Muzikál West Side Story: Věčný příběh lásky uprostřed lítého boje

Velká láska bojující proti předsudkům a nenávisti. Milenci Tony a Maria coby Romeo a Julie v modernějším hávu a s trochu jiným koncem. To je ve zkratce muzikál West Side Story, který považuji za klasiku, mám ho moc ráda, ale mezi mé úplně nejoblíbenější se nepropracoval. Přesto jsem ho viděla již v několika různých verzích, konkrétně ve čtyřech, když pominu tu filmovou z roku 1961. Poprvé jsem „Westku“ zhlédla s kamarádkou v roce 2017, kdy k nám do Kongresového centra zavítala broadwayská verze. Jelikož jsem tehdy děj moc neznala a celé představení bylo v angličtině, nejvíc jsem se zaobírala tím, abych alespoň něčemu rozuměla. Vzpomínám si, že jsem odcházela spokojená, ale nijak přehnaně nadšená - úvodní taneční číslo mi připadalo zdlouhavé, navíc jsem seděla dost daleko, a tak jsem místo herců viděla spíše jen špendlíčky. Tím pádem jsem si některé scény moc nevychutnala, ale přesto jsem v závěru seděla na židli jako přikovaná. Právě samotný konec mám tak na West Side Story asi nejraději a je to pro mě klíčový faktor, zda se mi dané nastudování líbí či nikoliv.

Podruhé jsem se na West Side Story vypravila (tuším rok 2018/ 2019) do Plzně a těšila jsem se, že v češtině mi bude jistě představení bližší. Nemýlila jsem se a navíc jsem byla opravdu uchvácená. Hlavní představitelé Pavel Režný a především Kateřina Falcová se dokázali do rolí krásně vžít, takže konec jsem hodně oplakala a dala jsem si v Plzni ještě jedno repete před derniérou. V létě 2019 mě pak jedna ze 7 statečných, konkrétně Annie, vytáhla na muzikálový výlet do Berlína, kde se opět hrála broadwayská verze West Side Story, tentokrát už ale s jiným obsazením. Zatímco Annie byla velmi dojatá a představení ji natolik nadchlo, že si ho vzápětí zopakovala ještě v Drážďanech, tak pro mě přece jen vyhrála Plzeň, ač si myslím, že angličtina mi v té době už problém zas tak nedělala. Spíše to ztroskotalo na tom konci... Představitel Tonyho byl velmi mladý, a když v samém závěru hledá China a zoufale křičí jeho jméno, necítila jsem z jeho projevu ty správné emoce. Byl to pro mě (dost subjektivní pohled na věc, uznávám) jen rozeřvaný puberťák.

V březnu 2020 pak v rámci naší Tour de Ostrava došlo kromě Pět let zpět a Rebeccy právě i na West Side Story, téměř bleskovou rychlostí vyprodanou, jelikož byla inscenace ještě poměrně čerstvě po premiéře. Následně jsem se rozhodla si ostravskou „Westku“ zopakovat ještě v září 2021. Původně mě hodně zajímalo, zda se v Ostravě podaří přebít mé pocity z Plzně. A musím říct, že ten pomyslný souboj skončil dost vyrovnaně. Obě verze totiž měly něco do sebe, ale každá byla jiná.

Nejprve k samotnému příběhu, který jsem nastínila v úvodu. Na newyorském Manhattanu se střetávají dva pouliční gangy - Žraloci, který je složený z amerických mladíků pod vedením Riffa, a Tryskáči - jejich souputníci z kořeny z Portorika, kterým vládne Bernardo. Ten se stará i o blaho a čest sestry Marii a vybral ji už ženicha (jiného Portorikánce China). Jenže na taneční zábavě se Maria zamiluje do Riffova kamaráda Tonyho a on do ní. Pro jejich vztah ale nikdo nemá pochopení (snad jen Bernardova holka Anita, kamarádka Marii), a tak je to jen další přilévání oleje do ohně nenávisti mezi dvěma skupinkami.

V ostravské verzi nebylo na zpracování tohoto příběhu nic, co by mi nesedělo nebo vadilo. Naopak jsem si představení vychutnávala až do drobných detailů a měla jsem proto dokonce dojem, že West Side Story vidím vlastně poprvé, nebo alespoň poprvé jinýma očima. Vyzdvihnout chci především scénu, která mě zaujala ostatně již z pár záběrů z příprav představení. Ocenila jsem, jak je zde jednoduše naznačeno basketbalové hřiště, tedy ten kousek půdy, o který (mimo jiné) bojují zmíněné gangy. Jen pár čar navozující iluzi hřiště (a mě se při pohledu na ně vybavilo i policejní označení místa činu vraždy, což je rovněž pro tento muzikál příhodné), již doplňovala i drobná cedulka s názvem ulice, neboli jisté newyorské „street“.

Dominantou jeviště byly ale jakési monumentální šedé 'stupně', téměř schody, přes něž herci různě přelézali. Jedna část byla též posuvná a lehce se dala proměnit například v pult v Doktorově podniku. Další přestavby tak nejsou nutné (a pokud na nějaké drobnější dojde, možná si jich díky dění na jevišti ani nevšimnete), atmosféru daného prostředí doplní vždy spíše jen detaily, například osvětlení v podobě lampiček, které sjíždějí dolů či zase mizí nahoře dle potřeby.

Ocenila jsem i další drobnosti - nejenže nad hřištěm vidíme reklamní billboard (navíc obrácený jako by směrem od nás), který trochu nepravidelně bliká. Ale také, když je na scéně důstojník Krupke či nějak zasahuje na místě policie, nejenže slyšíme policejní sirény (které po čase utichnou), ale v rohu máme možnost si povšimnout typického červenomodrého blikání, jako by doopravdy jen někde o kousek dál stálo policejní auto s barevným majáčkem. A ve chvíli, kdy Maria zpívá píseň „Jsem tak hezká“ (I Feel Pretty), mají společně s dalšími dámami zrcátka, jejichž veselá a rozpustilá prasátka byla doplněna ještě triky s osvětlením, a tak oslňovala pomalu celé hlediště. To se mi zdálo roztomilé.

Představení mělo navíc pro mě skvělý spád a já se snad ani chvíli nenudila. Bavila mě taneční čísla a stejně tak i souboje Tryskáčů a Žraloků (obvykle mě tyto scény přitom moc nezajímají a starám se hlavně o milostnou linku Tonyho a Marii), které na mě působily velmi uvěřitelně, tedy jako skutečné rvačky. Také asi nejznámější a nejenergičtější číslo „Amerika“ (America) mě velmi bavilo, skoro jako bych ho viděla a slyšela poprvé, respektive konečně jsem docenila všechny drobné vtípky v textu, kterým jsem se tentokrát s chutí zasmála. Slečnám bylo zkrátka výborně rozumět i v těch nejvyšších tónech. Přímo z tohoto čísla (ale i dalších scén) čišela téměř až jižanská energie, a tak jsem neměla vůbec problém uvěřit tomu, že mám před sebou partu Portorikánců a jejich půvabné družky s přirozeným smyslem pro pohyb a tance. Jakmile padlo nějaké to španělské slovíčko, znělo mi opravdově a uvěřitelně.

Navíc samotný závěr mě velmi dojal a plakala jsem ještě možná o něco víc než v Plzni, a tak musím říct, že co se emocí týče, Ostrava u mě asi vedla. Přesto se našlo několik věcí, které mě buď zaskočily, nebo se mi jejich zpracování líbilo jinde o něco víc. Například se v ostravské Westce několikrát opakoval motiv bílé barvy coby symbolu nevinnosti. Samozřejmě že v případě šatů, které si Maria oblékne na taneční zábavu, je to téměř nutnost (zmíněná i v dialozích Marii a Anity), ale zde se bílá barva vrátila ještě několikrát - především Maria se do ní v závěru halí a modlí se, přičemž spolu se soškou své jmenovkyně panny Marie zůstává viditelná v srdci jeviště i ve chvílích, kdy by tam být neměla a jiné postavy o ní mluví či ji hledají. Skoro jako by se sama na chvíli proměnila v pannu Marii a shlížela na všechno dění 'shůry' (až na to, že vyvýšená není). To mi připadalo jako zajímavé pojetí, přidávalo to pro mě scénám na síle a příliš mě to ani nerušilo.

Na rozdíl od řešení scény, v níž Tony a Maria prožívají svou 'svatební noc'. Když totiž dozpívají duet „Jednou“ (Somewhere), zmizí oba pod bílou látkovou pokrývkou. Jenže oba pod ní takto schovaní leží uprostřed jeviště po celou dobu, co sledujeme dění na hřišti a partu Tryskáčů imitující Krupkeho. Na scéně v ten moment není nouze o taneční prvky, a tak jsem se bála, aby někdo z tanečníků omylem neškobrtl a nešlápl přímo na zamilovanou dvojici. Ani pro samotné herce, ztvárňující Tonyho a Mariu, nemůžou být tyto chvíle moc příjemné - celou dobu ležet na jevišti zakrytí, aniž by se mohli moc hýbat nebo volně dýchat. Nepochopila jsem důvod tohoto prvku a myslím si, že by bylo daleko vhodnější, kdyby na chvíli z jeviště nějak zmizeli a vrátili se opět až ve chvíli, kdy se k nim znovu obrací děj.

Na závěru, který jsem již stihla vychválit, mi pak vadila jedna drobnost. Jelikož příběh i jeho vyvrcholení mi byl dopředu známý, věděla jsem, kdy přijde na řadu osudný výstřel. Přesto jsem se v daný moment lekla, ostatně stejně jako celé divadlo, protože rána byla opravdu hodně silná. Okamžitě jsem to poznala z reakcí v sále - ten totiž skoro jako jeden muž zalapal po dechu a vzápětí se začal uchechtávat, trochu zahanbený svým vlastním leknutím. Bohužel smích diváků trochu ubral na dramatu a tragédii scény, což je podle mého názoru vyloženě v případě West Side Story dost na škodu. Při druhé návštěvě už jsem tak dramatickou reakci nezaznamenala, mám dojem, že výstřel už nebyl tak hlasitý a opravdu se díky tomu zdálo, že příběh prožíváme spolu s jeho aktéry. Páni zvukaři, já vám moc děkuji 😊.

Co se týče kostýmů, podobně jako v případě muzikálu Elisabeth (uváděném v DJKT v Plzni) jsem byla s většinou naprosto spokojená (Maria vypadala nádherně, Anitě to neuvěřitelně slušelo a rozlišení Tryskáčů a Žraloků mi připadalo povedené a zároveň ne přímo prvoplánové), tedy až na jediný kostým, který mi jinak dokonalý dojem poměrně kazil. Zde se jednalo o Tonyho sako na taneční zábavě, kde dojde k jeho prvnímu setkání s Mariou.

Ostatně Tony a způsob, jakým na mě působil, je totiž hlavním aspektem, kde se můj názor na jednotlivá představení hodně lišil. Velkou roli sehrálo samotné obsazení této úlohy, jelikož ačkoliv se mi to nepíše snadno, Tomáš Savka mě coby Tony moc neoslovil. Nerada ho kritizuji, už jen vzhledem k tomu, jak moc se mi líbily jeho výkony v jiných rolích (především Favell v Rebecce či Dave v plzeňském Donaha!, kde jsem jeho postavě fandila snad vůbec nejvíc ze všech pánů na jevišti), ale bohužel si myslím, že Tomáš není pro roli Tonyho vhodnou volbou. Pěvecky mu sice nemůžu nic vytknout, ale hlasově mi na Tonyho neseděl, stejně tak ani vzhledem.

Tonyho si představuji jako mladého kluka, kterému můžu věřit, že se právě poprvé zamiloval, ovšem Tomáš Savka už jako mladíček nepůsobí, naopak je pro mě spíše ztělesněním statného a silného chlapa, co už má pár životních zkušeností, lásek i zklamání za sebou a má je všechny vepsané v pohledu. Tony v jeho podání mi tak připadal jako někdo úplně jiný, jakási cizí postava zatoulaná z jiného muzikálu. Zpočátku trochu žoviální vtipálek a ve spojení s šedým oblekem na taneční zábavě to pro mě nebyl Tony, ale (omlouvám se za drsné přirovnání) pan Antonín Mlčoch, předseda JZD z doby komunismu, vyšňořený na vesnickou tancovačku.

Naštěstí se za chvíli převlékl do černého saka, v němž vypadal lépe. Navíc díky hereckým kvalitám Tomáše Savky jsem mu věřila nejen lásku, ale v závěru jsem cítila zoufalství Tonyho. Především v pro mě klíčovém momentě, kdy má Tony dojem, že ztratil to jediné, na čem mu kdy záleželo. Volání na China tak v Ostravě nebylo jen vykřikování do prázdna, ale výpověď o Tonyho bolesti v srdci. To velmi oceňuji, a i proto jsem byla na konci West Side Story v Ostravě velmi dojatá.

Při druhé návštěvě jsem pak měla možnost porovnání, jelikož coby Tonyho jsem viděla Patrika Vyskočila, jehož bych vzhledově přirovnala například k hollywoodskému fešákovi Ryanu Goslingovi.

Hlas má zase posazený jinak než Tomáš Savka, technikou mi chvíli připadal i malinko operní, ale musím říct, že mi to nevadilo – naopak. Už při první jeho písničce jsem měla „zimomriavky“ a ještě několikrát mě dokázal jeho hlas překvapit a povznést. Na Tonyho se mi hodil dobře, a i když to problémové sako se mi i tak stále nelíbilo, už to pro mě nebyl takový šok. Dokázala jsem se přes to přenést a pak bylo jednodušší jemu a Marie fandit. Velmi se k sobě hodili. Na závěr tak dojetí opět přišlo, i když musím přiznat, že až o chvilinku později. Ono zmíněné volání na China mě přece jen dokázalo silněji zasáhnout v podání Tomáše Savky.

Coby Mariu jsem měla během obou návštěv možnost vidět a slyšet Mariannu Polyákovou, kterou jsem znala již z Muže se železnou maskou. Tušila jsem, že mě ani v této těžké úloze nezklame. Její Maria mi připadala čistá a nevinná, mladistvá, ale zároveň energická a zamilovaná natolik, že zářila jako žárovička. Co se týče pěveckého výkonu, překvapilo mě, jak vysoko měla posazené některé pasáže. Přesto se mi její hlas poslouchal dobře. Podruhé snad ještě lépe, a tak věřím, že je pro ni Maria skutečně vhodná role. Přiznám se, že by mě přesto ještě zajímala i její alternace Martina Vlčková (dříve Šnytová), jelikož se mi velmi líbila v Rebecce či Děj se co děj.

V úloze velitele Tryskáčů Riffa bych byla asi též spokojená s jakoukoliv alternací. Hrají ho totiž Tomáš Novotný a Peter Strenáčik, z nichž druhého jmenovaného jsem právě v obou případech viděla. Peter vždy na jevišti dokáže upoutat moji pozornost a má krásný hlas a velké charisma, a tak mu nemůžu nic vytknout. Jen myslím, že je trochu škoda, že dostal ve West Side Story zbytečně moc světlovlasou paruku, ačkoliv je spíše tmavší typ. Asi bych snad byla i radši, kdyby hrál úplně bez paruky.

Jeho soka Bernarda, který vede Žraloky, hrají Peter Pecha a Jiří Daniel. Já jsem v březnu 2020 viděla Jiřího Daniela a o rok a půl později pak k mému překvapení i Tomáše Novotného. Nejsem si jistá, zda to byl třeba jen nějaký záskok, nebo je další alternací této role. Ale rozhodně si nestěžuju 😁. Ovšem pojďme postupně - oba pánové se mi moc líbili, přičemž Jiří Daniel byl pro mě zatím asi nejlepší Bernardo. Opravdu velmi mužný, a tak jsem opravdu věřila, že má u svých kumpánů z gangu respekt a může se bez obav rvát na ulici. Ve srovnání s ním pak především filmový Bernardo působí jako tintítko. Stejně tak Tomáš Novotný působil mužným dojmem a dokonce jsem během představení přemítala, jestli byl takhle svalnatý vždycky, nebo až poslední dobou. Bylo skvělé ho vidět v roli drsňáka a navíc i milovníka, co svou lásku Anitu protáčí v kole.

Z menších rolí bych ráda ještě vyzdvihla China v podání Lukáše Adama. Zatím jsem ho vídala v úlohách větších a o poznání temnějších, přesto i zde mile překvapil. Jako Chino působil jako vzorný studentík (ovšem s kapkou temnoty uvnitř) a rozhodně ve mně zanechal hlubší stopu než všichni ostatní představitelé China dohromady. Obvykle totiž tuto postavu skoro ani nevnímám, a tak si ji zpětně nedokážu přesně vybavit, ale zde tomu tak rozhodně nebylo. Také představitel Doktora Pavel Liška (nejedná se o toho všeobecně známého - pozn. aut.) byl pro mě objevem, jelikož do role se mi výborně hodil a Tonymu jsem takového spojence a přítele poměrně i záviděla. Když se v závěru rozzlobil, úplně mi z jeho slov přejel mráz po zádech. Jeho alternací je Libor Olma, kterého jsem chválila již v recenzích Rebeccy či Děj se co děj, a tak věřím, že i ten by se mi zamlouval.

A jak se říká, to nejlepší na konec. Záměrně jsem se rozhodla až jako poslední vychválit ten nejlepší aspekt ostravské West Side Story, tedy Anitu v podání Kláry Jelínkové a Veroniky Prášil Gidové. Obě byly skvělé, i když každá trochu jinak. V případě Kláry jsem díky jejím tmavým a kudrnatým vlasům neměla problém uvěřit tomu, že má v sobě duši Portorikánky. Zároveň měla v sobě i jakousi jemnost a zranitelnost, která vynikla především v závěru.

Velké překvapení ale pro mě byla Veronika Prášil Gidová. Poprvé jsem ji totiž viděla v Pomádě a poté v Rebecce a Děj se co děj, ale teprve zde, ve Westce, si mě doopravdy získala. Mám totiž dojem, že teprve jako Anita se mohla opravdu vyřádit a předvést svůj neuvěřitelný temperament, který například coby 'Já' v Rebecce musela spíše skrývat a krotit. Její živelnost, kterou přikládám trochu i jejímu slovenskému původu, se k Portorikánce Anitě skvěle hodila, a tak před námi na jevišti stála energická a sexy dračice (mimochodem tmavá paruka Veronice podle mého názoru moc sluší), která dokáže pobavit a zaujmout při písni America. Zároveň je to samozřejmě žena plná citu a lásky, nejen k Bernardovi, ale i ke své kamarádce. Pro ni a její city k Tonymu má pochopení a dokonce je ochotná jim i pomoci. Jenže pak přichází velká rána a ponížení, co ji srazí až na samé dno. Veronika to vše zahrála (a samozřejmě i zazpívala) natolik přesvědčivě, že jsem se dojala právě už při její konfrontaci s Tryskáči.

Možná i skvělý výkon Veroniky hodně ovlivnil pomyslné misky vah při rozhodování, zda mě více za srdce chytila verze z Plzně či tato z Ostravy. Původně k vítězství Divadlu Jiřího Myrona malinko scházelo, a to především kvůli obsazení Tonyho. Pavel Režný byl vítěz oproti Tomáši Savkovi, ovšem po druhé návštěvě v Ostravě se to zase trochu posunulo a myslím, že Patrik Vyskočil tak Plzeň minimálně dorovnal…