Muzikál Rebelové: Příval energie i dojetí

 

Je to už dvacet let, co spatřil světlo světa filmový muzikál Rebelové. Romantický příběh, odehrávající se v létě roku 1968, je poskládaný z písní 60. let. Takových, které byly právě v této době skutečnými hity. Rebelové tak přiblížili tehdejší hudbu mladším generacím a zásluhou povedeného obsazení v čele se Zuzanou Norisovou a Janem Révaiem, se podařilo dosáhnout toho, že některé z těchto hitů se dočkaly „znovuzrození“ a např. píseň „Š-Š-Š“ v podání Zuzany Norisové zkrátka nešlo určitou dobou v rádiích přeslechnout. 😊

Samozřejmě ani mě tento film neminul. Viděla jsem jej určitě několikrát a dokázal mě nejen dostatečně pobavit, ale i dojmout. Pro hudbu 60. let jsem měla vždy slabost (většina Statečných, kteří se mnou již někdy jeli autem, by vám jistě potvrdila, že téměř nic jiného u mě v autě k poslechu není 😊), působí na mě uklidňujícím dojmem, ale současně mi dodává energii a celkově lepší náladu. Na druhou stranu se ale přiznám, že je mi přece jen bližší v podání původních interpretů. Muzikál Rebelové tak spíš vnímám jako takovou milou vzpomínku na dobu, jíž jsem nezažila, a ani přesto, že tehdejší hudba lahodila mému uchu možná o trochu víc nežli ta stávající, bych v ní žít nechtěla. Zřejmě proto Rebelové nikdy nepatřili vysloveně mezi moje muzikálové srdcovky. Ráda se na ně v televizi podívám, ale nesdílím takové nadšení jako třeba naše Džejňulka.

Celkový příběh vlastně po většinu času vyznívá optimisticky a možná až trochu naivně. Myslím si, že je to tím, že je nám prezentován pohledem Terezy – čerstvé maturantky, která o prázdninách prožívá svou první velkou lásku. Okolní svět je tak pro ni prozatím velmi zidealizovaný a jeho stinnou stránku má teprve poznat. Bohužel možná až příliš brzy… Její „vyvolený“ v kovbojském klobouku je totiž na útěku z vojny a chce spolu se svými dvěma kamarády emigrovat do San Francisca. To, že v pohraničním městečku, kde čekají na vhodný nákladní vlak, v němž by dokázali přejet hranice, narazí Šimon právě na Terezu, se mu tak stává osudným. A aby toho nebylo málo, píše se rok 1968 a srpnové události na sebe nenechají dlouho čekat…

První půlka muzikálu je v zásadě pohodová. Poznáváme v něm Terezu a její běžné starosti – školu, maturitu, otravného ctitele, Tereziny kamarádky a jejich „problémy“ s kluky. Na scéně se však objeví tři zcela noví sympatičtí mladíci, kteří vzbudí v mladých slečnách zvědavost a Tereza poznává svoji velkou lásku. Ta se z počátku vyvíjí sice velmi slibně, ale první problémy brzy vyplují na povrch a Tereza tak musí čelit již „dospělým“ starostem. Romantická komedie se nám tak najednou mění v dojemný dramatický příběh, jehož finále nechá chladným asi málokoho.

Asi bylo jenom otázkou času, kdy se Rebelové dočkají jevištní podoby, což se stalo v roce 2003 v Divadle Broadway. Já však tento muzikál poprvé viděla až novém uvedení Hudebního divadla Karlín, a to v říjnu 2021. Měla jsem za sebou dost náročný týden a v pátek ráno mě napadlo, že by mě právě hity z Rebelů mohly dodat dostatečný elán do dalších dnů. A ještě tentýž den jsem do divadla vyrazila. A musím uznat, že tento cíl byl naplněn stoprocentně.

Podařilo se mi se záhy přenést do Terezina světa plného barev, elánu, snů a ideálů a prožívat v něm spolu s ní její milostný příběh. Jedno hudební číslo střídalo druhé a já měla pocit, že snad každé další je ještě o něco lepší nežli to předchozí. Navíc jsem se nemohla zbavit pocitu, že v divadle je do muzikálu začleněno mnohem více písní, nežli jsem si z filmové verze pamatovala. Posléze jsem zjistila, že tomu tak je.

Bavila mě vtipně řešená scéna, kde podstatnou roli sehrály projekce. Obvykle nemám v divadle projekce příliš ráda, ale zde se mi zdály jako ideální řešení. V tomto představení je lokalit skutečně mnoho a využít proto projekce jako velkou kulisu, která dané prostředí dokreslí, tak bylo rozhodně dobrým tahem. Velmi se mi líbilo řešení Terezina domu, respektive hospody jejího tatínka, ale také nádraží, scéna s vlakem či ze školy nebo továrna, v níž se kluci schovávají. Důležitou roli sehrály projekce pak např. na pouti nebo u „snové“ písně „Hvězda na vrbě.“

Co se obsazení týče, je plné jmen pro mě známých i dosud neznámých, a mám radost, že se skutečně moc povedlo. Já se navíc dočkala z převážné části alternací, které jsem si přála, i když jsem přesvědčená, že v tomto případě žádná z variant nemůže dopadnout špatně.

Jako Tereza se představila Nikola Ďuricová, o níž jsem byla přesvědčená, že je pro tuto roli ideální volbou, což jedině potvrdila. Obdobně jako např. v Čarodějce, i zde prošla proměnou z trošku praštěné holky v dospělou mladou slečnu, která už ví, že život není vždy zrovna jednoduchý. V jejím podání jsem se nejvíce těšila právě na oblíbenou „Š-Š-Š.“ V závěru mě ale především zaujala píseň „Brána milenců,“ která mě spolehlivě dojala. 😊

Tereze „asistují“ její kamarádky – temperamentní Bugyna a trochu nepraktická a zasněná Julča, jejichž herecké představitelky jsem neznala. Bugyna v podání Nelly Řehořové rozhodně nešetřila energií, praštěnými nápady ani „hranou suverenitou,“ kterou se snažila zakrývat svoji zranitelnost a nejistotu. Tu asi nejlépe promítla do písně „Roň slzy,“ zapomenout ale nesmím též na energií sálající „Mně se líbí Bob.“ Julču si zahrála Viktorie Tandlerová a tato postava mě v jejím provedení neskutečně bavila. Maturitní píseň „Oliver Twist“ byla podle rozhodně jedním z nejpovedenějších čísel první půlky.

Terezinu osudovou lásku – Šimona, si zahrál Roman Tomeš, což jsem si moc přála, protože v mých představách tuto roli typově jednoznačně naplňuje. S představitelkou Terezy se k sobě skvěle hodili, přesvědčili mě o své zamilovanosti a společné scény, zejména romanticky laděný „Stín katedrál“, mě doslova nadchly. Romanův Šimon byl velmi charismatický a nebylo těžké si ho oblíbit a držet mu palce. O to silněji na mě zapůsobilo samotné finále, které se zkrátka neobešlo bez slz. Písně „Tereza,“ „San Francisco“ a „Já budu chodit po špičkách“ v jeho podání byly jednoznačně těmi silnějšími zážitky celého večera.

Také Šimon měl svůj „doprovod,“ a to v podobě kamarádů Boba a Emana. Ti, ač se nebrání rozptýlení s Julčou a Bugynou, mají svůj jasný cíl – překročit hranice a pokračovat směr USA. Poněkud pragmatického Boba si v našem případě zahrál Richard Pekárek, trochu nešikovného Emana pak Josef Fečo. Oba pánové se na dané role hodili naprosto dokonale.

Z představitelů mladší generace musím vyzdvihnout ještě výborného Filipa Hořejše v roli Terezina spolužáka Oldy – chlapce z prominentní rodiny, kterému vždy všechno projde. Do Terezy je zamilovaný, není to ale zrovna ten typ kluka, o kterém by mladé slečny snily... Olda v jeho podání byl patřičně otravný a vlezlý, ale nebyl mi vysloveně nesympatický. Jeho chování vnímám spíš jako akt zoufalství a bylo mi ho tak trochu líto.

Z dospělých rolí musím zmínit Terezina tatínka, což byla již ve filmové verzi moje nejoblíbenější postava (tehdy ji ztvárnil Tomáš Hanák) a ani v tomto představení jsem svůj názor nezměnila. 😊 V divadle si tatínka zahrál Jan Révai a myslím si, že byl v této roli naprosto skvělý. Oplýval dostatečným šarmem a výřečností, takže jsem přesvědčená, že nejedna z divaček se na chvíli zasnila a přála si být na místě jeho nové známosti Alžběty, kterou si zahrála Jitka Schneiderová. 😊

Z dalších rolích jsme v tomto představení mohli vidět Vladislava Beneše (farář), Pavlu Břínkovou (učitelka) či Vlastimila Zavřela v roli iniciativního průvodčího Douši.

Rebelové v Hudebním divadle Karlín tedy zcela naplnili moje očekávání a z divadla jsem odcházela dojatá, ale zároveň nabitá novou energií z velmi povedených hudebních čísel. A troufám si tvrdit, že toto představení jsem rozhodně neviděla naposledy. 😊