Muzikál Evita: Mrazivý žár v budějovickém Buenos Aires
Evita… muzikál, kde je konec příběhu zobrazen hned na začátku. Začínáme totiž pohřbem titulní hrdinky a teprve poté se vydáváme na cestu napříč časem a sledujeme její příběh, plný protikladů a kontrastů. Má reálný základ v osudu historické postavy Evy Duarte de Perón, ovšem s fakty si dokáže pohrávat a především nám tak trochu „hraje na city“.
Vypráví totiž o ženě, která sice pochází z chudých
poměrů, ale postupně se díky neuvěřitelné odhodlanosti dokáže přes postele
známých a vlivných mužů vyšplhat až k výšinám a stát se první dámou
Argentiny. Díky tomu mohla nejen ochutnat život v přepychu, ale zároveň
rozdávat peníze potřebným jako na běžícím páse.
Muže Evita využívá, jen aby se posunula na šachovnici tam,
kam potřebuje, působí jako vypočítavá, ovšem zároveň strašně moc touží po
lásce. Touží být milována a obdivována – všemi. Když vstupovala do manželství
s politickou osobností Perónem, tvářila se, že „nelétá metr nad zemí“, ale přistupuje k tomu pragmaticky. Ale
milovala… a přála si, aby to i její muž cítil stejně a nebral ji jen jako
figurku ve hře. Mohli bychom ji odsoudit za její promiskuitní život, ale místo
toho sledujeme, jak ji její lid uctívá téměř jako svatou. Evita je velmi silná
a může působit i chladně, ovšem skrývá v sobě i jemnost a zranitelnost.
Většina z nás diváků se z ní asi neztotožní, ale přesto se tomuto muzikálu povedlo neuvěřitelné – prožíváme s ní každý moment jejího života, fandíme jí a litujeme ji, když cítíme, že je s ní zle. I ona sama už ví, že se její čas krátí a že umírá, ale o to víc se života chytá jako tonoucí stébla – upíná se na práci a zoufale bojuje o větší politickou moc, jako by tím mohla snad ještě něco změnit. Stejně tak rychle, jak vystoupala vzhůru na společenském žebříčku, přišel ovšem i její pád a konec.
Evita, která je dílo, které je pro mě zvláštní a zároveň krásné – mám z něj dojem, jako bych ho ještě nikdy nepochopila až do posledního puntíku, přesto patří k mým muzikálovým láskám. Autoři Andrew Lloyd Webber a Tim Rice stvořili krásné písničky, které se okamžitě člověku dostanou pod kůži. Dokážou ve vás probudit emoce, navíc melodie si okamžitě zapamatujete a snad každý je v hlavě slýchá ještě cestou z divadla či si je dokonce brouká a pozpěvuje.
Nejznámější je zřejmě ústřední motiv Utiš svůj pláč, Argentino / Don’t Cry For Me Argentina, moje oblíbená je pak už roky píseň Měl jsi mě rád? / You Must Love Me, postupně jsem si oblíbila také veselou a hravou píseň Buenos Aires, energickou Hleď v dál, Argentino! /A New Argentina, „seznamovací píseň“ Evity a Peróna Vím, že se dnes mohu hodit vám / I´d Be Surprisingly Good for You, sólo Perónovy odkopnuté milenky Další kufr stojí u dveří / Another Suitcase In Another Hall a také závěrečnou skladbu Lamentace / Lament, která mi napoprvé připadala strašně zvláštní, ale vždycky mi spolehlivě drásá srdce na tisíc kousíčků.
Silných hudebních motivů je pak v muzikálu ještě víc, ovšem na druhou stranu jsou tam i chvíle poměrně zvláštní, z kterých skoro až běhá mráz po zádech. Evita tak nepoužívá jen sladké a líbivé tóny, ale spíše útočí ze všech stran a úhlů. Někdy je naléhavá, jindy mrazivá, a tak se zdaleka nemusí líbit všem. Ovšem má své nezaměnitelné kouzlo. Navíc v českém přebásnění od Michaela Prostějovského, což je taková třešnička na dortu. (Existuje ještě starší verze překladu od Jiřího Bryana, ale tu popravdě neznám tak dobře.)
Já jsem první setkání s tímto dílem zažila „až“ ve
Studiu DVA, přičemž mi docela dlouho trvalo, než jsem se „rozhoupala“. Původně
totiž toto představení chtěla vidět maminka, ovšem jen s Monikou
Absolonovou, jelikož tu jsme před lety společně viděly v Kleopatře
(jeden z vůbec prvních muzikálů, co jsem naživo viděla 😊) a věděly jsme,
že jí budeme určitě fandit. Monika ale měla zrovna „pauzu“, zřejmě kvůli
těhotenství, takže jsme čekaly na její návrat. Dočkaly jsme se a splnily jsme
si sen, navíc představení s námi nakonec zhlédla i moje švagrová. Pamatuju
si, že jí verze ze Studia DVA nakonec „nesedla“, ale já, neznalá jiných podob
tohoto díla, jsem se zamilovala. Teprve posléze jsem se pro srovnání podívala i
na známé filmové zpracování s Madonnou v titulní roli. Zatímco ona mě
(dle očekávání) nenadchla, alespoň jsem se pokochala Antonio Banderasem
v roli Che. Jinak ale dál vyhrávalo Studio DVA, kam jsem se následně ještě
několikrát vrátila a dokonce jsem spolu s pár dalšími statečnými měla možnost
v roli Evity vidět i Radku Fišarovou. Ta roli hrála již před lety
v divadle Spirála (první české uvedení tohoto díla) a bylo naprosto
zřejmé, že se pro tuto roli zkrátka narodila.
Mé (zatím) poslední setkání s Evitou ale proběhlo v Českých Budějovicích, a to na scéně
Jihočeského divadla - DK Metropol. Opět mi dlouho trvalo, než jsem se na ni
vypravila, ale vždycky jsem tušila, že si ji ujít nenechám. Už jen proto, že
Annie už ji před časem viděla a mluvila o ní moc hezky, i když zároveň
přiznala, že tam byly věci, které byly zkrátka udělané trochu jinak. To
samozřejmě jen podnítilo moji zvědavost 😀. Pak už stačilo, abych dostala
nabídku, která se neodmítá… Místo odpočinku jsem tak náhradní volno za pracovní
víkend věnovala cestování za divadlem a udělala si menší výlet do „Argentiny“
v Budějovicích.
Tématem tohoto textu by tak měla být právě budějovická Evita, ale vzhledem k tomu, že ve
Studiu DVA jsem ji poznala, měla jsem občas tendence některé aspekty
porovnávat. Proto mi prosím odpusťte, že se občas v myšlenkách vrátím i k Evitě pražské, ačkoliv tentokrát
to nebude žádný „souboj“ dvou produkcí. Každá z verzí byla totiž úplně
jiná, ale přesto bych neřekla, že jedna byla lepší, nebo horší. Jsem ráda, že
jsem viděla obě dvě a navíc i v pořadí, které mi vlastně nakonec
vyhovovalo. 😊 Proč?
Pražská verze, v režii Ondřeje Sokola, mě totiž
dokázala dobře uvést do děje. Che nám v ní vysvětluje některé historické
okolnosti, přidává data a krátké uvedení do dané situace (například turné Evity
po světě, apod.) Jeho slova ještě doplňuje psaný text, který se objevuje
například na oponě, případně přímo na scéně, přičemž slyšíme i „klapání“
starého psacího stroje. Pro někoho, kdo nezná příběh Evity, je to podle mě
docela ideální. Stejně tak „doslovné“ bylo i provedení některých scén –
například, když Evita nadšeně oznamuje, že jejím snem je žít v Buenos
Aires, v Praze jsme ji přitom rovnou viděli v autíčku spolu
s Magaldim – je tedy jasně zobrazeno, že spolu opravdu odjíždí. Když pak
Evita vstupuje do života Peróna a vyhazuje jeho milenku, na scéně vidíme
skromný pokojík s postelí a s obrazem.
Ve verzi Evity
v Českých Budějovicích, kde se režie ujal Lumír Olšovský, jsme si coby
diváci museli některé tyto detaily spíše domýšlet a představit si je sami. Mám
ráda, když divadlo podněcuje fantazii, ovšem je pravda, že občas jsem se i tak
malinko ztrácela, jelikož přechody mezi jednotlivými hudebními čísly byly
docela rychlé. Pokud by tak toto představení navštívil někdo, kdo toto dílo
vůbec nezná a neviděl ho jinde, možná by pro něj některé chvíle mohly být
zmatené a nepřehledné. Ovšem Evita je
přece jen na světě již nějaký ten pátek, a tak věřím, že to nebude zas až
takový problém. Přesto si myslím, že je tato adaptace vhodnější pro vyložené
muzikálové fanoušky, spíš než pro „divadelní nováčky“ a běžné diváky. Je to
zkrátka takové umělečtější a modernější pojetí.
Velkou měrou má na tom podíl právě i scéna, jak už jsem naznačovala. V Budějovicích se o ni postaral Ondřej Zicha a vsadil na poměrně masivní konstrukci, která na mě nejprve působila dojmem nějaký industriální objekt – zdálo se mi tak, že naznačuje jak chudé poměry, z nichž Evita vzešla, ale zároveň tak trochu i „zlatou klec“, do níž se sama dobrovolně zavřela. Zároveň byla ale tato scéna členěná i na menší celky, takové čtverečky, podobné těm, v jakých kdysi seděli známí hosté v pořadu Čtveráci.
Tato „okénka“ se dala otevírat i zavírat, podle toho, co situace zrovna vyžadovala a jak moc jsme měli na danou postavu zrovna vidět. Díky tomu jsem chvílemi měla pocit, že mám vedle sebe vyskládanou malou řádku televizních obrazovek. Tento dojem pak ještě silněji dokreslily chvíle, kdy na Evitu mířilo hned několik světelných reflektorů, využívaných často právě filmařskými a televizními štáby. Skoro jsem si pak říkala, jestli všechno, co se děje na jevišti, není tedy vlastně jakýmsi natáčením dokumentu o Evitě coby zesnulé ikoně.
Jakousi zdánlivě železnou konstrukci částečně využívala také scéna Adama Pitry v pražském uvedení – nebyla sice jediným využívaným prvkem, ale hodila se především ve scéně, kdy Evita promlouvá k lidu. Nejvíc pak budu z této verze vzpomínat na samotný závěr, kdy se Evita objevila přímo nad hledištěm. To byl velmi silný moment.
Pokud bych i v Budějovicích měla vypíchnout jednu chvíli, která se mi zpracováním moc líbila, byl by to samotný úvod s pohřbem. Ve Studiu DVA byla tato scéna na mě až moc hlasitá a naléhavá, jako by na mě truchlící div neútočili 😀. V Metropoli si herci sedali na židle na jevišti již před začátkem představení a někteří pak naopak „přišli pozdě“, což tak trochu parodovalo zcela běžné situace, kdy diváci přijdou pozdě na představení. Pak už ale vše zvážnělo, začala hrát hudba a herci kráčeli po jevišti skutečně jako v nějakém smutečním průvodu. „Vypíchla“ bych i moment, kdy Evita naposledy promlouvá k lidu před svou smrtí. Už je vidět, že je na tom zle a má bolesti, ale stále funguje dál. A kolem ní krouží sestřičky… Mrazivé.
Stejně tak mi učarovala scéna, v níž se Evita věnuje
charitě a jako poděkování jí uctívají všichni, včetně malých dětí, oděných do
bílé barvy. Dětský sbor dodal dané písničce na jemnosti a něžnosti. Skvěle
působily i další sborové scény – v jedné chvíli se pak „argentinský lid“
vydal i k nám do hlediště a přivodil mi okamžitou husí kůži. Parádní.
Na jevišti se postupně vystřídala ohromná spousta lidí, což je obdivuhodné a
samozřejmě to bylo také působivé.
Co se týče kostýmů, musím říct, že v tomhle případě to
bylo v obou verzích velmi vyrovnané. Ve Studiu DVA je měla na starosti Kateřina
Štefková, v Jihočeském divadle pak Veronika Hindle. Oběma se podařilo
zdařile naznačit proměnu Evity z chudého „vrabčáčka“ v nádhernou a
elegantní labuť. V Praze byla Evita přece jen o něco více chladná a vážná
v kostýmcích, v Budějovicích sice také jeden takový měla, ale častěji
zde vynikly její ženské půvaby. V šatech, které vynesla na závěr první
poloviny představení, působila navíc jako princezna – Popelka od Disney na
bále. To mě okouzlilo 😊.
Ani u jednoho kostýmu jsem neměla pocit, že by někdo sáhl vedle, naopak vše se hodilo. Magaldiho sako v Budějovicích mi přesně „sedlo“ k jeho charakteru a výrazné a krásné byly také vojenské uniformy v zářivě bílé barvě. Snad i díky němu mě tentokrát bavily i vojenské pochody, ačkoliv obvykle tyhle scény jdou naprosto mimo mě. Přispěla k tomu samozřejmě i vhodně zvolená choreografie – o tuto složku představení se postaral ve verzi z Metropolu Lukáš Vilt. Z většiny se mi jeho choreografie moc líbily, ovšem někdy se mi zdálo, že se herci opravdu ani na chvilku nezastaví a zkrátka tančí i tam, kde bych si představovala spíše větší klid. Ostatně Evita je také „jako na trní“ a často odchází ze scény a vzápětí se zase vrací. Je to tak poměrně dynamické představení a je pravda, že také pocitově pak proto utíká docela rychle.
Samozřejmě k tomu dopomohlo i skvělé obsazení, díky
němuž bylo snadné se nechat vtáhnout do děje a držet Evitě palce, ačkoliv bych
si s ní za normálních okolností asi „na kafe“ sednout nešla 😀. Samotnou titulní
roli si chci nechat až na závěr, a tak začněme s menšími roličkami.
V roli Perónovy milenky se v Českých Budějovicích
představila Zuzana Benešová, v Praze se v roli alternovaly Veronika
Vyoralová a Petra Kosková. Ač je tato
postava v podstatě hvězdou „jednoho čísla“, dokáže se spolehlivě zapsat do
paměti krásně procítěným zpěvem, navíc má předepsanou i nelehkou písničku
s obtížnými výškami – musím říct, že všechny dámy byly naprosto úžasné.
Zuzana Benešová, kterou jsem předtím neznala, si mě získala hned.
Co se týče celkového
pojetí této scény, musím se přiznat, že dávám malinko přednost Studiu DVA, kde
Evita svou sokyni s grácií vyhodí rovnou z postele 😀. Je to sice
kruté, ale patří to k velmi zajímavým momentům představení. Přece jen se
mi s danou slečnou lépe soucítí, když si musí nové bydlo a nového muže
hledat uprostřed noci a v noční košilce (i když ten rozpůlený obraz už byl
trochu moc 😊). Ve verzi Jihočeského divadla jde tato slečna Peróna uvítat
kompletně oblečená a upravená a ještě jí služebnictvo pomůže s balením.
Tudíž tato chvíle pro mě neměla takovou sílu, což ale nesouvisí
s představitelkou role. Tu můžu jen chválit a budu ráda, když na ni
zase někdy v divadle natrefím.
V Budějovicích jsem také mohla opět vidět Jiřího Daniela, jehož jsem viděla již v ostravské West Side Story coby Bernarda. Tudíž jsem věděla, že je to skvělý herec i zpěvák. Zde se předvedl ve zcela jiné roli a jeho Magaldi byl přesný - již od pohledu typická béčková celebrita, která žije z jedné písničky, ale dokáže toho využít i k okouzlení žen a dívek. Tato postava mi není moc sympatická, a tak mi ho vlastně ani není moc líto, když Evita z jeho života odejde stejně tak rychle, jak do něj přišla. Bylo nesmírně zajímavé sledovat, jak se pak Magaldi na Evitu dívá ve chvíli, kdy se zase po čase náhodně setkají. Skoro se mi až zdálo, že se mu po ní trochu zastesklo, i když by to nahlas nevyslovil.
Ve Studiu DVA hrál tuto roli Ondřej Izdný, kterého znám především z dabingu a byla jsem tak hlavně ráda, že jsem ho mohla někdy i „vidět“ a nejen slyšet. Jeho Magaldi byl pro mě zase především komediální postavou a jeho protahoavné „lááááááááásko máááá“ se mi navždy vrylo do paměti. Stejně tak mě bavila i scénka s vystřelováním konfet. V ní se ostatně vyřádil i Peter Strenáčik coby Che.
Toho jsem díky pražské Evitě de facto objevila. Byl podle mě skvělý Che a dokázal si hravě získat a udržet naši pozornost. Leckdy jsme z něj nemohli spustit oči a dokonce jsme díky tomu hravě přežili i veškerou „historickou omáčku“, kterou nám předložil. Občas jsme dokonce s kamarády vtipkovali, že vlastně nechodíme ani tak na Evitu, jako spíše na „Strenitu“.
Byla jsem z něj nadšená, a tak bylo jasné, že v Metropolu to bude mít v mých očích jakýkoliv představitel Che docela těžké. A pravda je, že pojetí zde bylo trochu jiné, ovšem musím říct, že Lukáš Randák si mě také získal, ačkoliv zase něčím jiným. Já třeba nikdy u této figury nevěděla, na čem vlastně jsme – je to skutečný člověk? Někdo z minulosti Evy Duarte, dávný milenec, nebo zkrátka její velký kritik? Či snad sám Che Guevara, jak se traduje? Je to jen vypravěč příběhu, který nám Evitu představuje? Nebo má snad představovat argentinský lid s odpůrci Evity i jejími příznivci? Či je jakýmsi ztělesněním svědomí a sebereflexe samotné Evity? Docela se mi zamlouvá, že je Che takto nejednoznačný. V Budějovicích byl ten pocit tajemna ještě o něco umocněn.
Zatímco Peter Strenáčik mi chvílemi spíše připadal jako
nezaujatý vypravěč, v podání Lukáše Randáka tomu tak nebylo – jeho gesta
dávala jasně najevo, že sám do příběhu investoval nějaké své emoce. Prožívá
každý moment spolu s námi s diváky, chvíli je kritikem a jízlivě komentuje
Evitino počínání, jindy je zase nad slunce jasné, že rozhodně není jejím
nepřítelem, ale naopak jsou k sobě něčím přitahováni. A je to právě Che,
kdo dává nejvíc najevo, že mu na Evitě záleží – v momentech, kdy ji
všichni kolem berou hlavně jako figurku na šachovnici politické hry, on se
s neuvěřitelným zoufalstvím v očích snaží pochopit, proč si nikdo
nevšímá toho, že je jí evidentně velmi zle. Kroutí hlavou a chytá se za ni –
zkrátka jako by nedokázal pochopit, jak se mohl tenhle životní příběh tak
zvrtnout a jak mohl tak rychle a tragicky skončit…
Chvíli jsem měla dojem, že si to půjde s Perónem
vyřídit „ručně“ 😁. Na to sice nedošlo, ale rozhodně by to byla zajímavá
podívaná. V Českých Budějovicích se totiž v roli Peróna představil
Oldřich Kříž a okamžitě mě okouzlil, možná podobně jako samotnou Evitu.
V Praze jsem v této úloze měla možnost vidět jak
Karla Rodena, tak alternujícího Ondřeje Sokola (zároveň režiséra daného
představení). Slyšela jsem na ně i některé dost negativní ohlasy, ale já musím
říct, že jsem byla s nimi vlastně „v rámci možností“ spokojená. Perón coby
voják na mě totiž působil jako tvrdý člověk – někdo, kdo je zvyklý pochodovat a
šetřit gesty a emocemi. Na první pohled „špalek dřeva“, ale při bližším
ohledání charismatický muž, který svou ženu miluje a nechce ji ztratit.
V tomto směru se mi oba zmínění pánové líbili – jen je zkrátka podle mě
škoda, že zpěv tak v této verzi skončil na vedlejší koleji. Z pana
Rodena šla jedinečná energie a je pravda, že chemie mezi ním a jeho hereckými
partnerkami cítit rozhodně cítit byla. Ovšem také bylo poznat, že není muzikálovým
zpěvákem a že je to pro něj nezvyk. Dokonce jsem měla pocit, jako by mu zpívání
vlastně vůbec nebylo příjemné a on to tak vždycky spíš protrpěl.
Teprve v Metropolu jsem tak poznala Peróna
v pojetí skrz naskrz muzikálovém. Pěvecky byl, dle mého očekávání,
perfektní. Navíc jsem neměla absolutně problém uvěřit, že je vojákem. Byl na
první „dobrou“ chladný a neústupný, ale zároveň měl velké charisma a
z jeho pohledů bylo cítit, že v sobě skrývá velkou lásku a vášeň.
Zdálo se, že Evita v něm má oporu, stejně tak, jako ji on měl v ní. A
už od první chvíle mezi nimi létaly takové jiskry, že dosáhly pomalu až do poslední
řady. Jejich setkání a choreografie při písni „Vím, že se dnes mohu hodit vám“ působily, jako by kolem sebe
chodily dvě šelmy v kleci. Ti dva nás mohli horem dolem přesvědčovat, že
jejich spojení je jen sňatek z rozumu, ale jejich pohledy v tu chvíli
přímo křičely opak. Chvíli to vypadalo, že odolají, ale pak přišel polibek – a
bylo jasno, je to silnější než oni. 💘
A tím se dostávám i k představitelkám – jak už jsem
popisovala, nejprve jsem měla možnost vidět Moniku Absolonovou, poté Radku
Fišarovou a do třetice všeho skvělého - Míšu Noskovou. 😊 Rozhodně můžu říct,
že zatím žádná z těchto Evit nebyla stejná – každá z dam do ní dala
něco ze sebe, své jedinečné kouzlo osobnosti. Monika se projevila jako
energická smršť, Radka zase dodala Evitě téměř královskou eleganci.
A Míša Nosková byla zase velmi bojovná a hrdá Evita. Ovšem s velkým srdcem, které jako by se snažila skrývat a maskovat, snad jako by ho považovala za slabost a pošetilost. Ale bylo tam a zcela nepřehlédnutelně, což se mi moc líbilo. Pěvecky mi zpočátku Míša připadala docela rázná a chvílemi mi pěveckým projevem připomínala Lucii Bílou, ovšem jak se příběh hrdinky vyvíjel a postupně přicházely dojemné momenty, podařilo se jí neuvěřitelně hlas zjemnit. Každý tón pak zněl jako pohlazení a dokázal promlouvat k srdcím diváků.
Ačkoliv ve Studiu DVA jsem tradičně a se zcela pravidelnou přesností začala plakat přesně ve chvíli, kdy skončila píseň Měl jsi mě rád (a pak už jsem slzela až v samém závěru), v Budějovicích jsem velmi intenzivně prožívala snad všechny velké hudební i dějové momenty – už v první polovině jsem měla párkrát trochu na krajíčku (například v první chvíli, kdy se Evita objeví), ale vždy se mi podařilo se zase ‚srovnat‘. Ovšem v druhé části už bylo jasné, že tenhle souboj sama se sebou nevyhraju. První krokodýlí slzy přišly již ve chvíli, kdy Eva dotančí s Che. Je již znát, že je nemocná, má bolesti a trpí. Teprve poté přichází zmíněná píseň, kterou jsem tentokrát „prořvala“ kompletně celou. A od té doby už jsem nepřestala brečet až do samého konce. Tím mě i budějovické uvedení jasně přesvědčilo, a tak jsem opravdu ráda, že jsem tento muzikálový výlet mohla absolvovat. 😊
Komentáře
Okomentovat