Muzikál Biograf Láska: Hybrid moderní doby a retro osmdesátek

„Ty, kdo máš trápení… či k zbláznění se cítíš sám“, zajdi do Divadla Kalich, chtělo by se říct. S hit muzikály se poslední dobou roztrhl pytel a já na úvod rovnou přiznám, že mě to moc netěší, ačkoliv obvykle taková díla neodsuzuji dopředu. Jenže čeho je moc… znáte to. V každém pražském divadle jako by nové kousky vznikaly po podobné úvaze: ‚Tak koho jsme ještě nevytěžili? Dobře, to by šlo, ale hlavně nezapomeňte dát do názvu něco s láskou.‘

K Waldově Lásce nebeské na Broadwayi přibylo nyní Okno mé lásky Petra Jandy a Olympicu tamtéž a v Kalichu právě Biograf Láska, o němž bude řeč dnes. I mně, která se o muzikály zajímá, se to plete. Jak pak můžu někomu vyprávět, na čem jsem zrovna byla, když to má všechno natolik podobné názvy?

Jak jste asi již odhalili, Biograf Láska je složen z písní, které zpívala Hana Zagorová. K některým jejím hitům jsem si postupně našla cestu, i když přímo ji osobně jsem vyloženě nevyhledávala. Přesto, když jsem se dozvěděla, že na tom zpěvačka není zdravotně nejlépe a musí rušit vystoupení, bylo mi jí líto. Bylo poznat, že koncerty jí celý život pomáhaly držet se na nohou, ať už v soukromí prožívala leccos. Vlastně mě celkem i mrzí, že se paní Zagorová nakonec nedožila ani premiéry Biografu Láska, zemřela totiž přesně tři týdny předtím. Měla jsem takový pocit, že kdyby přece jen mohla, účinkujícím by přála úspěch a snad by jí i toto představení bavilo a dělalo by jí radost. Stejně tak, jako teď dělá radost fanouškům »Haničky Písničky«.

Nejenže je v jednom kuse vyprodáno, ale i atmosféra v hledišti připomíná v lecčem koncert než divadelní představení. Lidé si známé popěvky šeptají spolu s protagonisty na jevišti (a já z toho rostu, protože chci slyšet zpěváky a ne paní z 12. řady apod.), jakmile dojde na nějakou akčnější melodii, začínají tleskat do rytmu, aniž by je někdo musel vybízet. Například Rybičko zlatá, přeju si, podle mě kvůli tomu tleskání do rytmu nevyzněla tak pěkně, jak by mohla. O tom, že nás tato píseň umí i rozbrečet, nás přesvědčilo vystoupení Moniky Absolonové na Slavících. Zde z toho byla spíše veselá chvilka...

Já těm ostatním divákům to jejich nadšení vlastně přeji, ale jsem trochu zklamaná, protože osobně jsem zase takové záchvěvy euforie nepociťovala, leckdy možná právě proto, že jakmile jsem se zakousla do příběhu, vytrhli mě z iluze právě ti nadšenější svým potleskem či zpíváním. Opakovaně mě tím vraceli do reálného světa, zatímco já jsem se chtěla spíše ponořit hlouběji do vln emocí. V písních jich bylo požehnaně a tentokrát mohu pochválit i scénář (autorkou je Uljana Donátová), který nejenže dával smysl, ale zároveň v sobě nesl i řadu hezkých myšlenek a témat. Ve srovnání s jinými muzikály, rovněž složenými ze známých písní, patří rozhodně k těm povedenějším, a myslím si proto, že rozhodně stojí za to ho navštívit. Přesto pár výhrad mám a úplně nevím, odkud mám začít. :)

Asi na začátku, že jo? 😂 Zkusím vám trochu přiblížit příběh Biografu Láska. Asi vás napadlo, že název je odvozen z jedné z písní Hany Zagorové – nepletete se. Ale v ději se tak nazývá především malebná kavárna, původně právě staré kino, tedy biograf. Zde se kromě teplých nápojů podávají i vřelá slova a místní majitelka Jana vám klidně domů půjčí i nějaký ten „film o štěstí“ na DVD neboli té placce, co už si ji dneska ani nemáme pořádně kde přehrát. Jana je matka samoživitelka, ale ačkoliv je na svou dceru sama, zdá se, že na lásku nezanevřela. Jelikož ale zatím není žádný chlap na obzoru, utíká alespoň do fantazie díky romantickým filmům.

Kromě Jany sledujeme též osudy jejích dvou kamarádek – vdané Evy a svobodné Alči. Obě mají svá trápení, své problémy, a ačkoliv si myslím, že nejvíc času je věnováno příběhu Evy, který je možná nejsilnější a nejlépe vystavěný, nelze říct, která z těchto dam je hlavní postavou. Podle mě, a to musím ocenit, je v centru dění právě jejich přátelství. Jsou sehrané a v podstatě už tvoří takovou rodinu – tedy ten typ, co si během života vybíráme a vytváříme sami. Možná proto, že tahle myšlenka je vlastně moc hezká, mě trochu mrzí, že v Biografu Láska není úplně dotažená k dokonalosti. Vztah tří kamarádek je nám představen jako silný a je nám jasné, že jedna za druhou by se klidně popraly. I přesto nás ale v rámci děje čeká několik zmínek o tom, že by nikdo neměl chodit životem sám a že bez lásky není život kompletní. A v souladu s těmito větami je pak i samotný závěr, kdy vám nebudu prozrazovat přímo KDO s KÝM, ale naznačím, že nikdo nezůstává plonkový. Všichni k sobě najdou někoho do páru, zkrátka jako v pohádce či třeba v Srdcovém králi, co se hrál ve stejném divadle. 

Zajímavé je, že zatímco v Srdcovém králi, který byl notně stylizovaný a nedal se brát příliš vážně, mi to v podstatě nevadilo, u Biografu, ač jsem všem fandila a ten šťastný konec jim přála, mi to trochu lezlo na nervy. Chvílemi jsem měla pocit, že je Biograf Láska z reálného světa, ale tímhle se stal jen a jen nereálnou pohádkou. Ve skutečném životě to zkrátka takhle jednoduše nechodí a ne každý má možnost někoho potkat. A když už potkají, tak to buď nezajiskří, nebo to „zašlapou a polámou“. Někdy je možná fajn věřit v pohádky, ale jindy vám to akorát rozjitří staré rány a udělá paseku v hlavě…  Na mě by lépe působilo, kdyby se „poučení“, které si z Biografu Láska můžeme odnést, neslo v duchu: Život není peříčko, ve více lidech se to lépe táhne… Ale bez toho akcentu na partnerský vztah či lásku. Do popředí bych dala přátelství, protože, jak nám říká píseň jiného interpreta: „...je někdy víc než láska.“

Milí single čtenáři, nezoufejte, jsme v tom spolu. A poradím vám to, co paní Hana Zagorová: „Je těžké brát věci, tak jaké jsou, jenomže jinak to nejde.“ V představení tuto krásnou větu plnou pravdy slyšíme v podání postavy jménem Přemek a pro mě to bylo jedno z nejprocítěnějších čísel. Ostatně, všechna ta melancholičtější či romantičtější čísla, mě zajímala nejvíce.

Skvěle umístěná byla například titulní píseň Biograf láska, ale velmi silný moment vytvořila i sama o sobě zajímavá píseň Maluj zase obrázky. Dále se mi líbilo pojetí skladby Nešlap, nelámej a největší husí kůži mi způsobovalo využití melodie Můj čas. Mrazivě krásné a hned jsem v ten moment zalitovala, že se nesmí v divadle nahrávat. Myslím si, že speciálně tento úsek bych poslouchala pořád dokola.

Co se týče odlehčenějších momentů, myslím, že nejvíce se povedla píseň Já se vznáším. Dostala v ději trochu jiný význam, takže dokázala pobavit, ale zároveň jsme si ji mohli dostatečně vychutnat. Jsem ráda, že muzikál nevynechal ani skladbu Je naprosto nezbytné, protože popravdě ta je tak dokonale vlezlá, že byla opravdu k vrcholnému zážitku naprosto nezbytná 😂.

Z těch ulítlejších songů Hany Zagorové mi v Biografu trochu chyběla Duhová víla (neboli rumová, jak se zpívá u nás doma 😊), ale vlastně chápu, že by se do tohoto muzikálu příliš nehodila a je dobře, že se nám autoři nesnažili za každou cenu naservírovat všechny velké hity, bez většího rozmyslu. Bylo poznat, že scénář nebyl šit horkou jehlou, ale byla za ním myšlenka. I když někdy jsme se přece jen nějakého toho podivného oslího můstku dočkali. Nejvíc patrné je to asi v čísle Gvendolína, kdy z jedné narážky o jachtě vznikne celá píseň o pirátské lodi. Popravdě jsem tuto píseň před návštěvou divadla moc neznala, ale její provedení na jevišti mě velmi bavilo, takže jsem ochotná zde přivřít očko.

Našlo se ale pár slabších čísel, bez nichž bych si asi tento muzikál uměla představit. Jelikož v muzikálu vystupují i děti, některé písničky dostaly „za úkol“ právě ony. Myslím si, že v případě duetu Ta pusa je tvá je to naprosto v pořádku, protože ten v podstatě triviální text písničky se rozhodně více hodil k dětem než k dospělým. Daleko víc mi ale podrásala nervy skladba Džínovej kluk, což je ve skutečnosti předělávka slavné písně Cyndi Lauper s názvem Girls Just Want To Have Fun. Tím, jak je tato scéna, včetně choreografie a neonových kostýmů, stavěná, je jasné, že muzikál ten originál vůbec neskrývá – což je samozřejmě dobře. Když už si půjčujeme, citujme zdroj, to je v pořádku. Ale skutečně byla tahle píseň natolik neodmyslitelně spjatá s Hanou Zagorovou, aby se objevila v „jejím“ muzikálu, nebo měl tenhle krátký výlet do 80. let jenom funkci diváky pobavit a potěšit?

Podobně rozporuplné pocity mě pak přepadaly u písně Benjamin. Ta pro mě byla vyloženě novinkou, ale rovněž z ní byla 80. léta cítit na sto honů. To, co se během ní na jevišti dělo, mi evokovalo ovšem ryze devadesátkový fenoném – Cvičení s Dádou Patrasovou. Barevné kostičky s písmenky, dokonce i to jméno Ben Dáda také v jedné písni využila. Do toho všeho menší parodie na superhrdiny a zvukové efekty jako vystřižené z videohry o Super Mariovi. Popravdě jsem nevěděla, zda se chytat za hlavu, nebo se smát. Trochu halucinogenní číslo, ale jelikož to byla spíše jen taková fantazie dětských hrdinů a nebyla myšlena vážně, nakonec si říkám, že to bylo tak „trapné“, až to bylo vlastně vtipné 😂.

Trochu nerozhodná jsem pak ještě v případě písničky Setkání. Ona ta skladba sama o sobě mi připadá trochu rozpolcená, jelikož se v ní střídá čeština s italštinou (kterou jakž takž ovládám), ale já jsem dodnes nepochopila její význam, jelikož mi ty dva rozličné texty k sobě nikdy moc neseděly. Hana Zagorová zpívá o nějakém trápení a samotě, Drupi naopak zmiňuje krásné setkání a v podstatě trochu naléhá, aby se líbilo i druhé straně. Odpověď ale nikdy nepřichází, zkrátka mi to připadá, že jeden zpívá o voze a druhý o koze. Ale možná jsem jen zabedněná :😀.

Více méně mi ale bylo jasné, že na tento hit v Biografu Láska také dojde. A jsem za to ráda. Navíc pojetí této scény bylo skutečně roztomilé a navíc mi připadalo i více méně logické. Dáma doufá v to, že potká nějakou tu spřízněnou duši, a v podstatě si toho milého Itala s jeho sladkými řečičkami vysní. S tím jsem byla spokojená. Jen tedy musím podotknout, že ty Drupiho pasáže jsou zatraceně těžké a takový chraplák aby v Kalichu člověk pohledal…

Když přejdu k vizuální stránce muzikálu, i tam jsem narážela na takové dvě roviny – jako by se současnost potkala s dobou 80. let. Především v oblasti kostýmů, které měl na starosti Radek Fišer, byly retro prvky velmi patrné. Nejvíc mě zaujalo, jakým způsobem se podařilo už podle stylu oblékání odlišit jednotlivé postavy a jejich vlastnosti či dokonce jejich vývoj v průběhu děje. Novinářka Alča, která v úvodu pořád někam „spěcháááá“, se tváří jako drsňačka, a proto má na sobě většinu času kalhotový kostým, navíc v barvě, co sluší jen málokomu. Trochu jako by to bylo její maskování, než potká lásku. Pak dojde na barevné skoro až hippie šaty a jiné brýle i účes a Alča nám doslova rozkvete před očima.

Romanticky založená Jana pro změnu obléká růžovou či červenou barvu a má ráda romantické puntíky, díky čemuž působí velmi něžně a křehce. Alex, který řeší jen práci a má i zlatou kreditní kartu, logicky volí většinu času drahý oblek. Postupně se ale jeho styl mění. Stejně tak Eva vystřídá stylů více a v jejím případě mě ta proměna skutečně nadchla. Nejprve ji poznáváme jako sexy divu 80. let. Umím si ji představit někde na diskotéce a zároveň mi hrozně připomínala jednu moji Barbie. Pak přichází zlom a propracovaný účes i výrazné líčení a oblékání je pryč. Stává se z ní šedá myška, což krásně naznačuje, co se děje v jejím nitru. A na závěr opět změna a je před námi úplně nová Eva, modernější, možná samostatnější. Má kratší sestřih, aby jí bylo na světě pohodlně. A paradoxně jí to tak sluší úplně nejvíc, mnohem víc, než když na začátku tlačila na pilu.

Co se týče choreografií Petry Parvoničové, opět jsem zde pociťovala inspiraci 80. léty, ale zároveň jsme se dočkali i velmi moderních prvků. Zajímavý byl taneček, co doprovázel song Je naprosto nezbytné a tedy jak úvod, tak i závěrečnou děkovačku. Během melodie Můj čas hned na začátku vznikla dokonalá symbióza hudby a tance. Někdy mi ale připadalo, že by klidně tanečníků mohlo být méně, případně že by si mohli dát pauzu úplně, aby se jeviště trochu uvolnilo. Například bez choreografie k písni Spěchám bych se asi obešla, respektive by mi asi stačila v podání menší skupiny tanečníků.

Scéna, o níž se (stejně jako o režii) postaral Jan Kříž, pak kombinuje především hru se světly (což je ostatně pro Divadlo Kalich docela typické) a jednoduché a nepřekombinované kulisy. Hodně času trávíme v kavárně Biograf Láska, snadno se přesuneme třeba i do domácnosti či nemocnice. Chvíli jsme na chodbě s lavičkou, chvíli v pokoji s nemocničním lůžkem. Bohatě to stačí, nikdy jsem ani na chvíli nezaváhala, kde se právě nacházíme. Nalevo máme pak i vyvýšenou plochu a jakési dveře nad cihlovou „zdí“, které jsou využity poměrně originálně. Poetický prvek představují úryvky textů z písniček Zagorové. To vše jako by bylo uvnitř světelného „rámečku“, skoro jako bychom se dívali do nějakého zrcadla v divadelní šatně.

A je pravda, že naše Annie měla možná chvílemi dojem, že se dívá do zrcadla. Našla jisté podobnosti mezi příběhem a vlastním životem – a v tom je podle mě velká skrytá síla Biografu Láska a v podstatě i textů písní Hany Zagorové obecně. Řeší se obyčejné věci ze života a díky tomu si tam každý najde něco „svého“. Já jsem měla dojem, že nejblíže mi byly povahou postavy Jana (a to jméno!) a Ben. Jejich „Nešlap, nelámej“ ze mě vymámilo dvě skromné slzičky. Oba chtěli lásku a vztah, ale zároveň se báli, že o ni zase přijdou. Strach je dlouhou dobu paralyzoval, přesto v nich stále plápolal plamínek naděje. Jsou to velcí snílci – a to máme společné.

V roli Bena jsem měla možnost vidět Zbyňka Frice a myslím, že se skvěle hodil. Bylo velmi jednoduché mu fandit. Stejně tak na mě sympaticky působila i Kateřina Bohatová coby Jana. Všichni v sále jsme si navíc postupně všímali, jak se její hlas v některých momentech začínal až nápadně podobat původní interpretce písní, tedy paní Zagorové. Nevím, do jaké míry to byla stylizace, či spíš podvědomé připodobnění, ale Kateřině zkrátka „zezagorovatěl“ hlas. Představila se zase v jiné poloze, než kdy předtím.

Něco společného jsem našla ostatně i s postavou Alči. Nejenže máme podobné povolání a živí nás písmenka (a navíc chodíme pozdě 😂), ale také k některým věcem přistupujeme podobně a děláme trochu hrdinky, než abychom daly najevo, že nás něco bolí či trápí. Přesto mi tato role připadala z hlavní trojice asi nejméně zajímavá, respektive do popředí byla stavěna její orientace, ale dál jsme její povahu moc nezkoumali. I když ale podle mého názoru neměla Míša Tomešová moc s čím pracovat, stejně dokázala z Alči udělat sympatickou holku, kterou by si mohl za kamarádku přát každý. Navíc po vizuální stránce si zase vyzkoušela něco naprosto jiného a nebyla si vlastně ani moc podobná 😊.

Hodně mě bavilo sledovat její interakce s postavou Alexe v podání Romana Tomeše. V reálu manželé, zato v ději na sebe dost štěkali 😃. To může být pro oba docela zajímavá zkušenost. Myslím si, že na postavě Alexe příběh nestojí, ale jak už víte, Romana Tomeše mám ráda, a tak mi udělalo radost, že jsem ho mohla vidět. Ačkoliv Alex není vyloženě kladná postava, fandila jsem mu a doufala jsem, že se rozhodne správně a uvědomí si, co a kdo je v jeho životě alfou a omegou. Možná je to jen můj soukromý pocit, ale už když přišel poprvé na jeviště, hned mě zamrazilo.

A jak už jsem zmiňovala, na Můj čas v podání jeho a Evy alias Marie Křížové asi dlouho nezapomenu. Marie pro mě byla rozhodně nejsilnější osobností v obsazení. Jako obvykle skvěle zpívala, ale zde se předvedla především herecky. Nemohla jsem z ní spustit oči a chvíli jsem se o ni tedy pořádně bála.

Vlastně moc nedokážu pochopit, proč vůbec Alex koukal po jiných. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale postava Markétky zkrátka v mých očích Evě nesahala ani po kotníky. Rozhodně ale v ději nebyla zbytečná a navíc bylo velmi humorné sledovat Natálii Halouzkovou v takto komediální roli. Rovněž pěvecký výkon byl skvělý. Přiznám se, že by mě ještě zajímala její alternace Felicita Prokešová, protože má skvělý komediální talent a věřím, že by se tu také pěkně vyřádila.

V menší roli Přemka zazářil Přemysl Pálek a i na malém prostoru mě dokázal zaujmout. Přemek má být prý trochu playboy a je pravda, že jeho taktika není vůbec špatná. Má očividně dost sebevědomí, ale není to jen typický namachrovaný frajírek. Naopak se mi nejvíc líbí, když ukáže nějakou tu citlivější stránku. Naopak za drsnou lékařku, co se s ničím nemaže, byla Denisa Nesvačilová. Měla k dispozici jen malý prostor, ale i tak dokázala zaujmout. 

V dětských rolích Lindy a Tomáše jsem měla možnost vidět Adélku Vágnerovou a Kryštofa Koníčka. Neměla jsem k nim žádné výhrady, naopak Adélka mě coby Linda kolikrát zvládla pobavit svými předpubertálními hláškami. Kryštof v roli Tomáše se zase tvářil, jako by se ho některé věci ani moc netýkaly – prostě je cool. Bylo zajímavé ho sledovat.

Hit muzikál Biograf Láska oceňuji především díky hezkému propojení příběhu a pocitů skrytých v jednotlivých písních Hany Zagorové. Pokud máte zrovna pocit, že vidíte život jenom z rychlíku, nebo vás trápí něco jiného, nabídne vám toto dílo rozptýlení, zábavu, ale i nějakou tu emoci. Není to zkrátka žádná bezduchá komedie, přesto mě toto dílo zatím ani nijak výrazně nechytlo za srdce. Myslím, že do budoucna se určitě do divadla vrátím a budu doufat, že příště už vše budu víc prožívat. I když jsem ale nepromočila kapesník, stejně jsem si z návštěvy odnesla drobný suvenýr – úryvky písniček mi hrály v hlavě s přestávkami ještě dloooouho. Zkrátka: „Ať jdu sama nebo v davu, mám tě pořád plnou hlavu,…“