Muzikál Pretty Woman: Zázrak na Hollywood Boulevardu

 

Pretty Woman – myslím, že většina z vás ví, o čem je řeč. Film s Richardem Gerem a Julií Roberts je všeobecně známý a dokonce se jedná o natolik milovanou klasiku, že ji naše televize pravidelně vysílají na Vánoce. Snad proto, že se o hlavní hrdince říká, že je to tak trochu moderní Popelka. Nikdy jsem toto pohádkové přirovnání moc nechápala, zřejmě i proto, že jsem nikdy tento snímek nijak zvlášť nemilovala – ráda jsem se na něj občas podívala, ale nebyla jsem vyloženě fanynka. (S již zmíněnou hvězdnou dvojicí mám raději Nevěstu na útěku 😊). Nyní mám navíc dojem, že pokud se Pretty Woman něčemu podobá, tak je to My Fair Lady. A to nejen tím, že má v titulu nějaký termín pro osobu ženského pohlaví, tedy ženu či dámu. No, jen si to pojďte se mnou zopakovat… Bohatý muž je okouzlen krásnou mladou ženou z chudých poměrů. Ta se po jeho boku mění z nevycválané holky v dokonalou dámu, navštíví společenské události (spojené s koňmi a hudbou), na závěr objeví svou hrdost a touží po životní změně. O kterém díle jsem mluvila? Vždyť to sedí na obě! 😊

Snad jen Pretty Woman volí trochu jiný konec – zatímco Líza Doolittleová s panem Higginsem to mají i na konci ještě „na dlouhé lokte“, Vivian a Edward prožívají vskutku ryzí happy end. To je mi sympatické, jenže přece jenom ve filmové verzi Pretty Woman se nezpívalo, a tak mi tahle spojitost dříve nedošla. Ostatně s informací, že vůbec existuje i verze muzikálová, jsem se setkala až díky našemu Georgeovi (jeho články o zahraničním uvedení i verzi z Brna si můžete připomenout, když rozkliknete odkazy 😉). To on vlastně „spískal“ moji nejnovější divadelní lásku, protože toto dílo tak dlouho vychvaloval, až jsem díky němu začala poslouchat písničky z broadwayské verze na Spotify. A to byl můj začátek konce 😊. Rázem jsem věděla, že přesně tohle je můj šálek čaje. Tento muzikál prostě potřebuju někdy vidět naživo, jinak se zblázním. Sice jsem se nehnala na verzi v němčině, ale chvíli byl ve hře Londýn (což nevyšlo), než jsem se konečně rozhoupala a vyjela za Pretty Woman (zatím) alespoň do Brna. V říjnu 2021 jsem si zase splnila jeden svůj sen a podle očekávání… to byla velká láska. Dokonce taková, že jedna návštěva mi ani zdaleka nestačila a do Brna jsem se vrátila na menší maratónek s Pretty Woman ještě v prosinci.

Stěžejní roli v tom sehrála právě hudební složka – za níž stojí Bryan Adams a Jim Vallance. Zajímavé je, tento muzikál vlastně dobře funguje i bez toho, aby stál na hudbě, která zazněla ve filmu a dala mu ostatně i název (i když původně se měl film jmenovat $3,000 / 3 tisíce dollarů). Titulní píseň Roye Orbinsona Pretty Woman zazní vlastně jen na děkovačce a trochu probublává i v legendární scéně, kdy to jde Vivian natřít protivným prodavačkám na Rodeo Drive.

Ovšem skladba v muzikálu není stěžejní a ostatní songy nejsou „nasázeny“ kolem ní, nýbrž stojí na vlastních nohách, což je obdivuhodné. Dokonce jsem se smířila i s tím, že se v muzikálu nedočkáme písně It Must Have Been Love od Roxette, která ve filmu dokonale dodává atmosféru chvílím, kdy se cesty Vivian a Edward rozcházejí a zdá se, že je vše ztraceno. Původně jsem se bála, že mi tohle spojení bude chybět, ale muzikál vše naznačil zase trochu jinak a rovněž perfektně – píseň Long Way Home je pro mě neuvěřitelně silná a už od prvního poslechu byla jednou z mých oblíbených skladeb v tomto muzikálu. Tehdy to byla ale „jenom“ písnička bez zvláštního významu, zatímco teprve návštěva v divadle ten pomyslný dílek puzzle umístila na to správné místo – přímo do srdce.

Podobně jsem to cítila i s dalšími songy, které jsem tak v divadle znovu objevovala. První emotivní píseň Vivian s názvem Anywhere but Here (což znamená kdekoliv, jen ne tady), kdy se nám svěřuje, že by chtěla „od začátku žít“ a nedělat stejné chyby, které ji přivedly na ulici (a kdo by občas nechtěl druhou šanci?). Edwardovy první dojmy z Vivian, znázorněné v písni Something About Her, přičemž v češtině dumá, čím je tato žena vlastně tak zvláštní. Známý moment, kdy se Vivian dočká rozmazlování v obchodě s oblečením, doprovází skladba, v níž se jí dostane ujištění: You're Beautiful neboli „Jsi nádherná“. Ona díky tomu rázem opět nachází svou hrdost. Její melancholické přiznání, že „tohle všechno jsem já“, tedy že její minulost je zkrátka její součástí - This Is My Life. Chvíle, kdy se Edward začne otvírat novým možnostem, nachází svobodu a konečně „dýchá“, v písni Freedom. You and I neboli Ty a já, neuvěřitelným způsobem propojená s operní pasáží z La Traviaty, a to právě ve chvíli, kdy se „placená spolupráce“ mění v láskyplný vztah. A samozřejmě již zmíněná Long Way Home s krásnou pasáží v textu, kdy dvojice zpívá o důvěře, která způsobila, že „se zázrak stal“. To jsou pro mě nejkrásnější momenty v Pretty Woman, kdy jsou hudební pasáže v naprosté symbióze s příběhem.

Bryan Adams zkrátka umí něžnou romantiku i rozjetý nářez a drnká mi prostě na ty správné struny. A navíc ještě v podání skvělého orchestru v Městském divadle Brně? No, jasně, že husí kůži neboli zimomriavky jsem měla už při první písničce a pak už jednotlivé tóny projížděly celým mým tělem a nechaly mě vychutnat každou jejich gradaci, jako by se moje dušička projížděla na horské dráze. A na závěr jsem pak bulela jako želva! 😊 A v podstatě stejné dojmy mi zůstaly i příště.

Spokojená jsem byla i s překladem textů do češtiny, jehož autorem je Zdeněk Bartoš. Neměl to rozhodně jednoduché, ale musím říct, že v některých písních se trefil přímo do černého a mně se v hlavě okamžitě spojil český text s originálem. Jindy musel význam malinko posunout, ale řekla bych, že nikdy to nevybočilo natolik, aby se změnilo celkové vyznění písně.

Co se týče příběhu jako takového, základní kostra známá z filmu Pretty Woman zůstává, ovšem pár detailů je pozměněno, a tak fanoušky snímku dopředu varuji, aby nečekaly čistou kopii „trháku“, ale spíše alternativní verzi, kterou jsem si třeba já osobně zamilovala daleko více. Tam, kde totiž ve filmu zůstalo přece jen něco dramatičtějšího z původního temnějšího návrhu scénáře, se naopak muzikál snaží to přece jen trochu rozjasnit. Kde film „drží vážnou tvář“, se muzikál nebojí vtipkovat a třeba danou chvíli i trochu shodit. To ovšem neznamená, že by se kvůli „trdlování“ zapomnělo na emoce a hloubku, naopak. Muzikál je podle mě ultimátní romantickou komedií se vším všudy a díky tomu mě dokáže oslovit, pobavit a rozněžnit ještě o něco víc. Zde už jsem dokonce ochotná na toto dílo pohlížet jako na pohádku 😊.

Ale nebojte, o žádnou z ikonických scén nepřijdete – Vivian si i zde sedá tam, kam nemá, řádí ve vaně a samozřejmě dojde i na „svině klouzavý“ či sexuální scénu na klavíru. Jen tedy pro zjednodušení je daný hudební nástroj umístěn rovnou v hotelovém apartmá (aspoň na to měli tentokrát soukromí 😂).

A co by vás možná mohlo ještě zarazit? K setkání Vivian a Edwarda sice dojde velmi podobně jako ve filmu – Edward se ztratí ve vypůjčeném autě a hledá cestu k hotelu, kam ho Vivian navede. Jenže… v divadle žádný bourák nevidíme a musíme si trochu vypomoct vlastní fantazií. Postavy o autě ale i nadále mluví, ovšem logicky některé dialogy, které ve filmu probíhají až za jízdy, musely být zde přesunuty – a to na lavičku na slavné ulici Hollywood Boulevard. V první chvíli mě to zaujalo, ale pravda je, že mi tím začátek příběhu připadal vlastně i uvěřitelnější a pozvolnější. První setkání našeho páru není tak uspěchané, do řeči se dají vlastně tak trochu náhodou a můžeme tak lépe pochopit, proč nakonec Edward Vivian bere s sebou na hotel. Snad jen štěstí, že se hlavní hrdina neztratil ještě v nějaké horší čtvrti, protože v takovém případě by asi ani z toho auta nevylezl a my ho tak neviděli. A to by byl sakra krátký příběh 😂.

Samozřejmě chápu, že auto už by se na jeviště vážně nevešlo. 😊 Už takhle jsme se dočkali vskutku bohaté scény Christopha Weyerse s řadou bleskových přeměn mnoha prostředí. Tedy zrovna v ten večer, kdy jsem muzikál navštívila poprvé, nás postihly právě během první velké přeměny prostředí technické problémy, které se nejprve nedařilo opravit, a tak jsme vyfasovali ještě jednu neoficiální „přestávku“ už po dvaceti minutách od začátku. Bylo to ale ojedinělé škobrtnutí, vše se brzy podařilo znovu „nastartovat“ a jeli jsme dál. Já jsem si v nenadále pauzičce alespoň stihla udělat první poznámky, jelikož dojmy už ze mě tryskaly všemi směry. 😂 A v prosinci už jsme to zvládli bez komplikací, takzvaně »na jeden zátah«. 

Vše na scéně je naprosto věrohodné – dům, v němž bydlí Vivian a Kit, i prostředí kolem, působily skutečně jako vystřižené z filmu z 90. let. Všude barvy a světla, marně se snažící maskovat místní bídu. Naopak hotel a jeho luxus je naznačen především bílou barvou. Navíc nechybí opravdu nic – nejprve se ocitneme v krásné hale s recepcí a dokonce i výtahem. Tomu se dokonce otevírají a zavírají dveře jako opravdovému výtahu 😮, ale zajímavé je, že nejezdí, na rozdíl od šikovně umístěného propadla, které nám pak výtah v řadě situací nahradí a velkou roli sehraje přímo v přepychovém apartmá v nejvyšším patře. Srdcem místnosti je pohovka, vlevo si pak udělá Vivian svůj „piknik“ u televize. Vpravo již zmíněné klavírní křídlo.

Jindy nakoukneme i na balkon, kde má Edward strach, následně se před námi objeví i vana plná bublinek a až mnohem později, když se vztah protagonistů vyvíjí, se ocitáme konečně i v ložnici s velkou postelí. U té bych i přísahala, že ji „odkoukali“ právě v hotelu, kde jsem byla zrovna večer své první návštěvy ubytovaná. (Abyste mi ale nezačali závidět – bohatý fešák tam na mě rozhodně nečekal! 😁) Jindy se na chvíli ocitneme i v opeře, kde se na chvíli „odkryje“ i skutečný orchestr. Moc pěkně vymyšleno.

Vše pak doplňuje i pár zadních projekcí, které naznačují dané prostředí a zároveň krásně vytvářejí atmosféru. Připomínaly mi totiž v mnohém ilustrace – mrakodrapy v New Yorku měly pomalu až „goghovský nádech“, úvodní opona zase působila jako vystřižená ze znělky animáku, jindy mi zase kresba lodi připomínala ilustrace z knižních Verneovek. Člověk si pak připadal, jako by si listoval pohádkovou knížkou. 😊

Nádherné byly dle mého názoru i kostýmy, za nimiž stojí dvě dámy - Andrea Kučerová a Adéla Kučerová. Musím tedy říci, že byly kostýmy leckdy dost odvážné, což je samozřejmě v případě „pracovních uniforem“ Vivian a Kit v úvodu vlastně žádoucí. Herečkám to nezávidím – černé síťované punčocháče, sukýnky či kraťásky sotva pod zadek, odhalená bříška… Nutno ale dodat, že dané dámy na to měly figuru, a tak to pro nás v hledišti byla zkrátka pastva pro oči. 😊 Vivian se pak následně začne oblékat jinak a elegantněji, přičemž leckdy jsou její kostýmy ve stejném stylu jako ve filmu, ale barvy či jiné detaily jsou obměněny, což je osvěžující. Na pólu mi tak Vivian připomíná v růžové skoro až Barbie, což se mi líbí, jelikož tím působí křehce a zranitelně a opravdu - v dané scéně pak utrpí drsnou ránu.

V závěru nechybí typický kalhotový kostým se sáčkem, ovšem zatímco ve filmu Vivian vystřídá červený a následně tmavě modrý, tak zde se nám představí ve světle zelené, možná až peprmintové barvě. Takový odstín by zdaleka nemusel sednout každému, ale třeba v případě Hany Holišové to byla trefa. Moc jí to slušelo. U Edwarda pak není co řešit, jako správný „kravaťák“ má zkrátka elegantní obleky a stačí to. 😊 Hodně úborů pak ale vystřídá company, která se mění z vysoce postavené smetánky v chátru z Hollywood Boulevardu a zase zpátky. Všechny kostýmy se mi líbily a hodily se, v paměti mi utkvěl jen jeden trochu zvláštní model - zelený oblek, který měl na sobě Kristian Pekar. Trochu to vypadalo, že měl na sobě látku z kulečníkového stolu a bohužel mu to moc nesvědčilo. Zato vizáž „chuďase“ z ulice se v jeho případě moc povedla.

Když už jsem nakousla company, pojďme to vzít z jedné vody načisto - všichni byli výborní. Nikdo nebyl slabým článkem a sborové scény měly pořádné grády. Choreografie, které jsou určitě velmi náročné, vypadaly v jejich podání děsně jednoduše. Párkrát jsem se s nimi taky zavlnila do rytmu – tak byla jejich energie nakažlivá. 😊A dočkáme se i pasáže z opery, zkrátka zde není malých rolí. Všichni si zaslouží potlesk a obdiv, ale omlouvám se, že nebudu jmenovat jednotlivě, jelikož tam opravdu bylo roliček hodně. Dokonce se obávám, že bych je pak i různě pomotala. Bavil mě hodně hotelový sluha Giulio v podání Daniela Rymeše i Rastislava Širily. V jeho první scéně mu šéf vyčítá, že se málo usmívá, ale jen co se tenhle mladík setká s Vivian a Kit, už mu úsměv z tváře nikdo nevymaže. Je to takový jejich dočasný parťák, co předvede i spontánní taneční kreace 😁. U Daniela Rymeše bylo vtipné pozorovat, kolik měl výrazů v obličeji. Rastislav zase při tanečním čísle zářil jako sluníčko a svět mu skutečně »ležel u nohou«. Oba dva je pak dobré sledovat, když míří dolů propadlem / výtahem - vždy tam něco vyvedou. 

Ostatně výtahu využívá i Edwardův právník a kolega Stuckey. Postava je to poměrně negativní, miluje totiž jen peníze a sám sebe – je to zkrátka had, co se dlouho hřál Edwardovi na prsou. Velmi přesvědčivě ho ztvárnil Jakub Uličník, kterého jsem začala nenávidět velmi záhy poté, co se poprvé objevil na jevišti 😁. Takže dobrá práce!

Naopak daleko sympatičtější než ve filmu byla muzikálová Kit, kamarádka a spolubydlící Vivian. Zpočátku je to sice taková typická lehkovážná holka s proříznutou pusou, ovšem později si i ona začne uvědomovat, že by mohla svůj život změnit a zkusit něco jiného. Vzpomene si i na sen, který měla dávno za zapomenutý a ztracený – a já jí moc přála, aby to nevzdala a splnila si ho. V podání Dagmar Křížové i Kristýny Daňhelové je Kit velmi vtipná a má nádherný hlas, který předvede i v těch nejrozjetějších tónech a „feelinzích“, co si umíte představit. Zde jsou obě dámy opravdu vyrovnané a nedokážu si při nejlepší vůli vybrat, která se mi líbila víc. 

Oproti filmu se v muzikálu nezměnila jen Kit, ale tak trochu i hlavní postavy Vivian a Edward. Navíc každá alternace je přece jen trochu jiná - každý si ale jistě vybere tu »svou« zamilovanou. Dvakrát jsem měla možnost zhlédnout v roli Vivian na Hanu Holišovou dvakrát zase Terezu Navrátilovou. Myslím, že typově se hodí především Tereza, která má podobně divoké háro jako sama Julia v oné filmové předloze. Líbilo se mi také, že si do těch vlasů neustále »hrabala«. Ocenila jsem, jak se v průběhu děje vyvíjela - nejprve se tvářila dost nepřístupně a trochu mi připadala jako nějaká tvrdohlavá puberťačka, ale nakonec z ní byla skutečná dáma, navíc velmi křehká a zranitelná. Jelikož jsem Terezu předtím neznala, byla jsem zvědavá i na její hlas - inu, parádní! Pěveckým výkonem mě opravdu dostala do kolen velmi záhy. Její hlas jako by v některých tónech dostal křídla. 

Pokud bych si přece jen měla vybrat, vyhrála by to u mě ale zatím spíše Hanka Holišová. Už jen tím, že jsem ji v Brně zastihla, se mi opět splnilo jedno tajné přání. Hanka je skvělá, krásná a milá a její Vivian mi na začátku připadala úžasně „over the top“, když odříkávala trapné „balící“ fráze. Je neodbytná, a když se uvolní, má takovou vyřídilku, že existují vlastně jen dvě možnosti – buď ji budete chtít zaškrtit 😂, nebo se do ní zamilujete. A zde se samozřejmě jednalo o druhou možnost. Zamilovali jsme se my diváci a ostatně i Edward byl v tomhle směru okamžitě „odsouzen“ už od začátku. Hanka je přesvědčivá naprosto v každé poloze Vivian a kromě toho jí nechybí ani komediální talent. Někomu se může líbit spíše umírněnější Vivian, ale já jsem ocenila, jak Hanka každou scénu vyšperkovala nějakým detailem. A soudě podle smíchu a potlesku jsem nebyla jiná. Pěvecky je pak samozřejmě také výborná. Ostatně obě dámy mi svorně „zimomriavky‘ přivodily už refrénem první písničky. Zkrátka a dobře – nějakou Julii Roberts si naložte klidně do octa! 😀

Je pravda, že Richard Gere mi na jevišti nejdříve trochu chyběl, tedy dokud jsem si nevšimla, že na Hollywood Boulevard ho vlastně máme zobrazeného na plakátě, aby nám to nebylo líto 😂. Každopádně se nám po něm stejně nestýskalo moc dlouho. V roli Edwarda jsem si původně přála vidět Petra Štěpána, jelikož z dabingu znám jeho krásný hlas a stejně tak si myslím, že se na tuto roli hodí i typově. Dokonce jsem ho viděla i v záznamu představení Skleněný pokoj, kde rovněž hrál bohatého muže a v ději také zaplatil za sex, a to ženě v podání Svetlany Janotové (další alternace Vivian), a tak jsem měla dojem, že to už mají ti dva odtamtud vlastně tak trochu „nacvičené“ 😂. Petr Štěpán mi trochu unikal, ale do třetice všeho dobrého jsem ho skutečně měla možnost vidět. Poprvé jsem tak mohla docenit, že nejen krásně mluví, ale i zpívá. V jeho podání nezapomenu na přednes Shakespearových sonetů a na scénu s kazetou na šperky, kterou dovedl k dokonalosti 😁.

Většinou jsem ale v této roli měla Petra Gazdíka. Dřív jsem ho moc neznala, a tak jsem nevěděla, co čekat. Hned ze začátku mě ale zaujal svou energií, a ve chvíli, kdy při prvním představení technické problémy ustaly a po neplánované pauze se muzikál znovu rozběhl, neváhal na jeviště přiběhnout a zopakovat jedno pěvecké číslo ještě jednou. Působil v té chvíli sebejistě, jako by to tak zkrátka mělo být, a tak jsme se i díky němu rázem zase bezproblémově přenesli do děje. Občas mi ještě myšlenky utekly jinam a říkala jsem si, že je škoda, že jsem pana Gazdíka neviděla coby Jeana Valjeana v Bídnících, protože tam musí být jistě perfektní. Nakonec si mě získal i jako Edward. Ten byl v jeho podání vlastně mnohem otevřenější a méně chladný než Gere 😊, což na mě působilo velmi dobře. Člověk pak mohl Edwarda snáze pochopit a rovněž se do něj zamilovat. Pěvecký výkon pak byl úžasný a poměrně snadno mě dokázal chytit za srdce. Jak už jsem říkala, nechyběly ani slzy.

A na závěr si nechávám dvojroli, která je označená jmény Happyman a Pan Thompson. Druhý jmenovaný není nikdo jiný, než ředitel hotelu, v němž jsou Edward a Vivian ubytováni. Ve filmu tuto roli ztvárnil Hector Elizondo, který každé roli dodá na eleganci. Vždycky je to takový dědeček z pohádky a stejně tak v Pretty Woman je to on, kdo Vivian hodně pomáhá. Trochu se tak nabízí možnost, že je skutečně kouzelný… A muzikál tento nápad rozhodně rozvíjí. Pan Thompson tu není jen vážný pán, ale i tak trochu komediant a tanečník. Skoro se zdá, že ví o všem, co se v hotelu šustne. Několikrát pomůže nejen Vivian, ale i Edwardovi, a někdy se zdá, jako by byl vždy ve správný čas na správném místě - jako by byl jeho zásah zcela náhodný a přesto životně důležitý. Nezasáhl tak snad sám osud?

Coby Happymana ho pak vídáme na ulici po boku Vivian a Kit. Už v úvodu představení „čaruje“, když naší hlavní hrdince dá do ruky mapu… Snad aby náhodou nezapomněla, kudy že se jede do hotelu, kam má pak s Edwardem namířeno? Stejně tak Happyman pomůže i Kit – je to právě on, kdo jí připomene, že člověk by měl snít. Na jeviště také v jednu chvíli rozsype červené konfetky ve tvaru srdíček… a přesně od té chvíle, jako by se opravdu začaly dít zázraky. Jsou tedy Happyman a pan Thompson ve skutečnosti jedna a táž bytost? Není to nakonec nějaký strážný anděl, co má svůj „rajón“ právě v Hollywoodu? Vždyť tam je přece možné všechno, ne? 😊

Napovídala by tomu i slova v jedné z jeho písní na samém začátku, kdy prozpěvuje směrem k Vivian: „Anděl tvůj tě hlídá...“ Navíc Igora Ondříčka a Roberta Jíchu vídáme i ve scénách, kdy by tam logicky neměl Thompson ani Happyman být, například na pólu... Jako by na Vivian opravdu v jednom kuse dohlížel. Zde jsou opět obě alternace vhodně zvolené - každý je ale trochu jiný. Všimla jsem si, že ve scéně, kdy Happyman rozdává mapy, Robert diváky trochu víc »trápí« a ptá se jich na jejich sny. Igor Ondříček také dává mapy do hlediště, ale vtipkuje zase trochu na jiné notě. Právě v jeho podání jsou pak Thompson i Happyman doladěni do posledního detailu - Igor je neuvěřitelně vtipný a diváky dokáže rozesmát i pouhým gestem či správně načasovaným pootočením hlavy. Takže jemu ještě dodatečně tleskám! 

A ať už mi věříte, že v Pretty Woman vystupuje jako anděl, nebo je to podle vás jen obyčejný dobrodinec z masa a kostí, vděčíme mu za onen krásný příběh a zejména za krásný happy end. Jak je vidět, myslí to dobře a má zkrátka pravdu, když nás nabádá, že „každý potřebuje sen“. Tak ho teď všichni poslechněme, vzpomeňme si na své sny a následujme je. A buďme vděční i za ty velké i malé sny, které už se nám třeba stihly splnit. 😊