Muzikál Pomáda: Jedna správná parta z Kalichu

Když je člověk na střední škole, má plnou hlavu starostí, které by dospělý člověk možná hodil za hlavu. Každé přátelství je uzavíráno „napořád“ (i když to leckdy nevydrží ani do příštího třídního srazu), každá láska je ta největší v životě a každý školní ples je přelomovou událostí v životě. Leccos o tom vypráví i známý muzikál Pomáda (v originále Grease), jehož filmovou verzi z roku 1978 znám odmalička. Navíc se jedná o jeden z prvních muzikálů, které jsem měla možnost zhlédnout naživo v divadle (kdysi dávno v „Pyramidě“). 

Do „třetice všech adaptací“ jsem vyrazila i do pražského Divadla Kalich, ale musím asi popravdě přiznat, že důvodem nebylo ani tak dílo samotné jako spíš představitel hlavní role Roman Tomeš. Svědčí o tom už jen fakt, že jsem se na Pomádu chystala poprvé už před lety, záhy poté, co jsem si tohoto herce a zpěváka zamilovala v představení Touha. Tehdy mi ale osud nějak nepřál a představení bylo zrušeno (ač už si vůbec nepamatuji, co bylo důvodem), načež jsem na pár let na Pomádu, Romana i Divadlo Kalich nějak pozapomněla a vyhledávala jiná představení. Já sama dnes nechápu, jak jsem to mohla dopustit, i když tuším, že cosi společného s tím měly mé další dvě velké divadelní lásky - příchod Fantoma opery do Česka a návrat Angeliky do Divadla Broadway. 

Nakonec ale přišel čas renesance mého nadšení z Romana Tomeše 😀 a opět jsem začala systematicky navštěvovat představení, v nichž hraje. Na Pomádu tedy došlo až v únoru 2019 a už tehdy jsem si při návštěvě říkala, že takové energické představení by se perfektně hodilo na silvestrovský večer, kdy se má člověk bavit, ale dostat se do té správné nálady je leckdy kumšt. A tak jsem si nakonec své přání i splnila, a když se rok 2019 měnil na 2020, seděla jsem s kamarádkou v divadle na Pomádě podruhé. A ani tentokrát jsem se nezklamala, naopak se mi muzikál líbil ještě o něco víc, protože už jsem věděla, co mohu čekat a že se verze z Kalichu v lecčem liší od filmu. V čem konkrétně? 

Například se zde dočkáme i přidaného úvodu coby mluveného slova, kdy mladá zamilovaná dvojice řeší, jakou desku si během společně stráveného večera pustí. Skoro jako by tak následující písničky Pomády byly právě jen „songy“ z dané desky. Kostra příběhu týkající se mladé lásky mezi naivní a nevinnou Sandy a na pohled sebevědomým frajírkem Dannym samozřejmě zůstává, ale na prknech, která znamenají svět, dostávají poměrně dost prostoru i někteří z jejich přátel, kteří řeší zase své vztahové problémy. 

Objevuje se zde také vrchní roztleskávačka Patty, cílevědomá a sveřepá dívka, která chvílemi flirtuje s Dannym, ale jindy je zase vzorem pro Sandy, protože ta se chce rovněž přidat k roztleskávačkám, aby našla své místo na školním společenském žebříčku. V humorné rovině je zde dokonce rozehrán i příběh rozvášněné profesorky, která má „slabost“ (spíše se mi sem hodí anglický výraz »crush«) pro jednoho ze studentů. O tom, že se jedná o vztah na hraně, není pochyb, ale Pomáda v Kalichu si s tímto motivem spíše hraje, než aby ho odsuzovala či řešila. 

Stejně tak má tendence balit studentky také další „nová postava“ (ve filmu se sice též mihne, ale zde dostává znatelně víc prostoru) Vince Fontaine, v první řadě rozhlasový moderátor, který rád zdůrazňuje, že je každý večer přítomen v ložnicích mladých dívek (ovšem naštěstí pouze hlasem během vysílání 😊). Posléze osobně uvádí i taneční soutěž a jeho lehce úlisná slova přechází občas i v činy. Řekla bych, že někomu by možná tento aspekt muzikálu mohl i vadit, ale jelikož je vše bráno především v humorné rovině, většina lidí se tomu asi jen zasměje – stejně jako já. 

Kalich ostatně Pomádu bere hodně s humorem a uvolněně a některé vtípky či hlášky působí trochu jako improvizace herců či nedopatření, co už v představení zůstaly. Výrazný rozdíl mezi Pomádou v divadle a ve filmu vidím také ve svém vnímání charakterů jednotlivých postav, ale k tomu se ještě vrátím, až budu rozebírat obsazení. 

Dámy pak jistě především ocení scénu, v níž Danny a jeho kamarády vidíme ve sprchách. Vzhledem k tomu, že některé z nich halí jen ručník kolem pasu, ani vám nedokážu říct, jaká písnička se v daném momentu odehrávala. Zkrátka má pozornost byla zrovna někde trochu jinde 😏. 

Pomáda je ale samozřejmě též plná hitů, které všichni známe a máme rádi (alespoň já určitě). Kromě titulní písně čili filmové „znělky“ se vždycky znovu zamiluji do čísla Letní láska (Summer Nights), kde mě baví hlavně odlišné pohledy mužů a žen na randění, v sedadle se vrtím při písničce Náš auťák (Greased Lightnin'), Dannymu fandím při dojáčku Sandy a na závěr bych nejraději rovnou tančila s herci při číslech Jedině ty (You're The One That I Want) a Jsme parta správná (We Go Together), která je v Kalichu navíc k slyšení také na závěr první poloviny. Známá je též píseň Anděla s názvem Holčičko smutná (Beauty School Dropout), ale v divadle jsem přišla na chuť i dalším songům, kterým jsem dřív nevěnovala pozornost. Například tak mí sousedé často bez varování slýchají moje velmi nepravdivá zvolání o tom, že jsem „králem jiveu“ (Born To Hand Jive). A na závěr představení nás čeká samozřejmě roztančená děkovačka s medley z několika čísel, jak už je ostatně v Kalichu zvykem. Zpěváci jsou už navíc vždy tak uvolnění, že právě samotný závěr je pro mě vždy největším zážitkem. 

Někdy mám dojem, že tamější ansámbl by mohl hrát na úplně prázdném jevišti v civilním v oblečení a stejně bych se neskutečně bavila díky jejich energii a radosti z hraní, zpěvu a tance. Ale samozřejmě v Pomádě na kostýmy ani scénu nezapomněli. Poměrně věrně se naopak drželi motivů z filmu, a tak co se kostýmů týká, nechybí samozřejmě ikonické růžové košile Pink Ladies. Dannymu to v černé kožené bundě neuvěřitelně sekne a jeho láska Sandy projde samozřejmě stejnou proměnou jako ve filmu – nejprve se obléká do jemných pastelových barev a dává na odiv svou nevinnost (krom toho mívá ve vlasech čelenku, což pro mě tento dojem ještě podtrhuje), aby na závěr změnila image a stala se z ní „kožená“ královna, která vedle sebe chce mít jen pořádného chlapa. 

Scéně pak vévodí růžový světelný nápis Grease (Pomáda), který pomáhá navodit atmosféru, dominantní jsou ale také jakési stupně připomínající tribuny na školním fotbalovém hřišti. Právě s jejich pomocí se podařilo dobře naznačit prostředí střední školy a líbilo se mi především, pokud se na různých místech tohoto „schodiště“ odehrávaly různé příběhy. Ani na ostatní prostředí muzikálová scéna nezapomíná, a tak nám na jeviště »přifrčí« ikonický „auťák“, případně se ocitneme na dámském pyžamovém večírku, který je naznačen především velkou matrací (z níž se bohužel dost nehezky práší). Bohužel většina přestav scény je vykoupena poměrně dlouhými „osvětlovačkami“. Obvykle se říká zatmívačka, ale v Kalichu se nesetmí, nýbrž divákům do obličeje zazáří výrazné barevné světlo, jak už jsem vyčítala především v textu o muzikálu Voda (a krev) nad vodou. Zatímco tam to pro mě byl jeden z hřebíčků do rakve představení, v Pomádě jsem to tolik neřešila, jelikož to byla jen drobná vada na kráse skvělého představení a neuvěřitelné jízdy. 

Za ní diváci vděčí především skvělému obsazení, jak už jsem trochu předesílala. V roli Dannyho jsem měla již dvakrát možnost vidět svého oblíbence Romana Tomeše, který je pro mě velmi přesvědčivý v roli mladíka, jenž se snaží působit jako sebevědomý mistr, ale zároveň je poznat, že je to spíše jen póza před kamarády a ve skutečnosti to není zase až tak namachrovaný frajírek. Dannymu v podání Romana vlastně přeji úspěch a vždy si mě získá především v písni Sandy, kde jsem zatím vždy měla „chills“ (husí kůži). A odpustím mu tak i Dannyho „naduté“ pochechtávání, které vlastně působí vtipně. Roli v současnosti s Romanem Tomešem alternuje též Přemysl Pálek a věřím, že i on by se role zhostil parádně, ovšem typově mi na Dannyho přece jen příliš nesedí, jelikož je v mých očích spíše mužný a svalnatý Krysař ve stejnojmenném muzikálu, než naivní maturant prožívající první lásku. 

Coby Sandy jsem měla možnost porovnat hned dvě dámy – nejprve jsem ji viděla v podání Veroniky Prášil Gidové a podruhé se jí zhostila Eliška Machačová. Zajímavostí je, že předtím jsem ani jednu z těchto dam neznala, ale Veroniku jsem od té doby již viděla ještě v Ostravě coby „Já“ v Rebecce a zejména coby skvělou Anitu ve West Side Story. Elišku zatím pouze jako Sandy. Obě umělkyně předvedly skvělé pěvecké výkony a ani herecky jim vlastně nemám moc co vytknout, a tak následující slova jsou spíše mým dojmem z nich v dané roli. Veronika se mi typově na danou úlohu hodila, jelikož Sandy si jako okatou blondýnku opravdu představuji, ale nějak jsem Sandy vůbec nefandila a připadala mi dost nezajímavá, trochu „nemastná a neslaná“, což je zvláštní, když vezmu v potaz, jak moc se mi Veronika naopak líbila ve WSS. Zřejmě se mi víc hodí na temperamentní ženy než naivní dívčiny. 

Elišce Machačové, která má vlasy hnědé a prvoplánově tak Sandy nepřipomíná (v úvodní scéně jsem si nejdřív nebyla vůbec jistá, kde mám Sandy hledat), jsem už fandila už o něco víc. Ačkoliv mě její svatouškovská Sandy trochu vytáčela, tak mi to vlastně v ději připadalo v pořádku. O to působivější byla její proměna na závěr, jelikož se z ní náhle stala pořádná sexy dračice v černém koženém úboru, jenž jí skvěle lemoval postavu a jí to tak neuvěřitelně slušelo. Co se týče humorných pasáží, připadala mi Eliška ale trochu křečovitá, což jsem ale připisovala tomu, že to tehdy večer byla snad dokonce její premiéra. Doufám, že se časem uvolní, a ráda se opět přijdu podívat. 

Bohužel ale Sandy bude pro mě z dam v Pomádě z Kalichu vždycky „až“ na druhém místě. Ačkoliv ve filmovém zpracování mě vlastně vždy zajímala jen milostná linka Sandy a Dannyho a Rizzo jsem brala jen jako jednu z překážek nutných před nástupem happy endu, v divadle je to naprosto jinak, jelikož tam celý příběh pro mě ukradla právě Rizzo. Při obou návštěvách jsem natrefila na Míšu Tomešovou a byla jsem naprosto nadšená. A nejen proto, že jí krátká tmavá paruka a věčné cigárko u rtu prostě hrozně sluší. 

V mých očích je to zatím Míšina nejlepší role a je zkrátka poznat, že jí tato úloha baví a hraní si tak užívá. Jakmile je na jevišti, hned po ní »pokukuju«, jak se zrovna tváří, jak je otrávená ze Sandy a jak řeší své vlastní milostné problémy. Opravdu dost jí v ději fandím, mám radost, když je s Kenickiem spokojená, a třesu se strachem, že když se pohádají, znamená to definitivní konec. Také se mi líbí, že její vztah s Dannym je v podstatě kamarádský – je vidět, že se znají dlouho a dokážou jeden druhého vytáčet doběla, ale naopak se i vzájemně psychicky podržet, když je potřeba. Samozřejmě že když spolu hrají Roman i Míša (v reálu manželé), působí Rizzo a Danny obzvlášť sehraně a zejména na taneční soutěži nelze chemii mezi nimi chvilkami přehlédnout, ale to mě vlastně při představení vůbec nerušilo. 

Iluzi středoškolské party mi trochu kazili snad jen představitelé některých vedlejších rolí, kteří působí už jako starší a dospělí chlapi (u některých pánů jsem to pociťovala obzvlášť), ale zde má divák uvěřit tomu, že má před sebou nedospělá „ucha“. Především u postavy Rogera alias „Kejty“ mě to v případě Michala Pleskota (kterého mám přitom jinak moc ráda) a v menší míře i Petra Šudomy (ten se mi ale zase perfektně hodil na Kenickieho) bilo do očí a nedokázala jsem sama sebe přesvědčit, že má jít o vrstevníky a kamarády Dannyho a spol.. Až na pár výstupů, kdy jsem se kvůli tomu cítila trochu trapně (ano, narážím zejména na scény s holým zadkem), mi to ale zážitek tolik nekazilo. Tento nedostatek vyvážily totiž zase jiné pozitivní aspekty. 

Například jsem díky Pomádě v menší roli Jane poznala a poprvé naživo viděla Kateřinu Herčíkovou, která mě už při první návštěvě zaujala silným hlasem, a tak jsem ji posléze vyhledala v dílech Ne/Normální a Čarodějka. Podruhé jsem se na ni tak v Pomádě už vyloženě těšila. 

Zaujala mě i představitelka další „pink lady“ Marty – Veronika Bošjaková. A v roli Frenchy pro mě byla naprosto nepřehlédnutelná Marie Křížová, která dokázala postavu neuvěřitelně rozzářit. Slyšela jsem ale, že už tuto roli hrát nebude, což je podle mě škoda. Přesto věřím, že i její alternace budou skvělé. 

Z vedlejších rolí mě ještě zaujala postava vrchní roztleskávačky Patty. Ta mě bavila především v podání Charlotte Doubravové, jelikož vzhledově se podobala dokonalé panence Barbie a její povaha tomu též docela odpovídala. Její zářivý úsměv při každé příležitosti působil velmi vtipně. Podruhé jsem ve stejné úloze viděla Terezu Sokolíkovou, která mi v některých scénách připadala ještě urputnější, což asi k dané figuře sedí, ale už jsem se tolik nepobavila. 

Naopak obě alternace mi připadaly poměrně vyrovnané v případě postavy Vince Fontainea, jehož kontroverzní náturu už jsem naznačila dříve. Věčný „vtipálek“, jehož hlášky jsou poněkud na hranici vtipu a trapnosti. S tím si ale jeho představitelé Jan Kříž a Zbyněk Fric umí pohrát, i když každý trochu jinak. Zatímco Jan na mě působil podobně jako nějaký usedlý profesor, který se marně snaží přesvědčit studenty o svém smyslu pro humor, Zbyněk dával zase velký důraz na všechny sexuální podtóny a narážky a nebál se improvizovat, a tak svými kousky často rozesmál nejen diváky, ale tak trochu i „rozbil“ kolegy na jevišti. Pravda je, že právě jeho jsem měla možnost vidět v této roli na Silvestra, kdy byla obecně nálada dost uvolněná. 

V ten večer si navíc střihl i úlohu Anděla, který vystupuje pouze v jediné písni (Holčičko smutná/Beauty School Dropout). Tu zazpíval Zbyněk velmi procítěně a jeho výkon se mi moc líbil, tedy až na to, že v jeho herectví zůstalo i něco z Vince Fontainea – jak jinak si totiž vysvětlit, že Frenchy sahal na kolénko a působil tím tak trochu jako Anděl Erotoman. Na Silvestra se to ale snese a působilo to velmi vtipně. Věřím, že po zbytek roku se snad trochu mírní 😁. Ale i kdyby ne, budu ráda, když ho budu moci zase v roli vidět a slyšet. 

Poprvé jsem totiž v roli Anděla viděla v Kalichu Pavla Vítka, ale jeho výkon mi nepřipadal dostatečně energický, ačkoliv mě to mrzí, protože mám dojem, že jsem Pavla Vítka viděla ve stejné úloze v Pomádě již před lety a tehdy mi připadal dokonalý - jako by se pro tuto roli narodil. Ovšem v Kalichu mi zkrátka vůbec nepřipadal jako součást obsazení a celkového představení, ale spíše se mi zdálo, jako by to byl jen „hvězdný host“, který přijel na otočku na pět minut a frčel rychle zpátky. 

Ostatně kdyby v divadle strávil času o něco víc, jistě by se tam nakazil tou neuvěřitelnou energií, která Kalichem vládne. A právě díky ní se tam vždy dychtivě vracím jako závislák, který potřebuje nutně doplnit dávku životní síly a radosti. Pokud to máte aspoň trochu podobně, návštěva Pomády vás jistě ani v nejmenším nezklame.