Zvídavé otázky 7 statečných: Ondřej Doubrava

 
Foto: Michaela Tomešová

Krásný den! Opět se vám hlásíme zpoza opony, kde pro vás zpovídáme ty, které možná běžně na scéně nevídáte, ale i tak jsou neoddělitelnou součástí divadelního týmu. Zákulisní tajemství nám tentokrát poodhalil někdo, kdo stojí za přípravou inscenace dávno předtím, než se dostane před zraky diváků. Ondřej Doubrava – divadelní dramaturg, publicista, a troufáme si tvrdit, také přední odborník na tvorbu Jonathana Larsona. Jeho jméno se pojí s uvedením muzikálů jako RENT, Tick, tick…BOOM!, Ne/Normální (Next To Normal) či Kvítek z horroru (Little Shop Of  Horrors) v Česku. Co všechno vlastně práce divadelního dramaturga zahrnuje, který z uvedených muzikálů je jeho naprostou srdcovkou a jaké téma by rád zpracoval ve svém vlastním muzikálovém díle? To se dozvíte zde 😊    

Annie: Mohl byste nám trochu přiblížit, v čem spočívá pracovní náplň dramaturga a třeba i popsat, jak vypadá takový běžný pracovní den? 😊

Milá Annie, pracovní dny dramaturga jsou dosti různorodé. Já v současné době většinou dělám kontrolní poslechy audioknih, což je práce, která koketuje s dramaturgií a softwarovým testerstvím dohromady a před vydáním kontroluji, zdali v nahrávkách nejsou chyby. To je velká a náročná „piplačka“, protože musíte opravdu ohlídat vše od ruchů, velkých mezer až po nekonzistentní výslovnost. A tam většinou jedu tempem zhruba 100 stránek (cca 4 hodiny nahrávky) za den. A udržuji se tak vlastně v permanentním tréninku v obdobích, kdy vyhlížím další inscenaci.

Ale pojďme k hledištím a jevištím. K divadelní inscenaci se dostanu tak jednou za dva roky a tam už je ta práce podstatně pestřejší. Zatím jsem byl k jednotlivým projektům přizván, nemám tedy zkušenosti s tím, jak přesně obstarat dramaturgicky celou sezónu jako kolegové se stálým úvazkem.

Sám sebe v té funkci označuji jako takového „kluka pro všechno“. Takže jeden den posloucháte muzikálové novinky a hltáte každou informaci o nich, přičemž je potřeba hodně číst, jezdíte se také koukat na představení, pak se třeba k nějakému titulu dostanete, nebo ve vás začne hlodat ten sen o uvedení. Takových dnů je ve výsledku pro tu práci potřeba asi nejvíc.

Potom, když jste k nějakému titulu přizváni, nebo si ho vymyslíte, je s odlehčením dobré si ho oblíbit natolik, že budete vědět, že s ním ten půlrok, rok, nebo občas i rok a půl vydržíte, a nebude vás štvát. Přece jen, přijdou chvíle, kdy ho uslyšíte dvakrát až třikrát denně. 😊 Snažíte se rozklíčovat každou nuanci, komunikujete se zahraničními spolupracovníky a sbíráte informace i od nich, abyste je mohli správně tlumočit „svým“ hercům. Konkrétně u Jonathana Larsona se mi skutečně podařilo si takový okruh vytvořit.

Samozřejmě máte poradní hlas v tom, kdo dané dílo bude překládat, kdo v něm bude hrát a občas si spolupracovníky rovnou i vyberete, což také chvilku trvá.

V pokročilejším stádiu často trávíte hodiny s překladateli, že tenhle řádek byl mohl být ještě hezčí a že tohle ještě není úplně ono. A naopak, máte velkou radost, když cítíte, že to „ono“ je.

Nejraději trávím čas na zkouškách, jako interní kritik inscenace, při debatách s režisérem, užívám si, jak herci doslova pitvají každé slovíčko a rád jim jsem k dispozici, kdykoliv se na mě potřebují obrátit s dotazem. Samozřejmě, někdo vás využije méně, někdo zase poměrně hodně.

A v neposlední řadě má dramaturg na starosti i program k inscenaci, který se dostává do ruky vám, věrným divákům. Jsem rád, že jsme během kraťoučké prádelní éry snad představili zajímavý formát programu, který je něco mezi tradičnější fotografickou brožurou a důvěrně známou malou knížečkou z MdB. Zkrátka aby tam bylo i leccos k přečtení. Mojí ambicí navíc vždy je, aby divák „zhltl“ program celý. Takže mnoho dnů je i takových, že jen píšete články a vybíráte fotky.

Pro zajímavost: Tvorbu více než 100stránkových knížkových brožur vznikajících v MdB pokládám za samostatnou vrcholnou disciplínu a milovaní kolegové v MdB mají v tomto ohledu můj velký obdiv.

Trochu záleží i na tom, jestli daný projekt děláte v malém týmu „na koleně“, často jako zájmovou činnost (napříkad u Bradburyho 2116ky, kdy jsem byl spíše takovým spolukoordinátorem projektu) a spadne vám tudíž do klína spoustu drobností, které je potřeba rychle vyřešit, nebo ve velké instituci, kdy se přece jen můžete více soustředit na jednotlivé úkoly a postupně si je odškrtávat. Zkrátka ta práce rozhodně není monotónní, naopak, umí se i při dobrém plánování velmi dynamicky proměňovat.

George: Jste známý muzikálový dramaturg a vaši skvěle odvedenou práci můžeme cítit z děl:  Little Shop of Horrors, Rent, Tick, tick… Boom, Next to Normal.  Všechna tato představení v sobě nesou nejen silný příběh k zamyšlení, ale především obrovské emoce. Které z těchto děl je vašemu srdci nejblíže? Je něco, na co jste náležitě pyšný? A také se musím zeptat - jaký je váš sen? Vím, že se nemůže nic konkrétního předem prozradit, aby se to pak splnilo… ale malý náznak bude stačit. 🙂

Milý Georgi, děkuju moc za pochvalu, všechny vyjmenované tituly už jsou mé splněné sny a každý byl v něčem zásadní! Dovolte na tomhle místě malou rekapitulaci, snad v ní na příjemné podotázky odpovím:

„Kvítek z horrroru“ (Little Shop of Horrors) – Mám moc rád stejnojmenný film Franka Oze, takže když se titul objevil v roce 2010 v dramaturgickém plánu Městského divadla Brno, věděl jsem, že u toho chci být, a jsem rád, že to vyšlo. Tehdy jsem se ale pod laskavým vedením Kláry Latzkové v Městském divadle Brno vlastně jen koukal, jak se taková dramaturgie dělá a co vše je s ní spojeno, snažil jsem se pochopit divadlo a jeho složky v praxi a ta mistrně napsaná komedie od Alana Menkena a Howarda Ashmana mi k tomuto účelu přišla ideální. Tenkrát jsem navíc koketoval s myšlenkou udělat si „bakaláře“ na katedře Divadelní vědy FF UK, tam jsem ale doslova vydržel jen pár dní. Krom jiných okolností mi totiž v hlavě zněl hlas: „Ondro, když tu zůstaneš, tak ti za ty tři roky něco zásadního uteče.“

Uvádění muzikálů funguje jinak než činohra. Pokud máte rádi třeba Macbetha, s největší pravděpodobností se k němu během divadelnické kariéry dostanete, ale váš oblíbený světový muzikál tady může být třeba jednou za 10 let a je dobré ten okamžik nepromeškat.

A jsem rád, že jsem tehdy ten vnitřní hlas poslechl, protože kdybych na škole zůstal, s největší pravděpodobností bych nikdy nedělal RENT.

RENT – u takového fenoménu by z mé generace zkrátka chtěl být každý, a i když jsem se stále v divadelním provozu rozkoukával (viz dotaz níže od Eponine), tak minimálně setkání se Stevem Josephsonem a divadelním souputníkem a kamarádem z největších, Tomášem Vaňkem, byla zcela zásadní. Navíc jsem si mohl zazkoušet se sestrou a švagrem, bylo to moc fajn, opět obrovská škola.

Ray Bradbury’s 2116 – Mám pocit, že tento projekt – životní sen režiséra Stevea Josephsona byl doposud obecně nejnáročnější, protože, jak už jsem zmínil, řešil jsem i spoustu drobností okolo. Přesto byl realizován v poměrně rekordním čase čtyř měsíců, kdy jsme začali zhruba v dubnu 2016 a v srpnu 2016 už byla v Semaforu premiéra, také jsem na sebe přijal úkol vytvořit české titulky, a jelikož se dílo proměňovalo a dopisovalo do poslední chvíle, byl to úkol těžký. Vlastně tím pádem naprosto chápu některé ohlasy, že dramaturgická práce mohla a měla být ještě důslednější, bohužel na to tenkrát nebyl prostor a čas. Hned po premiéře jsem říkal, že abych Bradburyho obsáhl trochu lépe, musel bych o projektu vědět tak rok dopředu, i víc. Na druhou stranu byl ohlas vřelý a obrovské uznání od dvorních překladatelů Jarmily Emmerové a Jiřího Joska už vždycky bude víc než jakákoli recenze.

Pokud někdo opravdu dokáže zrealizovat tu zvažovanou českou verzi, držím palce, protože ho nečeká lehký úkol. Navíc mám pocit, že český divák má raději fantasy než sci-fi v muzikálové podobě.

Ale zase bez Bradburyho by nebyl Tick, tick… Boom, ostatně našel jsem tam Susan, Jona i Michaela!

S Tick, tick… Boom! totiž začala naše „mikroéra“ v Divadle Na Prádle, kdy jsme skutečně, jak bylo tenkrát naznačeno na ohlašovacím koncertě JEDEM, měli poměrně velkou ambici udělat z Prádla komorní muzikálovou scénu, což je ale v malém týmu úkol takřka nemožný, na což jsme si museli přijít sami.

Tick, tick… Boom! bych si asi dovolil označit za tu inscenaci, na kterou jsem nejvíce pyšný. Málo se to ví, ale byl to můj srdcový, dlouho připravovaný projekt. Vždycky jsem měl přímo neodbytný pocit, že když se řeklo prádelním RENTem Jonathana Larsona až takhle výrazné A, mělo by se říct také to komorní B. Obzvláště, když zjistíte, že trochu klidnější baladovější Larson k vám promlouvá stále silněji a i trochu naléhavěji než jeho „velké plátno jménem RENT“ a vy v necelých 35 letech prožíváte stále totéž, co Jon ve třiceti.

Právě na základě výše zmiňované zkušenosti s Bradburym jsme se s Tomášem Vaňkem dohodli, že na Tick, tick… Boom! si necháme tolik času, kolik budeme potřebovat, a opravdu jsme vlastně tak rok a půl řešili každý detail. Jenom překlad, včetně pilování nejjemnějších detailů, trval 9 měsíců, ale Michal Zahálka s Honzou Šotkovským odvedli skvělou práci.

Pro mě naprosto osobní a niterní záležitost, moje první dospělá dramaturgie, naprosté souznění lidí stejné generace. Drobné zajímavůstky: První obsazenou byla vlastně Susan – Lucia Jagerčíková Nývltová, u Jona jsme totiž velmi krátký čas přemýšleli, jestli by nemohl být v alternaci, ale nakonec nebyl, Tomáš si dal Jona k třicátinám a udělal dobře. 😊 A i Peter Pecha jako Michael byl pro mě jasnou volbou.

Ne/normální (Divadlo Na Prádle) – a opačně, tohle byl srdcový projekt Tomáše Vaňka, který jsem já trochu pohlídal. To zkoušení s muzikálovými matadory Danielou Šinkorovou, Zbyňkem Fricem, Tomášem Vaňkem i mladou krví Kateřinou Herčíkovou a  oběma Štěpány - Komárkem i Kloučkem, bylo nádherné. Už jen potkat se s tak náročným tématem nad scénářem Briana Yorkeyho s báječnou hudbou Toma Kitta je pro dramaturga svátek, protože je vždy postaven před určité malé výzvy.

Krásné byly komunikační maratony s překladatelkou Zuzanou Čtveráčkovou na trase Praha – Brno. Zároveň jsme si trochu sáhli na limity prostoru Divadla Na Prádle.

Rovněž mohu na tomto projektu asi nejvíc posloužit veselými historkami o tom, co všechno musí takový dramaturg řešit, a protože jedna se objevila i v původním pražském programu, proč ji nezopakovat z mého pohledu.

V druhé půlce použije Dan ve vážné situaci slovo „prdíky“, autor Brian Yorkey ho vlastně dal už do originálního libreta, v tomto ohledu by nebylo co řešit, i přesto se Zbyněk Fric s režisérem Martinem Vokounem obávali, že se publikum začne v této vypjatější chvíli smát.

Protože jsme si ale se Zuzkou Čtveráčkovou chtěli ověřit, že to slovíčko funguje tak, jak si myslíme, v několika rozhovorech jsem Zbyňka přesvědčil, ať to zkusí… Když došlo na danou chvíli v představení před diváky, ti nehnuli ani brvou, natož aby se smáli. Naopak, ta chvíle zůstala silná - až mrazivá.

(V brněnské inscenaci, ačkoli je překlad stejný,  už „prdíky“ nefigurují, ale je pravda, že hecování už se nekonalo a nikdo na nich úplně netrval, navíc nám v Brně velmi záleželo na tom, aby se herci v textu cítili dobře.)

NE/NORMÁLNÍ (Městské divadlo Brno) – Nabídka přímo od pana ředitele Moši, abych NE/NORMÁLNÍ doprovodil z Prádla v nové inscenaci i do Městského divadla Brno, mě velmi potěšila, nejen proto, že už jsem se několik let chtěl do Brna zase vrátit, ale zároveň to bylo jasným důkazem, že i když kvůli covidovým opatřením měla pražská inscenace dost jepičí život, tvůrčí tým na Prádle odvedl poctivou práci.

Navíc má brněnská inscenace domov v příjemně komornějším prostoru Činoherní scény, kde se hrály Sny svatojánských nocí (k té vzpomínce se vracím níže), takže jsem to bral jako uzavření jistého životního kruhu.

A jsem moc rád, že jsme se mohli poprvé potkat v dramaturgickém tandemu „Ondra a Ondra“ s brněnským kolegou a kamarádem Miroslavem Ondrou a práce nám šla velmi dobře od ruky, vždy jsme si krásně vyšli vstříc.

Jak už jsem naznačil, i když překlad zůstal stejný, hodně se v tomto případě upravoval brněnskému obsazení na tělo, což byla další zajímavá zkušenost, režisér Petr Gazdík je totiž vždy skvěle připravený detailista a navíc si svá rozhodnutí umí dobře obhájit a vy víte, že to bude víc než fajn.

Můj návrat k NE/NORMÁLNÍM považuji za svůj nejintenzivnější projekt, ostatně, byl na něj v dnešní době poměrně velkorysý čas zkoušení, necelé čtyři měsíce, často jsme tedy měli čas si o tématech muzikálu, ale i o nás samotných zkrátka jenom povídat a ono se to následně skvěle promítlo i do ztvárňovaných postav. Samozřejmě, i když se také jednalo i o symbolické uzavření prádelní éry, jsem si hned na začátku slíbil, že své dvě „Ne/normální rodinky“ budu mít rád obě stejně, a to jsem, myslím, splnil. Těšil jsem se na opětovnou práci s Lukášem Janotou a Dušanem Vitázkem, rychle jsme se na sebe krásně napojili i s Ivanou Vaňkovou, Eliškou Skálovou, Marcem Salvadorim a Jonášem Floriánem.

A kromě toho, Městské divadlo Brno umí krásně navodit pocit domova, všichni vás krásně vezmou mezi sebe a vlastně se tak stanou i vašimi osobními asistenty (v tomto patří velké poděkování zejména Milanu Němcovi a Jonáši Floriánovi, ale zapojili se skutečně úplně všichni. Takže díky za nádherný čas a snad se zase někdy brzy naskytne hezká příležitost. Byl bych moc rád a myslím, že Městskému divadlu Brno budu věrný vždy.

Bude to znít zvláštně, ale každý svůj oddramaturgovaný titul se snažím brát zároveň i jako poslední, aby mi nebylo líto, kdyby už žádný další nepřišel, protože v této práci, pokud nejste v angažmá, se nedá čekat, že půjdete plynule z projektu do projektu. Přece jen, v pražských muzikálových produkcích není funkce dramaturga příliš využívaná, ačkoli by to u původních věcí bylo občas velmi záhodno.

Ale samozřejmě člověk musí pořád o něčem snít a proč to neříct na tomto místě, když je příležitost, trochu hlasitěji. Rád bych se někdy přichomýtl k nějakému pohádkovému nebo rodinnému titulu, přece jen, mám dva malé synovce Kristiána a Jonáše. Bylo by fajn jim ukázat, že i strejda Ondra má občas práci a premiéru v divadle a mohli bychom si to spolu užít.

A co moje další srdcovky, které jsem i jako divák zvládl naživo vidět v divadle? I když se moc se nehrají, protože jde o tituly obtížné: Například rocková opera „Tommy“ od kapely The Who. Už nikdy nezapomenu, jak jsem v dětství, ovlivněn velmi dobrými muzikálovými články Michaela Prostějovského, které psal svého času do Vlasty, koukal na Svátek hudby v noci na filmovou verzi Kena Russela a zůstal jsem zcela fascinován. A není to tak dlouho, co jsem měl doma hned tři různá DVD vydání tohoto skvostu. A v Linzi si před lety troufli i na divadelní verzi, ta inscenace byla skvělá a láska stále trvá. Mimochodem, Ne/normální neboli Next to Normal pokládám za „Tommyho“ naší generace.

A samozřejmě, kdo by v posledních letech nebyl zasažen třeba fenoménem jménem Dear Evan Hansen? 😊

Nikča: Toužil jste po práci dramaturga, případně o jakékoliv jiné profesi u divadla, již od dětství, nebo se to ve vás zlomilo až v pozdějším věku?

Milá Nikčo, děkuji za otázku, která bude asi opět trochu obšírnější a vychází trochu z mého handicapu – DMO - Dětské mozkové obrny. Moje první představení, které si totiž pamatuji opravdu intenzivně, bylo již lehce zmíněné hostování muzikálu Zdenka Merty a Stanislava Moši Sny svatojánských nocí na Křižíkově fontáně v Praze od Divadla bratří Mrštíků (Dnešní Městské divadlo Brno).

Je mi asi 10 let a já jsem tím představením naprosto uhranutý, Jan Apolenář jako Puk byl naprosto magický, stejně tak Zora Jandová v roli Polymnie. A asi od toho momentu se začalo vše, také zázračně a s obrovskou dávkou štěstí, v mém životě propojovat. 

Následoval Kocour v botách v Divadle na Starém Městě (dnes Divadlo v Dlouhé). Mimochodem, uvedení v Divadle Broadway pracovalo s dost jinou verzí, a tak velmi doufám, že se té původní ještě někde dočkáme. Ačkoli byl tento titul tenkrát úspěšný, myslím, že zůstal v oblasti rodinných muzikálů zásadně nedoceněn. A ano, Jesus Christ Superstar v Divadle Spirála byl až třetí, to už jsem byl vlastně jedenáctiletý muzikálový matador. 😊

Snad opětovaná láska k muzikálu byla tudíž zpečetěna, chtěl jsem být u muzikálů nějak přítomen, ale co v nich dělat, pokud mám špatnou chůzi, respektive, momentálně už nechodím vůbec? Drobná intonace snad trochu je, což mi na napasování českých překladů do originálu stačí, ale stejně bych si asi mohl zahrát jen Piláta nebo Heroda v režijně specificky upravených verzích Jesus Christ Superstar. 😊 Tudy tedy cesta nevedla.

Nepřímo mě potom na obchodní akademii nasměrovala má profesorka češtiny Jitka Bartková, která skutečně uměla pro češtinu nadchnout, takže minimálně od té doby už jsem dost koketoval s publicistikou a časem tedy začaly vznikat první články.

Zároveň jsem se po delší pauze, zaviněné zdravotními komplikacemi, začal do divadla zase celkem intenzivně vracet, velkým milníkem v pocitu „Já bych vážně chtěl nějak dělat divadlo“ byla první česká inscenace CATS v Miléniu a už tehdy jsem Otovi Balagemu vyřizoval nějakou drobnou poznámku na předpremiérách - a hle, ta scéna souboje s McDlouhým Drápem byla opravdu v dalších reprízách akčnější.

Nedlouho poté jsem díky partě milých děvčat z Brna, která si mě vzala pod ochranitelská křídla, mohl začít pravidelně navštěvovat Městské divadlo Brno. A náhoda tomu chtěla, že jsem hned na veřejné generálce milovaného Josefa a jeho úžasného pestrobarevného pláště potkal Michaela Prostějovského, který si mě z mnoha návštěv CATS pamatoval a po nějakém čase mě pozval na své přednášky a workshopy o muzikálu na FF UK. Michaela Prostějovského tak tudíž považuji za svého prvního mentora.

Obrovskou podporu mám také ve své rodině, mamince, tatínkovi, vám dobře známé sestře Míše i ve švagrovi Romanovi, často se spolu o svých projektech bavíme, i když třeba máme čas jen na pár slov. Vlastně by možná bylo zajímavé se zeptat, jaké to je, když se rodiče poměrně rychle stanou součástí divadelnické rodiny – moje dramaturgická dráha a herecká dráha sestry Míši Doubravové, dnes už Tomešové, totiž, ačkoli je Míša o osm let mladší, začala víceméně současně.

A i když už jsem v době Robina Hooda začal být respektovaný jako publicista v Musical.cz, věděl jsem, že pokud budu mít u divadla rodinu, publicistou vlastně do budoucna být úplně nemůžu.

Ale protože jsem se záhy mohl začít jezdit koukat do Městského divadla Brno i na zkoušky a tou atmosférou jsem byl zcela fascinován, vlastně mi přestup na druhou stranu barikády z publicisty na dramaturga přišel zcela logický a jsem Kláře Latzkové a Petru Gazdíkovi za tehdejší odvahu velmi vděčný.

Už dlouho mě zajímalo, jaký je vlastně proces vzniku inscenace, a jaké to je, zabývat se něčím, o čem se pak v rozsahu několika hodin až dnů napíše recenze, na kterou se ale za týden zapomene. Obecně je role kritika hodně nevděčná, jako dramaturg se tedy cítím lépe a platnější, jakkoli se k publicistice tu a tam vracím a Musical.cz i Naposlech.cz jsou moje srdcové „psací štace“.

Eric: Moje otázka bude asi krajně nepopulární, ale přece jen si troufnu: asi málokdo zná českou muzikálovou scénu tak dobře jako vy, znáte snad všechny produkce a jejich tituly za posledních 20 (ne-li více) let takřka zpaměti. Kdybyste měl srovnat původní tituly s těmi zahraničními, které se u nás hrají pod licencí, které byste označil jako konkurenceschopné k těm světovým? A které byste nejraději vymazal ze své paměti?

Děkuji za milé uznání, i když jsem přesvědčen, že je zde spousta větších nebo i vystudovaných odborníků, navíc nezdá se to, ale spoustu jsem toho neviděl. I v naší divadelní Doubravovo - Tomešovic rodině mám pár restíků, byť jsem se poslední dobou snad docela polepšil a navíc se vzájemně hodně podporujeme.

Samozřejmě se snažím často vyjíždět na muzikálové novinky, jak u nás, tak v zahraničí. Tomáš Vaněk je v tomto naštěstí stabilní souputník, často vyrážíme spolu. Moc se mi také líbila slova kolegy Honzy Šotkovského na YouTube kanále Janek a Natálka, kdy hovořil o tom, že šikovné lidi tu dávno máme a jen nám trochu chybí ty technologie.

A u vás nedávno hezky popisovaný Moulin Rouge v Londýně je třeba v tomto ohledu vysokou školou snad úplně všeho. Snad každý při té inscenaci musí mít chuť držet někoho za ruku, být s někým blízkým na rande.

Obecně jsem rád, že už se začíná i v Praze postupně ustupovat od hudebních halfplaybacků, vzhledem k vzrůstajícím cenám vstupenek a občasných obav o kulturu, by každé představení mělo být co nejplnokrevnější.

A každému týmu, který se rozhodne sebevědomě uvést populární světovku, držím palce, ostatně se spoustou lidí už se osobně znám a často i přátelím.

Poslední dobou jsem byl zcela nadšen z Lazaruse v Městských divadlech pražských, Billyho Elliota v Plzni a obecně mě velmi logicky baví věci v MdB (což si jako občasný externista snad stále mohu dovolit napsat).

Poslední část otázky je přímá, to je mi sympatické, přesto to rozdělím - že bych něco vymazával z paměti, to snad ani ne, protože se vždycky o jakékoli inscenaci, i když vám přijde špatná, dá rozproudit zajímavá debata v mnoha ohledech.

Myslím si, že hlubší dramaturgickou práci, jakkoli to nebyly špatné inscenace, by si u nás zasloužil muzikál Wicked, protože to dílo bohužel v českém prostředí musí bojovat s faktem, že Čaroděj ze země Oz tady nikdy nezdomácněl, a bylo by proto potřeba ty postavy ještě více přiblížit. Stejně tak u Plesu upírů, kde mi ve srovnání s vídeňským nastudováním přišlo trochu líto, že postavy nejsou prokreslené tak, jak by si zasloužily.

Džejňulka: Kromě dramaturgie píšete též odborné články či recenze audioknih a máte zkušenosti coby šéfredaktor serveru Musical.cz - laicky řečeno - psát umíte 🙂. Zajímalo by mě, zda jste někdy neuvažoval třeba o nějaké vlastní tvorbě? Pokud ano, jaké formě byste dal přednost - mohli bychom si od vás spíše koupit román, nebo jednoho dne zavítáme do divadla na muzikál či představení, kterého budete autorem? Nebo je to něco, co vás vůbec neláká?

Milá Džejňulko, láká a hodně! Dokonce se přiznám, že jsem autorem několika scénáříčků k licencovaným hrám s Ferdou mravencem, které dřív vycházely v edici CD-Romek, protože jsem pro vývojáře této série – Centauri Production – dělal betatestera (betatester je člověk, který software či hru zkouší ještě před tím, než se dostane k běžným uživatelům – pozn. 7 statečných). Dodneška mám svoji snad aspoň trochu vtipnou definici, že dramaturgie je takový betatesting pro jeviště.

Problém je jen v tom, že má múza není příliš výkonná a ani básnivá. A tak už jsem se smířil s tím, že útvary, které snad částečně ovládám, jsou články, recenze či nějaký souhrn informací a je mi takhle dobře. Když už múzu trochu polechtám, většinou to druhý den smažu, že je to opravdu hloupé a zatím se žádný dramatický text z mé dílny tudíž nerozvinul. Spíš překladatelům poradím nějaký ten řádeček - to je můj hlavní úkol.

Little Lotte: Teď ve své otázce trochu navážu na Džejňulku - kdybyste jako Jon v muzikálu Tick, Tick…Boom! psal muzikál, jaké by bylo jeho téma? Zaměřil byste se, třeba podobně jako Jonathan Larson, na aktuální témata, jež by měla být v divadle adresována, nebo byste třeba adaptoval knižní předlohu? 🙂

Milá Little Lotte, v hlavě přece jen mám jeden námět, jehož hlavní téma je láska k hudbě a láska obecně. Na muzikál by to asi úplně nebylo, na nějaké příjemné pásmo by to ale už možná stačilo.

Samozřejmě by bylo fajn umět nějak nenásilně do hudebně-dramatického díla dostat i otázku handicapu, ale mysl pořád soupeří s tím, jestli by to bylo zajímavé a jak to uchopit tak, aby to bylo pro diváka poutavé a v divadelním celku funkční.

Přestal jsem na sebe tedy v tomto ohledu tlačit, a pokud někdy mám nějaké dílko napsat (uvědomuji si, že jako dramaturg bych trochu měl a třeba Honzovi Šotkovskému s Mirkem Ondrou v tomto směru trochu závidím, píšou senzační věci!), tak se tak stane. Pokud ne, nevadí, stejně jsou tu osoby povolanější.

Eponine: Oba máme rádi tvorbu Jonathana Larsona. Proč myslíte, že měl pražský Rent u muzikálových fajnšmekrů větší úspěch než ten brněnský?

Díky za dotaz, milá Eponine, pokusím se ho upřesnit. Díky repertoárovému uvádění v MdB je počet repríz u Brna o kousíček vyšší a jejich 34 repríz není na repertoárové divadlo špatné číslo.

„Náš pražský RENT“ v režii Stevea Josephsona se uváděl na tři etapy (Divadlo Na Prádle v originále, Divadlo Kalich – u Kalichu jsem mimochodem nebyl přímou součástí tvůrčího týmu – Divadlo Na Prádle v češtině – celkem, pokud to sečteme, by to mělo být cca 30 repríz), a nepovažuju to s odstupem času za šťastný krok - i pro profesionální teatrology a divadelní publicisty je to, jak mám zjištěno, dodnes nepřehledné a často to musíme uvádět na pravou míru.

Mluvil bych tedy spíše o ohlasu, a tam je to jasné: RENT byl v roce 2013 zcela jasně největší muzikálový dluh, který u nás nikdo ne a ne uvést, a i na Slovensku měli v té době už druhou slovenskou inscenaci.

Mimochodem, tu první inscenaci v režii Patrika Lančariče, kdy měl ten projekt parametry slovenského turné a s kamarády jsme seděli v bratislavském Istropolisu v první řadě, považuji za jeden z největších emocionálních zážitků, a měl jsem proto velkou radost, že se při třetí etapě pražského RENTu na Prádle v češtině někteří představitelé do svých rolí vrátili.  

Byli jsme tedy v Česku první, kteří KONEČNĚ a navíc v originále dluh doslova za pět minut dvanáct od srpna 2013 splatili. Kromě toho se sešla úžasná semknutá parta (při všech etapách) a měli jsme pocit, že tohle bude, ať už to dopadne jakkoli, hodně zásadní.

Skvěle tehdy zafungovala nezbytná „šuškanda“ a z prádelního RENTu se stala událost. Dodnes je mi záhadou, čím to je, že nám diváci tehdy odpustili například ten mizerný zvuk. A ten ohlas byl přes všechny produkční starosti prádelních etap takový, že jakákoliv další následující inscenace, navíc tak zásadního díla, by to nejspíš vždycky měla těžké. Ale musím se přiznat, že jsem si vždycky přál, udělat si RENT ještě jednou a jinak, což se tedy splnilo alespoň s NE/NORMÁLNÍMI.

Osobně jsem měl z uvedení RENTu v Městském divadle Brno radost, v divadelním dění jsou často dost propojené různé nádoby, konkurence tedy není zdravá, naopak. Projekt jsem podporoval, a ačkoli jsem přímo u zrodu brněnského nastudování nebyl, byl jsem jim jako podpora k dispozici, zapůjčil jsem nějaké raritní larsonovské materiály, napsal jsem článek do programu a zároveň jsem se díky brněnskému RENTu skamarádil se Zuzanou Čtveráčkovou, která nám právě na základě svých skvělých překladů RENTu a SPAMalotu přeložila Ne/normální pro art4rent. Protože jsem věděl, že si budeme v týmu rozumět, což se vrchovatě naplnilo. Zkrátka vždycky jsem se snažil Prádlo a Městské divadlo Brno alespoň trochu propojit a jsem rád, že se mi to dařilo.