Muzikál Frozen (Ledové království): Pohádková výprava se šťastným koncem

 

„Cold never bothered me anyway…“ (v překladu něco jako: Mráz mi stejně nikdy nevadil) To není jen úryvek ze slavné písničky Let It Go (Najednou) z Frozen (Ledového království), ale také je to věta, která mě vlastně docela dobře vystihuje. Jak by vám jistě mí kamarádi potvrdili, celý rok chodím v oblečení s krátkým rukávem a často se odmítám oblékat i v zimě. Všichni se choulí v bundách a já si (možná!) navléknu lehký svetřík a libuji si, jak se mrazem konečně vyčistil vzduch. Možná už chápete, proč jsem během naší výpravy do Londýna se Statečnými navštívila právě i muzikál Frozen. Potřebovala jsem se po náročném dni hezky zchladit! 😊

Teď už ovšem vážně, jelikož je Frozen velmi populární pohádka a písničky z ní jednu dobu hrály snad opravdu všude, nepředpokládám, že byste ji snad neznali. Já jsem ji sice v kině nestihla, ale párkrát jsem ji už viděla a pravděpodobně víckrát to bylo v českém dabingu, kde již zmíněnou píseň Najednou nezapomenutelným způsobem nazpívala Monika Absolonová. V angličtině se ke mně některé ze songů také dostaly, takže pokud mě zrovna potkáte ve správné náladě, můžu vás otravovat hned ve dvou jazycích a pisklavým hláskem se ptát buď „Ráda sněhuláky stavíš?“, či „Do you want to build a snowman?“ A možná to dokonce zmotám i dohromady. Každopádně Ledové království se dokonce zalíbilo i mému tatínkovi (a to už je co říct, protože animované pohádky s princeznami nejsou jeho šálkem čaje!) a co se mě týče, zamilovala jsem si především Olafa (v češtině s hlasem Václava Kopty) s jeho dokonalými hláškami. Když se do kin nedávno dostal druhý díl pohádky, neodolala jsem a vyrazila jsem také. Bylo to zase trochu jiné – každopádně, smála jsem se, plakala jsem, cestou domů jsem si plula na obláčku – co víc si člověk může přát. 

Když tak mezi Statečnými padl návrh zhlédnout během Londýnské Tour i Frozen, vlastně jsem vůbec neváhala. Moc jsem se těšila, a to především na pořádnou show plnou kouzel. Navíc jsem tušila, že s pochopením jazyka v tomhle případě vůbec problém nebude, když už příběh dobře znám. A jak to dopadlo? Jako v pohádce přece. Přesně podle mých očekávání… a vlastně je i trochu předčilo. Byl to perfektní zážitek, skvělé zakončení úžasného dne v britské metropoli. Nebudu vás zatěžovat tím, kudy jsme se procházeli a co jsme ten den dělali kromě divadel, ale snad nebude vadit, když zmíním, že odpoledne jsem trávila s muzikálem Back to the Future (o němž jsem již psala minule). Odcházela jsem nadšená a nabitá energií, takže i kdybych v ten moment už jela domů, byla bych spokojená a moje cesta by za to stála. 

Byla jsem tím pádem dost silně přesvědčená o tom, že Frozen už tu laťku, nastavenou proklatě vysoko, s největší pravděpodobností nepřeskočí. Přesto jsem si říkala, že zklamaná naopak určitě nebudu. Ovšem Frozen bylo tak skvělé, že se směle posadilo na trůn spolu s BttF a tyto dva tituly se tam začaly přátelsky pošťuchovat. Popelku od A.L.Webbera, alespoň v mých očích, nechala tato dvě představení daleko za sebou a skoro bych až řekla v propadlišti dějin 😂. Omlouvám se, Mistře, tentokrát jsme si zas tak neporozuměli.

Trochu nefér výhodu v boji Frozen i BttF oproti Popelce měly v tom, že jsem příběh znala opravdu velmi dobře a neměla jsem tak absolutně žádný problém s porozuměním. Skoro mi ani nepřipadalo, že poslouchám nějaký cizí jazyk, naopak jsem se v obou případech dost chytala, což je vlastně poloviční zárukou toho, že se bude člověk dobře bavit. (Snad jen Olafova písnička o létě „In Summer“ je zatím v angličtině nad moje síly a veškeré skryté vtípky v ní mi unikají, zatímco český překlad zbožňuju a dokáže mě spolehlivě rozesmát 😊)

K tomu si přidejte (vlastně v obou případech) skvělé efekty a skoro bych řekla až kouzla, nad kterými jsem fascinovaně vrtěla hlavou. Musela jsem se občas držet, abych neudělala nahlas nějaké to Wooow 😂 a nerušila tak třeba písničku nebo mluvené slovo. A Frozen mělo ještě jeden trumf v rukávu – tím je skvělá hudba. Krásně tajemně zněla píseň trollů a nádhernou naději v sobě nese píseň For the First Time in Forever. Celý večer jsem pak ostatní Statečné otravovala popěvkem Love Is an Open Door a ptala jsem se, zda si chtějí postavit sněhuláčka. (No? Ok, byeeee 😊)

V muzikálové verzi, kde se o hudbu i texty postarali Kristen Anderson-Lopez a Robert Lopez, je navíc písniček ještě o mnoho víc, než ve filmu. Ty jsem teď slyšela poprvé, ale všechny byly velmi příjemné na poslech a hodily se do příběhu, takže věřím, že si časem i mezi nimi najdu své favority. Například Elsina píseň Monster měla krásný text, který ke mně promlouval. Nejbláznivějším songem je pak rozhodně Hygge (skandinávský způsob života, trochu ve stylu Hakuna matata), kdy jsem v divadle nevěřícně zírala na to, co se na jevišti dělo 😂. Na taneční číslo návštěvníků ze sauny asi už nikdy nezapomenu. Navíc, když jsem písničku poslouchala nedávno na Spotify, začala jsem se zase hned usmívat, už jen při té vzpomínce. 

Za zlatý hřeb považuji samozřejmě skladbu Let It Go, která, jak jsem očekávala, uzavírala první půlku představení, přičemž to byl závěr skutečně fenomenální. Jelikož si tvůrci zřejmě uvědomují, že se jedná o nejsilnější melodii, zazněla v mírně pozměněné verzi také na samém konci. V obou případech jsem z toho slzela, i když dojatá jsem byla vlastně již od začátku.

A divíte se mi? Vždyť sotva se seznámíme se šťastnou královskou rodinou z Arendelle a rozněžníme se nad krásným sourozeneckým vztahem princezny Elsy a její mladší sestry Anny, hned přijde rána osudu a tahle idylka se roztříští na tisíc kousíčků. Elsa se totiž narodila s kouzelnou mocí a při hře s Annou jí jedné osudné noci nedopatřením (a rozhodně nechtěně, ne jako u jiných sourozenců 😃) zraní – ledovým kouzlem ji zasáhne hlavu. Rodiče holčiček přivolají na pomoc kouzelné bytosti - trolly. Ti Annu uzdraví a zbaví ji i vzpomínek na to, že její sestra umí kouzlit. Král s královnou mají strach, aby se něco podobného neopakovalo, a vůbec nejvíc se bojí samotná Elsa, která o svou milovanou sestru nechce přijít. Sama se tak od ní dobrovolně drží co nejdál a následně dívky bohužel tragicky přicházejí také o oba rodiče. Nemohou se opřít jedna o druhou, a tak, ačkoliv žijí v jednom paláci (a odstřižené od zbytku světa), jsou bohužel každá sama. Se svou bolestí, se svými obavami… Už je vám smutno? Mně tedy bylo 😊. Léta plynou, ale moc se toho nemění, jen Elsa se uzavírá do sebe a snaží se svá kouzla potlačit a nedat na sobě nic znát. Podaří se jí to až do korunovace a stává se královnou, jenže pak přijde její sestra s nečekanou novinkou – na plese potkala prince Hanse a hodlá se za něj provdat. Elsa namítne, že není možné se provdat za někoho, koho jste sotva potkali. Přichází hádka, která ji rozruší, čímž její kouzelná moc naplno propukne. Arendelle se okamžitě mění v „ledové království“. 

Zatímco Elsa uteče a ačkoliv si užívá nové svobody, stále bojuje se strachem, že je svému okolí nebezpečná. Anna nemá strach a je odhodlaná Elsu uklidnit a přivést zpět. Vydá se za ní a cestou naštěstí potká i řadu pomocníků, bez nichž by Frozen nebylo úplné – prodavače ledu Kristoffa a jeho sobího kamaráda Svena, ale především sněhuláka Olafa, který má rád vřelá objetí. Úplný konec pro jistotu prozrazovat nebudu a jelikož se jedná o pohádku, jistě si domyslíte, že dojde na happy end. Ovšem nechybí zvraty a nečekaná odhalení 😉. Svou roli v muzikálu hraje samozřejmě i láska, ať již milostná, či jiného typu – především sourozenecká. Ostatně právě Frozen, ačkoliv patří pod křídla společnosti Disney, svého času trochu vybočilo z běžné pohádkové škatulky a šlo současnější cestou. Trochu si zde na paškál vzali i klasické pohádky a jejich obvyklé vzorce, přesto se rozhodně nejedná o žádnou parodii a ani o zesměšnění jiných pohádek. Vše je podáno s lehkostí a vtipem, díky čemuž je příběh Frozen ještě zajímavější a má větší hloubku.

Jak v podobě animovaného filmu, tak i v divadelní formě. Ta se sice v některých ohledech lišila, jenže dokázala skoro nemožné – udržet si vše, co ve filmu funguje, a ještě to doplnit a obohatit o nové prvky, které tam skvěle zapadaly, a to i z hlediska později natočeného druhého dílu Frozen. Vše dávalo smysl a zdálo se, jako by to bylo tímto způsobem zamýšleno již původně. Skoro se zdálo, že kreslená pohádka jednoduše ožila. Scéna Christophera Orama byla naprosto skvělá – ať už jsme se nacházeli v paláci, v ledové krajině, na zmrzlém mostě nebo kdekoliv jinde, vždycky to byla dokonalá iluze. Nikdy mi hlavou neproblesklo – aha, vždyť já jsem vlastně v divadle. A velmi vtipně je udělaná i scéna, kdy Olaf zpívá o létě. Vtipné a bleskově rychlé 😊.

Dojem oživlé pohádky podpořily i krásné kostýmy (rovněž z dílny Christophera Orama), téměř identické s těmi animovanými. Moc se mi líbily první šaty Anny, tedy ty, které oblékla na korunovaci. Nádherně zdobené do posledního detailu. Stejně tak jsem ocenila i ty víc zimní, co měla na výpravě, byly také skoro jako vystřižené z animované verze. Jen mezitím měla i kalhoty (v animáku to tak nebylo 😊), což mi připadalo jako nejvíc praktická volba na cestu ledovým královstvím 😂. Největší dojem na mě samozřejmě udělaly šaty Elsy – mám teď na mysli ty, které si sama vyčaruje v rámci písně Let It Go. V jeden moment má ještě seriózní oblečení a hned v ten další je to dokonalá královna v modré róbě se spoustou blyštivých kamínků - opravdu jako by si ji vyrobila z ledu. To byla prostě nádhera. Tento kostým mají také vystavený ve foyer divadla, což mě rovněž okouzlilo. 

Musím říct, že perfektní bylo i obsazení. Nejprve se seznamujeme s Annou a Elsou v jejich dětské podobě a už tehdy vidíme, jak jsou rozdílné. Elsa v podání Kaci Theobalds je od pohledu vážnější, Anna je roztomile praštěná, trochu hyperaktivní a hlavně stále veselá a bezstarostná. Annina malá představitelka Elisa Lewis mi připadala kouzelná v tom, jak moc všechno přeháněla. Přesto si nás dokázala rázem omotat kolem prstu.

V dospělosti Anně zůstala její energie a dobrá nálada, ale přece jen její dospělá představitelka Stephanie McKeon už malinko „ubrala“ a díky tomu působila naprosto přesně. Měla roztomilý úsměv i hlas, skvělé komické načasování a některými gesty a výrazy tváře mi vizuálně připomínala Kristen Bell, která Annu nadabovala v originální verzi filmu (u nás to mimochodem byla Tereza Martinková). Takže zkrátka Anna jako vyšitá. 

Elsu si zahrála Samantha Barks, kterou si moc přál vidět náš drahý George. Když jsem ji na jevišti viděla a slyšela, pochopila jsem, co je na ní tak skvělého 😂 – vlastně všechno. Je krásná (a v roli nám chvílemi připomínala Moniku Absolonovou, tedy pěvecký hlas Elsy v českém dabingu), má nádherný hlas a dokázala Elsu ztvárnit velmi uvěřitelně, díky čemuž jsem se do ní záhy dokázala vcítit a bylo mi jí líto. Vždycky jsem si sice přála umět aspoň trochu čarovat, jenže na druhou stranu je mi jasné, jak se Elsa bála, že bude kvůli své výjimečnosti vyloučena ze společnosti. Musela se cítit hrozně sama. 

Ještě že si dokázala díky kouzlům vytvořit vlastně i skvělého kamaráda – na mysli mám sněhuláčka Olafa. Toho sice v představení hrála loutka, viděli jsme každopádně i muže, který ho ovládal - tím byl Craig Gallivan. Ten mu propůjčil i svůj hlas, a to geniálním způsobem. Díky tomu před námi stál Olaf, se vším všudy. Dokonce si i nějaký ten vtípek přidal, včetně jednoho, co se objevil v druhém díle (a zde získal nový význam 😁). Skvěle udělaná byla i scéna, kdy se sněhulák na chvíli rozbije. Nebojte se, oni ho ale dají zase dohromady! 😊

V londýnském Frozen se na rasy nehledí, a tak tu Kristoff není světlý blonďáček, jak by se ve Skandinávii dalo čekat. Já jsem si pak ovšem uvědomila, že Kristoff je původně nalezenec, kterého vychovávali trollové, a tak může být vlastně odkudkoliv. Navíc jeho představitel Obioma Ugoala mi byl velmi sympatický, od pohledu na mě působil jako dobrák a zároveň mu nechyběl smysl pro humor. Možná mě bavil víc než jeho kreslený předchůdce.

Stejně tak kreslený Hans mi na začátku příběhu nikdy nějak zvlášť k srdci nepřirostl, ale v divadle tomu bylo jinak. Ten večer hrála understudy a já si rozhodně nestěžovala. Cameron Burt Hanse ztvárnil tak parádně, že jsem si ho hned oblíbila (takže už jsem chápala, čím Annu okouzlil) a přistihla jsem se, že jsem mu skoro po celou dobu zuřivě fandila, a to i ve chvílích, kdy už bych asi neměla 😁.

Velkou hvězdou představení byl (nejen) v očích dětských diváků sob Sven, který opravdu vypadal jako živý. A občas na nás šel i mrknout ke kraji jevišti, abychom si ho měli možnost ještě prohlédnout. Sama jsem měla chuť mu nahoru na jeviště zamávat 😁.

Přiznávám, trochu jsem se ten večer proměnila v malé dítě (ačkoliv v době vzniku Ledového království už jsem rozhodně dítětem nebyla), ale v londýnském Theatre Royal Drury Lane to nešlo jinak. Všude kolem vás chodily malé Anny a Elsy v perfektních miniaturních verzích kostýmů, kam se člověk podíval, tam měl někdo plyšového Olafa. V obchodě se suvenýry bylo věčně narváno a já jsem se tam byla podívat asi třikrát, protože napoprvé se ani nedalo všimnout si všech těch věcí, co tam měli. Magnetky, přívěšky, deky, hračky, panenky, tašky, hrnečky s tematikou Frozen a samozřejmě dva typy programů, jak se na londýnské divadlo sluší a patří. Zkrátka vše, na co si vzpomenete. 😊 A ještě ke všemu zde byl opravdu milý a ochotný personál.

Bylo tak neuvěřitelně jednoduché uvěřit tomu, že jsme v pohádce. Jediné, co ten happy end našeho londýnského výletu kazilo, byl fakt, že Frozen už bylo naše „do třetice všeho dobrého“ a další muzikál už nás nečekal. Naopak jsme se chtě nechtě (možná spíš nechtě 😉) museli vrátit domů. Batůžky jsme měli teď už pořádně napěchované muzikálovými suvenýry a programy, a snad i o půlku těžší, než při příletu do Londýna 😂. Především jsme si pak vezli velký kufr krásných zážitků a vzpomínek, které vám teď můžeme postupně předávat. A naštěstí pro nás, jsme je nemuseli na letišti nechat proclít 😁.