Muzikál Jesus Christ Superstar: Boží »vodvaz« o rebelujícím týpkovi

 

„Jesus Christ, Superstar! Vážně jsi tím, koho vzývají?… Chtěl jsi zemřít dobrovolně, nebo to byl omyl?“

Asi je to paradox, ale ač se nepovažuji za křesťanku a biblické příběhy mě obvykle »neberou«, tak muzikály, co se točí kolem křesťanské víry, mě dokážou mile překvapit a nadchnout. Snad je to možná i tím, že se většinou zabývají právě tím, co mi historicky na náboženství a církvi vadí nejvíce – tedy tím, kolik krve bylo „ve jménu Boha“ prolito a kolik životů obětováno, ačkoliv by si to žádný rozumný Bůh přát nemohl a vždycky šlo jen (slovy muzikálu Dracula) o peníze a o moc.

Právě proto mám také svoji vlastní víru a nehlásím se žádnému »oficiálnímu« náboženství. Přesto ke mně muzikály s tématem víry hodně promlouvají. Nebojte, neslyším zatím hlasy jako Johanka z Arku, ale právě té jsem před časem dala šanci a rozhodně jsem nelitovala, naopak jsem byla nadšená. Když už jsem zvládla jednu světici, říkala jsem si, že je možná na čase seznámit se i přímo s těmi nejvyššími 😂.  Takže přišla na řadu právě rocková opera Jesus Christ Superstar autorů Tima Rice a Andrewa Lloyd Webbera a já jsem byla navždy ztracená. Toto dílo vypráví o posledních dnech Ježíšova života, sleduje jeho vztahy nejen s někdejší prodejnou ženou Máří Magdalénou, ale i s apoštoly včetně Jidáše, který ho dle vyprávění evangelií zradil. Dílo končí Ježíšovým ukřižováním, ale nechybí tam ani mírný přesah do současnosti, jelikož na závěr dostane slovo Jidáš a trochu nám ten dobře známý příběh rozbourá, abychom museli sami popřemýšlet, jak to asi tenkrát bylo…

Mně osobně tím děj připadal velice zajímavý, ale ještě více mě nadchla hudební složka. Ta je podle mě zkrátka neuvěřitelná, silná a dokáže mnou vždy dokonale prostoupit a otevřít ve mně všechna tajná zákoutí. A co je podle mě opravdu výjimečné, není tam snad žádná slabší či nezajímavá melodie – já osobně třeba nemám zrovna v lásce momenty, kdy je na scéně trojice kněží, ale i tak musím uznat, že i jejich výstupy se hudebně vryjí do paměti. Dávám ale přednost jiným písním – asi nejčastěji se vracím k písním Jidášovým – ať již k v podstatě titulnímu songu  „Superstar“  či k rozjeté skladbě „Jak ze sna procitám“ (Heaven on Their Minds). Fascinuje mě také tempo písničky „Proč ten shon?“  (What's the Buzz?, které ale soukromě přezdívám What’s the Fuss, tedy něco jako: K čemu ten povyk 😊), velmi návykovou záležitostí je pro mě další sborová – „Hosanna“. Naopak krásně uklidňující jsou melodie skladeb „Vše je tak, jak má být“ (Everything's Alright) či „Co na tom je tak zlého?“ (I Don't Know How to Love Him), v níž hraje prim především Máří Magdaléna a dokáže mě spolehlivě dojmout.  Zvláštní filozofická okénka ve mně otvírá píseň „V zahradě getsemanské“ (Gethsemane) a jakousi směsici melancholie a naděje ve mně probouzí píseň „Vše psát od prvních řádků“ (Could We Start Again Please?). Ze samotného závěru díla pak díky hudbě, dialogům i celkovému dění na jevišti zkrátka mrazí.

Zde ještě musím říct, že velký potlesk si zaslouží také české přebásnění z pera pana Michaela Prostějovského, jenž je již, dalo by se říct, specialistou na muzikály právě autorů Rice a Lloyd Webbera. Některé texty z Jesuse jsem možná pasivně znala ještě před návštěvou divadla, především píseň „Co na tom je tak zlého?“, jelikož se z ní v podání Báry Basikové stal velký hit 90. let.  Každopádně český překlad jsem v plné kráse ocenila až nedávno. Navíc, když jsem postupně začala poznávat i originální verze skladeb z Jesuse na Spotify, stalo se něco nečekaného. Znovu se k nim vracím opravdu jen minimálně – ač obvykle písničky v angličtině poslouchám velmi ráda, Jesus mě prostě ve svém rodném jazyce vůbec nebaví – asi jsem zkrátka zhýčkaná naším skvělým překladem, který je plný výborných obratů („V dalších staletích budou v bázni listovat a číst v našich evangeliích…“) a zároveň jemných narážek přímo na texty z Bible („Mít rád bližního svého…“). Někdy mi tak připadá, že u nás toto dílo skoro až zdomácnělo a je tak trochu i „naše“, zkrátka mu čeština neuvěřitelně sluší.

Na divadle jsem měla čest Jesuse zhlédnout zatím třikrát – dvakrát v Divadle Jiřího Myrona v Ostravě (2. prosince 2018 a 18. dubna 2019) a jednou v Hudebním divadle Karlín (18. května 2019). Možná bych ještě pár návštěv přidala, kdyby se divadla v roce 2020 neuzavřela, kdo ví…. Každopádně abstinenční příznaky mi pomohl zmírnit především záznam zahraniční produkce tohoto díla z roku 2012 díky YouTube kanálu The Shows Must Go On (S Timem Minchinem, Benem Forsterem a Mel C v hlavních rolích). Tato verze, ač velmi moderní, byla skvělá a v lecčems mi připomínala ostravskou podobu Jesuse.

Často také poslouchám na YouTube verzi s Kamilem Střihavkou a Danem Bártou, tedy původním českým obsazením z pražského divadla Spirála. Kdybych měla po ruce stroj času, toto první uvedení Jesuse u nás by bylo jistě jednou z mých prvních zastávek na cestě minulostí. Myslím si, že kdybych ho tehdy mohla vidět, byla by to jistě v mých očích ta nejlepší možná verze. Jenže já to štěstí neměla, a tak je můj pohled jiný. Moje první setkání s Jesusem proběhlo v Ostravě, ale i tak to byla láska na první pohled i poslech. A tak již dopředu varuji, že možná budu mít tendence této verzi dost nadržovat 😂. I přesto, nebo snad možná právě proto, že to byla verze velmi moderní. Už jen tím, že v Národním divadle moravskoslezském se rozhodli děj přesunout přímo do Ostravy a scéně (na starosti ji měl David Bazika) tak vévodila menší verze místní Katedrály Božského Spasitele, která je v reálu v podstatě naproti divadlu. Jelikož jsem se tam byla i podívat, tak se mi toto netradiční rozhodnutí vlastně moc líbilo – tak trochu mi to připadalo, jako by mi někdo příběh Ježíše Nazaretského, který v obrysech znám, ale není mi ani trochu blízký a spíše je mi záhadou, přenesl přímo „pod nos“ a do známějšího prostředí. Nehledě na to, že katedrála je krásná a stejně tak se povedla i její divadelní kopie s pár schody před vchodem a strategicky umístěnými „televizními“ obrazovkami. Prostranství před katedrálou se pak rychle a efektně proměňovalo minimalistickými zásahy. Zajímavé také bylo znázornění poslední večeře, kdy si sami apoštolové vlastně přinesli na jeviště desky, z nichž ve chvilce vytvořili dlouhý jídelní stůl. 

Podobně jsem vnímala i velice moderní kostýmy (autorkou je Marta Roszkopfová), které na mě využitím černé barvy a kožených bund působily dost ‚punkově‘. Nemluvě o tom, že Máří měla na hlavě dredy 😊. V podstatě mi to ale pomohlo Ježíše, Jidáše i Máří brát v první řadě jako (ne)obyčejné lidi s city, nikoli jako nějaké figurky z dávného vyprávění. Na druhou stranu musím přiznat, že moje hlava s tím občas během představení problém měla a snažila se přijít na nějaké racionální vysvětlení, co dělá Ježíš v dnešní době či snad dokonce v budoucnosti. Nebo je to snad nějaká alternativní realita našeho světa?  Sice jsem to nakonec nevymyslela, ale rozhodně jsem se ani chvíli nenudila a celé představení tím na mě dělalo dojem trochu undergroundové kultury. Skoro jako by děj vyprávěl o docela obyčejné mladé partě rebelů. Snad jen s tím rozdílem, že smrt jednoho z nich (nebo hned dvou, když se člověk zamyslí 😉) dost změnila a ovlivnila i běh dalších dějin. Někomu taková moderna asi sednout nemusí, ale já se přiznám, že mně se prostě k Jesusovi skvěle hodila. Navíc mi to korespondovalo i s tím, co jsem se později dozvěděla o vzniku a začátcích tohoto díla v zahraničí – nejprve byly vydány jen písničky na desce a teprve poté začaly vznikat první produkce, přičemž řada z nich se rodila bez vědomí a souhlasu autorů – zkrátka punk a underground, jak říkám 😁. Stejně tak filmová verze roku 1973 příběh v čase částečně přenesla, jelikož se v ději objevují například moderní zbraně. 

Pokud by si ale někdo přece jen přál trochu umírněnější verzi s kostýmy, které lépe navozují atmosféru dané historické doby, doporučuji návštěvu Hudebního divadla Karlín. Snad jen začátek představení je poněkud překvapující a nevím, do jaké míry vám ho chci prozradit, abych vám nekazila zážitek, ale v podstatě se jedná o to, že příchod hlavního hrdiny na jeviště je dost svérázný a skoro jako by naznačoval, že se tam vlastně herec „připletl omylem“. To mi připadalo jako velmi zajímavý prvek, nejen proto, že nejprve je to takové mírné pobavení a rozptýlení, ale také mě posléze napadlo, zda v tom není skrytý význam – nemohlo to být třeba tak, že Ježíš se také přimotal k něčemu, co tak úplně neplánoval? Slovy muzikálového Jidáše: „Chtěl jsi zemřít dobrovolně, nebo to byl omyl?“

Dál už nás ale čeká poměrně klasické pojetí – co se týče kostýmů, jejichž autorem je Mihail Tchernaev, Ježíš je oděn v symbolické bílé barvě, Máří Magdaléna má na sobě jednoduché červené šaty a apoštolové skutečně vypadají, jako by vystoupili ze slavného obrazu Leonarda da Vinciho Poslední večeře. Dočkáme se i typických římských vojenských uniforem. Ovšem v případě postavy krále Heroda (na našem představení ho hrál Ondřej Gregor Brzobohatý) se zřejmě tvůrci rozhodli naopak utrhnout ze řetězu – zlato a barvičky a proklatě kraťounká tóga zřejmě značí extravaganci a přepych, ostatně celá scéna s Herodem působí jako jedna velká show. Ale přiznám se, že na mě zrovna tohle konkrétně vůbec nezapůsobilo. Během této pasáže jsem se nepokrytě nudila a daleko víc mě tak oslovilo ozvláštněné pojetí z Ostravy, kdy byl Herodes (Josef Škarka) moderátorem populární talk show. Ten zřejmě rád své hosty dusí a vlastně jim ani nedá příležitost toho moc říct, což se k danému momentu v příběhu podle mě hodilo perfektně. 

Ale vraťme se ještě do HDK, kde se mi zdála velmi zajímavá i celková scéna, vytvořená rovněž Mihailem Tchernaevem. V podstatě se vizuálně jednalo o dřevěné lešení, na které musely postavy šplhat po schodech a zase se z něj poté dostávat dolů. Na pohled velmi efektní, zvlášť když třeba dvě postavy zpívaly nahoře, na protichůdných stranách konstrukce. Připadalo mi to jako hezké naznačení toho, že má každá jiný pohled a jiné stanovisko v dané situaci. Navíc scéna rovněž pomáhala navozovat atmosféru, v níž se příběh Ježíše odehrává.

Co se týče hudební složky, obě zmíněná divadla disponují kvalitními živými orchestry, a tak to byl zkrátka pokaždé úžasný zážitek. V Praze jsem trochu více rozuměla některým textům sborových scén, co mi v Ostravě unikaly, naopak muzika mnou o kapánek více „projížděla“ právě v Ostravě – možná i díky tomu, že v některých scénách byla podtržena i děním na jevišti. Například, když Jidáš za dramatických tónů přibíhá ke kněžím, aby zradil Ježíše a prozradil jim, kde ho najít, v Ostravě přesně v rytmu muziky bušil na vrata chrámu, což ještě přidávalo na dynamice daného momentu a mě osobně to pak prostě v HDK maličko chybělo. 

Trochu jiné pocity jsem z obou verzí měla i ohledně některých postav a jejich pojetí, ovšem co se týče hereckých a pěveckých výkonů, tam jsem byla v podstatě spokojená pokaždé a nemůžu nikomu nic vytknout, naopak si oba soubory plným právem zaslouží potlesk a obdiv. Omlouvám se, že jmenovitě nezmíním všechny, protože to bychom tu byli do léta, ale všichni byli výborní, včetně company. Ta na mě zapůsobila velkým dojmem hlavně v Ostravě, možná to bylo i tím, že to byla tehdy má vůbec první návštěva toho města i divadla a celé to tak bylo pro mě nové, všichni herci absolutně neokoukaní, zajímaví a nevšední. A navíc zpívali opravdu úžasně – vyrovnaně jako jeden muž! 😊

Ač jsem již zmiňovala, že trojice kněží mě nebaví, jejich představitelé byli všichni skvělí - co se týče pěveckých partů, neměli to snadné, ale vždycky to zvládli bez zaváhání, zněli tajemně a šel z nich pořádný strach. Menší zmínku zaslouží i postava Piláta, který poměrně očividně Ježíše nechce odsoudit, příčí se mu to, ale nejde to jinak. Největší dojem na mě v této roli udělal Tomáš Savka při mé druhé návštěvě v Ostravě. Jeho smutný hluboký pohled často řekl vše za něj.

Přece jen větší prostor si ale šetřím pro hlavní trojlístek postav – Máří, Jidáš a Ježíš. Figura Máří Magdalény je pro mě velmi důležitá, vždy dokáže můj dojem z představení výrazně ovlivnit. V Ostravě jsem měla možnost vidět paní Hanu Fialovou a svým procítěným projevem mě pokaždé spolehlivě ‚dostala‘. Díky ní jsem Máří moc dobře rozuměla a soucítila s ní – chtěla být alespoň na blízku muži, kterého milovala, i když on na ni pohlížel možná úplně jinýma očima, než ona na něj. Ráda bych viděla i alternace Vendulu Příhodovou, Martinu Vlčkovou (dříve Šnytovou, která teď navíc nastoupila na mateřskou dovolenou) a Míšu Horkou (která Martinu vystřídala), jelikož je mám všechny moc ráda. Zatím se mi to ale nepodařilo.

V Hudebním divadle Karlín Máří ztvárnila Bára Basiková. Moje švagrová, která byla tehdy se mnou, se na ni moc těšila, a tak se jí splnilo přání. 😊 Ovšem já, ač nemohu nic konkrétního vytknout, tak mě osobně se příliš nehodila do dvojice k Noidovi. Také jsem byla spíše zvědavá na Dashu či Evu Burešovou.

Na svého vysněného Jidáše jsem ale měla štěstí 😊. Pravda je, že Roman Tomeš byl vlastně prvotním impulzem, proč Jesusovi dát šanci jak v Ostravě, tak i posléze v Praze. Navíc Jesus byl mou úplně první zkušeností s Ostravou a jejich divadlem, takže ač je to tedy možná trochu trapné přiznat, zkrátka mě tam zpočátku přitáhli hlavně charismatičtí a talentovaní chlapi 😀. Poprvé jsem tam jela právě hlavně kvůli Jidášovi v podání Romana Tomeše – a rozhodně jsem toho nezalitovala. Skvěle mi do role pasoval, pěvecky se s náročnými party popasoval výborně, černá kožená bunda mu slušela a navíc Jidáše vykreslil velmi zajímavě – rozhodně ne jako obyčejného zrádce, ale jako citlivého mladíka, rebela a člověka, který se cítí být naopak zrazen Ježíšem… V podstatě také jako mučedníka a oběť božího plánu, ovšem se špetkou ironie a nadhledu. Jidáše mi tak bylo velmi líto a ze scény, kdy si vzal život, neuvěřitelně mrazilo. Zároveň jsem nemohla nepřemýšlet o jeho slovech v závěrečné písni…

Podruhé jsem v Ostravě viděla Lukáše Adama, který se na role s podobně zvláštním osudem typově dokonale hodí. Neměla jsem absolutně problém mu Jidáše věřit, sice mi možná připadal ještě o ždibec naštvanější a tím pádem pak i zoufalejší, ale zde jsou zkrátka obě alternace výborné a velmi vyvážené.

Navíc na Romana jsem měla kliku i v HDK, kde bylo zřejmě režijní pojetí trochu jiné. Romanův výkon se mi zde také líbil, ale víc mu podle mě Jidáš sedl v Ostravě. V Hudebním divadle Karlín mě pak na druhou stranu zaujal moment, kdy Ježíš tráví víc času s Máří a Jidáš mu to v písni vyčítá. Pak ale k mému překvapení vyhledal společnost nějaké ženy, ovšem celou dobu tak zvláštně pokukoval po Ježíšovi s Máří – snad to byl jen vztek člověka, co se mu jeho přítel mění před očima, ale skoro mi to připadalo, jako by Jidáš žárlil. Možná že se mu stýskalo po časech, kdy Ježíš Máří neznal a trávil čas právě s kamarádem… Kdo ví? Každopádně mě to nutilo k zamyšlení, jak to ti kluci spolu vlastně měli a proč vlastně skončili tak, jak skončili. 

Nejvíce otazníků pak ale samozřejmě vyvolává samotná postava Ježíše – v mém případě v podání Petera Cmorika, Lukáše Vlčka v Ostravě a Václava Noida Bárty v Praze. Každý úplně jiný, ale všichni byli skvělí. V případě Noida jsem měla už dopředu trochu obavy, protože rozhodně nevypadá tak, jak bývá Ježíš znázorňován – žádné dlouhé hnědé vlasy – žádný Kamil Střihavka, když to řeknu naplno 😂. Pravda ale je, že už jsem mockrát slyšela i názory historiků, že tak Ježíš vlastně vůbec nevypadal a údajně byl právě tmavší typ a Noid je mu tak paradoxně třeba daleko podobnější 😊. Troufám si tedy tvrdit, že Ježíš asi neměl žádná výrazná tetování, ale upřímně mě tento detail v divadle nijak nerušil. Noidův Ježíš byl v mých očích velký bojovník, který se jen tak nevzdává, ať už jsou překážky před ním jakékoliv. A přesto měl v pohledu spoustu citu a zranitelnosti. Co se týče pěveckého projevu, byla jsem příjemně překvapena, ale v některých tónech se mi zdálo, že možná Noid příliš tlačí na pilu.

Co se týče ostravských Ježíšů, ani u jednoho z nich jsem vlastně neměla problém uvěřit, že přede mnou stojí skutečný Ježíš, který zrovna slezl z kříže. Pěvecky se mi asi nejvíce zamlouval Peter Cmorik, podle mě má totiž pro tuto roli ze zmíněných pánů nejvhodnější hlas, a tak se dokázal pořádně rozjet. Herecky mu rovněž nic vytknout nemohu - vzpomínám si, že ve scéně s bičováním mi připadal naprosto přesvědčivý a opravdu se zdálo, že trpí.

Naproti tomu pro Lukáše Vlčka, který má hlas hlubší a posazený níže, musely být některé vysoké tóny dost protiúkolem, ale popasoval se s tím výborně a ještě ke všemu byl úžasný herecky – nevím, jak to udělal, ale připadalo mi, že během písničky „V zahradě getsemanské“ jako by přímo na jevišti o pár let zestárl – snad i vlasy se mu najednou trochu začaly třpytit stříbrem, ačkoliv na děkovačce se zase proměnil zpátky 😊. Každopádně právě Lukáš Vlček byl důvodem, proč jsem se do Ostravy na Jesuse vypravila podruhé. Jak jsem již zmiňovala, poprvé jsem ho viděla jako Maxima v Rebecce, a okamžitě mě zaujal. Od kamarádky z Ostravy jsem slyšela, že je coby Ježíš také výborný, a tak jsem nakonec neodolala… A musím říct, že bych si to zase ráda někdy zopakovala, vůbec nejlepší by bylo vychytat takový termín, kdy by hráli Lukáš Vlček a Roman Tomeš spolu. I když nevím, jestli bych nevypadala jako divák na tenise, když bych se pořád střídavě dívala na jednoho a pak na druhého 😂. 

Každopádně po Jesusovi se mi v době koronavirové už opravdu dost stýskalo. Radost mi tak udělalo například »jesusovské« vystoupení manželů Vlčkových v rámci koncertu 10 let muzikálu v Ostravě. A jelikož na mě má Jesus tak trochu terapeutické účinky, a tak jsem ho jednu dobu poslouchala čím dál víc. A také jsem na něj hojně vzpomínala - paradoxně ale dlouho jen ve chvílích, kdy jsem buď vůbec neměla čas psát, případně už jsem měla zrovna rozepsaný jiný muzikálový text. A aby toho nebylo málo, ještě jsme si tento článek na blogu docela dlouho šetřili 😂. Jsem tedy ráda, že na tohoto ‚božího týpka‘ konečně došlo.

„Sanna Hosanna, Hey Superstar!“ Amen 😉.