a poznáváme také sestru Rachel jménem Nicki a její nesplněné ambice a sny. Podíváme se postupně do domu zpěvačky, karaoke baru, později zase na jakýsi srub v lesích, abychom se téměř na závěr ocitli i na prestižním předávání Oscarů.

Všechny tyto proměny prostředí ovšem probíhaly tak samozřejmě a ‚jen tak mimochodem‘, že jsem chvílemi opravdu zapomínala, že jsem v divadle a že je mluvené slovo v němčině, které vlastně vůbec nerozumím (poprvé jsem tak hledala oporu hlavně v anglických titulcích, podruhé už to nebylo ani moc potřeba). Spíše jsem si připadala, že mám zase jednou nějaké kouzelné kukátko, kterým mohu sledovat cizí životní příběhy. Na jevišti se skutečně odehrávalo všechno tak uvěřitelně, žádný detail nekazil dojem, žádná emoce nepůsobila „zahraně“ – rodící se vztahy byly moc hezky vystavěné, malý Fletcher byl roztomilý rozumbrada a z nebezpečného stalkera skutečně mrazilo. Navíc poprvé jsem ani nevěděla, jak přesně se příběh uzavře, a tak jsem se bála v podstatě o všechny, kterým jsem držela palce. Zdálo se, že všichni účinkující svými postavami zkrátka v daný moment žili, navíc všechno šlapalo jako hodinky, takže než se člověk nadál, byla pauza, a než párkrát zamrkal a možná uronil pár slz, byl konec.

Nejsilnějším prvkem Bodyguarda byl tak pro mě právě příběh a jeho uvěřitelnost. Velkou zásluhu na tom měla celková podoba scény a její mistrné proměňování. Zatímco z českých divadel známe především ‚zatmívačky‘ a v horších případech ‚oslepovačky‘ (viz Voda a krev nad vodou), případně přiznané přestavby (nejlépe byly vyřešené v Duetech Studia DVA, kdy tvořily přestavby jednu velkou show samu o sobě), v případě Bodyguarda v Ronacheru byla skvělým způsobem pro tyto účely využita jakási světelná opona (pokusím se vysvětlit, ale asi je to lepší vidět na vlastní oči 😊) – zatímco jedna scéna právě končila, začalo jeviště tak trochu mizet za „zástěnou“, která byla vždy nasvícena nějakým barevným světlem – myslím, že si vybavuji v některých situacích zelenou, jindy romantickou růžovou a na Oscarech samozřejmě zlatou, kdy byl navíc právě pomocí těchto efektů vytvořen dojem luxusu a pompy. Nejenže samotné triky byly vizuálně velmi zajímavé a dokázaly odlákat pozornost jiným směrem, ale zároveň, když šlo do tuhého, nerušily a nerozbíjely dojem z představení. Naopak to bylo zajímavé doplnění představení, které tím na mě působilo jako nějaká světelná „skládačka“, kdy je potřeba jeden kousek zakrýt, aby v následující chvíli mohl být další dílek odkryt.

Stejně tak se mi zamlouvaly i kostýmy – většina byla tvořena v podstatě moderním a civilním oblečením a navíc skvěle podtrhovala danou postavu a situaci, v níž se nacházela. Franka si pamatuji hlavně v perfektně padnoucím obleku, ale slušelo mu to i v drsné kožené bundě. Jakmile se navíc jeho figura začala trochu uvolňovat a otevírat se druhým lidem, postupně se dočkal i uvolněnějších úborů.

Rachel vystřídala kostýmů asi nejvíce a měnila se jako chameleon – chvíli byla za elegantní dámu, jindy se navlékla do obyčejných džínů či se po vzoru jiných celebrit snažila „maskovat“ moderní čepicí, jindy byla hlavně za vystrašenou ženu a matku, snažící se třes těla zahnat alespoň choulením se do teplého oblečení (i když jistě měla největší pocit bezpečí ve Frankově náručí 😀😉). Asi nejvýraznější pak byly kostýmy, které Rachel měla na svých vystoupeních. Především pak první úbor, v němž se objeví na scéně za tónů písně Queen of the Night, byl velmi vyzývavý a sexy, ale rozhodně nebyl nikterak pohoršující – myslím, že divy skutečného světa by si z Rachel v tomto směru mohly klidně vzít příklad.

Možná nejen v tomhle směru, protože ruku na srdce – která zpěvačka by si nepřála zažít takový úspěch jako Whitney Houston, které se povedlo natočit hned několik celosvětových hitů? Je sice pravda, že jsem nejprve vychválila jiné aspekty muzikálu, ale hudba, která Bodyguarda tvoří, je také skvělá. Jelikož je převážně složená právě z písní Whitney, dalo by se možná říct, že je Bodyguard tak trochu hitmuzikálem. Všechny songy navíc i ve Vídni zůstaly v angličtině a jejich texty se do němčiny nepřekládaly, což jsem velmi ocenila.

Ještě před návštěvou divadla jsem znala především hit I Will Always Love You (kterou původně nazpívala Dolly Parton, ovšem mnohem známější je právě cover verze od Whitney), z různých filmů pak roztančenou a energickou I Wanna Dance With Somebody a jistě jsem slyšela i pár dalších, které mi ale definitivně utkvěly v paměti právě až po zhlédnutí muzikálu - například Greatest Love of All, Run to You či I Have Nothing. K těmto zmíněným skladbám, ještě spolu s rozjetou Queen of the Night, jsem se následně začala pravidelně vracet. K některým pro jejich náboj, který mě občas vyburcuje k nějaké té akci, další jsou zase velmi procítěné a hodí se k poslechu při sentimentální náladě. Také další skladby z muzikálu byly povedené a hrály na tu správnou strunku emocí, především velmi silné bylo pojetí písně Jesus Loves Me.

Snad u žádné písničky jsem ale neměla dojem, že v muzikálu nemá co dělat, vše bylo zkrátka na svém místě a pomáhalo to vytvářet příběh, jehož uvěřitelnost jsem již chválila. Musím proto vyzdvihnout i herecké obsazení, především představitele hlavních postav. Dámy mají přednost, a tak začnu u hlavní hrdinky Rachel, kde jsem měla to štěstí zhlédnout hned dvě různé alternace. V dubnu jsem v roli viděla herečku jménem Tertia Botha a v červnu pak zase Patriciu Meeden. Obě byly skvělé, přesto jsem se nevyhnula drobnějšímu srovnávání a popravdě mě více zaujala první jmenovaná – ačkoliv mě nejprve překvapila rázným vzhledem a mé představě Rachel úplně neodpovídala, dokázala mě přesvědčit pěvecky i herecky. Před druhou návštěvou jsem od George a dalších milovníků divadla slýchala, jak by chtěli vidět naopak Patriciu, která prý bude úžasná, a tak jsem měla asi až příliš vysoká očekávání. Musím tedy uznat, že půvaby jí rozhodně nechybí, navíc vysloveně vytknout jí také nemám co, ale zkrátka jsem si z jejího zpěvu nakonec „nesedla na zadek“ tak moc, jak bych očekávala.

Naopak v obou případech byla výborná představitelka Nicki – Ana Milva Gomes – půvabná žena se silným hlasem. Asi díky ní mi byla Nicki byla sympatická od první chvíle a velmi záhy jsem jí tak začala fandit (i když udělala v životě několik velkých blbostí, chápala jsem ji a bylo mi jí líto). Díky tomu pak byl pro mě závěr představení ještě o něco silnější. Při mé druhé návštěvě Ana dokonce trochu v mých očích zastínila hlavní hrdinku, a tak by mě popravdě zajímalo, jak by to vypadalo, kdyby se role prohodily a Ana Milva Gomes ztvárnila právě Rachel. Zajímavé ale je, že zatímco George se mnou v tomto v podstatě souhlasil, Annie to měla naprosto naopak a u ní na plné čáře nad Anou vyhrávala Patricia.

Na závěr si nechávám hodnocení titulního hrdiny – bodyguarda Franka Farmera. Této úlohy se zhostil Jo Weil, jehož jméno mi na papíře sice nic neříkalo, ale rázem jsem při pohledu na něj zjistila, že je to neuvěřitelný fešák s velkým charismatem (Costnera podle mě strčí do kapsy hravě, ale to už je otázka vkusu 😉). Co se týče zpěvu a tance, od Franka toho moc nečekejte – i když ve scéně s karaoke přece jen předvede, co v něm je 😀. Každopádně je to správný chlap, který se snaží dělat dobře svou práci. Navíc se Rachel vlastně nemůžu divit, že se do něj zamilovala.

Jak už jsem naznačovala, vzhledem k tomu, že film jsem neviděla, byla jsem napnutá v podstatě až do poslední chvíle. Závěr muzikálu se moc povedl – scéna, v níž Rachel Frankovi vzkazuje písní I Will Always Love You, že ho bude navždy milovat, byla úžasná. Zdálo se mi, že snad nikdo z diváků ani nedýchal, zatímco Rachel elegantně a rychle zvládla převlek a díky jevištním efektům zdánlivě vstala jako fénix z popela, aby naznačila, že musí jít v životě dál. Stejně tak jsme se během této písně mohli přerodit i my diváci, odbyli jsme si poslední slzy a znovu jsme v sobě probudili tanečníky při děkovačce, během níž celý soubor zpíval I Wanna Dance with Somebody (Who Loves Me). A skutečně se povedlo roztančit snad celé divadlo. V ten moment bylo jedno, že jsme sál plný vzájemně cizích lidí - spojovala nás láska k divadlu a krásný zážitek. A na důkaz toho, že jsme prožili pořádnou show, na nás létaly i zlaté konfety.

Ovšem ty nejzářivější konfetky poletovaly vlastně během celého večera – a zamířily rovnou do srdce. Tím pádem jsem si kromě magnetky na ledničku s motivem Bodyguarda odvezla z Vídně ten nejkrásnější možný suvenýr – zlatou konfetku na duši, kterou jsem si během těch posledních pár smutných měsíců, kdy se mi po divadle už nějak zatraceně moc stýskalo, mohla zase vytáhnout a načerpat z ní sílu. 😊