Muzikál Bratři: Výprava do historie

Trojice bratrů (Kuba, Matěj a Pavel) vzájemně bojuje v rámci klučičích her a jejich sestra Klára, která už dětským hrám odrostla a ráda by se vdala za svého milého Tomáše, se je snaží ochránit a zabránit jim, aby si něco mezi sebou udělali. Běžný výjev z jakéhokoliv místa na světě a z jakékoliv historické doby… tedy až do té chvíle, než císař Franz Josef osloví ‚své národy‘ a vyzve všechny mladé muže, aby šli bojovat za něj a za Rakousko-Uhersko. Škorpení a dětské hry se mění v opravdový boj proti nepřátelům. A sestra, již unavená z toho jen doma sedět a marně svírat ruce v modlitbě, se také vydává na frontu a coby sestra Červeného kříže pomáhá raněným a zmírňuje utrpení umírajících. Navíc na světě je tolik praporů a pravd, za kterými se může člověk dát… Rázem se tedy i naši hlavní hrdinové musí rozhodnout sami za sebe a vydat se svou vlastní trnitou a klikatou cestou, ať už je vede kamkoliv. Setkají se ještě někdy všichni doma na zápraží, nebo je naopak válečný konflikt donutí stát na opačných stranách barikád? Kdo zemře a kdo zůstane naživu? Pokud jste zvědaví, jak tento příběh dopadne, musíte se přesvědčit sami v Divadle Na Fidlovačce.

Muzikál Bratři, který vypráví příběh československých legionářů (co si mezi sebou přezdívali ‚Bratři‘), je nejen poctou všem, kdo před sto lety pomáhali bojovat za vznik samostatného Československa, ale je také pro diváka poměrně zajímavou výpravou do historie – a myslím si, že může zaujmout i ty, koho dějiny nijak zvlášť nezajímají. Komu zkrátka „našprtané“ letopočty nestačí, může zde malinko nahlédnout, jak se to asi tenkrát všechno mohlo odehrát. Odborníci na historii tam možná nějaké chybičky či zjednodušení objeví, ale já myslím, že je vše zobrazeno uvěřitelně. 

Mně se třeba v jeden moment úplně živě vybavila hodina historie ze střední školy, kterou jsem měla dávno za utopenou v hlubinách vlastní paměti. Opět ale vytanula na povrch a některé věci mi teprve v divadle konečně takzvaně „secvakly“ a díky tomu jsem byla schopná příběh legionářů více pochopit, jelikož mi muzikál vše ukázal na osudech jednotlivců a rázem pro mě přestal být jen nějakým shlukem dat a sčítáním neznámých mrtvých, ale stal se konkrétním – a teprve díky tomu jsem ho mohla víc prožívat.

Sama sebe ostatně za žádného velkého historika nepovažuji a především o válečné konflikty se nezajímám. Nevyhledávám ani díla, která se tomu věnují, ovšem čas od času se mi pod tu pomyslnou „ulitu“ přece jen něco dostane – a tentokrát to byl právě tento muzikál, už jenom proto, že z něj úplně čišelo, že se bude jednat o něco nového a originálního. Nepotřeboval si půjčovat námět ze slavného filmu ani písničky z desky slavného zpěváka. Sázel spíše na vlastní jedinečnost a myslím, že tahle sázka vyšla parádně. V ten večer, kdy jsem představení navštívila, bylo hlediště plné… a co je možná důležitější – dýchalo jako jeden muž (jo, i v respirátoru 😂). Zpočátku jsme všichni potleskem oceňovali pěvecké výkony účinkujících, ale brzy nás příběh vtáhl tak, že jsme ani nedutali. V samém závěru jsme všichni lovili kapesníčky a skrývali do nich slzy. Na děkovačce jsme bouřlivě tleskali, fandili a celkem spontánně a rychle došlo i na potlesk vestoje neboli standing ovation. 

Děj byl podle mě skutečně skvělý, silný a dojemný – ostatně já měla co dělat, abych nebulela už v prvních chvílích z fronty 😂. Teď se ale přesunu k hudbě, jejímž autorem je Richard Mašata. Hudební spolupráci pak poskytl také Filip Antonio a o hudební nastudování se postarala jeho maminka Dita Hořínková. Musím přiznat, že jsem se malinko obávala, když se ke mně donesly zvěsti, že se v tomto muzikálu dočkáme rapu. Ale vy se bát nemusíte, protože v muzikálu se střídá stylů více a dojde i na poměrně tradiční tklivé melodie, ať již milostné či smutné. Rap je pak využit především v dramatických či jinak vypjatých scénách, často přímo na bojišti. Řekla bych, že se tu střídaly slabší a silnější momenty a někdy na mě rap nepůsobil dobře a spíš mi zněl jako vyštěkávání textu do příliš hlasité hudby, a tak jsem občas měla problém něčemu porozumět. Jindy se ale podařilo vše skvěle sladit a sesynchronizovat a v takových momentech jsem byla naprosto nadšená. Musím uznat, že sem se tento styl opravdu hodil a skvěle vytvářel atmosféru – rovněž ve spojení s rytmickými choreografiemi Dominika Janduse. Z toho pak už i mrazilo. Leckdy pak ještě pomyslnou třešinku vytvořila nějaká krásná perla v textech písní, pod nimiž je (stejně jako pod libretem) podepsán Filip Šinkner. Nevzpomínám si ani na jeden moment, kdy by mi tam nějaké slůvko nesedlo. Naopak se mi moc líbilo, jak se podařilo pomocí textu první písničky charakterizovat všechny tři bratry, ukázat jejich rozdílnost a tak trochu předznamenat, jak budou k službě v armádě asi přistupovat. Skvělý nápad bylo tuto pasáž zopakovat na samém konci, čímž se mi to nejen definitivně vrylo do paměti, ale také mě to pořádně dostalo po stránce emocí.

Když tedy pohlédnu na Bratry jako na celek, musím říct, že jsem byla vlastně příjemně překvapená. Především mám radost, že se nám na muzikálové scéně rodí mladí a šikovní autoři a věřím a ze srdce doufám, že Bratři nebudou jejich poslední spoluprací, ale stanou se příslibem, že v budoucnu vznikne ještě něco dalšího a možná něco, z čeho si pak všichni sedneme na zadek.  

Nadšená jsem byla též z kostýmů a scény – o obojí se postaral Lukáš Pečenka. Rozhodně se držel známého rčení, že v jednoduchosti je krása. A povedlo se 😊. Nepotřebovali jsme žádné náročné přestavby kulis, stačilo sem tam navodit atmosféru nějakou projekcí (ovšem nebyl to nadužívaný prvek) a velkou většinu prostředí nám odehrálo pár vojenských přepravních beden na zbraně. A přitom v první chvíli, když je vidíme, tak ještě představují plot a branku někde na vesnici. Vlastně by mě v tu chvíli ani nenapadlo jejich další využití. Ovšem když jsou chlapci povoláni na vojnu, najednou to byla jejich „bagáž“. Posléze se bedny proměnily v jejich postele či dokonce v železniční trať ve chvílích, kdy se rozhodovalo, zda Rudá armáda pustí legie na vlak do Francie, nebo ne. 

Pak už si herci vystačili s pár drobnými rekvizitami, co se rovněž vracely v různých scénách s trochu jiným účelem. Jelikož se ale nacházíme ve válečné vřavě, samozřejmě k rekvizitám patří i zbraně a hrají v představení poměrně velkou roli. Já myslím, že by to ani jinak nešlo, ale pokud jste lekaví, varuji vás dopředu, opravdu se střílí – a to hoooodněěě 😂. Dokonce minimálně dva z výstřelů byly neskutečně hlasité a téměř ohlušující a bylo vždy poznat, jak sebou celé publikum škublo a jak to pak sálem zašumělo, asi jak jsme si všichni oddechli, že to bylo vážně „jenom jako“.

I kostýmy si vystačily s málem - voják často jen svlékl bachratý kabát a byl z něj zase civilista. Případně mohl kabát i „převléknout“ 😉 a vyfasovat k němu i čepici s rudou hvězdou. Nejvíc na mě popravdě zapůsobily úbory Iriny a Kuby při jejich prvním setkání. Nemohla jsem si pomoct, ale úplně se mi v tu chvíli před očima proměnili v Annu Kareninu a Vronského. Ostatně i jejich tanec byl podobně vášnivý. 😊

Zajímavé je, že dokonce i v hledišti mělo pár lidí kostýmy, a to dost podobné těm na jevišti – legionáři i zdravotní sestry vše sledovali s námi a já jsem jenom čekala, kdy vyskočí a připojí se k dění na jevišti. Nakonec to ale zase tak kontaktní představení nebylo a k tomuhle nedošlo. Zřejmě se tedy jednalo o nějaké velké nadšence z řad diváků, což je mi sympatické.😊

Každopádně tímto oslím můstkem přejdu rovnou k obsazení, které bylo podle mě skvělé, plné nových tváří (alespoň pro mě) a myslím, že nikdo nebyl slabým článkem. Všichni táhli za jeden provaz a perfektně se vžili do rolí. Někteří i do více úloh, a občas díky tomu došlo na nějaké to nenápadné zmrtvýchvstání, ovšem nikdy to podle mě ale nepůsobilo nijak rušivě.

O tom, že není malých rolí, svědčí sluha Ivan v podání Karla Jiráka. Nejprve se nám představí jako opilec a vtipálek, ovšem už tehdy nám prozradí, že má jediný úkol – ochránit svou paní – slečnu Irinu. I když to chvíli vypadá, že se spíš stará ona o něj. Brzy se ale situace obrátí a vše se zkomplikuje. A tehdy nám Ivan ukáže i druhou tvář. Je oddaný a jeho linka je tím velmi dojemná.

Charismatický je pak také Ondřej Halámek coby kaprál a poručík Petřík. Vzhledem k tomu, že se alternuje s Lukášem Rousem, kterého už znám, myslím, že v případě těchto herců je jedno, na koho narazíte – zkrátka nikdy ‚neťápnete‘ vedle. 

Nevděčnou roli historicky známé postavy pak měl Martin Hrubý. Přiznám se, že mi chvíli trvalo, než mi docvaklo, že má představovat našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Spíše mi chůzí a dikcí připomínal nějakého generála, ale co by ne – alespoň jsme zase viděli tuto historickou figurku trochu jinak, možná i o něco méně idealizovaně 😊.

Objevem pro mě byl představitel Tomáše – Tomáš Tlučhoř. Má zajímavý a tak trochu pichlavý pohled, krásný hlas a i na malém prostoru zvládl v divákovi vyvolat první dojetí. Tomášovu milou Kláru ztvárnila pro mě také dosud neznámá Vítězslava Karolová. Chvílemi mi typově připomínala Marušku Křížovou či tmavovlasou verzi Martiny Pártlové. Její Klára byla nejprve velmi rázná, ale brzy bylo poznat, že to myslí dobře a má velké srdce. 😊 Je neuvěřitelně silná, obětavá a jen tak něčeho se nezalekne. Co se týče pěveckého výkonu, všem nám stačilo první její sólo a především jeho mocný závěr a hned jsme měli jasno – prostě paráda!

Zajímavostí je, že Vítězslavu můžeme v Bratrech vídat i v roli Iriny, což se přiznám, že by mě ještě docela zajímalo. Myslím, že bude úchvatná. Já v této roli zatím viděla Andreu Gabrišovou. Oceňuji především, kolik energie a jiskry do této role dala. Myslím, že se na Irinu velmi hodila a slušelo jí to i v páru s Richardem Pekárkem alias Kubou. Tím se tedy dostávám k trojlístku bratrů, o něž jde především.

Matěje, který si přeje, aby bylo všechno fér, si zahrál Lukáš Adam. Když dá Matěj někomu své slovo či se za něco zaručí, tak to zkrátka platí. Jenže to znamená, že poslouchá rozkazy za každých okolností, i když třeba nejsou příliš správné. Tím by mohl působit jako zbabělec bez vlastního uvažování a vyznívat negativně, ale není tomu tak. Lukáš Adam vás rázem přesvědčí, že je to trochu jinak - Matěje díky tomu chápete a je vám ho často i líto. Ostatně stejně jako dalších bratrů.

Vzhledem k tomu, že Kubu, jak jsem již zmínila, ztvárnil Richard Pekárek, a Pavla zase Jan Franc, nemůžu si pomoct, ale vzhledem k vojenskému prostředí jsem se v mysli vrátila k divadelním Rebelům, kde se tito pánové představili jako Bob a Eman (a Lukáš Adam v představení hraje taky, ale toho jsem neviděla, zatímco tuto dvojici již třikrát). Říkala jsem si: „Aha, tak takhle nějak to vypadalo, než z té vojny zběhli!“ 😂 Sváděl mě k tomu i fakt, že zpočátku je Kuba opravdu podobný typ jako Bob z Rebelů - frajírek, co má velké řeči a rozumí všemu líp než ostatní.

Ovšem v Bratrech se dočkal i vývoje – jakmile totiž Kuba najde v bojích nějaký svůj smysl a cíl (a posléze potká i lásku), je ochoten se rvát jako lev a sbírá jeden úspěch za druhým. Už nemá jen plané řeči, ale skutečně riskuje život. Je hrdinou, ale zároveň stále zůstává i člověkem – s kladnými i zápornými vlastnostmi.

Černý ani bílý není ani třetí z bratrů – Pavel. Už od začátku je jasné, že právě on je nejmladší sourozenec, kterému nikdo neřekne jinak než „Pavlíku“. Je ve stínu starších bratří a postupně mu to začíná čím dál víc vadit. Proto se chopí podávané ruky a vydá se na vlastní cestu, aby ukázal, co v něm je. Bohužel si nevybere zrovna nejšťastnější způsob.

Nebudu samozřejmě prozrazovat, kdo z bratrů nakonec válku přežije, ale jak už jste možná pochopili – připravte si kapesníčky. 😊 A hlavně se nelekejte, pokud se taky na chvíli přenesete díky Bratrům zpátky v čase. Já jsem dokonce v dobách Rakousko-Uherska bloudila ještě chvíli po odchodu z divadla – když jsem totiž čekala na tramvaj, projel kolem mě nádherný historický kočár, tažený bílými koňmi. No, věřili byste tomu? V Nuslích?! Přísahám, že je to pravda. Ještě že tramvaj už byla moderní, jinak bych se už trochu lekla, že mají v Divadle na Fidlovačce opravdu nějaký stroj času.