Muzikál Cabaret: V lásce a ve válce je dovoleno vše

 

„Život se vážně nesmí brát.“ 😊 To je jedno z vícero poselství, která v sobě nese muzikál Cabaret. Jak už jste asi uhodli z názvu, jeho děj se odehrává v kabaretu. Na přelomu dvacátých a třicátých let zřejmě Berlín platil za kosmopolitní město, a tak se zde mimo jiné setkali i mladý americký spisovatel Cliff a uhrančivě krásná zpěvačka a herečka Sally, původem z Anglie. Nejprve se nám mohou zdát rozdílní jako led a oheň, on působí jako slušňák a ona je od pohledu svérázná a nebojácná. Během prvního setkání na sebe Sally prozradí vše, co ji honem napadne, a následně se Cliffa zeptá: „Šokuje tě to, co?“ A on odpoví něco ve smyslu, že o to se přece celou dobu snažila. Záměrně šokovat – to je právě něco, o co se nejen Sally, ale i celkově muzikál Cabaret podle mě snaží.

A já tedy bez mučení přiznávám, že obvykle taková představení vůbec nevyhledávám. Trochu mi vadí, když se nějaké dílo či jeho adaptace okatě snaží o to, aby byla jiná, než všechny ostatní před ní, modernější a leckdy i mnohem drsnější, než bylo původní dílo. Někdy to může být přínosné, jindy jsem z toho dost rozladěná, zkrátka vždy záleží na tom, zda v tom vidím nějaký smysl. Pokud ke mně představení promlouvá a nešeptává mi vysvětlení dané symboliky, jsem nadšená. Když mám ale dojem, že je to opravdu jen snaha se odlišit a šokovat tak diváka, dost mi to vadí.

Proto jsem se trochu obávala i toho, jak na mě zapůsobí Cabaret v Divadle Bez zábradlí, u něhož již první fotografie z příprav naznačovaly, že vizuální stránka na nás bude „útočit“. Velmi výrazné líčení herců a plakát, kde Karel Heřmánek ml. kouše Míšu Tomešovou do tváře – to ve mně budilo dojem, že se chystám na horor a budu se v divadle bát. 😊 Annie se, alespoň soudě podle jejího článku, nebála, a tak jsem se také odvážila. Nakonec jsem byla  mile překvapená, protože se mi zdálo, že vše, co se na jevišti odehrálo, tam skutečně být mělo. Všechno do sebe krásně zapadlo a vytvořilo působivý příběh, z něhož mrazí v zádech - především proto, že se klidně mohl opravdu stát. A vlastně se něco takového zase někdy stát může (i když bychom si to jistě nepřáli) – vždyť, jak se v tomto představení moudře praví, tak „politické strany přicházejí a zase odcházejí“. Bohužel, než zase zmizí v propadlišti dějin, leckdy zvládnou napáchat nenapravitelné škody. 

Ať už tedy ale prozradím i něco konkrétnějšího, v tomto příběhu je tím „strašákem“ strana fašistická. Zpočátku taková nenápadná hrozba, kterou nikdo nebere moc vážně. Postupně ale její moc roste a stejně tak rychle jak někteří lidé získávají moc, jiní přicházejí o svou svobodu a důstojnost. Přesto je ještě spousta takových, co před tím raději zavírají oči a neuvědomují si vážnost situace, dokud se nezačne něco hýbat přímo v jejich blízkém okolí. ‚Co je mi do politiky, vždyť na mém životě stejně nic nezmění,…‘ Jenže jak zrádná taková věta může být, si člověk často uvědomí až ve chvíli, kdy mu rozhodnutí politiků život nějakým způsobem změní a naruší. Politiku nemám ráda a nerada se o ní bavím, ale právě Cabaret mi jasně ukázal, jak moc může něčí výhra ve volbách vše obrátit naruby – zvlášť, když lidé přichází o své svobody a kdy jim je, z jakýchsi pofiderních důvodů, pramenících z ideologie nějaké strany, znemožněno normálně žít, někoho milovat a uzavřít s ním manželství. 

Zvláštní pocit z příběhu Cabaretu pak ještě umocnila doba, kdy jsem toto dílo v Divadle Bez zábradlí zhlédla. Byl totiž právě říjen 2021 a zrovna probíhaly volby. Dokonce nám o pauze Karel Heřmánek ml. „zvěstoval“ jejich výsledky. Poděkovali jsme mu ještě jednou dávkou aplausu a pak jsme všichni celou přestávku ještě studovali mobily, jako bychom si chtěli ohlídat, že sčítání posledních pár hlasů už výsledky nezvrátí. Musím říct, že celé představení tím dostalo ještě úplně jinou atmosféru a na chvíli mi připadalo, že my všichni, co jsme tam byli – ať již v hledišti, či na jevišti, jsme na moment táhli za jeden provaz. Bylo to neuvěřitelné 😊.

Neuvěřitelná pak byla i energie, kterou v sobě účinkující měli. Díky nim jsme se skutečně přesunuli v čase i prostoru a nahlédli jsme do berlínského Kit Kat Klubu. A to vlastně i přesto, že ho na jevišti tvořila jen obyčejná konstrukce s dvěma sloupy, vyvýšeným prostorem a stěnami z papíru. Na ty protagonisté ve volných chvílích vždycky vytvořili nějaké „graffiti“ nápisy či symboly. Dramatické chvíle v představení se pak na papírových stěnách podepíšou u nejvíc a nejrazantněji, jsou totiž brutálně strženy a roztrhány, takže příště se začíná opět na zelené louce, tedy spíše na bílé čtvrtce. 😂

Taková práce se scénou (na starosti ji měl Daniel Dvořák) působila nesmírně originálně a moc se mi zamlouvala. Stejně jako některé jiné drobné rekvizity či propriety, které byly použity k dokreslení jistých situací. Míša Tomešová si například v rámci jednoho tanečního čísla perfektně vystačila sama, jen s věšákem a pánským kabátem, hodně nám tam toho „zahrál“ také velký kufr, který ostatně celé představení zahajuje, a to poměrně zajímavým způsobem 😊. Velmi působivé je také využití dvou houpaček, které je možno spustit dolů a zapojit do dění a rovněž do krásných a náročných choreografií (ty měla na starosti Jana Burkiewiczová). 

Celou dobu také vidíme živý orchestr (a jak jsem tam odposlechla, mají hudebníci radost, že jsou také přímou součástí dění), oděný v čistě bílých oblecích. Ty vytváří hezký kontrast s tmavými koženými úbory Sally a Kabaretiéra. Stejně tak všichni ostatní z Kit Kat Klubu mají kostýmy (z dílny Jozefa Huga Čačka) velmi odvážné, provokativní a sexy, což je v souladu s tím, co v kabaretu předvádí 😊. 

Ostatní postavy už mají pak kostýmy celkem civilního rázu, přičemž podle mě jejich úbor vždy dobře dokresluje danou figuru a její postavení a osud. Bytná, paní Schneiderová, tak měla na sobě takové obyčejné ‚pracovní‘ či zástěrové šaty, jaké by si na sebe vzala klidně i moje babička. Politicky angažovaný Ernst Ludwig pak měl na rukávu pásku se svastikou, ovšem zaujalo mě, že její podklad nebyl jen červený, ale dokonce se třpytil – snad jako by nám to mělo říct, že Ernst dává svá přesvědčení najevo zcela veřejně a jsou pro něj skoro jako vyznamenání. Mladý spisovatel Cliff zase přijel do Berlína ve světlém kabátě, který se dobře hodil do dané doby, a přesto by se dal nosit i nyní. Sally pro změnu přes svůj ‚kabaretní úbor‘ přehazovala drahý kožíšek – takový drobný luxus, co jí držel nad vodou, když už neměla v kapse ani marku neboli, jak by řekla ona sama: „mařenu“.

Co se týče hudební stránky, nezařadí se Cabaret mezi mé favority, což jsem ostatně čekala. Písničky z něj si asi pravidelně pouštět nebudu, ale na druhou stranu jim musím přiznat hravost a originalitu. Také se mi zamlouvalo, že v podstatě žádná písnička tam nebyla „jen tak“ a zbytečná, každá tam měla nějako svou úlohu. Některé posouvaly děj či alespoň vztahy mezi postavami, většina písní z kabaretu byla pak takovým nastaveným zrcadlem pro společnost i jednotlivé postavy.  Tento dojem pak ještě podtrhly skvělé texty písniček, v kvalitním a povedeném překladu Jiřího Záviše a Jiřího Joska. 

Zapamatovatelná pro mě byla především úvodní melodie Willkommen, která začínala zvolna, ale postupně pořádně nabrala na rychlosti. Časem si asi oblíbím i číslo Mein Herr a zaručeně nejsilnější je pak podle mě téměř závěrečná a také titulní píseň – Cabaret. Tu jsem asi jako jedinou trochu blíž znala již před návštěvou divadla a vždycky jsem měla dojem, že je to jen taková obyčejná, veselá a rozpustilá show. Teprve, když jsem ji znovu poznala spolu se všemi souvislostmi přímo v muzikálu, došlo mi, že ta rozpustilost je v tomto případě spíše přetvářka a ve skutečnosti je to docela smutná skladba, když se člověk podívá trochu hlouběji. Patřila pro mě rozhodně k nejemotivnějším skladbám celého muzikálu a málem mě stála i nějakou tu slzu 😂.

Lví podíl na tom, že mě tato skladba dostala, měla i její interpretka - Míša Tomešová. Nejraději bych k ní napsala, že nemám slov. 😊 Přála jsem si vidět právě Míšu, protože jsem věděla, že mi v jejím podání bude Sally sympatická. Nepochybovala jsem ani o tom, že v odvážném kostýmu bude vypadat skvěle – skutečně sexy bohyně (jak by asi řekla Felicita Prokešová 😊) a kdo to neví, nikdy by nehádal, že je už dvojnásobnou maminkou. Ovšem tím, jak Míša tančila, ale hlavně zpívala a hrála, mi vyrazila dech. Myslím si, že tato role jí opravdu skvěle sedla – a to jak pěvecky, tak i herecky, jelikož životní příběh Sally prožívala naplno. 

Milým překvapením pak byl Jan Fanta v roli Cliffa. Ten sice na první dojem působil jako docela neškodný slušňáček, ale zdání klame, což předvede velmi záhy. Poprvé ve chvíli, kdy dojde k jeho vášnivé líbačce s mužem. Posléze naváže vztah i se Sally a tak se nějakou dobu zdá, že sledujeme milostný trojúhelník, nebo spíše nějaký polyamorní vztah. Mimochodem mě to dost zaujalo a jsem vlastně ráda, že se v představení něco takového objevilo, i když jsem občas trochu tápala, jak to mezi nimi vlastně je… 

Ale pravda je, že toho měl nakonec Cliff se Sally docela dost společného. Oba si rádi užívali život plnými doušky a Berlín se stal dočasně jejich královstvím, kde mohli vše. Alkohol, drogy, sex, mejdany a všemožné experimentování na denním pořádku, to je dočasně spojovalo, ale zároveň je to i rozdělovalo, jelikož Cliff to bral jen jako dočasnou záležitost, jako „sen“, z něhož se jednou bude muset probudit. Naopak Sally zřejmě svůj styl života měnit nechtěla, nebo možná se jen bála udělat první krok a vstoupit na nepoznanou půdu.

Jan Fanta nám pak postupně ukázal zajímavý Cliffův vývoj a zcela mě přesvědčil. Ke konci už vypadal, jako by rázem o pár let zestárl, jak mu politická situace v Německu přidělávala vrásky. Nechyběla mu chemie ani s jedním ze svých milostných protějšků, takže opravdu parádní.

Pořádně mě pak mrazilo z většinou ledově klidného Josefa Cardy v roli záporáka Ernsta Ludwiga. V první scéně, kdy se objeví, z něj ještě můžete mít ještě mít dojem, že je to nějaký neškodný podvodníček. Brzy je ale jasné, že hraje dost tvrdou a dobře promyšlenou hru. Pokud jste s ním zadobře, může vám být docela užitečný. Běda ale, pokud nezapadáte do jeho předem nalinkované tabulky světa.

Například jako zelinář, pan Schultz – a to jen proto, že je Žid. A je jedno, že se narodil v Německu, žije tu celý život a má jen svou poctivou živnost. Blížící se nebezpečí si do poslední chvíle vůbec nepřipouští, žije si zkrátka svůj obyčejný život. Je vdovcem, ale i v pokročilém věku našel ještě lásku – v paní Schneiderové, která pronajímá byty. Ta už se dávno smířila s tím, že „co má být, má být“. Už možná ani nepočítala s tím, že ještě potká lásku, ale když dostane od pana Schultze ananas, je ruka v rukávě 😂.

Jejich vztah pak ještě trochu urychlí proříznutá pusa sousedky a „sexuální pracovnice“ Fritzie Kostové v podání Nikol Kouklové. Její snahy o to propašovat své kunšofty, tedy pardon… bratrance… do svého bytu a z něj, byly humorné. 😊 Když si Fritzie všimne, že i paní bytná je přece jen ženská s normálními lidskými potřebami a škodolibě to okomentuje, rozhodne se postarší dvojice pro svatbu. Bohužel jejich společné štěstí netrvá dlouho…

Každopádně Dušan Sitek a Jitka Sedláčková byli jako pan Schultz a paní Schneiderová skutečně sympatičtí a přesvědčiví. Moc jsem jim fandila a na závěr mi jich bylo samozřejmě líto. A to číslo s ananasem prostě nemělo chybu.

Stejně tak byl v roli Kabaretiéra přesný i Karel Heřmánek ml. Zvláštní, neuchopitelná postavička, co na vás mrká pomocí umělých řas. Dokáže pobavit i trochu vyděsit, zkrátka nikdy vás nenechá jen tak v klidu sedět a zapomenout na něj. Promítne se i do scén mimo kabaret, a tak je zkrátka takovým naším průvodcem celého příběhu.

V kabaretních scénách mu pak společnost dělají nebezpečně krásné a svůdné dámy Nikol Kouklová, Petra Kosková, Linda Caridad Fernandez Saez a Vendula Příhodová. Dámy rozhodně nebyly jako „z jednoho těsta“, ale každá byla trochu jiný typ, ať již postavou či barvou vlasů, a tak jsem se dobře orientovala v tom, kdo je kdo. A rozhodně můžu říct, že všechny do jednoho byly krásně provokativní a sexy. Doplňoval je ještě mladík Bobby – Adam Pavlovčin, aby si každý přišel na své. Toho jsem měla možnost vidět poprvé, ale budu se těšit i na další jeho role. V roli Bobbyho byl roztomilý a vtipný. Rozhodně jsem mu fandila. 

Všichni aktéři kabaretních scén pak hráli tak trochu i s námi diváky, hned v úvodu s námi navozovali oční kontakt a obraceli se na nás i s nějakou replikou, v jedné chvíli se pak Linda v roli Dixie dokonce vrhla do hlediště, v první řadě si našla skulinku (vedle mě! 😊) a šla „dotírat“ na někoho do druhé řady. Mně se takové napojení na dění na jevišti líbilo, ale pokud se přece jen trochu stydíte, možná doporučuji radši sedět ve třetí řadě a dál. 😁 

Mám k tomu ještě jeden důvod, a to samotný závěr celého představení. Nebudu prozrazovat konkrétní situaci, ovšem jistou roli zde hrají i srdíčkové konfety coby poměrně drsná metafora. Nejprve lítají jen na jevišti, ale pozor – prostředek první řady dostal také jednu pořádnou spršku 😂. Znám lidi, kterým by to docela vadilo, ale pro mě to bylo vlastně i tak trochu splněné přání. Když totiž na konfety došlo v Brně na Pretty Woman, byla jsem těsně mimo dosah. No, po děkovačce jsem si šla potupně jednu konfetku ukrást ze země 😁. Tentokrát jsem opravdu nemusela. Stačilo mi shodit ze sebe srdíčka do kabelky a můžu si s nimi i vytapetovat. A teprve doma jsem zjistila, že některá srdíčka mi vlezla i za výstřih, nalepila se mi na tělo a nechala po sobě dokonce otisky! Takže aspoň vidíte, že vám nelžu, když řeknu, že na mě Cabaret zanechal stopy… A to nejen tyto viditelné. 😊

Měla jsem pak ještě nějakou dobu pocit, že mi tohle představení pořádně zamotalo hlavu i srdce. I proto se mi tenhle článek nejdřív nepsal vůbec snadno a připadala jsem si, jako bych měla popsat nepopsatelné. Tahle návštěva divadla mi tak na dlouho zůstane v paměti coby výjimečný a tak trochu i neopakovatelný zážitek.