Muzikál Slunce, seno, jahody: Představení, co má »koule«

 

„Už je to tady!” Sama jsem tomu ještě nedávno nevěřila, ale návštěvu muzikálu Slunce, seno, jahody v Hudebním divadle Karlín mám za sebou a odcházím naprosto nadšená a plná pozitivní nálady. Hodně jsem se nasmála a myslím, že právě něco takhle šíleného jsem zrovna nutně potřebovala vidět, aniž bych to tedy dopředu tušila.

Pravda je taková, že jsem se hrozně bála, jak takovýhle projekt může dopadnout. Už když jsem poprvé slyšela o tom, že Ondřej Gregor Brzobohatý se do Slunce, sena pustil, ťukala jsem si na čelo a přemítala jsem, kdy jsem se proboha ocitla v téhle alternativní verzi světa, kde jsou šílenosti tohoto typu možné. Popravdě jsem čekala, že Slunce, seno, jahody bude vlastně taková „dojná kráva“, na které si všichni namastí kapsu, ale výsledek bude všelijaký.

Přece jenom už původní filmová trilogie Zdeňka Trošky je dost ulítlá a praštěná (ale pozor, máme ji doma taky moc rádi, sledujeme ji minimálně jednou do roka a umíme všechny hlášky zpaměti 😂), takže zkusit první díl přenést na prkna, která znamenají svět, chtělo sakra velkou odvahu neboli mít na takovou šílenost »koule«.

Bylo potřeba ponechat v díle většinu toho, co fungovalo v původní verzi, ale zároveň netlačit moc na pilu a nesnažit se vytvořit bezduchou kopii, protože to by zkrátka už dnes, bez původních herců, ani nešlo. Právě obsazení tak podle mého názoru bylo klíčové - šlo o to sehnat skvělé herce, s citem pro komedii a také s pořádnou dávkou energie a jistou ochotou nebrat se příliš vážně. Myslím ale, že se to povedlo na výbornou a navíc v muzikálu vystupují i někteří aktéři z filmu, jen už tedy v jiných rolích, protože čas zkrátka nelze zastavit. Pochvalně o muzikálu po jeho zhlédnutí mluvil i sám režisér Troška, který je známý tím, že když se mu něco nelíbí, nebojí se to dát najevo.

Pořád jsem ale váhala… S návštěvou mě dokonce předběhli i další kamarádi, přičemž jejich reakce mi taky zrovna nepomohly – někdo byl nadšený, někdo už méně. Hm, babo, raď! 😂 Ale přece jen jsem nakonec „nevydržela“ a vyrazila. A jsem za to moc ráda!

Věřím, že většině z vás už příběh Slunce, sena představovat nemusím, ale stále mám ve svém okolí pár jedinců, co filmovou trilogii buď neznají, nebo spíše znát nechtějí, takže jen ve stručnosti – do jihočeské vesnice Hoštice přijíždí mladý student Šimon Plánička, aby v místním kravíně mohl uskutečnit svůj experiment, který by měl mít pozitivní vliv na dojivost. Jenže v Hošticích kvete mšenka drbům a po vsi se záhy roznese, že je Šimon synem jistého papaláše. Ve strachu na něj jézéďáci „nasadí“ místní Mata Hari - Blaženu, aby zjistila víc. Ostatně má ho pod střechou, protože Šimon dočasně bydlí v jejich chalupě. Na Blaženu ale žárlí její kluk Venca, po němž zase touží Miluna z hospody. A jako by takový propletenec nestačil, v Hošticích narazíte na celou škálu různě potrhlých či zvláštních postaviček. 

Následuje tak řada zmatků a podivných situací, přičemž muzikál se navíc nebojí některé z nich ještě trochu rozvíjet či vyšperkovat. Nějaký ten vtípek tak třeba i přibyde a snad každý, alespoň u mě, padl na úrodnou půdu. Pokud bylo potřeba něco vynechat, byly to spíše detaily, například v muzikálové verzi se sice doslechneme o Zvoníčkovic mlýně, kde prý straší, ale už se nesetkáme ani s podivným majitelem, ani se zájemci o koupi. 

Líto vám to ale být nemusí, protože muzikál Slunce, seno, jahody slibuje takovou podívanou, kdy zkrátka uvidíte, nejen co jste ještě nikdy neviděli, ale co jste ani nikdy netušili, že je vůbec možné vidět 😁. Kde jinde by se vám poštěstilo sledovat, jak se barvičkami otrávení králíčci před vámi promění v sexy tanečnice a předvedou číslo jako z kabaretu? Nebo když se pak Šimon dočká úspěchu, dostaví se další moment jako z jiného vesmíru - hudební čísla jednotlivých krav, uzpůsobených podle toho, jakou mají rádi muziku– už jste někde viděli rappující krávu, nebo operní divu s kravskou hlavou? To je prostě natolik absurdní, že to vlastně funguje a baví 😂. Nebo jak by řekla filmová Škopková - „To budete koukat!“

A rozhodně budete i poslouchat, protože také hudebně je podle mého názoru o co stát. Je pravda, že jsem v muzikálu hodně cítila rukopis autora (hudby, libreta i textů) Ondřeje Gregora Brzobohatého, u něhož mám pořád ten stejný problém - má na poslech krásnou hudbu, ale ta bohužel rychle vyšumí z mé hlavy a já si nedokážu ty melodie zapamatovat. To mě nejvíc mrzelo u Legendy jménem Holmes, ale u Slunce, sena tak trochu doufám, že ještě není vše „ztraceno“ a při opakovaném poslechu by se mi některé písničky přece jen mohly postupně provrtat až do srdce. Nejvíc jsem si zatím oblíbila písně Šimona Pláničky a také Poslední valčík, kdy na taneční zábavě dojde ke konfrontaci Venci a Šimona. 

Celá ta scéna je ostatně geniální, včetně toho, když se Hoštice na malou chvíli promění na corridu :D. Jsem ráda, že ústřední píseň či melodie z filmu se do muzikálu také propracovala, ale nepůsobila tam v porovnání se zbytkem hudby jako pěst na oko a zároveň to na ní ani celé nestálo.  Za povedené považuji i drobné hudební narážky na jiné známé melodie. Co se týče textů, byly nápadité, dotvářely a doplňovaly známý příběh velmi dobře a často byly samy o sobě něčím vtipné, což je krása.

Další podobnost tohoto díla s »Holmesem« vidím i v tom, že se obě díla hrají v Hudebním divadle Karlín a troufám si říct, že kdyby se uváděla jinde, vůbec by nedopadla tak dobře. Oba tyto muzikály totiž hodně stojí i na vizuální stránce - na rychlých přeměnách kostýmů i scény, přičemž na tohle má zkrátka nejlepší prostředky a možnosti právě Karlín. Těžko by nám na jiné pražské muzikálové scéně postavili celý vlak, JZD i celou chalupu i s dvorkem. Scéna Petra Hlouška působí skutečně vesnicky a přitom nekopíruje filmové reálie, je originální a zároveň skvěle funkční. Vše je skvěle propracované a přeměny scén jsou velmi rychlé, neruší a zároveň někdy dotvářejí i dané číslo, například ve scéně, kdy Škopková a vedení družstva přemlouvají Blaženu, aby pro ně vyzvídala. Ona před nimi utíká a prostředí se postupně mění. 

Stejně tak mohu chválit i v případě kostýmů Romana Šolce, které jsou, jak už u něj bývá zvykem, zkrátka skvělé. Ctí originál, ale nebojí se něco pozměnit a doladit, takže jsou jistě přece jenom trochu modernější. Jenom jedna věc mi nejde do hlavy, i když riskuju, že budu zní jako hnidopich - Proč má Škopková tak pěkné béžové střevíce na podpatku? V tom by se jí ve slepičincích po dvoře asi nechodilo dobře a takových botek by byla i škoda. 

Co se týče obsazení, v případě Slunce, sena jsem dopředu věděla jen jedno – nutně potřebuji v roli Šimona vidět Romana Tomeše. Jelikož jak už asi víte, patří mezi mé oblíbence, říkala jsem si, že v případě, že by se mi muzikál nelíbil (čehož jsem se obávala), aspoň v divadle nebudu zbytečně, okouknu a poslechnu Romana a trochu si dobiju energii, což už jsem navíc poslední dobou potřebovala jako sůl.

Lovila jsem tedy v jeho termínech nějaké to datum, kdy bych návštěvu zvládla. Nakonec jsem lístek koupila asi dva dny dopředu, do divadla jsem mířila rovnou z práce, přičemž jsem se ještě bleskově stihla najíst (naštěstí jsou vedle v restauraci Theatro na takové hladovce jako já připraveni 😃), odložit si batoh s notebookem do šatny. Zapadla jsem do hlediště v domnění, že už to určitě musí každou chvíli začít, aniž bych si koupila program nebo se stihla podívat na ferman. Byla jsem jako na jehlách, kdo tedy bude hrát a zda se mi splní mé přání. Splnilo – vzápětí dobíhal vlak ten správný Šimon Plánička, a jak jsem i doufala, povedlo se Romanovi udělat z této původně spíše nemastné a neslané postavy beznadějného snílka a také velkého sympaťáka a kluka do nepohody. Navíc jako vždy předvedl perfektní pěvecký výkon a úžasné výšky, které se dají jen obdivovat. Bravo 😊.

A co víc? Splnila se mi i další přání v obsazení, v něž jsem si snad netroufala ani nahlas doufat. Co jméno na fermanu, to další radost a splněné přání. V hodnocení začnu druhým „kohoutem“ na hoštickém smetišti, kterým byl Venca alias Filip Hořejš. Dopředu jsem věděla, že se na tuto úlohu bezvadně hodí. Nezklamal, naopak na mě jako obvykle působil velmi sympaticky a dokázal mě rozesmát a bavit. 

Chemie mezi ním a Blaženou v podání Ivany Korolové taky fungovala skvěle. Hned od začátku se mi líbila jejich interakce, připomínající hru kočky s myší. A ač Ivanu vnímám většinou spíše jako roztomilého diblíka, zde naprosto přesně vystihla pubertální manýry Blaženy, která v sobě snoubí vyzývavost s naivitou. Slovo „škoda“, když má pocit, že se jí Šimon dost nevěnuje, například vyslovila geniálně – bylo v něm všechno. Zároveň jsem jí fandila a nelezla mi na nervy jako občas její filmová předloha.

Zajímavé je, že teprve v divadle mi došlo, že minimálně první díl filmové trilogie Slunce, seno se vlastně točí především kolem této mladé trojice a že by se tedy daly považovat za hlavní postavy. Ještě nedávno bych vám přitom s jistotou řekla, že hlavní je tu přece stará Škopková. Pravděpodobně díky nezapomenutelné Heleně Růžičkové, která se Škopkovou vyloženě srostla. Už při přípravách muzikálové verze tedy bylo naprosto jasné, že to bude mít jakákoliv další představitelka této role pořádně těžké. 

Navíc jsem zaznamenala, že mnoho lidí se nejprve podivovalo nad dámami, které byly do úlohy Škopkové obsazeny. A je fakt, že Iva Pazderková a Adéla Gondíková jsou postavou v podstatě gazely, takže představit si to dopředu, nebylo zrovna snadné. Možná mě, coby osobu prostorově výraznější, také chvíli trochu mrzelo, že už i Škopková dostane „light verzi“, jelikož pak nám už těch robustnějších hrdinek moc nezbyde. Ale co měli v Karlíně jiného dělat, když já jsem jim na konkurz nepřišla, že? 😂 Tak holt museli obsadit útlejší herečky a trochu je „dovycpat“. Jenže jen v některých partiích, což chvílemi a v některých určitých kostýmech nevypadalo příliš přirozeně, spíše jako kdyby se tam vrznul polštář a fertig! 😊

Vycpávky jsou ale asi to jediné, co můžu u Marie Škopkové v tomto případě kritizovat. Já totiž viděla skvělou Ivu Pazderkovou, která byla naprosto přesná. S ničím se nemazala (leda s ho.... tedy, s exkrementem), dokázala rozesmát a dokonce i dojmout. Škopková zde totiž ukazuje i leccos ze svého nitra. Je se svým životem nespokojená, má sny a touhy, ale dává je stranou, aby se postarala o svou rodinu. Iva Pazderková to zahrála naprosto přesvědčivě a naprosto jsem jí věřila, že by se rozdala a že i pro Blaženu chce lepší život a lepšího ženicha právě proto, že ona takové možnosti neměla. Sólo Škopkové tak pro mě patřilo k nejlepším momentům v představení. 

Scénář už tolik příležitostí nerozdal postavě starého Škopka, ale Pavel Kikinčuk ho ztvárnil velmi věrně původní předloze a působil humorně, dokonce i díky přidaným vtípkům, ve chvílích, kdy by vlastně ani na scéně být nemusel. Ostatně, když se mění scéna, dávejte pečlivý pozor, leckdy narazíte na nějaký skrytý vtípek, například na resuscitaci tragicky zesnulého králíčka, otráveného barvičkami.

Jak si asi z filmu pamatujete, na svědomí má tuto „vraždu“ malý Jirka, zde si ho zahrál Tobiáš Freja. Jméno mi už na fermanu bylo povědomé, jelikož v Plzni tohoto malého talenta objevili v představení Fun Home. Ve Slunce, senu se asi také může dostatečně vyřádit. Zpočátku mi připadal na roli Jirky, kterého máme ve filmu spíše tendenci litovat, příliš drzý, ale posléze se tento pocit rozplynul. Postupně si mě získal a na konci jsem s ním div nebrečela, když se loučil se Šimonem a tušil, že s odjezdem kamaráda mu končí i léto. Vtipné bylo právě i hudební číslo, v němž nám přiznává, že by se rád už nadobro zbavil všech králíků, jen aby je už nemusel jíst.

Zdatnou parťačkou mu zde byla „bláznivá babička“ v podání Hany Seidlové. O ní jsem samozřejmě věděla, že je skvělou herečkou, ale i tak mi vyrazila dech, jak se dokázala pomocí citoslovcí a zvuků přiblížit filmové babičce. Dokázala ji i perfektně obohatit, například ve scéně s výpadkem proudu, případně právě v již zmíněném Jirkově čísle s králíčky. Obdivuji, že paní Seidlová vůbec do takovéto role šla, a myslím, že výsledek stojí za to.

Rovněž jsem byla nadšená z Felicity Victorie Prokešové v roli Miluny. Bylo jasné, že typově se hodí skvěle, ovšem stačil první krátký výstup a bylo jasno – Felicita se pro tuto roli zkrátka narodila. Ty svůdné pohyby při úklidu před hospodou nám jen naznačily, co ještě bude následovat za jízdu. Její snahy svést Vencu byly neuvěřitelné a mohu jen naznačit, že daleko odvážnější než v samotném filmu. Možná že by Venca Konopníkovic měl raději zajít na policii, nebo tedy VB, a ohlásit tam sexuální obtěžování z její strany. 😊 I když všichni pánové v sále mu asi jen tiše záviděli. Pobavilo mě i její omdlévání v samotném závěru, respektive to spíš vypadalo jako promyšlený útok na další „oběť“, která už ale neprotestovala 😃.

Naprosto přesná byla také Kristýna Daňhelová coby Evík, která to přitom v mých očích měla velmi těžké, protože Jaroslava Kretschmerová byla prostě coby filmová Evička nezmar a živel a měla víc příležitostí to ukázat. Představení ale na Evíka nezapomnělo zcela a díky vtipně podané schopnosti roznášení drbů po vesnici a na závěr i nezapomenutelnému vítání chlebem a solí si ji jistě také zapamatujete.

Měla jsem to štěstí, že jsem natrefila právě i na paní Kretschmerovou, která si v muzikálové verzi Slunce, sena střihla Kelišovou. Její „já už bych se na to nejradši vyprdla“ bylo moc roztomilé a asi nejvíc mě rozbilo, když tato »divizna načihovala« na Milunu a Vencu. Od vzezření až po ten komentář, to byla prostě dokonalá prča. I když nevím, zda by se mnou souhlasil pan farář, kterého si zahrál skvělý Denny Ratajský. Byl to trochu jiný Otík, než jakého známe, ale bavil tedy od první chvíle. Vše pak vyvrcholilo jeho stepařským sólem. Wow, paráda! 😊

Koho bych ještě vyzdvihla, je Pavla Břínková coby paní učitelka. Její etudy v okně během pozpěvování známého Pa pa pá, pá pá pá, pa pa pa pa pá... byly parádní a jakmile se obyvatelé Hoštic seběhli hasit domnělý požár, tušila jsem, že přijde její hvězdná chvíle a že její podání písně Měsíčku na nebi hlubokém mě nadchne. A bylo tomu tak.

Kdo nevyčníval, tedy dalo by se říct neurazil ani nenadchl, byli Jana Žlebková coby Cecilka, Richard Genzer v roli předsedy družstva a možná ještě částečně Martin Holec, který ztvárnil živočicháře Béďu - ten převzal i repliky tajemníka, kterého ve filmové trilogii hrál Pavel Vondruška. Kromě ženských zde proto Béďu zajímá i úspěch družstva a hlavně... titul, titul, titul 😃. Martin Holec, další posila z plzeňského DJKT, krásně pátral po tom, proč mu jméno Plánička připadá povědomé. U předsedy mě pak pobavilo, že do role zakomponovali i drobnou narážku na dřívější taneční kariéru Richarda Genzera. Skoro by mě zajímalo, zda to měl Ondřej G. Brzobohatý v plánu už od začátku, nebo to vyplynulo až během příprav.

Každopádně bych řekla, že asi každý si v bohatém obsazení najde nějaké ty své favority. Já jsem ráda, že jsem vychytala přesně takové, jaké jsem si vysnila. A nejen kvůli tomu můžu říct, že jsem si Slunce, seno, jahody neuvěřitelně užila. Rozhodně jsem se ani minutu nenudila - pořád bylo co poslouchat, na co se dívat, pořád se něco dělo. Děj se posouval, legrace byla, všichni diváci se smáli a tleskali. Myslím, že pan autor může být spokojený. Protože si pořád myslím, že tenhle počin mohl dopadnout všelijak a chtělo to pořádnou odvahu si za tím jít. Ale mohu sama za sebe říct, že to byl sukces! 😊A teď už jen: „Držte huby, pani učitelka zpívá!”