Činohra Vše o mužích: Charisma + humor + vztahy – to celé na třetí

 

Muži a ženy, sice na papíře jeden živočišný druh, ale někdy to tak skoro ani nepůsobí. Jedno pohlaví nechápe to druhé a marně se snaží pochopit jeho způsoby myšlení a jednání. A já nejsem výjimkou – nebojím se přiznat, že mám víc kamarádek žen, než kamarádů mužů (čest výjimkám, pánové! 😊). Takže, když se naskytla šance dopřát si malý rychlokurz o opačném pohlaví, chňapla jsem po ní a v rámci divadelního představení jsem se dozvěděla „Vše o mužích“. Samozřejmě, trochu přeháním 😂.

Každopádně na toto představení Studia DVA jsem se vypravila v průběhu léta 2021 hned dvakrát, a to především proto, že mě již dopředu lákalo skvělé obsazení. Přece jen kde jinde muzikáloví Tarzan, Robin Hood a Maxim de Winter předvádějí společnou sexy choreografii na písničku Unchain My Heart? Jak řekla naše Little Lotte – tohle by byl možná boyband, který bych poslouchala 😁. A co vy, dámy? Už chápete, proč jsem udělala tuhle muzikálovou odbočku?

Zkrátka, věděla jsem, že Vše o mužích potřebuji nutně vidět, ale nebyla jsem si jistá, jak budu časově stíhat ve všedních dnech, proto jsem se nejprve nenechavě vrhla na první víkendový termín, který mi vyhovoval. Jenže byl až na přelomu července a srpna, což mi připadalo děsně daleko, takže nakonec jsem vyrazila ještě mnohem dřív – 8. června, zkrátka co nejdřív mi to služby v práci dovolily. Poprvé se tahle mozaika příběhů ze života mužů odehrála na zbrusu nové letní scéně na Výstavišti v pražských Holešovicích, podruhé jsem si dala „opáčko“ na Vyšehradě, kde už jsem to přece jen znala trochu lépe.

A co je zajímavé, představení se vzájemně malinko lišila – a to možná právě s ohledem na prostředí, kde se právě hrálo. Teď nemám ani tak na mysli, že se hercům v obou případech podařilo Výstaviště i Vyšehrad vtipně vsunout do textu, ale spíše mě zaujalo, jak si dokázali s daným místem vyhrát. V Holešovicích byla scéna umístěna v podstatě na louce, hlediště i jeviště obklopovala volná travnatá plocha, což umožnilo, aby herci scénu různě obcházeli či obíhali. Peter Pecha si v jedné z rolí zaběhal kolem nás diváků a dokonce se projel i na kole. Na Vyšehradě se pak v tomto ohledu musel trochu umírnit  - vzhledem ke stupňovitému hledišti by tam asi projížďka na kole nedopadla úplně dobře. Schody ale Peter, trénovaný již z dob přípravy na muzikál Rocky, samozřejmě vyběhl a z druhé strany pak zase seběhl. A snad se u toho ani nezadýchal!  Tím náročnost představení nekončila, ovšem k tomu se dostanu až později. Nejprve bych chtěla lehce nastínit jeho děj.

Jedná se vlastně o čtyři samostatné příběhy, které se v rámci představení tak trochu prolínají a střídají, aniž by na sebe vzájemně navazovaly. Zkrátka je vše vyprávěno stylem „každý chvilku tahá pilku“ 😂. Nebo bych také mohla říct, že se vše odehrává tak, jako bychom měli před sebou několik okének a vždy jsme nakoukli jen do jednoho, než jsme ho zase zavřeli a podívali se na chvíli do jiného. 

V jednom „okénku“ se řešily rodinné vztahy mužů, v jiném zase ty milostné, velkým tématem pak bylo mužské přátelství a jeho síla a nezapomnělo se dokonce ani na otázku pracovních vztahů, sice v humorné rovině, ale nebojte – i tady se šlo vyloženě na dřeň 😀. Dojde totiž i na trojitou porci striptýzu… tedy skoro. 😊 Dá se říct, že je Vše o mužích komedií, protože se tam dost nasmějete, ale není to vyloženě ten typ představení, kde se divák „chláme“ od začátku až do konce, až ho z toho bolí bránice. Naopak, což se mi na tomto díle líbí, je vše vyváženo. Některé momenty jsou vyloženě humorného a oddechového rázu, ovšem jiné jsou zase dramatické či dojemné, zkrátka podobně, jak to bývá ve skutečném životě - „jednou jsi dole, jednou nahoře“. Proto je vše snáze uvěřitelné a skutečně tak máte dojem, že jsou to příběhy ze života. 

Musím říct, že vše je velmi přehledné, a tak se určitě nebudete ztrácet v tom, kdo je kdo a kterou zápletku nyní zrovna rozplétáme, a to i přesto, že všechny role musí zastat pouze tři herci, navíc s minimem rekvizit a kulis a bez jakýchkoliv velkých přeměn scény. Naopak, scéna (na starosti ji měl Viktor Polášek) zůstává po celou dobu více méně stejná - kompletně v černé barvě, přesto hravá. Především tak, že si ji herci upravovali přímo během jednotlivých scén. Stačí z jedné strany pověsit ručník a hned jsme se ocitli v posilovně, případně si herci část kulis prostě hodili na záda a přenesli je, takže rázem nám před očima vyrostla lavička v parku domova důchodců s ironickým názvem Budoucnost. A asi nejlepší byl nenápadný kruhový otvor, jímž pak v jedné scéně Tomáš Novotný vykukoval a sledoval dění spolu s námi 😂. Ten jeho výraz byl totiž k nezaplacení.

Vše o mužích je pro všechny tři herce „záhul“ už jen v tom, že každý z nich ztvárňuje hned několik postav a musí mezi nimi umět rychle přepínat  - na vteřinku zajde za scénu a objeví se nový člověk. Samozřejmě bez skvělých herců by to nefungovalo, ale v tomhle případě si myslím, že pomocnou ruku jim daly i kostýmy. Všechno oblečení působilo civilně a přesvědčivě a poutalo pozornost jen ve chvílích, kdy ji poutat mělo. Především se ale i s pomocí oblečení podařilo skvěle oddělit jednotlivé postavy – například páni z posilovny přišli ve slušivých černých tílkách, později je při mejdanu vyměnili za bílé košile, starý a nemocný otec byl zase věčně zabalený v teplém oblečení a kabátu, jako by mu už byla pořád zima… Jeho syn, který působí, jako by měl nos trochu nahoru, má bílý rolák a kolem krku ležérně zavázanou šálu, stejně tak jako všichni filmoví frajeři. 

Podle oblečení také na první pohled poznáte, že jsme se přesunuli k jakémusi milostně/žárlivému trojúhelníku homosexuálů – jasné barvy a veselé motivy na mikinách či košile s odvážnými vzorky a rozhalenkou nás nenechaly dlouho váhat. Staříci z domova důchodců měli zase takové úbory a pokrývky hlavy, že byli jako vystřižení z fronty před obchodem, kde se dává něco zadarmo. (No a teď si to slíznu, že nemám úctu ke stáří! Samozřejmě mě berte s rezervou 😁.)

Jak už jsem ale zmiňovala, ani parádní garderoba (pod níž jsou podepsány Lenka Šedivá a Alena Kočová) by nebyla nic platná, kdyby nefungovalo herecké obsazení. Ovšem zde není co řešit, všichni tři pánové byli skvělí a uměli se dokonale převtělovat, skoro jako by se před začátkem představení zvládli naklonovat a pak už za sebe vždy posílali jen toho konkrétního dvojníka. Je mi jasné, že ke klonování ale ve skutečnosti nedošlo, takže když si představím, kolikrát se pánové museli převléknout a kompletně se proměnit a s jakou rychlostí a přirozeností se tak dělo, smekám klobouček. Na mě jdou mdloby, jenom když si představím, že bych to musela taky absolvovat. I když hádám, že to vše má i své kouzlo – je to jistě velká výzva a adrenalin, takže možná by stálo za to pánům během večera měřit tlak a srdeční akci. 😊

Také je důležité, aby si trojice herců vzájemně dobře sedla, jelikož na jevišti se můžou pak kromě sebe spolehnout i na kolegy a vytvořit tak sehraný tým, co táhne za jeden provaz. A já mám dojem, že Tomáš Novotný, Peter Pecha a Ján Jackuliak takový tým jsou a postupně budou možná ještě víc. Když jsem Vše o mužích viděla poprvé, dobře jsem se bavila a připadalo mi, že všechno „šlape“ tak, jak má, navíc představení pocitově skvěle odsýpalo. Podruhé bylo ale zase vše už trochu jiné, rozvolněnější a uvolněnější, došlo na nějakou tu improvizaci a hlavně občas pánové rozesmávali sami sebe a odbourávali se tak roztomile, že jsme se zkrátka museli smát s nimi i my v hledišti 😊. Nepomohlo ani klopit hlavu dolů či se schovat za novinami, my jsme moc dobře věděli, že ta pauza v dialogu už je nějaká dlouhá, nebo že ten mírný odklon od děje nebyl úplně v plánu. To byl zkrátka takový bonbónek pro nás všechny 😊. 

Přitom ani jeden z pánů není znám vyloženě jako komik, přesto všichni tři bez výjimky dokážou pobavit i zaujmout. Vzájemně se doplňují, a tak myslím, že Jana Janěková rozhodně nesáhla vedle. Menší výhodu měla paní režisérka už v tom, že Vše o mužích pro Studio DVA už jednou před lety režírovala, tehdy ovšem v jiné sestavě herců (Filip Blažek, Michal Slaný a Maroš Kramár). Ačkoliv vlastně vstoupila „dvakrát do stejné řeky“, zhostila se svého úkolu skvěle, a myslím, že je to právě ona, kdo má lví podíl na úspěchu tohoto díla. Jak se totiž můžeme dočíst v programu, podílela se i na kostýmech, o nichž už jsem mluvila, ale dokonce stojí i za úpravou textu k Vše o mužích. Ač žena, tak se zřejmě v opačném pohlaví vyzná 😁.

Autorem je pak již samozřejmě muž – chorvatský dramatik a spisovatel Miro Gavran, o překlad se pak postaral František Karoch. Chorvatsky neumím (jenom „dobro došli“ a „nema problema“ 😊) a další díla pana autora jsem zatím neměla možnost poznat, takže nedokážu posoudit, nakolik se překlad a originál liší a v čem je tedy „zakopaný pes“, ale měla jsem chvílemi dojem, že některé dialogy malinko šustí papírem a nejsou úplně věrohodné. Zkrátka se mi nezdálo, že by to nějaký chlap někdy vypustil z úst 😁 – především jsem tenhle dojem měla v dramatických momentech. To je asi jediná věc, kterou bych vytkla, ale na druhou stranu je to jen drobnost, zvlášť když tyto pro mě „problematické“ věty pronesl na jevišti Tomáš Novotný. Ten má s dramatickými rolemi už své zkušenosti a dokáže se u toho proslovu tak pěkně rozčílit, že mu vlastně stejně všechno věříte. 

Přiznávám, že jelikož je Tomáš jedním z mých oblíbenců (to už asi tušíte z článků o Rebecce či Pět let zpět), Vše o mužích jsem chtěla vidět především kvůli němu. A rozhodně nelituji, protože jsem měla možnost ho poznat zase jinak a přesvědčit se o tom, že ani humor mu není cizí. Naopak, dokázal mě rozesmát jediným gestem či pohledem. A nejen mě, ale často právě i kolegy Petera Pechu i Jána Jackuliaka 😂. 

Naopak v případě Petera jsem tušila, že je to trefa do černého. Kdo ho viděl v muzikálu Tick, Tick… Boom!, tak jistě ví, že je nejen skvělý zpěvák, ale tak trochu i komediant 😊. Nejvíc se ve Vše o mužích podle mě vyřádil jako starý a zapomnětlivý Ivo, ale coby mladík Malý zase ukázal, že by z něj možná byl i dobrý kovboj. Minimálně s lasem zvládal super kousky a skoro bych si tipla, že skoro všechny dámy v hledišti tajně doufaly, že tu kostkovanou košili hodí jim. Jenže on asi tušil, že bychom mu ji už nevrátily zpátky 😂.

Třetím „pánem na holení“ je pak Ján Jackuliak, kterého jsem znala zatím z televizních rolí, ale na divadle jsem to štěstí doposud neměla – v dobách, kdy hrál v Divadle Kalich v muzikálu Robin Hood, jsem ještě nebyla divadelním a muzikálovým nadšencem a neměla jsem ani páru o tom, že to jednou bude jinak. Každopádně pan Jackuliak má, stejně jako jeho dva zmínění kolegové, velké charisma. Komediální talent mu tedy rozhodně nechybí, což předvedl především jako smolař Zoki v posilovně. Také jeho milující partner Robert neboli »Robi« byl nepřekonatelný a už jeho první kroky na jevišti v této roli, diváky rozesmávaly. V konfrontaci se sokem Denisem jsem pokaždé už jen napjatě čekala, jestli bude rvačka, nebo líbačka 😁.

Všem třem tleskám a děkuji za zážitek. Vše o mužích jsem se asi sice nenaučila, ale zažila jsem dva krásné večery ve společnosti charismatického tria – a to rozhodně stojí za to! A vyrazím ještě někdy do třetice? Možná zase s odstupem, protože bych tomuto představení přála mnoho a mnoho repríz a až jednou dojde na derniéru (snad to bude až za pár let 😊), věřím, že to bude nezapomenutelná jízda. To bych se pak docela ráda svezla také. A co vy?