Muzikál Jane Eyrová: Odvaha s láskou žít

 

Možná vás to překvapí, ale ačkoliv mám ráda romantické příběhy, díla sester Brontëových a jim podobných (ano, Jane Austenová, koukám na tebe 😊 ) jsem nikdy zvlášť nevyhledávala a nezařadila bych je ani mezi své oblíbené kousky. Přesto to s nimi čas od času zkouším - a před pár lety jsem si tak přečetla i Janu Eyrovou (respektive Jane Eyrovou) od Charlotte Brontëové. Po přečtení jsem sice knížku poslala zase dál do světa, ale aspoň základní představu o ději jsem díky tomu měla, když jsem s naším Georgem vyrazila na výlet do Brna, právě na muzikálovou verzi Jane Eyrové. A jak jsme pak zjistili ve vlaku, vlastně rovnou na premiéru. Jó, my si umíme žít 😂. 

Musím přiznat, že jsem se trochu obávala, jak na mě muzikál bude působit, a to především po stránce příběhu, který na jednu stranu úplně není mým šálkem čaje. Je totiž dost ponurý a při čtení mě chvílemi nudil, ale zase na druhou stranu vypráví o silné lásce, což by na mě v divadle mohlo hodně zapůsobit - především, když se vydaří obsazení. A nakonec mohu říct, že to dopadlo dobře. Ačkoliv se asi tento muzikál nezařadí přímo mezi mé největší srdcovky, už si našel místo v mém srdci a určitě se k němu budu vracet více než knižní předloze 😉.

Ale pro pořádek, o jakém příběhu tu vlastně mluvíme? Jak již jistě víte, vše se točí kolem dívky, která je coby Jane moje jmenovkyně. Nejprve ji poznáváme jako malou holčičku, která nemá zrovna lehký osud. Přišla o rodiče a musela žít u své tety, paní Reedové. Jenže ta se k malé dívence chová pomalu jako k hadru na podlahu. Nakonec ji ‚odklidí‘ do internátní školy, kde to není o nic lepší, naopak je to spíš jenom další noční můra. Jane navíc po čase ztratí i svou jedinou pravou kamarádku Helen. Ta ale ještě předtím stihne seznámit Jane se svým pohledem na svět: Jelikož je silně věřící, učí svou prchlivou přítelkyni, aby se naučila ‚nastavovat druhou tvář‘ a odpouštět.

Jane se toho skutečně drží a mění se z odvážné a podle mnohých (podle mě tedy ne! 😊) prostořeké holčičky v rozvážnou a seriózní mladou ženu - a z žačky v internátní škole v učitelku tamtéž. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jejímu okolí podařilo to, o co se tak dlouho snažili, tedy že v ní ušlapali ten její vnitřní ohýnek a plamen energie a odvahy. Jenže on potají a v hloubi Jane plápolal dál, stále ho v sobě skrývala. A odvážná rozhodně byla, proto se nebála najít si jinou práci a změnit své působiště.

Nový domov následně nachází v sídle Thornfield Hall, kde se coby vychovatelka stará o malou francouzskou dívenku jménem Adele. A hlavně se zamiluje do místního pána, Edwarda Rochestera. Ano, to chtělo jistě notnou dávku odvahy - přiznat (i sama sobě) své city k muži, který je z jiné společenské vrstvy. Naštěstí pan Rochester Jane rovněž miluje a dokonce se už chystá svatba, jenže zas taková pohádka nás nečeká. Dvojice totiž musí překonat ještě mnohá protivenství osudu, včetně Rochesterova temného tajemství. Konec už raději prozrazovat nebudu, ale jen řeknu, že mě v knize docela překvapil. Už jsem si ho ale oblíbila, a jsem ráda, že i v divadle se vše odehrálo stejně. 

Knižní příběh zůstal v muzikálu Paula Gordona (hudba) a Johna Cairda (libreto) zachován takřka beze změn, jen některé situace či zápletky byly více či méně zkráceny či zjednodušeny, což je logické. Podle mě by to ani jinak nešlo a příběhu to vyloženě prospělo. Je ale pravda, že některé momenty mi přece jen připadaly malinko uspěchané, a to i přesto, že samotný ‚rozjezd‘ byl na mě docela pomalý. 

Zajímavé bylo, že v úvodu byly na jevišti hned dvě Jane současně - nejen ta dospělá, ale i její dětská verze. A téměř v závěru se pak ‚malá Jane‘ ještě jednou vrátila. Navozovalo to dojem, že Jane vlastně jenom vzpomíná na svůj příběh, a vše divákovi vypráví. Ovšem trochu zvláštně na mě působilo, když ostatní postavy nějakým způsobem reagovaly i na tu Jane, která by tam správně být neměla. Rozhodně to ale bylo poměrně originální… 😊

Co se týče hudební stránky muzikálu, musím říct, že mě na první poslech nijak zvlášť nezasáhla. Alespoň tedy ne natolik, abych si jednotlivé písničky pak znovu hledala a poslechla si je jednotlivě. Ovšem v rámci představení se mi líbily, jejich atmosféra byla pro mě v souladu s dějem. Hudba navíc leckdy příběh posunovala dopředu, případně nám osvětlovala myšlenkové pochody a pocity postav, takže se rozhodně nejednalo o takový ten muzikál, kdy máte pocit, že prostě někdo vzal písničku a „vrazil ji“ někam mezi dialogy. 😊 Texty písní, v českém překladu Petra Gazdíka (jenž se ujal i režie), jsou nejenom velmi inteligentní a relevantní k příběhu, ale nechybí jim ani humor a nadhled.

Ke kostýmům z dílny Elišky Ondráčkové Lupačové nemám žádné výhrady, nebyl tam žádný, který by se mi nějakým způsobem nepozdával. Naopak všechny se podle mě dobře hodily do historické doby, v níž se příběh odehrává. Myslím, že nějak takhle jsem si i oblečení Jane, pana Rochestera a dalších vlastně možná i sama představovala. Jsem ráda, že výrazný čepeček, který je zobrazen na plakátě a na programu, v muzikálu žádnou výraznější roli nehraje, jelikož tyto pokrývky hlavy opravdu ráda nemám, ale to už je hodně subjektivní 😂. Moc se mi naopak zamlouvaly svatební šaty, v nichž nevěsta na moment úplně rozkvetla. 

Nejvíc na mě ale při této návštěvě Městského divadla v Brně zapůsobila scéna Petra Hlouška. Byla totiž prostá a zároveň monumentální, což mi připomínalo povahu samotné Jane. Je totiž právě tak výjimečná, jak se může zdát obyčejnou. Scéna využívala hodně dřevěné materiály a leckdy nám poskytla jen základní kostru prostoru a nechala nás, abychom si domysleli a představili ten zbytek. Myslela jsem, že minimálně Rochesterovo sídlo bude zobrazeno nějak honosněji, ale nakonec vlastně bohatě stačilo ‚pověsit‘ pár obrazů a ukázat nám velké schodiště, abychom si dokázali představit, jak se tam asi žilo. Nejlépe pak na mě působily scény, v nichž byli místo kulis využiti přímo herci z company. Uvěřitelně a zároveň originálně nám dokázali nahradit hroby na hřbitově i stromy v lese. Fascinoval mě pak především moment, kdy se herci proměnily ve schody a Jane se po nich prošla. Ještěže je drobounká 😊.

Představení Jane Eyrová je poměrně jedinečné v tom, kolik je v něm využito dětských herců. Popravdě jsem dopředu ani nepřemýšlela nad tím, jak moc ze života Jane bude na jevišti ukázáno, ovšem nakonec došlo snad skoro na všechny etapy, včetně krušného dětství. Nejprve se proto setkáváme s mladší Jane, již si zahrála Gabriela Čtveráčková. Už tehdy je jasné, že z ní vyroste velmi krásná slečna, ovšem to není to jediné, co mě na ní zaujalo. Předvedla i příjemný pěvecký projev a hlavně velkou dávku energie a náboje, který mi vlastně imponoval i na knižní Jane. V rámci děje to sice všichni dospělí považují za drzost a něco, co musí být z dítěte násilím vymýceno, ale pro mě to naopak bylo na Jane to nejzajímavější, právě ten důkaz, že tahle holka má v sobě pořádný ohýnek. Když tedy mladší Jane v podání Gabriely vybuchla a urazila svou tetu, já jí ze všech sil fandila. Vždyť bych se dost možná zachovala stejně. Jane zkrátka chvíli mluvila za nás obě a možná i za všechny ty, kdo měli někdy dojem, že jim bylo ukřivděno.

Další dětskou rolí byl John - bratranec Jane a další, kdo jí jen ubližoval. Adam Gazdík byl i na nevelkém prostoru coby malý tyran velmi přesvědčivý. Vzhledem k tomu, že má talent již v podstatě v genech, není se co divit. 😊

Už vůbec by mě nenapadlo, že ve chvíli, kdy se ‚domovem‘ Jane stane internátní škola, uvidíme na jevišti celé její osazenstvo, tedy dětský sbor. Bylo to ale skvělé a děti dokonce nechyběly ani na děkovačce premiéry, a si rovněž mohly vychutnat zasloužený potlesk.

Již zmíněnou tamní kamarádkou Jane, Helen Burnsovou, ovšem ztvárnila již dospělá Petra Šimberová (o rok mladší než jsem já, jak jsem se dočetla na internetu). Vlastně se tomu nedivím, protože tato úloha je herecky i pěvecky dost náročná. Právě písnička, v níž Helen učí Jane, že by měla odpouštět i těm, k nimž cítí nenávist, byla první, která mě tzv. ‚praštila do ucha‘ jako jedna z nejnáročnějších a nejkrásnějších melodií tohoto díla. Petřin výkon byl skvělý a můžu říct, že v kostýmu navíc působila dost mladě. Já sama jsem si během představení nebyla jistá, kolik jí může být. Neměla jsem tedy problém jí uvěřit, že by mohla být mladou dívenkou.

V Thornfield Hall se pak Jane zase setkává ještě s holčičkou jménem Adele - v tomto případě už hovoříme opět o čistě dětské roli. Marie Juráčková moc pěkně francouzsky ‚drnčela‘ a krásně skotačila a zlobila jako každé dítě toužící po pozornosti. Až z toho pan Rochester v jedné chvíli už trochu ztrácel nervy - a myslím, že všichni jsme ho v ten moment docela chápali 😊.

Daleko víc jsem ale »nenáviděla« dvě dospělé postavy, které si zřejmě myslely, že jsou něco víc než obyčejná Jane. První byla její teta, paní Reedová, i když nevím, jestli bych takovou ženu vůbec nazývala tetou - spíš to byla pěkná saň! Monika Světnicová předvedla vskutku skvělý výkon, jelikož zlost k paní Reedové mnou skutečně prostupovala dost intenzivně a doznívala málem i na děkovačce 😂. 

Druhou ‚nevděčnou‘ úlohu pak měla Sára Milfajtová coby roztomilá blondýnka Blanche Ingramová. Tato postava, která je v podstatě částečně sokyní v lásce hlavní hrdinky, má totiž nos pořádně nahoru. A stejně tak nahoru musela Sára posadit i svůj krásný hlas, jelikož ze sebe vydala opravdu neuvěřitelně vysoké tóny. To jsem samozřejmě obdivovala, ale kdykoliv Blanche místo zpěvu promluvila, byla to ‚perla‘. Být na místě Jane, asi ji brzy uškrtím. Velmi jsem proto obdivovala, že Jane byla schopná vůbec tomu mecheche v čele s Blanche přihlížet. Srdce se nad ní usedalo, jak tam seděla jako ‚oukropeček‘ v rohu. V té chvíli jsem se s Jane na chvíli zcela ztotožnila… Ostatně, kdo už někdy takhle někde v koutku neseděl a nepřipadal si jako páté kolo u vozu? 😊 

Naopak značně sympatická mi byla postava paní Fairfaxové, hospodyně v Thornfield Hall, kterou ztvárnila Alena Antalová. Zatímco v knize pro mě nebyla dostatečně zajímavá, abych si k ní vytvořila nějaký vztah, na jevišti byla Alena Antalová vyloženě srdcem představení. A soudě podle potlesku, kterým byla oceněna, jsem nebyla sama, kdo si něco takového myslel. Její první písnička, v níž vítá Jane, mě moc bavila. Už pouhá melodie zněla přesně jako dobromyslné štěbetání - jako kdyby drby a klevetění v této písni našly svou hymnu 😊.

Menší, ale přesto náročnou a pro děj stěžejní roli, si zahrála Ivana Vaňková. Tu jsem nedávno poznala teprve díky záznamu představení Skleněný pokoj, kde mě uchvátila. Byla jsem proto moc ráda, že jsem ji měla možnost vidět i naživo. V tomto představení sice příliš nemáme šanci poznat její pěvecký talent, předvedla zde alespoň ten herecký. Dodala své postavě jedinečnou energii. Kdykoliv byla na scéně, nemohla jsem z ní spustit oči. 

Jelikož postav je zde ještě mnohem více, další jména z obsazení, co mě zaujala, už vezmu trochu z rychlíku. Nový objev pro mě byl Ondřej Studénka v roli St. Johna Riverse, ovšem budu se na něj těšit spíše v jiných rolích, jelikož tato postava mě celkově moc nezajímá 😂.  V menší dvojroli faráře a pana Brocklehursta se představil Tomáš Sagher, kterého jsem dosud znala jen po hlase z dabingu.

Výrazný pak byl opět Milan Němec, který mě nadchl již v Grand Hotelu. Zaujala mě i Lenka Bartolšicová, pro mě známá coby Madame Van Hopper z Rebeccy. Zde ovšem hraje dámu, z níž jde docela strach - především, když má rákosku v ruce.

A na závěr si nechávám ústřední dvojici - O Kristýně Daňhelové jsem dopředu ani na chvíli nepochybovala, typově se na roli Jane podle mě opravdu hodí. Od první chvíle, kdy stála na jevišti v tmavých šatech a se staženými hnědými vlasy, to zkrátka byla jasná Jane Eyrová. A rozhodně to nebyla žádná nudná šedá myška, jelikož ten plamínek v ní prostě stále byl. A spokojená jsem byla i s jejím pěveckým výkonem. Překvapilo mě však, že její alternací je Dagmar Křížová, kterou jsem zatím viděla jen coby Kit v Pretty Woman. Byla bych na ni ještě dost zvědavá…

O druhé návštěvě dost silně uvažuji i proto, že v roli Edwarda Rochestera bych si moc přála vidět Lukáše Vlčka. Tak nějak tuším, že mi právě do téhle úlohy bude sedět jako ulitý, a já se pak do pana Rochestera zamiluji stejně snadno jako hlavní hrdinka. 

Ovšem nemůžu říct nic špatného ani o výkonu Lukáše Janoty, kterého jsem měla možnost vidět. Na první dojem byl jeho Rochester (ostatně stejně jako ten knižní) poměrně chladný a jedovatý, ovšem nakonec jde především o ten pohled druhý, kdy se ukáže, že je vlastně nesmírně zranitelný a tíží ho jeho minulost. Ve jmění má sice nad Jane zprvu navrch, ale jinak je jejich partnerství skutečně vyrovnané, jelikož právě ona je mu oporou, kterou on tak nutně v životě potřebuje. A v této poloze byl tedy Lukáš opravdu perfektní. Rázem jsem ho politovala.

Také bych chtěla vypíchnout moment, kdy je Rochester v jedné chvíli v přestrojení. Tam jsem se pobaveně smála, ale na druhou stranu by mě zajímalo, koho z diváků (třeba neznalých příběhu) vůbec napadlo, kdo se pod maskou skrývá. Myslím, že odhalení se hodně povedlo. Ovšem nechápu, jak je možné, že se i Jane vlastně nechala nachytat. Myslím si, že když si podali ruce, musela mít alespoň podezření. Jelikož já ty blesky, co mezi nimi projížděly, cítila až do čtvrté řady 😊.

Jane a Rochesterovi jsem fandila z celého srdce, což je v případě tohoto příběhu žádoucí. Není tedy divu, že jsem skoro celou druhou půlku představení sledovala s uslzenýma očima. Ať už tedy zasáhlo nějaké znamení shůry, nebo spíše promluvilo samo srdce Jane, závěr představení byl zkrátka krásný. Písnička, v níž nám hlavní hrdinové kladli na srdce, jak je důležité mít „odvahu s láskou žít“, byla vyloženě pohlazením na duši. I když je pravda, že mně ta odvaha zrovna často chybí. A co vám? 😊💖