Muzikál Producenti: Z propadáku Hit(ler)!

 

I sebelepší muzikál může na papíře znít jako pořádná »s**čka« a naopak. O tom, že v případě každého představení záleží na mnoha faktorech a také na tom, jaké publikum se nakonec v hledišti sejde (jelikož sto lidí, sto chutí), už leccos víme i u nás na blogu. Zkrátka nic není zaručený trhák ani propadák a nedá se tak dopředu počítat vlastně s ničím. To řeší i muzikál Producenti, o němž jsem dosud měla jen lehké povědomí.

Popravdě jsem se trochu bála, že to nebude můj šálek čaje, ale přece jen jsem mu chtěla dát šanci, a to v mých očích tu nejlepší. Právě proto jsem asi čekala až na uvedení v Ostravě a dokonce jsem se předtím nepodívala ani na známé filmové zpracování, z něhož jsem před lety viděla jen pár útržků. Dopředu jsem tedy znala základní zápletku, ale jinak jsem byla v tomto směru téměř nepopsaným listem. Ještě po příjezdu do Ostravy jsem si rychle pár melodií pustila na Spotify, abych měla pocit, že jsem se trochu připravila a vím, do čeho jdu. Ale hlavně jsem se snažila si představit ty nejšílenější nápady, kostýmy i choreografie, a zároveň jsem se mentálně připravovala na to, že jednotlivá čísla budou jistě velmi dlouhá a postavená spíše na tanečních krocích než na posouvání děje kupředu či na velkých emocích.

V podstatě jsem měla pravdu, ale Producenti mě nakonec mile překvapili a užila jsem si je. Možná to bylo tím, že se kromě hlavního tématu, které jsem už v úvodu nakousla, zabývají i přátelstvím. A jak už možná víte, já si přátelství velmi cením, a tak je to v podstatě dobrý způsob, jak si získat moji pozornost. O čem tedy jsou Producenti v mých očích? Na začátku je náhoda, nebo osud, záleží, na co věříte. Propojí dva zdánlivě odlišné chlapíky – a to zkrachovalého muzikálového producenta Maxe, který by dal cokoliv za to, aby se mohl vrátit na výsluní a užívat si bohatství, a nespokojeného účetního Lea Blooma, který má zase jeden velký sen – stát se producentem.

Sami by to nezvládli, ale co společně? Může z nich být dobrý tým? Zvlášť, když přišli na geniálně zlověstný plán, jak vydělat peníze – stačí si říct o pořádně velké peníze mecenášům, uvést na Broadwayi pořádný propadák, vše shrábnout a odjet do zahraničí. Bude to chtít ten nejhorší scénář a toho nejhoršího režiséra a pak už to bude tutovka. Nebo ne? Co všechno se může cestou zvrtnout a nenajde se nic, co by mohlo kamarády Maxe a Lea rozdělit? Nevrazí mezi ně pověstný klín žena, konkrétně krásná Švédka Ulla? Nic z toho už prozrazovat nebudu, takže pokud vás to zajímá, zajděte do divadla! 😊

Jen se skutečně musíte dopředu trochu připravit na pořádně šílenou podívanou, která se nesmí brát příliš vážně. Jelikož „nejhorší“ muzikál, kteří si pánové vyberou, se točí kolem Hitlera, hodně se zde zesměšňují nacisté. Ale rozhodně nejsou jediní. Ani gayové, herci či Židé nejsou ušetřeni. A ani ženy zde nejsou zobrazeny nijak moderně – v podstatě tu máme jen jednu hezkou tvářičku a tím to hasne (ale pozor, chytrá je jako liška, to si nemyslete 😂).

Přesto jsem ani jednou během večera neměla pocit, že se muzikál někomu vysmívá. Necítila jsem se ani nijak trapně. Někteří starší diváci kolem mě možná zas tak nadšeni nebyli, přece jenom možná že druhou světovou válku zažili a nepřipadá jim vhodné ji zesměšňovat. Dlouho se ale mračit nikdo nedokáže, když sleduje maličkého a slaďoučkého Adolfa, jak všem mává skoro jako britská královna (ne nadarmo je jeho prostřední jméno Elizabeth, že? 😂). Navíc publikum se spolu se mnou v jednom kuse smálo a závěrečný potlesk vestoje také mluvil za vše. No harm done...

Nejvíc mě tedy na Producentech potěšil děj a humor s ním spojený. Myslím, že začátek byl trochu pomalejší, ale pak se vše rozjelo a celá první půlka představení mě neuvěřitelně bavila a uběhla díky tomu jako voda. Druhá už pro mě byla malinko slabší a především rozuzlení se trochu vleklo. Nakonec ale i vyloženě crazy zakončení vykouzlilo úsměv na tváři. Pochválit mohu i překlad Adama Nováka, který vše dotáhl k dokonalosti.

Co se týče hudby z pera Mela Brookse (napsal i originální texty), dle očekávání ve mně hlubší dojem nenechala, to přenechám raději Annie, která si tam jistě své písničky najde. Nejvíc se mi asi líbilo, Leovo sólo o tom, že se chce stát producentem, stejně tak Maxovo ujišťování: „My to zvládnem!“ versus Leovo: „Já to vzdávám.“ Dobře tyto debaty znám, trochu mi to připomnělo nejen moje přátele, ale vlastně i takové ty vnitřní hovory sama se sebou. Chtělo by to občas umlčet vnitřního Lea a naopak probudit Maxe 😂. Ze závěrečných čísel mě pak především zaujalo, jak nám Max rychle a efektně shrnul celé předchozí dění. 😊

Když jsem zmiňovala, že začátek muzikálu je pozvolnější a následně nabírá grády, můžu rovnou říct i to, že podobné tendence jsem sledovala též u kostýmů Marty Roszkopfové. Začínáme zvolna, obyčejnější obleky a co do barev převládají především šedá a černá. Postupně se přidávala bílá a zejména kombinace černé a bílé pak mají ve finále důležitou roli. Největší exploze barev přichází až spolu s postavami Rogera a Carmen. Teprve oni nám dávají poznat snad všechny odstíny duhy (jak trefné! 😊) a hlavně nás postupně přivádí blíž a blíž barevnému snu jménem Broadway. Tam je pak už možné naprosto všechno, a tak i „gestapačky“ dostanou barevné odvážné šatičky s peříčky. Výborně to odlišovalo „realitu“ představení od divadla na divadle 😊. A na ty barvičky se krásně koukalo. Krásné kostýmy dostávala i Ulla, tím pádem to byla vyloženě sexbomba a nikdo se Maxovi nedivil, že ji pořád „otlapkával“ takovým stylem, že by ho mohla klidně udat v rámci kampaně Me Too. 😉 

Slovo Broadway pak souvisí samozřejmě i se scénou Ondřeje Zichy, jelikož právě tam nás kulisy hned zpočátku přenesou. V podstatě stačilo přijít do sálu před začátkem a iluze již byla dokonalá – menší opona, tapeta, co nás přenesla na americkou ulici, dokonce shora sjel i světelný nápis, jaké mají v Americe na divadlech a kinech.  Všude možně pak další anglické nápisy, dokonce i orchestřiště si opět „zahrálo“, díky nápisu Broadway (podobně jako ve West Side Story, kdy tam mají vylepený název ulice).  Asi nejvíce se mi líbily schůdky v levé části scény, co pak měly v ději důležitou chvilku. Jejich červené zábradlí mě hnedle upoutalo.

Hodně času trávíme též v kanceláři Maxe Bialystocka. Než mu to tam Ulla „načančá“, je to vyloženě mužské doupě, ale hned poznáte, že zde má sídlo nějaký muzikálový nadšenec. Prozrazují nám to zdi polepené nejrůznějšími barevnými plakáty. Hned jsem začala přemýšlet, že bych si měla takovou stylovou výzdobu už asi taky pořídit 😂. Zaujaly mě ale především schody, jejichž jednotlivé stupínky se postupně rozsvěcely, a to v různých barvách. Když tedy Max dostane onen osudný nápad, jak s pomocí Lea zbohatnout, místo klasické žárovičky, která by se mu nad hlavou objevila v animovaném filmu, se zkrátka rozsvítí schůdky, nad nimiž zrovna polehává. Geniální nápad 😊.

Myslím si, že Producenti by si ale cestu k mému srdci neproklestili tak snadno, nebýt parádních herců v Ostravě. Povedlo se mi „ulovit“ takový soukromý dreamcast. 😊

Jako Maxe jsem měla možnost vidět Lukáše Vlčka. Nebudu zastírat, že jakmile se zveřejnilo obsazení hlavních rolí v Ostravě, měla jsem jasno, koho chci vidět. Ač mám Tomáše Savku také ráda a věřím, že tato role mu padne jako ulitá, tak Lukáš přece jen patří k mým nejoblíbenějším tvářím (a hlavně hlasům, že 😂) české muzikálové scény. Byla jsem na něj v této úloze zvědavá, a jelikož jsem nečekala, že by mi Producenti mohli nějak zvlášť kápnout do noty, hlídala jsem si termíny již dopředu v domnění, že jedna návštěva s vysněným obsazením bude stačit. Dovolím si ještě nostalgické okénko, protože jsem na to v divadle neustále myslela – Lukáše Vlčka jsem poprvé poznala coby Maxima v Rebecce. A zde jde opět o Maxe, tentokrát Bialystocka.

Tito dva Maxové ale nemají odlišné jen to příjmení. Popravdě jsou jiní skoro ve všem. Maxim de Winter je v podstatě šlechtic a má úroveň. O jeho povaze asi můžeme polemizovat, ale já myslím, že má srdce na pravém místě. A co Max Bialystock? Jak se dozvídáme přímo v představení, je to prolhaný a opovrženíhodný podvodník a mimo jiné také pořádný „prasák“ (cituji! 😂). Já bych ho tedy zas tak příkře nehodnotila, ale je pravda, že je pro úspěch a peníze ochoten udělat leccos. Jeho morální kompas zkrátka ukazuje trochu jinak.

Všechno tohle jsem Lukášovi v roli věřila, navíc mě leckdy svou přímostí a svými reakcemi na Leovu nervozitu rozesmál. V jeho podání mi byl Max zkrátka sympatický. Dokonce jsem s ním našla i pár společných povahových rysů. A myslím, že i s němčinou jsme na tom podobně 😁 Prostě Wiener Schnitzel!

Jen ta jeho odvaha mi často chybí. V tomto směru jsem tedy dokonale rozuměla i druhému hrdinovi Producentů, Leo Bloomovi v podání Tomáše Krpce. Jak už naznačovala ve starším textu o tomto muzikálu naše Annie, proměna této postavy je do děje skvěle zapracovaná. Tomáš Krpec podle mě Leovy počáteční rozpaky předvedl výborně a velmi mě bavil. Na začátku leckdy strachem a nervozitou zapomněl snad i dýchat a jeho hysterčení bylo prostě nepřekonatelné 😂. O scéně, kdy se rozhodne skoncovat s prací účetního, v níž je nešťastný, jsem slyšela již dopředu a moc jsem se na ni těšila. A byla naprosto parádní 😊. Stejně tak se mi hrozně líbily Leovy reakce na neonacistické chování Franze Liebkinda a rychlé opravy poté, co mu Max naznačí, aby dělal, že nic. Geniální 😊.

A tím se dostávám právě k postavě Franze, kterou při mé návštěvě ztvárnil Tomáš Novotný. Další z mých oblíbenců, a tak, když jsem na fermanu viděla kromě Lukáše Vlčka i Tomášovo jméno, bylo jasné, že do Ostravy pojedu, i kdybych kvůli tomu měla pohnout horou (to naštěstí nebylo nutné 😂). Jsem strašně ráda, že to vyšlo, protože Tomáš byl v mých očích zkrátka nepřekonatelný a celou show si „ukradl pro sebe“. I kdyby celý zbytek představení ‚pohořel‘ (což se nestalo), pořád by ta návštěva stála za to. Stačilo, aby se poprvé objevil na scéně a začal zpívat, už jsem se chechtala jako blázen. A nebyla jsem sama, podotýkám. V podstatě mě pak bavil snad každým slovem, pohybem či gestem. Třeba jak si na konkurzu očima přeměřoval jednotlivé adepty na roli svého idola Adolfa Hitera. Už vůbec nemluvě o jeho domácích mazlíčcích a jejich tematických jménech 😊

Skvělí byli také pánové Juraj Čiernik a Jan Vlas coby pár gayů Roger a Carmen. Byli skutečně přesvědčiví coby dlouholetý páreček – umělec s hlavou v oblacích a jeho věrná opora a pomoc ve všech směrech. A taky trochu „stíhačka“ 😀.

Komediální talent předvedla rovněž Michaela Horká v roli Ully. Kromě toho ale zvládla ztělesnit i femme fatale, která zamotá hlavu snad každému muži, co ji spatří. Není tedy divu, že ani Leo a Max proti tomuto kouzlu nejsou imunní. Ani já nebyla 😊. Chvíli jsem si musela zvykat na její přízvuk, který jsem nečekala, ale byl dokonale rozkošný. Jen pozor, pokud se vám Ulla začne představovat celým jménem, bude to chtít trochu trpělivosti. Možná si raději vezměte na zbytek dne volno, ono to chvíli potrvá 😁.

Vyjmenovala jsem jen pár těch nejvýraznějších postav, ale company je pak dále plná dalších šikovných lidí, kteří vás jistě pobaví (třeba dokonalým přízvukem) či okouzlí tanečními výkony. Choreografie Ladislava Cmoreje jim k tomu druhému dávají mnoho příležitostí. Víte, že mě na tanečky nijak zvlášť neužije, ale bavily i mě. Především musím zmínit číslo s berlemi a chodítky. Skvostné 😊.

Nechci vám vyloženě radit, zda na Producenty máte jít (či jet), nebo nikoliv. Uznávám, že tento typ humoru nemusí sednou každému a já jsem asi přece jenom malinko „zvrhlá“ a zákeřná. Ale podle mě tahle show rozhodně za vidění stojí a dokonce si umím představit, že bych si zážitek mohla ještě v budoucnu zopakovat. Ideálně bych to ještě potřebovala spojit s Rebeccou, protože po té naší ostravské verzi se mi teď děsně zastesklo. 😊💖 Takže na viděnou, Ostravo!!!