Muzikál Fun Home: Všechny barvy duhy

 

Jak již možná víte, část statečných muzikálovců (včetně Eric, jejíž pohled si můžete přečíst zde) si v květnu udělalo výlet do Plzně a při té příležitosti jsme na zdejší Malé scéně zhlédli muzikál Fun Home. Dopředu jsem o tomto představení nevěděla skoro nic, jen jsem tak nějak tušila, že když jeho děj vypráví o rodině, nebude to asi žádná idylka. Snad žádná rodina na světě totiž není vyloženě ideální, každá má nějaké své problémy, ať už je dává světu na odiv… nebo je zametá pod koberec. V případě rodiny Bechdelových, jejichž příběh nám tento muzikál vypráví, se jedná spíše o tu druhou možnost.

První, co při vstupu do sálu zaujme, je scéna Andrey Pavlovičové, co mi svým jedinečným stylem na první pohled připomínala nějakou dětskou knížku či leporelo. Prostředku jeviště vévodí dům v Javorové aleji, přičemž rovnou nahlížíme až do jeho obývacího pokoje. Z každé strany pak dům lemuje i nějaká ta zeleň, vlevo občas projede i auto, vpravo je postel s nočním stolkem. To všechno vlastně z papíru a v hravých a veselých barvách – jako kdyby se před vámi opravdu zhmotnila komiksová knížka. A jak se záhy dozvídáme, není to náhoda. Když představení začne, seznámíme se s Alison Bechdel a sledujeme ji, jak si stoupne před kreslířský stůl a začíná tvořit. Právě ona pomalu otáčí jednu stránku komiksu za druhou, aby nám tím odvyprávěla příběh své rodiny. Navíc podle všeho pravdivý, jelikož muzikál s hudbou Jeanine Tesori a libretem Lisy Kron vznikl právě podle grafického románu kreslířky Alison Bechdel.

Ruku v ruce se scénou vytvářely atmosféru i kostýmy, které měla na starosti rovněž Andrea Pavlovičová. Dokázaly ve chvilce přenést diváka jak v čase, tak i prostoru, konkrétně do amerických 60. -70. let 20. století. Vše vyladěno do detailů, včetně Disney motivů na dětském oblečení. Dokonce i obyčejná sponka hraje v představení svou roli. Rovněž se často pomocí oblečení podařilo postavy charakterizovat a také ukázat jejich rozdílnosti – třeba tím, že někdo se začal oblékat o poznání moderněji a někdo zůstával stejný, jen snad už ne do puntíku upravený.

Co se týče hudby, Fun Home se k mým favoritům asi nezařadí. Jednotlivé písničky si sice doma nebudu pozpěvovat, ovšem všechny skladby skvěle dokreslovaly děj a dokázaly vyvolat emoce, které byly v danou chvíli zrovna potřeba. Stěžejní byl ale v případě tohoto muzikálu jednoznačně příběh, vykreslen pravdivě a zároveň s humorem, právě jako zmíněný komiksový sešit.

Kromě komiksu jsem během představení myslela i na dětské knížky – nejvíc na prostorové leporelo. Tam také vše začíná veselým plochým obrázkem, postupně se však víc a víc rozevírá, až se ukáže v celé své kráse. A takový byl i muzikál Fun Home – nebál se jít do hloubky. Od zdánlivě idylického vizuálu až k temným stránkám a myšlenkám jednotlivých postav. Zkrátka by se dalo říct, že jsou tu zastoupeny všechny barvy duhy. Nejprve se možná zasmějete, postupem času se zde otevírají i velmi závažná témata, která zůstávají dodnes aktuální. Člověk může jen doufat, že už se snad některé věci dají zvládnout trochu líp a nemusí to třeba dojít až k takovému konci. 

Byl to silný zážitek a to i díky parádnímu obsazení, kdy se všichni na chvíli do svých úloh převtělili. Především všichni z rodiny Bechdelových byli neuvěřitelní. Začít musím nejprve Jozefem Hruškocim v roli Bruce Bechdela. 

Bruce je tatínek, kterého si asi nikdo zrovna dvakrát nepřeje. Pedantský puntičkář, kterého zajímá víc jeho dům a práce než vlastní děti. Alison ho ale miluje – přece jen je to její táta. Přála by si, aby si byli bližší. A když zjistí, že mají možná společného víc nežli pouze příjmení a geny, bere to jako šanci dosáhnout kýženého sblížení. Jenže Bruceova iluze dokonalého života se ve stejnou dobu boří jako domek z karet a on už nemá dost sil vše zase od začátku vybudovat. A ani začít jinak a lépe. Jozef Hruškoci tuto komplikovanou postavu ztvárnil natolik skvěle, že mi byl sympatický i přes všechny negativní stránky a přes všechny diskutabilní činy, kterých se dopustil. Bylo mi ho neskutečně líto a ten pocit se postupně stupňoval, stejně jako se nám Bruce měnil před očima. Jako by v přímém přenosu náhle o mnoho let zestárl, sešel a proměnila se i řeč jeho těla. Nemůžu být konkrétnější, abych neprozradila příliš, nicméně z pohledu na něj ke konci až mrazilo.

Rovněž mě zaujala, dostala, zasáhla (jedno slovo nestačí 😊) i Lucie Dolejšková v roli jeho manželky Helen. Zpočátku jsem netušila, co si o této mamince od rodiny myslet, jen jsem tušila, že moc šťastný život nevede. Přesto se snažila navenek nedat nic najevo a působila úplně jako Stepfordská panička. Proto když se otevřela, proudily do publika emoce nikoliv po kapkách, ale spíš ve vodopádu, co nás zaplavil od hlavy až k patě. Já už měla nějakou dobu pocit, že mi sedí slzičky „v zatáčce“ - a výkon Lucie Dolejškové je vyhnal definitivně ven. Ten jeden jediný výstup mi ukázal, že ačkoliv by se Helen vlastně nikdo nedivil, kdyby zahořkla, nestalo se to. Pořád přála štěstí alespoň svým dětem, jak by tomu u správné maminky mělo být.

Roli Alison si mezi sebe „rozporcovaly“ hned tři herečky, a to podle různých životních období. Coby holčičku plnou snů a iluzí, které občas nezbylo než jiného utíkat z reality do fantazie, Alison velmi uvěřitelně ztvárnila Silvie Kropáčová. A ty zmíněné útěky hlavní hrdince vydržely až do dospělosti, jelikož právě tehdy se rozhodla na svou rodinu zavzpomínat pomocí komiksu. „Je to jen psaní a kreslení, já tu jen na něco vzpomínám,“ ujišťovala sama ze všech sil, stejně tím ovšem nemohla vygumovat fakt, že se to všechno opravdu odehrálo. Asi všichni jsme ji chápali, když se jí chvílemi nechtělo pokračovat, nebo zkrátka nemohla, protože ji přemohl smutek. V této poloze ji ztvárnila Eva Staškovičová, u níž jsem už dopředu věděla, že předvede opět perfektní výkon. Zase se stala úplně jinou osobou, snad i díky brýlím a paruce mi trochu připomínala Harryho Pottera, ale hlavně to byla Alison jako vyšitá a žádnou jinou figuru z jiných představení DJKT bych v ní ten moment vůbec nehledala. 

Mohlo by se zdát nelogické, že si „prostřední fázi“ nebo teenagerská léta nechávám tak trochu na konec. Jenže je to záměr, jelikož bych ráda vyzdvihla představitelku puberťačky Alison – Viktorii Vítovou. Zatím jsem ji nikde jinde neviděla, už v prvních chvílích na jevišti mě přitom okamžitě zaujala. Malinko mi někoho připomínala, ale kdybyste se mě zeptali koho, budu jen krčit rameny. Mám jen takový zvláštní dojem, jako by už někdy „hrála“ nějakou postavu z knížky, kterou jsem kdysi dávno četla. Tím pádem mi i její Alison najednou připadala jako někdo, koho už dlouho znám. Viktorie navíc předvedla naprosto perfektní herecký i pěvecký výkon, byla přirozená, něčím pobavila, něčím dojala… Přirozená dospívající dívka, co se teprve hledá, v něčem nejistá, a přesto připravená skočit po hlavě do vody. 

Jako Jenn mě zase přesvědčila Kateřina Tafatová, byla mi sympatická a byla jsem ráda, že má Alison v pubertě nějakou spřízněnou duši. V malých rolích se představili Pavel Klimenda, Dušan Kraus a dokonce i Pavel Režný, který si do jedné scény odběhl od dirigování 😊. A opomenout nechci ani další dvě dětské role, které už nejsou pro děj tak důležité jako Alison, a přece dokázaly zaujmout – Tobiáš Freja coby Christian a Jáchym Karhánek v roli Johna. Jejich lehce morbidní číslo s reklamou na pohřební ústav nemělo chybu 😂.

Právě tento komediální aspekt se mi moc líbil, i když někomu možná bude připadat malinko přes čáru. Já mám morbidní vtípky moc ráda, jelikož se také v práci občas zabývám pohřby víc, než bych si přála. (Mrtvoly ale naštěstí osobně nevídám 😂) Každopádně vím, že člověk pak časem v jistých aspektech trochu otupí a něco si už ani tolik nepřipouští. A když vlastníte pohřební ústav jako Bechdelovi, tak teprve ne 😂. Ostatně i smrt patří k životu, a proto se zbytečně netrapme, pokud k tomu nemáme vyloženě důvod. Zkrátka, jak říká Brumbál v posledním díle ságy o Harry Potterovi: „Nelituj mrtvé, Harry. Lituj živé a především lituj ty, kdo žijí bez lásky.“ A já dodávám: A vyrazte do divadla! 😉