Představení Werich: Mozaika smíchu a slz na ostrově Kampa

 

Muzikál Robinson Crusoe byl sice mým záchranným člunem zpět do divadelních vod a od té chvíle jsem se už zase v kultuře „máčela“ pravidelně, ovšem nejsilnější post-covidový divadelní zážitek zatím přišel paradoxně na ostrově, na tom, který nese název Kampa. A to díky představení Werich na Letní scéně Musea Kampa, které jsem spolu s Annie zhlédla v červnu 2021, podruhé s jinou kamarádkou v srpnu téhož roku. Poprvé se všechno tak nějak hezky sešlo a já se na představení opravdu cítila jako ryba ve vodě.

Zaprvé to bylo díky tomu, že kolem mě bylo pár volných míst (zatímco jinak bylo v podstatě „natřískáno“), nemusela jsem se mačkat a dobře jsem viděla. Zadruhé se Werich skutečně povedl a podařilo se mu chytit mě na pomyslnou udičku velmi záhy. Na této scéně už jsem rok předtím viděla představení Meda, které mě také nadchlo (a občas se asi neubráním menšímu vzpomínání a srovnávání 😊). Nikdy by mě nenapadlo, že mě budou bavit v podstatě životopisné kousky, a říká se, že do stejné vody člověk podruhé nevstoupí, a tak jsem v případě Wericha trochu váhala. Ovšem ne moc dlouho, protože jsem se nechala zlákat příslibem skvělého obsazení a tím, jak hezky aktéři o představení mluvili. Z různých rozhovorů jsem vycítila, že bude představení pojaté zase trochu jinak, a začala jsem být ukrutně zvědavá - takže jakmile to šlo, musela jsem vyrazit.

A jak je možné, že Werichové byli hned dva? Tedy, on tam vlastně možná doopravdy nebyl ani jeden, všechno to mohla být jen nějaká představa a iluze, ale jelikož je vyprávění vedené tak trochu z druhého břehu, možné je přece všechno. Werichovo mládí, Jeníka, co miluje ženy a divadlo, reprezentuje mladší z pánů, v našem případě Vojta Kotek. Druhý z pánů herců, během mých představení Jan Vápeník, pak představuje Wericha staršího, již váženého umělce a zároveň člověka s více zkušenostmi, ať již dobrými či špatnými. Celé představení je pak jakýmsi vnitřním dialogem mezi oběma „polovičkami“ Wericha. Zatímco chytají ryby, plují na modré lodičce či se pohupují na houpačce, zvládnou o lecčems diskutovat, probrat celý Werichův život, a tak trochu ho divákům zrekapitulovat. Jsem si jistá, že cokoliv bych vám z děje prozradila, nemůže být považováno za spoiler, jelikož se dozvídáme vlastně biografické informace, které jsou velmi snadno dohledatelné. Možná už některé i znáte, stejně jako já – což ale představení v úvodu nenápadně přiznává tím, že zmiňuje, jak veřejnost Jana Wericha často vnímá, třeba i mylně. Zkrátka ve stylu: „dyť se to o něm ví, dyť se to o něm říká.“

Představení ale tyto naše střípky a útržky z doslechu hezky přeskládá v jakousi mozaiku či skládačku, která je velmi působivá – zpočátku velmi humorná a hravá, slušelo by se pomalu říct až avantgardní, na závěr pak velmi emotivní a smutná. Ovšem poslední slovo dostává opět humor a truchlivou náladu druhé půlky představení dokonale rozbíjí pomocí jediné vtipné hlášky. To vše je navíc přesvědčivé a uvěřitelné. Herci třeba řeknou nějaký citát pana Wericha a ono to tam sedne. Jindy si zase nepochybujete, že se jedná o další jeho perlu, ačkoliv je to třeba jen věta scénáře, který napsala Daniela Sodomová. I když těžko říct, zda si do něj něco nepřidali i sami herci - například mírná narážka na proticovidového PSA na mě působila tak, že vznikla z improvizace účinkujících a už v představení zůstala. Přesto bych věřila, že by doopravdy mohla zaznít z úst skutečného Jana Wericha, pokud by se dneška dožil, anebo mohl naše hemžení alespoň odněkud sledovat.

V představení dojde na písničky, které, ač se přímo na děj neváží, do celku skvěle zapadají. A to včetně povedených, hravých a leckdy i náročných choreografií. Zaujalo mě rovněž propojení některých choreografií s projekcemi, díky čemuž se zdálo, že realita na jevišti a projekce spolu také vedou jakýsi dialog - především taneční a pohybový.

Ani mě moc nevyvádělo z míry, když se na jevišti děly jisté zvláštní věci - třeba když představitelé Voskovce a Wericha celou jednu scénu odehrají v bedně. Nepůsobilo to ani hloupě, ani podivně, všechno tam zkrátka přirozeně patřilo. Jedna věc mi jenom malinko chyběla – podle scény a projekcí, pracujících s vodní hladinou, jsem tak nějak celou dobu očekávala, že představení bude zakončené slavnou a pro mě nesmírně silnou písní pánů Wericha a Voskovce s názvem Život je jen náhoda. V textu se totiž zpívá: „…smrt je jako moře. Každý k moři dopluje, někdo dřív a někdo později…“ Došla jsem k přesvědčení, že tohle bude velké finále a tento slavný song dokreslí děkovačku, přičemž diváci dostanou možnost si ji spolu s herci zazpívat. To by tam podle mě sedlo jako… vy-víte-co na hrnec 😊. Nakonec na tuto skladbu vůbec nedošlo, ale i tak byl závěr zážitkem velmi silným.

Kromě scény měl Marek Cpin na starosti také kostýmy. Některé byly poměrně civilní, jiné více či méně vybočovaly z řady a trochu vše posunovaly zase jiným směrem, asi abychom nezapomněli, že dění před námi není tak docela skutečné. Zejména mladý Werich si potrpí na velmi barevné a vzorované košile, což se k letní scéně poměrně hodí. Straší Werich už je coby vážený pán raději v obleku. Snad jen úbor jeho lásky Zdeničky ve chvíli, kdy se poprvé objeví na scéně, mi připadal trochu moc výstřední (napadá mě anglické spojení „over the top“). Já myslím, že bychom brzy pochopili, že je to jeho láska, i bez velké pusinky a srdíček. Ale ve výsledku mi to zas tak nevadilo 😊.

Ostatně, leckdy jsem ani nestihla postřehnout, kdo má co na sobě, protože jsem byla tak trochu v divadelním transu – a to především díky skvělým výkonům všech zúčastněných. Začnu trochu od konce, a to čtveřicí tanečníků, kteří se během představení ujímají ještě nespočtu menších rolí. V programu byli bohužel uvedeni jen velmi stroze, bez nich by to však nebylo ono. Naprosto všichni byli skvělí, a proto si myslím, že si zaslouží, abych je jmenovala. Opět jsem ráda viděla a slyšela Ninu Horákovou, která zářila především v roličce prvorepublikové herečky či jako Werichova vnučka. Přála bych jí do budoucna více výraznějších rolí (víc prostoru má sice v Lazarovi, ovšem tam je zase k nepoznání 😃). Coby přísná maminka Wericha mi utkvěla Linda Stránská, Radim Madeja mě zase nejvíc bavil jako dědek s hůlkou v Americe. Nezapomenutelný byl i Přemysl Pálek, především jako zlý cenzor, díky svému hlasitému „HAM“. Při druhé návštěvě jsem viděla tyto menší role zase v alternacích, a tak mě jako malá vnučka dojímala Petra Kosková, coby jedna z fanynek před divadlem mě bavila Lenka Zbranková, obdivovala jsem Caesarovy taneční kreace v biografu v podání Tomáše Smičky a ráda jsem zase po delší době viděla Jana Medunu. Ten je mimochodem také jednou z alternací mladého Wericha.

Poměrně dost prostoru dostal v představení Matouš Ruml, který mě nepřestává překvapovat. Musím uznat, že se opravdu zvládá měnit jako chameleon a dostává velmi nelehké úkoly – ztvárnit historické figury a známé osobnosti z dob nedávných, a to ač jim třeba není „na první dobrou“ podobný. Loni v Medě jsem Matouše viděla v roli exprezidenta Havla, ve Werichovi si zase na projekci střihl dva „knírače“, Hitlera a Chaplina, a větší roli měl coby skladatel Jaroslav Ježek. Coby Jarda byl vskutku roztomile skromný a ostýchavý, kvůli řadě zdravotních neduhů až bezbranný, přesto veselý a oddaný parťák pánů Voskovce a Wericha. V jedné chvíli navíc jako Ježek utíkal do Ameriky, přičemž z projekce se sám na sebe zlostně a nenávistně díval coby Hitler. Přiznám se, že mě na malou chvíli ani netrklo, že se jedná o téhož člověka, což pro mě bylo důkazem jeho skvělého herectví. V této »trojroli« jsem při druhé návštěvě viděla také Pavla Neškudlu, kterého jsem do té doby neznala. Coby Jaroslav Ježek byl rovněž skvělý a co se týče jeho Hitlera z projekce, pojal to zase trochu jinak - nesnažil se tolik kopírovat jeho výrazná gesta, ale byl minimalističtější, ovšem pohled měl tak zvláštní, že z něj až mrazilo - takže také spokojenost.

Když už jsem ho malinko zmínila, budu tedy pokračovat rolí Voskovce neboli „tlustého Rusa“, jak se mu prý říkalo v dětství. V prvním případě ho ztvárnil skvělý Jan Vlas, který byl naprosto přesvědčivý a do role se mi hodil i typově. Podruhé jsem měla možnost vidět jeho alternaci, kterou je Daniel Šváb. Toho jsem poznala loni v roli Jana Mládka v Medě, a tak už jsem věděla, že je rovněž skvělým hercem. Věřila jsem, že by mě také dokázal přesvědčit v okamžiku, a nespletla jsem se. Další herecký chameleon, který se na jevišti proměnil ve Voskovce naprosto přesvědčivě a ještě sázel »od boku« skvělé vtípky a trochu improvizoval. 👏

Popravdě jsem původně ani netušila, že bude Voskovec tak výrazná role, podle propagačních plakátů to totiž na mě působilo, že bude v postatě „two man show“ mladého a starého Wericha, ale takhle to bylo mnohem lepší. Voskovec tam zkrátka patřil. 

Představení nezapomnělo ani na důležité ženy Werichova života, a tak Vanda Pilař Chaloupková ztvárnila jeho dceru Janu, která měla poměrně pohnutý osud. Vandu jsem již měla možnost vidět v Šakalích létech a rovněž v Medě, v obou případech se mi její výkon líbil. A v případě Wericha? Velmi mě bavila v poloze, kdy byla bezstarostná a hravá holčička, později už se ale proměnila spíše ve věčně nespokojenou puberťačku. Bylo jasné, že má svoji hlavu, ale dávala to najevo snad až příliš vehementně. Každopádně z výkonu Vandy v závěru mě pak mrazilo, takže i zde tleskám a „divím se“, když je tedy řeč o divadle 😉.

Ve vteřině si mě opět získala Pavla Beretová, další „přeběhlice“ z Medy. Loni jsem ji viděla právě v oné titulní roli, a když letos coby Werichova manželka Zdenička zavolala na svého muže „Jane“, měla jsem rázem menší déjà vu - a na zlomek okamžiku jsem se vrátila o rok zpět. Jinak se ale Pavle podařilo obě role odlišit velmi dobře. Meda i Zdena měly v sobě velkou sílu, ale zatímco Meda byla rozený generál a působila chvílemi až hyperaktivně, Zdena byla spíš tichá voda, co břehy mele, a jedná, až když je potřeba. Taková Werichova šedá eminence 😊.

A samozřejmě – ti nejlepší a nejdůležitější na konec. Tady podotýkám, že mladší i starší Werich byli skvělí a nehodlám je mezi sebou nijak porovnávat, protože bych míchala jablka a hrušky dohromady 😂. Čistě chronologicky tedy začínám mladším Werichem, kterého nám hrál Vojtěch Kotek. Toho možná řada lidí dodnes vnímá jako „toho kluka ze Snowboarďáků“, ale já rozhodně ne. Spíše jsem si ho v duchu zaškatulkovala jako skvělého dabéra a výborného režiséra dabingů (například pohádek Na vlásku či Vzhůru do oblak), poprvé jsem ho coby herce naživo mohla docenit právě až na Kampě. Zaujal mě už způsob, jakým Vojta dopředu o roli mluvil: bylo jasné, že ji považuje za poctu a velkou zodpovědnost. Je pravda, že podobný panu Werichovi moc není, naopak bych řekla, že je snad na to až moc velký fešák, ale musím říct, že to ani za mák nevadí. Rozhodně jsem na něj totiž během představení nekoukala jako na obrázek, naopak se mi zdálo, že se mi před očima naprosto dokonale přeměnil. Zkrátka taky tak trochu chameleon, vše zahrál tak skvěle, že to prostě „Jenik“ byl a hotovo! 😊

Ze zvědavosti by mě zajímaly i alternace – Jan Nedbal a Jan Meduna. Druhého jmenovaného už jsem viděla naživo ve Starcích na chmelu, a tak nepochybuji, že by odvedl parádní výkon. Velmi mladě působícího Jana Nedbala si zatím nedokážu zcela představit, ale ráda bych se nechala vyvést z omylu 😃.

Staršího Wericha pak alternují Václav Kopta a Jan Vápeník, přičemž já měla možnost vidět toho druhého z nich. Pana Vápeníka, který je při troše fantazie panu Werichovi vlastně docela podobný, jsem znala doposud především ze seriálové role policisty Špalka ze Sestřiček Modrý kód. Zdálo se mi, že oproti mladšímu Werichovi dostal celkově trochu méně prostoru, ovšem i přesto byl ve druhé půlce samozřejmě stěžejním článkem v obsazení a dokázal zazářit. Chvílemi se mu dařilo nás pobavit a rozesmávat, ať již díky hravému stylu chůze při setkání s Voskovcem či skvělou parodií na Jamese Bonda (na to už nikdy nezapomenu 😂), ke konci pak už ale především solidně dojímal.

Musím se přiznat, že mě představení Werich zasáhlo… a pořádně. Nevím, proč mě jeho životní osudy tolik dostaly, ale je pravda, že i v muzikálu Liduschka (Baarová) jsem ronila krokodýlí slzy už ve chvíli, kdy Lída navštíví Wericha, který chytá ryby a bilancuje. Mohla jsem tedy tušit, že i na Kampě dojde na slzy, ale popravdě jsem takové záchvěvy emocí skutečně nečekala. Podotýkám, že minulý režim jsem nezažila, ale nějak na mě ty příběhy z těch dob zkrátka platí… První slzy v mém případě tak přišly již ve scénách, zobrazujících smutná poslední setkání Wericha a Voskovce „na půli cesty“ mezi kapitalistickou Amerikou a komunistickým Československem. A pak už jsem v podstatě probrečela celý zbytek představení, kdy už mě dojala i poměrně neškodně působící skladba Když jsem kytici vázala či drobná vzpomínka na muzikál Divotvorný hrnec. Pomyslné hráze byly zkrátka protrženy a mně se tím navíc neskutečně ulevilo. Werich byl skutečně silným zážitkem, a to dokonce i na podruhé, kdy se opakoval téměř totožný scénář a slzela jsem v menší míře, ovšem v naprosto stejných momentech. Možná proto bych snad i řekla, že se na něj s jistotou ještě někdy vrátím. Ale, jak mě představení již poučilo: „Jistota je vůl.“ 😉