Muzikál Rebelové: Kouzelný sen se smutným koncem

 

Maturantka Tereza prožívá první velkou lásku k Šimonovi s kovbojským kloboukem, který sní o cestě do San Francisca – v roce 1968. A je spolu se dvěma kamarády na útěku z tehdy povinné vojenské služby. To je ve zkratce muzikál Rebelové.

A na počátku byl… film 😊. Retro muzikál Filipa Renče a Zdeňka Zelenky se stal obrovským hitem a populární je dodnes. A co je hrozné, já jsem v tomhle případě už taky pamětník 😂. Na tomhle příběhu jsem vyrůstala a postupně si ho zamilovávala víc a víc. Jako dítě jsem obdivovala hlavně barevnost a hravost tohoto filmu, posléze mě zaujala romantika a posledních pár let na konci vždycky vypadám jako profesionální plačka 😊 a snažím se domyslet, jaké asi byly další osudy všech postav...

Dokonce jsem byla i u toho, když se Rebelové poprvé přesunuli na prkna, která znamenají svět – v roce 2003 měli premiéru v Divadle Broadway. Mám doma důkaz v podobě programu, i když moje vzpomínky na toto uvedení jsou už, přiznávám, trochu v mlze (bylo mi deset let, nooo booože 😋). Navíc ani nejsme doma schopni zjistit, jak jsem se v divadle ocitla, protože maminka si nepamatuje, že by to představení viděla, a já nevím, s kým jiným bych tam tehdy mohla jít. Vzpomínám si ale, že jsem tehdy hodně divadelní verzi srovnávala s tou filmovou, což jak už dnes vím, moc nejde – co zvládne ve filmu střih, musí se v divadle vyřešit jinak. Navíc tam byla jedna změna ve vyznění postavy, kterou jsem nedokázala překousnout, ale k tomu se vrátím až na závěr, abych sem nedávala spoilery hned na začátek, i když myslím, že většina z vás jistě příběh Rebelů i jeho rozuzlení zná.

Musím říct, že některá tehdejší jména v obsazení byla trefou do černého (například Monika Absolonová coby Bugyna), ale tehdejší představitelka Terezy – jedna z dvojčat (Daniela či Veronika) Nízlových mě příliš nezaujala. Zkrátka mladou Zuzanu Norisovou jen tak někdo v mých očích netrumfne… 

Když jsem se dozvěděla, že se chystá nové uvedení Rebelů v Hudebním divadle Karlín, strašně moc jsem se těšila, i když jsem se maličko bála, že budu zase takhle srovnávat. Zakázala jsem si to, i když moje obavy značně umenšily první zvěsti o obsazení  - samí mladí, krásní, talentovaní lidé – co víc si přát. Inu, ještě trochu štěstí, abych mohla představení co nejdříve zhlédnout 😁. Poprvé se mi to podařilo ve čtvrtek 29. července na nové Letní scéně Hudebního divadla Karlín v areálu PVA Letňany. Podruhé ve čtvrtek 19. srpna tamtéž. A pak jsem si dala ještě dvakrát opáčko přímo v divadle. Představení se podle mě povedlo v obou verzích. 

Přitom letní scéna a muzikál? Něco, co zní jako skvělá kombinace, ale popravdě je to v našich luzích a hájích v podstatě výjimečná záležitost – když už má nějaké divadlo možnost hrát na letní scéně, nasadí tam především činohry a jiná představení, která nepotřebují tak velké jeviště, tolik kulis ani tanečníky a orchestr. Samozřejmě chápu, že naše oblíbené muzikály jsou zkrátka nejnáročnější na přípravu a přesuny z divadla na menší jeviště letních scén tak bývají dost problematické. Musíte ale zase pochopit vy mě, že po nucené koronapauze prostě muzikály potřebuju nutně vidět, takže je mi úplně jedno, jak a kde. Tedy skoro jedno 😉. Byla jsem velmi vděčná, že se podařilo divákům na řadu letních scén po Česku dopravit nový muzikál Robinson Crusoe, stejně tak mě fascinuje Kultura pod hvězdami a její bohatý program, ač bohužel složený především z koncertních verzí známých muzikálů. Nevydržela jsem to a musela jsem vyrazit alespoň na Čas růží a Muže se železnou maskou, přiznávám… a nelituji, i když děj byl zkrouhnutý natolik, že byli ostatní diváci asi zmatení jak… včelka Mája 😀.

‚A co ti Rebelové, bude to fungovat, nebo to také budou muset trochu osekat?‘ říkala jsem si a dokonce jsem se setkala i s doporučením, ať raději počkám do divadla. Trochu mě to vylekalo a napadlo mě, jestli nakonec nedoplatím na svá vysoká očekávání. Už vás nebudu déle napínat – rozhodně jsem zklamaná nebyla, naopak Rebelové byli přesně tak skvělí, jak jsem doufala. Možná ještě lepší. Letní scéna jim slušela a dodávala všemu takovou zvláštní, uvolněnější a možná i krapet komornější atmosféru (i když bylo plno 😀). Navíc jsem neměla dojem, že by tím něco utrpělo – naopak jsem oceňovala, jak skvěle se vše dařilo – podle mě tímto Hudební divadlo Karlín dalo jasný signál, že se muzikály na letní scéně hrát můžou a dokonce tam i patří. 

V PVA Letňany nás čekalo perfektní zázemí včetně toalet a několika stánků s občerstvením. Možná je ode mě přízemní, že to zmiňuji, ale příjemně mě to překvapilo, zkrátka jsem si tam připadala jako rozmazlovaná princezna – co jsem si vzpomněla, to jsem dostala. Včetně programu a řady dalších propagačních materiálů a suvenýrů s motivem Rebelů, což je prostě paráda. Jelikož v době koronavirové jsem se o budoucnost svých oblíbených divadel bála, měla jsem ve skrytu duše obrovskou radost, že jsem mohla aspoň malinko Hudební divadlo Karlín podpořit. Doufám, že snad z prodeje těchto předmětů mají nějaký zisk, stejně tak bych si přála, aby alespoň nějaké peníze z občerstvení šlo do kasy divadla.

Za některé diváky, kteří skvělého zázemí zneužívali a během představení courali sem tam, popíjeli pivo v plechovkách či pojídali nachos a šustili pytlíčky s mandlemi a sušeným masem (ano, samozřejmě takové osoby seděly zákonitě přímo vedle mě…), jsem se ovšem trochu styděla. Bylo mi za ně trapně, ale ze všech sil jsem se snažila to nevidět. Hlavní přece bylo, že se nebáli, přišli, podpořili tak kulturu a tleskali, čímž spolu se mnou poděkovali za skvělý zážitek. 😊 

A že bylo opravdu za co děkovat – vždyť Rebelové se na letní scénu přestěhovali dokonce včetně řady náročných kulis, což jsem vážně zírala. Autor scény a projekcí Petr Hloušek je asi kouzelník (triky měl na starosti Jaroslav Kunc), jelikož před zraky se nám měnilo jedno prostředí za druhým. A v divadle se pak ještě pár věcí doladilo a působilo to naprosto bezchybně - došlo nejen na školní třídu, plovárnu či klub, kam chodí mladí za zábavou, ale nechyběly ani hospoda se zahrádkou (domov Terezy a jejího tatínka), kostel či komunistická továrna, v níž se trojice kluků schovává. Neuvěřitelně se mi líbilo, jak se pouhým jedním otočením z šedi továrny podařilo vytvořit barevné snění zamilovaných. Stejně tak jsem žasla, že se na scénu vešel i vlak (a pocítila jsem i lehké déjà vu, protože se mi vybavila Legenda jménem Holmes), a také chci vypíchnout obývák Terezina spolužáka Oldy Hedánka. Ten byl vytvořený velmi úsporným způsobem, ale přesto byl dokonalý. Povedla se také pasáž s Oliverem Twistem, během níž jsem si připadala jako uprostřed nějakého pohádkového leporela.

Co se týče přeměn a přestaveb scén, zezačátku (a především na letní scéně) byly možná trochu hlučnější a viditelnější, než jsem zvyklá, ale velmi brzy mě Rebelové natolik vtáhli do děje, že jsem leckdy změny ani nepostřehla. Někdo nás vždy zpěvem dostal tak trochu do kouzelného transu a po „procitnutí“ z tohoto zasnění už jsme byli někde jinde, aniž bychom si toho všimli. Moc oceňuji, že se něco takového podařilo. V divadle pak často pomohlo rozdělení jeviště na více částí - vepředu nám před projekcí někdo něco pěkného zazpíval a pak plátno zase odjelo a najednou jsme byli někde jinde - no, jak říkám - kouzlo. 

Když už jsem u projekcí - velmi se mi líbil jejich styl – prostředí naznačoval velmi pěkně a nehrál si zbytečně na realitu, naopak byl hravý a odlehčený, tak trochu pohádkový. Fasáda kostelíka byla jako vystřižená z filmu, ale natolik hrála všemi barvami, že působila jako z animáku. Ve scéně s maturitou Terezy a jejích spolužáků vůbec nekladl důraz na profesory. Prim tak v této scéně hrají studenti, což se mi líbilo, jelikož o ty přece šlo v daném příběhu nejvíc 😊. Úplně magicky jsem si připadala při písni Hvězda na vrbě, kdy jsme se v rámci projekcí vypravili na cestu do nebe. Líbila se mi i černobílá pasáž, která nás uvedla do dění roku 1968, ovšem jednu výtku v tomhle ohledu přece jen mám. A tou byla scéna s tanky. Zde se trochu lišilo pojetí na letní scéně a v divadle, ovšem v obou případech se na projekci objeví tankový kanón (musela jsem si vygooglovat, jak se tomu vůbec říká), namíří přímo na diváky a vystřelí? (A v divadle ještě z boku vykukují dva další tankové kanóny a připojí se ještě ohňový efekt. Upřímně, tohle už bylo pro mě příliš. Nevadilo by, že jsme se lekli, ostatně já jsem to tak trochu čekala, ale zkrátka už se mi to zdálo nevkusné a za hranou. Ačkoliv jak jsem již stihla odposlouchat, obvykle jsou názory diváků opačné - tento prvek se jim líbil. Tak aspoň někomu... Mně vůbec. To je ale, aspoň myslím, jediná výrazná výtka, kterou k tomuto představení mám. Možná by stálo za úvahu, kolik tahle jedna krátká chvíle ale stála peněz?

Na kostýmech z dílny Romana Šolce se také rozhodně nijak nešetřilo, navíc nemám, co bych na nich kritizovala – všechny podle mě odpovídaly době i filmu (nebyly nutně a vždy stejné, ale vyvolávaly ve mně stejné dojmy), přesto nepůsobily nijak zastarale a myslím, že by leckteré byly klidně nositelné i v současnosti. Kostýmy navíc samozřejmě hýřily všemi barvami, což se skvěle hodilo i k uvolněné atmosféře letní scény i Rebelů jako takových. A když pomyslím, kolikrát se asi museli tanečníci převlékat… Ještě ke všemu zvládali leckdy náročné choreografie, pod nimiž je podepsán Tomáš Smička. Div že jsme v hledišti taky nezačali kmitat nožičkami, jak to působilo jednoduše, a přitom vůbec nebylo. Také oceňuji tanec s knížkami v písni Oliver Twist. A celkově - nemůžu jinak, než smeknout a zatleskat. 

Nebojte, tleskala jsem i reálně a nebyla jsem sama. Pochválit musím i dějovou stránku představení – příběh byl vystavěn skvělým způsobem, vše pocitově dobře odsýpalo, ani u jedné půlky jsem se nezačala nudit, nebo se v duchu nemodlila za přestávku či konec. Podle mě byla dobrá volba ponechat většinu věcí jako ve filmu. V některých momentech jsem si všimla mírných změn či zjednodušení, ale nic z toho mi nevadilo. A dokonce jsem naopak byla straaašněěě moc vděčná, že na pouti dostal Eman tentokrát místo cukrové vaty zmrzlinu a dokonce ji ani nevyblinkal, jelikož ve filmu ta jeho košile prostě působila odpudivě 😂. Jsem ráda, že tohle jsme si mohli odpustit. 

Pokud tedy bylo něco vynecháno, nechybělo mi to, naopak mám dojem, že skutečně došlo na vše, co tam podle mě být mělo. A to i po hudební stránce v nastudování Martina Kumžáka a v podání skvělého orchestru pod vedením sbormistra Jiřího Březíka. Kdybych měla vypsat všechny písničky, co se mi líbily, byl by to vlastně div ne kompletní seznam. Kdysi jsem milovala hlavně Pátou (asi to bylo tím, že jsem byla taky školou povinná), Š Š Š, Já budu chodit po špičkách a Stín katedrál, což jsou pro mě takové základní stavební kameny Rebelů, bez nichž by to ani nešlo. Ale postupem času se ten seznam zkrátka rozšiřoval a už nedokážu žít ani bez Julčina Olivera Twista, vyznání Bugyny Mně se líbí Bob, Edovy cestovní písně Dva roky jezdím bez nehod a hlavně bez Giny – to je třeba šlágr, který pak musím zákonitě zpívat ještě dva dny až do zblbnutí. 

V muzikálové verzi se pak dočkáme ještě dalších dobových písniček, které jsme ve filmu neslyšeli – například Nechte zvony znít či Tereza. Všechny přidané skladby se podle mě dobře hodily, zapadly do sebe jako dílky puzzle a vytvořily perfektní obrázek. Vůbec jsem třeba neznala skladbu Brána milenců (respektive dříve asi šla jedním uchem tam a druhým zase ven), ale tentokrát mě dostala do kolen, když prostřednictvím jejího textu Tereza, aniž by znala podrobnosti Šimonova smutného osudu, prosí: „Bráno milenců, slyš mé přání, že na něj čekám, dej mu znát.“

Tak to jsem si zase poplakala… V případě Rebelů jsem tak nějak tušila, že mě budou docela dost dojímat, ale tedy dostali mě už při první návštěvě ještě víc, než bych čekala. Popravdě jsem vlhké oči měla už při prvním setkání Terezy a Šimona (a paní vedle si také zrovna otírala oči, tak třeba to nebyla náhoda 😂). Z toho, jak zde byl využit text z písně Stín katedrál, jsem měla okamžitě husí kůži. Jenom jsem se divila, že podobný moment se pak ještě znovu opakoval – to už jsem si říkala, zda si ti dva spolu také někdy normálně promluví, nebo bude ta netradiční „nedělní chvilka poezie“ mezi nimi probíhat při každém rande 😁.

Očekávala jsem, že první vodopád slz spustí písnička Já budu chodit po špičkách a romantická snová fantazie milenců, která ji doprovází – nakonec tahle scéna ale utekla nějak moc rychle, možná proto, aby zbylo trochu prostoru i na obě Tereziny kamarádky, jejich humorné chvilky a hlavně na číslo Roň slzy, kde hrála prim Bugyna. Nakonec mi to ale nevadilo a rozhodně to neumenšilo můj emotivní zážitek, jelikož druhá půlka už na mě působila doslova jako ždímačka emocí. Poprvé jsem, již od písně Stín katedrál, slzela v podstatě pořád, snad jen s krátkými pauzami. Perfektní zakončení v tomto duchu byla i poslední píseň Řekni, kde ty kytky jsou se skvělým a neuvěřitelně smutně pravdivým textem. Právě tato skladba, kterou už mám díky filmu se závěrem dávno spojenou, přechází do děkovačky, takže nám ji postupně zpívají snad všichni účinkující. To jí ještě více dodává na síle. Takže jsem docela zvědavá, kdo z vás vydrží neuronit alespoň maličkou slzičku 😉. Nebojte, slzavé údolí pak rozptýlí herci ještě přídavkem v podobě rozpustilé písničky Popocatepetl twist – je velmi energická, ale nasadit mi ji do hlavy těsně před pauzou a pak i v samotném závěru? To je snad schválnost 😀. 

Navíc vůbec neumím text, takže jsem cestou domů při tom pozpěvování opravdu vypadala trochu divně. Naštěstí mě nikdo na záchytku netahal – tak snad jsem vypadala jen zamilovaně. A skutečně jsem trochu byla, mohla jsem pomalu i létat. Takže určitě doporučuji návštěvu i vám. A navíc můžu s klidem říct, že v případě Rebelů není vůbec potřeba řešit obsazení, protože se podle mě všechny alternace moc povedly. 

Dámy mají přednost, takže začnu hlavní hrdinkou Terezou. 😊 Přiznám se, že původně jsem hodně toužila vidět Nikolu Ďuricovou, kterou již znám z Tří oříšků pro Popelku či Čarodějky, a tak vím, že je skvělá – má krásný hlas a je velmi půvabná. Na Terezu se mi typově od pohledu hodí, a tak jsem měla dojem, že v mých očekáváních buď filmovou Zuzanu Norisovou dorovná, nebo ji dokonce překoná. Viděla jsem ji při své druhé návštěvě a pěvecky byla perfektní. Velmi jí to slušelo a splňovala mé představy, snad jen herecky jsem čekala »trochu víc Popelky a trochu míň Glindy z Čarodějky«. Tereza v jejím podání byla na můj vkus až příliš diblík a Barbie, ovšem zase s talentem na vtipné situace (například roztomilé sklápění slunečníku), což je také fajn. 😊

Při první návštěvě jsem naopak natrefila na alternaci - Sarah Salloum, což je jméno, které jsem předtím neznala. Tím, že je tmavovláska, jsem se obávala, abych jí něžnou blondýnku věřila. Ovšem díky skvělé paruce, kde byla její pravá barva trochu přiznána, byla iluze dokonalá. Navíc díky svému pěveckému výkonu si mě tato slečna získala už v prvních chvílích. Píseň Pátá byla přesně tak energická, jak jsem zvyklá. Sarah skvěle zvládala i výšky (například ve Stín katedrál), herecky byla přesná a hlavně ve mně dokázala probudit emoce – při prvních verších písně Nechte zvony znít jsem dokonce měla „zimomriavky“ neboli husinu. Jednoznačně chválím, jsem ráda, že jsem Sarah Salloum mohla vidět coby Terezu hned několikrát a doufám, že ji budu moci potkávat v budoucnu i v dalších rolích.

Co se týče Šimona, bylo mi poprvé vlastně jedno, na kterou alternaci narazím, jelikož tady se povedl vskutku husarský kousek a obsazení se mi nesmírně trefilo do vkusu. Role se totiž zhostili hned dva mí oblíbenci a velcí fešáci – Roman Tomeš a Petr Ryšavý. To jsou konečně Šimonové přesně podle mého gusta! Snad se pan Jan Révai neurazí, když řeknu, že on se mi sice ve filmu líbil, ale nebyl úplně můj typ (ovšem zraje jako víno a v posledních letech mu to sluší daleko víc).

Nejprve to osud chtěl tak, že jsem několikrát za sebou narážela jen a jen na Petra Ryšavého. Moje očekávání nezklamal, naopak mě přesvědčil téměř okamžitě. V jeho podání byl Šimon sebevědomý, ale citlivý kluk, takže zamilovat se do něj by jistě nebyl vůbec problém. Která z dam v hledišti by snad ještě trochu váhala, jistě roztála v úvodu druhé poloviny představení – tu Šimon totiž otevírá tím, že na kytaru hraje píseň San Francisco. Na letní scéně procházel přímo mezi námi diváky a divačkami, takže to byl opravdu zážitek. V divadle pak sedí na okraji jeviště, a to na levé straně, kdybyste na něj chtěli vidět co nejlíp (doporučuji například šestou řadu 😂). Ale pozor, dámy nezapomeňte přitom dýchat! 😊

Nakonec jsem nemusela Hudební divadlo Karlín žádat o dočasný azyl, ale jako lovec jsem si vyčíhla správný termín, abych konečně v roli Šimona vychytala i alternaci – Romana Tomeše. Přece jen je skvělý, a jak už asi víte, patří k mým oblíbencům. Byla jsem na něj neuvěřitelně zvědavá 😊. A nezklamal mě, naopak byl rovněž báječný. Věděla jsem, že z krásných písniček z Rebelů v jeho podání, budu jihnout, a stalo se. Jeho Šimon působil trochu víc rozpustile a lehkovážně, ale když šlo o lásku, nezapomínal být něžný a zdvořilý. Moc se mi líbily jeho letmé dotyky s Terezou, když se společně poznávali. A navíc se Romanovi podařilo mě přece jen rozbrečet už při písni Já budu chodit po špičkách, i když je mi pořád líto, jak je tu zrychlená. A pak už jsem to probrečela zase až do konce! Krása.

No dobře, zpátky k věci. Spokojená jsem byla i s výběrem Šimonových kamarádů – vezmu to postupně, v pořadí, v jakém jsem pány viděla. Richard Pekárek jako Bob a Jan Franc coby Eman byli vážně skvělí a působili daleko sympatičtěji než ve filmu. Stejně tak Lukáš Adam a Josef Fečo mi do rolí skvěle pasovali, takže myslím, že tady si snad každá divačka vybere dle svého vkusu. Všichni byli náramně vtipní, a to i přesto, že některé známé hlášky nevyzněly stejně jako ve filmu. Zato přibyly nějaké nové, takže se určitě zasmějete. 😊 Kluci si s texty dokázali skvěle vyhrát a vždy je nějak ozvláštnit a trochu zaimprovizovat, takže žádné představení pak není na chlup stejné. Jan Franc pak baví i zakopáváním o žíněnku, naopak Josef Fečo zase ve scéně s kámasútrou předvádí opravdu humorné pózy 😂. Nemluvě o stále měnící se 'choreografii' sexuální scény Boba a Bugyny. Pokaždé tam najdu něco nového a musím se smát. 

Vyzdvihnout musím také Oldu - Filip Hořejš byl naprosto boží. Líbil se mi i ve Starcích na chmelu či ve Shrekovi, ale zde mám opravdu dojem, jako by se snad pro roli Oldy Hedánka narodil. Jeho tanečky ve chvíli, kdy špehuje Terezu a její společnost v továrně, jsou k nezaplacení 😂. Navíc je mi Filip sympatičtější než filmový Olda, a tak je snadnější mu držet palce a politovat ho, když se snaží Terezu přesvědčit, že on přece není „taková svině“. Při čtvrté návštěvě jsem teprve měla možnost srovnání, jelikož jsem zhlédla i výkon alternace - Petra Špinara. V jeho případě mě trochu zamrazilo z jeho »ďábelského smíchu«, když vidí v televizí fotografie uprchlých vojáků a poznává Šimona a jeho kamarády. Vzhledem k tomu, že si máme opravdu chvíli myslet, že 'svině' je, je to docela pěkný detail. 

Zcela nové objevy pak pro mě byly i představitelky Julči a Bugyny. První zmíněnou slečnu ztvárnila při mých návštěvách zatím vždy Viktorie Tandlerová a musím říct, že byla naprosto přesná. Skvělá Julča – nejen snílek, což je mi sympatické, ale hlavně tichá voda, co břehy mele. Paráda! 😊

A co Bugyna? Zde jsem mohla porovnat dvě alternace, obě skvělé, i když zase každá trochu jinak. Za prvé musím říct, že Bugyna je podle mě jedna z nejnáročnějších rolí v tomto muzikálu. Je neuvěřitelně energická, je jí všude plno, ale zároveň má pod drsnou slupkou křehké jádro, což nám ukáže až později. Její představitelka to tak musí vyvážit a ukočírovat, aby Bugyna působila sice jako živel, ale zároveň by neměla vyznívat jako afektovaná bláznivka, čímž by pak byla divákům protivná.

A Betce Stankové se to ve filmu a následně i v Divadle Broadway dařilo parádně, jelikož ona prostě živel je. Stejně tak byla kdysi výbornou volbou nezkrotná sympaťanda Monika Absolonová. V novém uvedení jsem pak v této roli poprvé viděla Katharine Selešiovou a podruhé Nelly Řehořovou (a pak ještě obě dvě znovu). Katharine, pro mě další nový objev, se mi typově do role hodila, jen tedy ten vysoký účes ze »šedesátek« jí podle mého názoru úplně nelichotil a v civilním životě jí to (alespoň soudě podle instagramu) sluší daleko víc. Do Bugyny dala skutečně vše a bylo to poznat. Nemám, co bych vytkla a naopak pochválit bych chtěla její podání písně Mně se líbí Bob, které bylo perfektní. Přesto čistě pocitově jsem měla dojem, že malinko z té zmíněné vnitřní energické smršti chybělo. Ovšem to už je opravdu jen můj vlastní dojem.

Nelly Řehořovou už jsem znala z dřívějška věděla jsem, že je velmi talentovaná a má krásný hlas. Přiznám se, že zatím na mě působila hodně mladě a tak trochu jako křehká princezna, a tak mě moc zajímalo, jak by se poprala s takovouto úlohou. Ovšem obavy byly zbytečné, byla parádní a pro mě i o ždibec sympatičtější Bugyna. V jejím podání byla písnička Roň slzy opravdu úžasným zážitkem.

Velmi mladě působí i Dominika Býmová, kterou jsem měla možnost vidět v roli Alžběty. Doposud jsem ji také vlastně neznala, rozhodně ale rovněž patřila k milým překvapením 😊. Zpěv i tanec jí jde s lehkostí a herecky se mi také líbila – Alžbětě, která je ve filmu spíše do počtu, dodala jiskru. 

Alternuje se s ní Jitka Schneiderová, která se mi do role rovněž velmi hodila a překvapila mě krásným pěveckým výkonem.  Navíc se vizuálně a věkově více hodí ke svým partnerům v ději – Janu Révaiovi a Dennymu Ratajskému. Tito dva pánové se totiž ujali role tatínka Terezy a také si ho trochu proměnili k obrazu svému. Podle náročných choreografií, které musí tato postava v jedné scéně zvládnout, jsem pochopila, že je to zkrátka psané na míru panu Révaiovi. Je to moc pěkný nápad a tatínek Terezy je tím i zajímavější. Révai se tak logicky hodil a byla radost ho sledovat, navíc si do textu přidal i jemnou vtipnou narážku na to, že ve filmu hrál Šimona. Častěji jsem ale v divadle narazila na pana Ratajského a rozhodně můžu říct, že není jen nějakou „druhou volbou“, naopak se s touto rolí skvěle popral. Nechyběl mu šarm, ale rozhodně to není jen nějaký nafoukaný seladon, naopak stále zůstává milujícím tátou s velkým nadhledem a pochopením. Tereze je skvělou oporou, a to i v časech, kdy je prostě tzv. „v čudu“ komplet všechno. A kdo by někoho takového ve vlastním životě nebral, že? 😊

Dál pak musím zmínit ještě tři menší role, které ač nemají tolik prostoru, jsou výrazné a zapamatovatelné. V úloze soudružky učitelky září Pavla Břínková, což muzikáloví fanoušci jistě ocení. Alternuje ji Světlana Nálepková. Obě dokážou diváky pobavit. 

Stejně tak jistě úsměv na tváři vykouzlí i Václav Vydra v roli kněze. Když jsem ho viděla, připomněla se mi Sestra v akci, kde rovněž hraje kněze, ovšem v muzikálu Rebelové je přece jen role o něco vážnější a v ději má svůj význam. Alternací je pak Vladislav Beneš neboli český Richard Gere, jenž je podle mého názoru skvělou volbou. V jeho podání je každé slovo pana faráře jako pohlazení 😊. Stačil mu jediný pohled na Šimona a hned jsem poznala, jak se v duchu trápí. Podařilo se mu nejen mě pobavit, ale i dojmout. 

Na závěr si pak nechávám pana Doušu, tedy průvodčího, který dává na vše pozor a kterému nic neunikne. (Pokud neznáte konec muzikálu Rebelové a chcete se nechat překvapit, raději přeskočte na další odstavec 😉). Ve filmu na mě vždy působil jako takový vlezlý děda, ovšem takový ten neškodný typ, co by mouše neublížil. Je to sice on, kdo kluky „napráská“, ale vždycky jsem měla dojem, že je zkrátka jen ovlivněný propagandou režimu a zkrátka opravdu věří, že tím dělá dobrou věc a chrání vlast i své okolí, včetně Terezy, kterou má skutečně rád. V muzikálové verzi, která se hrála před lety v Divadle Broadway, byla ale tato postava aspoň z mého pohledu dost pozměněna. Od začátku byl pan Douša slizoun a mám dojem, že dostal i vlastní písničku, kde se projevoval jako největší komunista a záporák každým coulem. I po letech je to můj nejsilnější a nejhorší dojem z celého muzikálu – tehdy jsem nedokázala pochopit, proč ke změně došlo a jak je možné, že tvůrci chápali postavu z tohoto příběhu natolik odlišně, než já. Byla jsem proto nesmírně ráda, že v tomto novém nastudování byl panu Doušovi tento prostor „navíc“ zase ubrán a celkově se jeho charakteristika zase přiblížila filmové verzi. 

Jan Vlasák byl v této roli parádní, sice „bonzák“, co strkal nos do všeho, ale jasně jsem poznala, že zkrátka chce Terezku, která mu přirostla k srdci, ochránit. Jsem zvědavá, jak by na mě působil alternující Vlastimil Zavřel, ale neměla jsem na něj štěstí. I tak jsem ale byla nanejvýš spokojená. 

Pořádně si pak „mákli“ také všichni herci, zpěváci a tanečníci tvořící company (v řadě případů i docela známá muzikálová jména). Perfektní byl například jeden z interpretů písně Gina, co v paruce, brýlích a v zářivém kostýmu připomínal moderátora Aleše Cibulku. Parádní ale byli zkrátka všichni. Podařilo se jim vytvořit krásnou atmosféru celého představení a také jim tak patří velké díky. Já vím, strašně dlouhý článek… kdo ví, zda jste vůbec dočetli do konce. Ale muselo to ven! 😊 Proč? Protože, slovy Emana – „láska, vole.“ 💖