Opereta Čardášová princezna: Divadelní »bublinky«
V dubnu 2022 jsem spolu s Eric navštívila Severočeské divadlo v Ústí nad Labem, kde jsme zhlédly operetu Čardášová princezna. Pokud se moje paměť nemýlí, jedná se o třetí operetu, kterou jsem během svého života zhlédla. Myslím, že už mohu bez váhání říct, že tento žánr není mým šálkem kávy, i když i v operetkách se samozřejmě najdou melodie, které mě něčím zaujmou. Případně mě oslní či pobaví také příběh – všechna tato kritéria se zatím asi nejvíce povedlo naplnit operetě Mamzelle Nitouche, kterou jsem před pár lety viděla v Hudebním divadle Karlín. Tu jsem si, i díky skvělému obsazení, zkrátka zamilovala. Vedle ní tak všechny ostatní operety působí ve srovnání jako „chudé příbuzné“.
Autorem Čardášové princezny je maďarský skladatel Emmerich Kálmán a jeho původ podle mě sami odhalíte podle některých tónů a motivů, kterých používá. Jeho hudba kombinuje vážnější a důstojnější party jako vystřižené z vídeňské opery s různými hravými a neposednými pasážemi čardáše. Žádnou z melodií jsem ale asi před návštěvou divadla neznala a bohužel mi ani žádná nezůstala v hlavě a nezanechala tak na mě hlubší dojem. Spíše jen tak probublala a prošuměla kolem mě.
Libreto, původně nazvané Ať žije láska, je dílem dvojice Leo Stein a Béla Jenbach. A jak už jste jistě pochopili, právě příběh mě zaujal na tomto díle asi nejvíce, ačkoliv jak už jsem naznačila, mohl mít podle mě lepší spád. Nejprve navštívíme divadelní varieté Orfeo, kde všichni obdivují místní hvězdu Sylvu Varescu. Jejím půvabům nikdo neodolá, dokonce ani kníže Edwin. Právě s knížetem se do sebe zamilovali, ale bojí se, že spolu právě tráví poslední večer v životě. Zatímco ona má odjet na turné do New Yorku, jemu zase povinnosti velí vrátit se domů. Aby toho nebylo málo, rodiče už mu tam navíc chystají i svatbu. Edwin slíbí své srdce Sylvě a dokonce se smluvně zaváže k tomu, že si ji do osmi týdnů vezme za manželku. Pak se ale vše zamotá, a když už se dvojice opět setká, jsou ve společnosti a každý po boku někoho jiného. Nastává proto řada zmatků a omylů, které je potřeba do konce představení rozplést.
Zaujalo mě, že kostru příběhu tvoří docela obyčejný milostný čtyřúhelník, navíc obohacen řadou vtipných situací. Napadlo mě proto, že v době, kdy byla Čardášová princezna žhavou novinkou (slavnostní premiéru měla v roce 1915 ve Vídni), určitě se těšila velké oblíbenosti u diváků a především u divaček. Tak jako dnes hltáme romantické příběhy mnoha soap oper či dokonce telenovel, tehdy tuto roli zastávaly právě návštěvy divadelních představení. Zápletka není nijak zvlášť náročná a uzavře se navíc happy endem, takže už tehdy obecenstvo mohlo na chvíli prostě jen „vypnout“, což je zkrátka občas potřeba. Zkrátka takové šumivé šampaňské neboli »bublinky«, které si člověk jednou za čas dopřeje, aby se odměnil. Bohužel já, po 107 letech, už jsem zkrátka »Čardášku« nedokázala naplno ocenit.
Ovšem já si vždycky něco najdu – v tomto případě by se dalo říci, že jsem se většinu času v divadle zkrátka kochala. Především nádhernými kostýmy, které jsou dílem Dany Haklové. Myslím, že minimálně v tomhle jsme se s Eric (její pohled si můžete připomenout zde) naprosto shodly – kostýmy zapůsobily na nás obě. Krásné byly snad bez výjimky všechny, především róby všech přítomných dam byly skvostné a asi nejvíc v nich zářila hlavní hrdinka Sylva (což je samozřejmě namístě) – obdivovala jsem jak první šaty černé barvy se zlatými lístečky, které jako by je obrůstaly jako kmen stromu, stejně tak i třpytivou zlatou róbu s odvážným dekoltem, ale asi nejvíc jsem si zamilovala zelenou róbu – dokázala uchvátit, aniž by byla příliš vyzývavá. Navíc zelená nesluší zdaleka každému, ale v tomto případě to byla trefa do černého… vlastně do zeleného 😂.
Dana Haklová vytvořila i scénu, která se mi zamlouvala především tím, jak byla multifunkční. Stačila šikovná iluze klasicistní architektury, odlišená v různých scenériích jen barvou světelných řetízků, které ji doplňovaly. Pokud jsme se nacházeli ve varietním divadle, zářila světýlka červeně a já si tak rázem připadala pomalu jako v Caesar’s palace v Las Vegas, když jsme se po pauze přesunuli do paláce Edwinových rodičů, červenou zase vystřídala jemnější a čistší bílá barva. Změnilo se také pár kusů nábytku. Na závěr pak stejné kulisy, opět s drobnými proměnami, vytvořily rovněž dojem hotelové haly s recepcí.
Myslím si, že důležité je v případě Čardášové princezny také obsazení. Titulní postavu, hvězdu varieté Sylvu Varescu, přezdívanou Čardášová princezna, zahrála a zazpívala Tereza Mátlová. Myslím si, že do dané role se hodila dobře, byla krásná a okouzlující, tak trochu i diva, která není zvyklá, aby nebylo po jejím. Když miluje, miluje naplno, když má pocit, že o lásku přišla, dokáže svého milého také pořádně vytrestat. Sympatická mi ale tato dáma moc nebyla, což ale není vina její představitelky, jako spíše toho, jak je tato postava napsaná. Kromě toho jsem bohužel seděla v první řadě, kde většinou pěvecké party Mátlové nebyly až tak dobře slyšet, jelikož je přehlušil orchestr. Ač tedy pod vedením dirigenta Miloše Formáčka hrál nádherně, nerozuměla jsem tedy moc dobře hlavní postavě, což je prostě škoda vždycky.
Láskou Sylvy je na začátku příběhu (jestli i na konci, to už vám neprozradím!😊) kníže Edwin Von Lippert, kterého ztvárnil Milan Vlček. Jeho hlas zněl velmi mužně a s Terezou Mátlovou se k sobě velmi hodili i po vizuální stránce, neměla jsem proto problém uvěřit, že jsou pár. Ovšem Edwin mě rovněž, coby postava, úplně nenadchl. Rozčilovalo mě, že se snažil za každé situace zachovat si tvář (jako každý správný aristokrat), ale leckdy čekal, až mu vše samo spadne do klína a všechny jeho problémy se nějakým kouzlem samy vyřeší. Nejvíc mě bavil ve chvílích, kdy byl z jistých okolností už trochu hysterický 😀.
Krev do žil mi během představení vlévali ale především druzí dva mladí lidé, jejichž milostné eskapády se v Čardášové princezně také do jisté míry řešily. Hrabě Bonifác Kancsián v podání Michala Bragagnola byl okouzlující a vtipný zároveň. Bez zaváhání jsem mu uvěřila jeho oblibu u žen, ovšem stejně realisticky působil i jeho podroušený stav 😊. Dokonale roztomilá byla zase komtesa Stasi alias Monika Sommerová. Nejenže vypadala ve světle modrých šatech jako princezna, ale navíc zářila jako sluníčko – stačilo, aby přišla na scénu, případně se třeba jen otočila či zatvářila, a hned nám bylo veseleji.
Nelze ale opomenout skvělou kněžnu Anhilte Von Lippert, kterou si zahrála krásná a talentovaná Valeria Vaygant. Edwinova matka potvrzuje rčení, že tichá voda břehy mele, takže zpočátku působí především jako dáma z lepší společnosti, ovšem nechybí jí ani pořádná porce rafinovanosti.
Skvěle jí v řadě situací, především v samém závěru představení, sekunduje její muž, kníže Leopold Maria von Lipper. V této úloze se nám představil Petr Matuszek, kterého si pamatuji již z pražského uvedení Fantoma opery, kde se zhostil role jednoho z ředitelů divadla. Už tehdy dokázal svůj smysl pro humor a v Čardášové princezně, kde má podle mého odhadu více prostoru, to dovedl k dokonalosti. Zvlášť, když se k této manželské dvojici připojí ještě Feri Von Kerekes, zvaný Feri Báči v podání Tomáše Christiana Brázdy, a vytáhne pomyslný trumf z rukávu, zábava je zaručena.
Jako třešinku na dortu pak zmíním ještě notáře Kisse, kterého nezapomenutelně ztvárnil Radek Krejčí. Na scénu tuto figuru přivedli údajně z kavárny, ale já bych spíše tipla nějakou hospodu 😁. Kdo ví, co si tam dával… Nebo snad byl jen unaven pod náporem náročné práce? Těžko říct, ale řečeno slovy z představení – „pojďme na víno“. I když v tomto případě by se hodilo spíš šumivé šampaňské. 😊Ať už najdete v této operetce zalíbení, nebo dáte přednost jinému kusu, ať již navštívíte i divadelní bar, nebo dáváte přednost nealku, hlavně si občas nějaké to divadelní „opojení“ nezapomeňte dopřát. 😊
Komentáře
Okomentovat