Muzikál Mefisto: Ďábelské téma s pohádkovým koncem

 

Přiznám se na rovinu: na muzikál Mefisto jsem se nedávno vydala s jediným cílem – připomenout si generálku, kterou jsem zhlédla před asi šesti lety, kdy mě až na několik malých pozitivních aspektů téměř vůbec neoslovila. Proto jsem již další návštěvu muzikálu neplánovala. Důvod mého rozhodnutí dát Mefistovi opět šanci byl teď zcela prozaický, a tím je chystaný muzikál Doktor Faust, jenž bude mít v září 2022 svoji premiéru (a už jsme o něm také informovali). Dva původní muzikály na stejné téma od dvou různých autorů uvedené v tak krátké době si žádají srovnání i na našem blogu.

Muzikál Mefisto mě zpočátku velice lákal, a to hlavně díky faustovské tematice, která nikdy neomrzí, i když původní dílo J. W. Goetheho jsem nečetla. Smlouva s ďáblem je však téma aktuální vždy a všude, jelikož pod pojmem ďábel si můžeme představit nejen samotného vládce podsvětí, ale také lidi kolem nás, v nichž ďábel dřímá dlouhá léta a ani o tom nevíme. Upsat se ďáblu za cenu zaprodání své duše (či čehokoli vzácného, co vlastníme) v prospěch dočasného blahobytu není až takový problém ani v současném světě. Smlouvou s ďáblem může být klidně naše pracovní smlouva, kterou máme založenou v šanonu, anebo i oddací list (berte toto přirovnání prosím s velkou nadsázkou). Pojem „Mefistofeles“ je však díky faustovskému příběhu již běžně užívaným synonymem pro ďábla-pokušitele.

Příběh doktora Jindřicha Fausta, jak jej známe z předlohy od Goetheho či z nespočtu filmů, poukazuje na upsání se peklu za cenu navrácení mládí. Stejná zápletka figuruje i v muzikálu Mefisto, kde hudbu napsal mladý český nadějný skladatel Daniel Barták, texty Boris Pralovszký a o režii se postaral Zdeněk Zelenka. A zde nastal první kámen úrazu při mé první návštěvě – hudba mě totiž na první poslech vůbec neoslovila. Bez skrupulí přiznávám, že můj hudební vkus není sice úplně vyhraněný pouze některým stylům, je však někdy značně nevyzpytatelný, a tak nikdy dopředu neumím na sto procent odhadnout, zda se mi nějaká konkrétní muzika bude líbit. Nebyla tam jediná písnička, kterou bych si vychutnala, ale zase na druhou stranu jsou první řady v Divadle Hybernia někdy jako stvořené pro dokonalé zabití hudebního zážitku – bývá tam občas dost špatný zvuk, což jsem již několikrát předtím zjistila z návštěv jiných muzikálů. Při mé nedávné návštěvě Mefista to bylo z 20. řady již o hodně lepší a ocenila jsem krásu melodií či některých aranží. Ale také ne všech. Co mi opravdu rvalo uši, bylo u několika převážně sborových písní nadměrné a dost hlasité použití dechového orchestru, a já takový ostrý zvuk trumpet opravdu špatně snáším. Tudíž mi ty songy zněly jako vesnická dechovka. Naopak písně, kde byly převážně elektrické kytary, mi nesmírně lahodily. Tvrdší rockový sound se hodil jak k tématu, tak k hlasu Josefa Vojtka či dalších herců na jevišti. U něžnějších pomalých skladeb dominovaly klávesy či akustické kytary, a to byl pro mě teprve ten pravý hudební zážitek. Zachytila jsem také dobové prvky (možná renesanční, možná gotické), což jen přidalo na pestrosti stylů. Takže přiznávám, zpočátku jsem Mefistovi křivdila, když jsem veškerou muziku odsoudila hned po prvním poslechu.

Při mé druhé návštěvě jsem si ale uvědomila další kameny úrazu, které jsem poprvé tolik nevnímala. Co se mi nesmírně líbilo, byl téměř dokonalý scénář. Říkám „téměř“ proto, že mě překvapil konec, který jsem ani trochu nečekala. Zápletka je vcelku jednoduchá: Hospodin s Luciferem vedou mezi sebou slovní souboj, při němž uzavřou sázku, že Lucifer dokáže svést člověka k upsání peklu, pokud by mohl mít ze života větší osobní prospěch. Ten si vybere starého profesora, doktora Fausta, který na prahu sedmi životních křížků na zádech zjišťuje, že toho moc nezažil a mládí vlastně promrhal. Pošle za ním svého vyslance Mefistofela, aby mu nabídl svou mladou podobu výměnou za příslib podepsání smlouvy, že dobrovolně odevzdá svou duši peklu. Faustovi se totiž líbí mladé děvče Markétka, je však pro ni už příliš starý. Mefisto tedy navštíví Fausta, přivádí ho pomocí kouzel do stavu šílenství a vymění si s ním podobu, aniž by se ho ptal. Na otázku, co za to chce, Mefisto odpovídá nejasně – jednou se vrátí a něco spolu smluví. Faust jako mladík tak dostává novou šanci, jen ji nepromrhat… Když se však Faust v mladém těle chová ne úplně podle Mefistových představ, a navíc podepsání smlouvy později odmítne, zkusí další lest – nabídne mu opojení mocí a bohatstvím. Faust si myslí, že o Markétku již přišel, a tak v domněnce, že už nemá co ztratit, smlouvu podepíše pod podmínkou, že svoji duši odevzdá peklu, až bude na vrcholu blaha. A zde přichází překvapivý závěr. Ten není ani trochu tragický či dokonce hororový jako z původního příběhu, ale naopak má spíš pohádkový charakter. Po představení jsem si zpětně uvědomila, že vlastně celý scénář byl plný vtipů a veselých výstupů a faustovská tematika byla pro muzikál jen pouhou inspirací. Také mě napadla myšlenka, že to vlastně nemělo logiku, v kontextu takto pojatého příběhu však byl i tento závěr zcela na místě. Což samozřejmě netvrdím, že je špatně, ale čekala jsem trochu jiný příběh…

Co se mi na scénáři líbilo nejvíc, byly proměny starého Fausta s mladým Mefistem, když si oba své tělo několikrát „vyměnili“ a v následné scéně vystupovali se svou druhou identitou. A tak jednou byl starý shrbený Faust čiperným šedivým ďáblem a mladý prolhaný Mefisto zamilovaným užvaněným mladíkem, a podruhé zase naopak. To pak vyvolávalo spoustu vtipných situací s okolím – studenty, bankéřem Bosettim a jeho ženou, hospodskou Giulietou, komisařem Dragonettim a dalšími. Dalším působivým prvkem byly postavy Hospodina a Lucifera – dalo by se říct taneční, ale jejich pohyby bych tancem nenazvala. Spíš to byly gestikulace celým tělem, když oba vládcové vedli mezi sebou dialog na předem namluvený playback. Měli krásné kostýmy a ona gesta jim dodávala půvab, vystihovala charakter i kopírovala vyslovená slova. Naproti jim se mi sborové choreografie až tolik nelíbily, připadaly mi jen jako vyplnění velkého jeviště při písních, kde se toho moc neděje a příběh spíš stagnuje.

Co mě ještě velmi zaujalo, byly projekce, zejména stínohra ďáblovy siluety – vskutku zdařilá grafika. Výprava byla velkolepá a nákladná, celková scéna s využitím dokonalých světel představovala předměstí Florencie. Rovněž kostýmy vesničanů či představitelů vyšších vrstev byly v duchu historické doby. Světla hodně pomáhala proměnám Mefista ve Fausta, protože v červeném světle vypadaly obě postavy opravdu ďábelsky.

To nejlepší, co však mohlo muzikál Mefisto potkat, je Josef Vojtek v hlavní roli Fausta. Měla jsem ho při obou mých návštěvách a jeho herecký výkon se zkrátka musí zažít. Kulhající Faust se ve vteřině uměl proměnit v zákeřného a úlisného „vlka v rouše beránčím“ a zjevit se i tam, kde by ho nikdo nečekal. V roli Andreucia (Mefisto a mladá podoba Fausta) jsem dvakrát viděla výborného Petra Ryšavého, který byl s Pepou Vojtkem dokonale sehraný a oba se navzájem doplňovali v gestech, pohybech i hlasových projevech. Jelikož jejich písně byly převážně v duchu popu a rocku, hodili se k sobě i hlasově – zkrátka zněli jako mladá a stará podoba stejného muže. Již jen díky těmto dvěma pánům se obě moje návštěvy vyplatily.

V roli Markétky jsem poprvé viděla herecky i pěvecky zkušenou Ivanu Korolovou, podruhé Terezu Bílkovou, jejíž pěvecký výkon byl slabší, ne však špatný. Pouze v duetech s Petrem Ryšavým trochu zaostávala v dynamice, má však velmi pěknou barvu hlasu, tudíž to chce jen zkušenosti, aby se vyrovnala své alternaci.  

Další dokonalý výkon předvedl Jaromír Dulava v roli bankéře Maria Bosettiho, zejména jeho opilecké scény byly nepřehlédnutelné a roztomilé. A jelikož pan bankéř setrvával v lihovém opojení téměř neustále, byl vděčným objektem pro diváky. Na jeho proplétání nohou při chůzi či mistrovské škobrtání po schodech s ustáním rovnováhy se nedá zapomenout. Jeho ženu Laurécii, která neměla daleko do cizí postele, hrála Dita Hořínková s neskutečným šarmem a doslova si ji užívala.

Komisař Dragonetti byl také pojat jako vtipná role, což Tomáši Traplovi není cizí, ale u této role mi ty vtípky někdy až vadily. Těžko říct, které byly původní a které si pan Trapl přidal sám (hlavně narážka na covid asi původní nebyla, a i když se při ní publikum srdečně rozesmálo, mně nepřišla ani vtipná, ani vhodná). Dvojici studentů hráli Lukáš Randák (Spinelocio) a Štěpán Klouček (Fabio). Tanečníkem v roli Hospodina byl Ondřej Martiš (hlas Viktor Preiss) a Lucifera Michal Máša (hlas Daniel Barták).

Takže podtrženo a sečteno, jsem ráda, že jsem Mefistovi dala druhou šanci. Možná svou roli sehrál čas, kdy odstup šesti let přinutí diváka koukat na dílo jinýma očima, možná také místo sedadla kvůli zvuku a projekcím. Pokud snesete randál v podobě burácejících trumpet, dílo vás nemůže zklamat. Kvalitní scénář a dobrá režie jen pomáhá hercům podávat skvělé výkony. Akorát nečekejte příběh v té podobě, jak jej interpretují klasikové. Buďte připraveni spíš na odlehčenou verzi a nečekaný konec, kde dobro zvítězí nad zlem. Takže faustovská pohádka – proč ne?

Teď se už jen těším na Doktora Fausta z pera Vojtěcha Adamčíka v Divadle na Maninách. Je to malé divadlo, tudíž výprava bude jistě nevelká, ale na tom nesejde. Zajímá mě příběh, jeho pojetí, a také odhalení dalších charakterových črtů postav. Navíc se v Doktoru Faustovi objeví i tři herci z Mefista – Tomáš Trapl, Dita Hořínková a Lukáš Randák – v zcela jiných rolích. Mefistofeles tedy ožije v jiné podobě.