Muzikál Billy Elliot: Nebát se být „jiný"
Když píši tento článek, stále více si uvědomuji, že nenacházím dost slov pro to, abych dokázala popsat, jak moc mě muzikálový Billy Elliot oslovil. Ano, znala jsem už původní film z roku 2000, dokonce jsem jej viděla opakovaně a příběh jedenáctiletého Billyho na mě již tehdy velmi zapůsobil. Měla jsem tedy poměrně jasnou představu, co můžu od muzikálové podoby čekat. Přesto, když mi před časem Ježíšek přinesl záznam z londýnské inscenace na DVD (a já se v době lockdownu dostala k tomu si jej konečně pustit), vyrazil mi tento muzikál Eltona Johna doslova dech. Přestože je Billyho příběh již sám o sobě dostatečně silný a emotivní, muzikálové zpracování mu na jeho síle ještě přidává a já vše sledovala doslova očarovaná.
Nebude tudíž překvapením, že jsem toužila vidět též první české zpracování, uváděné od roku 2019 plzeňským Divadlem J. K. Tyla. Přestože já to štěstí dříve neměla, někteří ze Statečných Billyho již v předchozích letech viděli a neskrývali své nadšení. O to větší jsem měla radost, když jsem se konečně v září 2021 dočkala i já. 😊
Příběh Billyho Elliota je zasazen do období let 1984-1985, kdy mělo dojít z rozhodnutí vlády vedené Margaret Thatcherovou k uzavření státních dolů a propouštění tisíců horníků. Nacházíme se v jednom hornickém městečku, jehož obyvatele by takové rozhodnutí připravilo prakticky ze dne na den o existenci a určitou důstojnost. Na rozhodnutí vlády reagují především stávkou, dochází ale k celé řadě nepokojů a ozbrojených konfliktů. Billy je vlastně obyčejný kluk, který musí v této neutěšené době žít. Jeho maminka zemřela a starají se o něj jeho otec spolu s dospělým bratrem Tonym. Oba jsou horníci a jejich pozornost je proto směřována spíše k probíhající stávce a boji o záchranu vlastní existence. A na Billyho tak trochu zapomínají. Jednoho dne souhra náhod (nebo osud?) zavede Billyho na lekci baletu paní Wilkinsonové a balet jej po počátečních rozpacích zaujme natolik, že se rozhodne namísto nenáviděného boxu navštěvovat právě její hodiny. Paní Wilkinsonová záhy objeví u Billyho mimořádný talent a doporučí mu zkusit přijímací zkoušky na Královskou baletní školu v Londýně. Tajně mu pak na ně pomáhá se připravit. Billyho však nečekají pouze tyto zkoušky, ale především musí najít pochopení a podporu ve svém okolí, plném předsudků a stereotypů. Musí vytrvat a jít si za svým snem. Dokáže to?
Na první pohled vás v DJKT zaujme velice povedená scéna. Není nijak „přeplácaná,“ ale nemáte vůbec pochybnosti o tom, kde se nacházíte. Ocitáte se na okraji jakéhosi hornického města, které navíc již pár minut před představením ožívá – místní obyvatelstvo se pohybuje i po hledišti, někteří hrají fotbal atp. 😊 S tímto prvkem, kdy dění na scéně začíná již o něco dříve než samotné představení, se v tomto divadle setkávám již podruhé (poprvé to bylo u Sweeneyho Todda), a je mi velmi sympatický. Beru to jako takový bonus pro ty z nás, kteří chodí do divadla rádi včas. Také si mi líbí, že se tak můžu už o něco dřív dostat do té správné nálady a o něco víc se těšit. 😊
Věděla jsem, že se toto představení u mě neobejde bez slz, ale trochu mě překvapilo, že první se dostavily už hned v úvodním čísle, které naprosto geniálně představuje místní komunitu, její soudržnost, ale i bezvýchodnost a marnost dané doby a situace. Do toho se zde poprvé objevuje Billy a už v tuhle chvíli cítíme, že přestože zatím nic jiného nezažil, do tohoto prostředí tak trochu „nepatří.“ Nebo je to jenom tím, že už jeho příběh znám a vím, co bude následovat?
Objevuje se před námi též domek rodiny Elliotů, který vidíme zevnitř (jako třeba domečky pro panenky). Máme tak náhled do spodního patra domu, ale i do Billyho podkrovního pokojíku a získáváme tím možnost sledovat dvojí dění na jevišti současně. Zároveň tak poznáváme Billyho otce, bratra Tonyho, ale i jejich trochu senilní babičku.
A záhy následuje jeden z velmi silných momentů tohoto představení – poměrně dlouhá scéna „Já anebo ty,“ v níž můžeme souběžně sledovat pouliční nepokoje včetně policejních zásahů a paralelně s tím hodiny u slečny Wilkinsonové – taneční číslo, kdy se mezi sebou různě „proplétají“ ozbrojené policejní jednotky a holčičky v baletních sukýnkách mě tak již „přemohlo“ zcela spolehlivě. Jako by se jednalo o dva úplně jiné světy, které jsou ale ve skutečnosti bohužel až příliš propojené. Spolu s tím můžeme sledovat Billyho baletní začátky až k finálnímu rozhodnutí na zmiňované přijímací zkoušky jít.
Pokud máte již v tuto chvíli pocit, že se bude jednat o velmi emotivní příběh, mohu vás ujistit, že jsme teprve na začátku a o dojemné i skutečně smutné okamžiky rozhodně nebude nouze. Dokonce i ti ze Statečných, kteří obvykle nad mým rozpoložením nechápavě kroutí hlavou, tentokrát připustili, že některé scény z Billyho Elliota dojaly i je. Jednou z nich je určitě okamžik, kdy Billy s paní Wilkinsonovou čtou dopis od Billyho zesnulé maminky (Soňa Hanzlíčková Borková). Ta ho v něm podporuje, aby následoval své srdce a šel za svými sny…
Billy však není jediný, kdo řeší, že do daného prostředí tak úplně nezapadá. Tím druhým je jeho kamarád Michael, u něhož se postupně začíná projevovat jeho homosexualita, což je v dané době a podmínkách pro okolní komunitu něco zcela nepřijatelného. S Billym tak mají vlastně hodně společného. Jejich společné číslo „Na co máš chuť“ o tom, že by každý měl mít možnost žít tak, jak chce, a dělat to, co chce, považuji za jedno z nejlepších vůbec.
Neskutečně se mi líbilo také finále první půlky představení, v němž Billy svůj překypující vztek přenese do tance. Přiznám se, že jsem v tu chvíli doslova prožívala, jak se asi cítil. Myslím, že se do podobného stavu občas dostane každý z nás, ale schopnost umět svůj vztek vyventilovat tancem, mu můžu už jedině závidět. 😊
V druhé půlce nelze opomenout fantastický Billyho „snový“ tanec po vánoční oslavě, který mě již na DVD záznamu naprosto uchvátil, a musím uznat, že naživo jsem jej sledovala skutečně se zatajeným dechem. Něco naprosto nádherného!
Zmínit musím též číslo „Jako nabitý,“ kde Billy popisuje své pocity, které v něm tanec probouzí. A pak samozřejmě samotné finále. Zde, pokud znáte též film, budete nejspíš na jevišti postrádat jeho úplný závěr, na který se vždycky velmi těším. Dozvídáme se v něm, jak to s Billym skutečně nakonec dopadlo, zatímco v muzikálové verzi dostáváme prostor k tomu si jeho další životní cestu domyslet. 😊
Pevně věřím, že mi dospělá část obsazení odpustí, ale mám za to, že Billy Elliot „patří“ hlavně dětem, na jejichž výkonech celý tento muzikál stojí. Proto jimi také začnu.
Předně musím zmínit představitele Billyho – Ondřeje Kapustu. Jako Billymu jsem mu věřila skutečně vše – bezmoc, smutek, nadšení pro tanec, vztek i okamžiky dojetí. Vyzařovalo z něj ohromné charisma a nešlo z něj zkrátka spustit oči.
Jako Michael se představil Adam Seidl, jenž mě dokázal stejně tak dobře dojmout jako pobavit. Společné číslo s Billym pak považuji skutečně za vrchol představení.
Z dospělých rolí mě nejvíce zaujal Martin Davídek v roli Billyho táty. Byť na první dojem působil tvrdohlavě a zcela neústupně, později se ukáže, že je ve skutečnosti bez své ženy naprosto bezradný a svým dětem, tedy hlavně Billymu, nerozumí. Nakonec se ale přesto rozhodne jej v jeho snech podpořit a pokusí se najít si k němu cestu.
Paní Wilkinsonovou si v našem případě zahrála Ivana Chýlková a myslím si, že šlo o skvělou volbu. V jejím podání jsem ji vnímala jako ženu, která od života vlastně už nic moc nečeká, bavily mě její ironické hlášky i určitý nadhled. Od hodin baletu v dost bezútěšném prostředí hornického městečka si příliš neslibuje, spíš ji unavují. Až jí najednou vstoupí do života malý kluk s obrovským talentem…
Jako Tony se představil Lukáš Ondruš, na něhož jsem se v této roli vysloveně těšila a rozhodně mě nezklamal. Tony na mě působil ještě trochu nedospěle. Vše viděl pouze černobíle a jeho jednání bylo mnohdy zbytečně prudké a ukvapené. Billyho vnímal jako malého kluka a jeho sny nebral vůbec vážně. Paradoxně si ale myslím, že mu Billy tak trochu pomohl „dospět.“
Zmínit musím ale ještě Moniku Švábovou v roli babičky, která má z celé rodiny k Billymu asi nejblíž. V jedné z jejích vzpomínek se navíc dozvídáme, jak moc byl pro ni samotnou tanec v životě důležitý. Oproti filmu na mě působila pouze lehce zmateně a řekla bych, že měla poměrně přehled, co se kolem ní děje.
Jak už to tak v Plzni bývá, také v tomto představení se v menších rolích „objevil“ téměř celý soubor DJKT, a přestože jsem uvedla pouze některé z postav, všichni do jednoho byli opravdu skvělí.
Billy Elliot se pro mě stal jednoznačně nejlepším muzikálovým představením, které jsem v roce 2021 viděla a na něž rozhodně nejde zapomenout. Mám velkou radost, že jsem ho konečně mohla vidět. Nabízí silný příběh o odhodlání, plnění snů, ale i o tom nebát se být „jiný.“
Komentáře
Okomentovat