Muzikál Slunce, seno, jahody: Hoštické JZD opět ožívá

Na muzikál Slunce, seno, jahody, jenž je momentálně uváděn v Hudebním divadle Karlín jako žhavá novinka, jsem vyrazila takřka bez očekávání, ale nažhavila mě naše Džejňulka, která o něm sepsala doslova oslavný článek. Tudíž jsem si řekla, že na konec týdne by bodla slušná dávka zábavy a smíchu… Její euforii jsem však nesdílela ani náznakem…

Filmová trilogie Slunce, seno, „atakdále“ je v celém Česku i na Slovensku známá asi jako učivo základní školy. Již v 80. letech minulého století byla československá kinematografie z převážné části jediná, kterou bylo možné sledovat v kinech nebo televizi. Filmů ze Západu bylo jako šafránu a ty původem z ČSSR měly přísný dohled, aby se v nich neobjevilo něco „nebezpečného“ pro komunistický režim.

Čím se dá však vysvětlit divácký úspěch hned prvního filmu zmíněné trilogie Slunce, seno, jahody? Je to nejen bláznivá vesnická komedie, ale já osobně jsem vždy tento film vnímala jako dokonalou parodii na v naší zemi vrcholící socialismus. Doba „osmdesátek“ už byla natolik absurdní, že se dalo tomu všemu už jen smát (samozřejmě hodně potichu, StB totiž pořád číhala za každým rohem). Režisér Zdeněk Troška však měl odvahu smát se nahlas, a že se mu to povedlo, dokazuje uvedení filmu na trh. Ani socialistická cenzura v něm totiž neodhalila ty protirežimní narážky, kterých je ve filmu nespočet. A tak můžeme v klidu domova koukat na výsměch „fungování“ jihočeské vesnice, kde vlastně nic nefunguje. Já osobně v tom filmu (a též v následujícím dílu Slunce, seno a pár facek) vidím parodii na socialistickou propagandu tehdy věhlasného JZD Slušovice, o němž se říkalo, že je v produkci mléka na prvním místě žebříčku ze všech zemí RVHP, a světe div se – již půl roku po Něžné revoluci zbyly z družstva jen trosky. Zdeněk Troška byl v tomto tak trochu vizionář, který asi tušil, jak je to se Slušovicemi doopravdy. Takže když ve filmu přijde Šimon Plánička do Hoštic vyzkoušet svůj experiment s pouštěním hudby dojnicím, a ty pak nadojí neuvěřitelné množství mléka, film nabírá celkem jiný směr – směr parodie. Opravdu se dodnes divím, jak se panu Troškovi povedlo tento film propašovat mezi „povolenou“ kinematografickou produkci.

Narážek na režim najdeme ve filmu samozřejmě daleko víc. Ti dříve narození si určitě pamatují, jak byla finančně i morálně podporována každá snaha o propagaci lidového umění, a tak měla skoro každá vesnice svůj folklórní soubor. Je sice nepopíratelný fakt, že se takto zachovalo množství kvalitních lidových řemesel, které slaví úspěchy ve světě dodnes, spousta jich však vypadala přesně jako ve filmu – do textů původně lidových písní byla propašována kupa prasečinek a vesnické zábavy tak měly s uměním pramálo společného. Rovněž práce úředníka spočívala spíš jen v chození do zaměstnání a jedinou důchodcovskou zábavou bylo věčné drbání. Život v té době zejména na vesnicích stál za starou bačkoru a jeho jednotvárnost jen posilovala onu nesvobodu a nesmyslnost doby. Rozbité vlaky charakteristické pravidelným zpožděním jsou bohužel v některých oblastech tradicí dodnes.

Úspěch těchto filmů tedy vidím právě v těch narážkách, kdy bylo možné na plátně sledovat realitu doby v přehnaném provedení, chycenou za ocas, kroutící se v křeči cenzury, a přece přeživší a zrcadlící tu neskutečnou stupiditu, kterou člověk viděl na každém rohu, ale nemohl s ní nic dělat.

Když si odmyslíme charakter parodií, filmy měly úspěch i díky kupě nesmrtelných hlášek (těmi se ale hemží v daleko více českých filmech, trilogie Slunce, seno… není v tomto směru až tak výjimečnou). Téměř všechny skvělé hlášky použil i Ondřej Gregor Brzobohatý ve svém muzikálu, padly však na úrodnou půdu a přinesly žádaný efekt? Tím si nejsem úplně jista…

Jméno autora hudby mi dávalo částečně záruku, že muzikál Slunce, seno, jahody na jevišti není jen komerční tah, ale dobře promyšleným počinem. Velmi jsem obdivovala Brzobohatého Cyrana v Divadle Radka Brzobohatého, a také hudebně, textově, režijně a dramaturgicky do detailů propracovanou Legendu jménem Holmes, která by se snadno uchytila i na věhlasných zahraničních scénách. A tak jsem dala šanci i Slunci se senem a jahodami…

Žel, z úspěchu filmu nezbylo mnoho. Neměla jsem velká očekávání, ale zároveň jsem si nedovedla představit, proč si Brzobohatý vybral právě tento film a jeho příběh na přetvoření do muzikálové podoby. Čekala jsem tedy, že samotné představení mi dá odpověď, ale nedočkala jsem se žádné pointy. Dějová linka byla totožná s filmem, příběh se odehrává pravděpodobně ve stejném období 80. let, tím pádem mi tam některé moderní prvky nepasovaly. Největší kámen úrazu jsem ale viděla v hudbě. Všechny písničky bez výjimky byly nudné, nezajímavé, a zejména ve stylu, který nejenže pasuje spíš do dnešní doby, ale navíc si troufám říct, že je spíš menšinovým žánrem. Tudíž mě napadla otázka, kdo je cílovou skupinou pro tento muzikál. Je to rodinné představení pro všechny generace? Použitá hudba asi neosloví každého diváka v sále. Mně osobně se muzika vůbec nelíbila, ačkoli jsem Brzobohatému jakožto skladateli do té doby velice fandila. U Holmese byla hudba strhující, výrazná a dějotvorná, u Slunce naopak plochá, bez harmonie a s každým dalším songem jen víc a víc tlačila na pilu. Popravdě čekala jsem (v souvislosti s dobou socialismu) spíš hudbu ve stylu disko-odrhovaček tak typických pro osmdesátky – ty by spíš seděly do pusy Miluně, Vencovi, Blaženě i ostatním. Nikdy jsem nebyla diskofandou, a tak by mi pravděpodobně podobná vlezlá muzika lezla na nervy i v tomto představení, ale aspoň by nepůsobila jako pěst na oko a do prostředí by lépe zapadla. Tudíž divák kterékoli generace, který představení navštíví, si pravděpodobně zapamatuje jen ty melodie, které zná z filmu: mozek drásající popěvek „papapáááá…“, zpitvořenou lidovku „Trnky brnky“ a rusalkovskou árii ředitelky „Měsíčku na nebi“. Všechny tyto melodie měly ve filmové parodii svůj význam, ale v představení mi jejich smysl unikl…

Stejně tak byla použita většina známých hlášek, které snad ani nemusím jmenovat, jelikož od doby filmu doslova zlidověly. Mám ale pocit, že nepobavily tak, jak bavily ve filmu, nanejvýš vyvolaly jen nostalgický úsměv. V tomto případě doslova platí, že opakovaný vtip už není vtipem. Už ty hlášky prostě nezapadly do kontextu, už nebyly reakcí na divnou dobu, už nebylo jejich účelem zdůraznit skutečnost, že onen příběh je (tedy původně byl) parodií. Navíc ačkoli všechna čest všem hercům na jevišti, bez původních herců z filmu hlášky nevyzněly tak, jak bych čekala. Hledištěm se sice občas ozýval smích, avšak během celého představení jsem měla pocit, že se publikum spíš nudí. Vlažný potlesk na závěr můj dojem pouze umocnil.

Scéna přitom vůbec nevypadala špatně. Naopak byla funkční, rychlá točna přestavěla dvůr JZD na dvorek Škopkových i jejich kuchyni či pokojík. Kostýmy až na pár výjimek rovněž převážně kopírovaly dobu socialismu, některé byly doslova filmovými kopiemi. Čekala na nás i bláznivá kabaretní čísla – tančící krávy nebo zajíčci po sežrání jedovatých barevných pastelek, choreografie mě ale nijak neuchvátily. V případě krav to chápu – kravské hlavy byly tak veliké, že pro tanečníky bylo určitě náročné udržet je na krku, u zajíčků se ale žádný okouzlující efekt nekonal. On se vlastně nekonal vůbec, v celém představení nebylo nic, co by mě nadchlo anebo aspoň královsky pobavilo. Myšlenku, že bych objevila něco, co by mě dokonce donutilo přemýšlet, jsem zavrhla ještě během prvního dějství.

Přemýšlím, jak a čím pokračovat… Obsazení bylo vynikající, téměř všechny herce jsem znala již z kupy jiných projektů a říkala jsem si, že zrovna oni by mohli být dobrou volbou pro danou roli. A netvrdím, že nebyli – naopak, hráli i zpívali skvěle, od svých filmových předloh se ale ve výsledku značně lišili. Což určitě není špatně – myslím, že žádný z herců nemá zapotřebí kohokoli kopírovat, kvalitní herec má svůj herecký styl, a pokud bere své řemeslo vážně, nějakým vzorem se pouze inspiruje, ale rozhodně ho nekopíruje. Postavičky z filmu byly však natolik svérázné, že okopírovat by je vlastně ani nešlo. Jenže ta jejich svéráznost a neopakovatelnost je dalším kamenem úrazu.

Ať kteroukoli z nich jakýkoli kvalitní herec pojme po svém, asi nikdy nedosáhne ten kýžený efekt, jaký dosáhli herci z filmu. A tak farář Otík v podání Dennyho Ratajského, (kterého mám jinak jako herce moc ráda), již nebyl ten roztomilý naivní dědula, kterého ve filmu tak originálně ztvárnil Luděk Kopřiva, a o tom, jak vyzněly původní hlášky, jsem mluvila již výše. Rovněž Adéla Gondíková (kterou jako herečku a komediantku miluji) to v roli Škopkové měla po Heleně Růžičkové určitě těžké a s rolí se poprala se ctí, ale zkrátka půvaby té postavy vyjádřit nedokázala… O ostatních hercích a jejích rolích bych mohla napsat totéž a jen bych se opakovala. Zmíním jen, že v roli Šimona Pláničky jsem viděla Romana Tomeše, Vencu hrál Filip Hořejš, Blaženu Ivana Korolová, Milunu Kateřina Pechová, Evíka Kristýna Daňhelová, předsedu Václav Vydra, Kelišovou Jaroslava Kretschmerová a ředitelku Hubičkovou Pavla Břínková. Musím moc pochválit Kateřinu Pechovou, která do své sólové písně dala opravdu celou svou duši, a také Romana Tomeše, jehož herecký zápal byl doslova nakažlivý, a ačkoli byl vedlejší postavou, dokázal si ukrást prostor pro sebe.

Slunce, seno ani jahody na mě tedy nezafungovaly. Nerada něco kritizuji, v případě tohoto představení se ale marně snažím najít něco pozitivního. Nepochopila jsem ani záměr, proč vlastně vzniklo. Zde je tedy jasně vidět, jak obtížné je udělat komedii a jak těžké je udělat parodii na parodii. A přitom takový záměr může docela dobře fungovat – třeba film Limonádový Joe je parodií na americké westerny a jeho muzikálová podoba na divadle slavila jeden úspěch za druhým, se stejným úspěchem se setkal film Adéla ještě nevečeřela, což je parodie na americké detektivky, a původní český muzikál na stejné téma byl jedním slovem fantastický. Zparodovat parodii na socialistický absurdistán bylo ale na Ondřeje Gregora Brzobohatého příliš velké sousto. Nebyla to komedie, spíš nepovedená kopie filmu s nezáživnou hudbou.

Až se mi chce zvolat: prosím, nedělejte z Karlína kravín!