Muzikál Cabaret: Hořký kalich osudu

 

Když „naše“ holky, Annie (její nadšenou recenzi si můžete připomenout zde) a Džejňulka (její pohled na toto představení zase najdete zde), zhlédly muzikál Cabaret, bylo mi řečeno, že to asi nebude můj šálek kávy. A částečně se strefily...

Cabaret je jazzový muzikál odehrávající se v Berlíně ve třicátých letech 20. století a přesahuje až do časů druhé světové války. Mladý, neúspěšný spisovatel Cliff míří z Ameriky do Berlína, aby dokázal své rodině, že je schopný a že se jeho knihy prodávají. Cestou ve vlaku se setkává s vypočítavým Ernstem Ludwigem, jenž ho ohledně ubytování nasměruje na Fräulein Schneider. V onom bytě a místním klubu se začíná psát další zamotaný příběh, ve kterém figurují sex, alkohol, drogy, zpěvačka Sally, bohužel také ale tzv. Norimberské zákony a nejkrvavější ideologie všech dob...

Popravdě nejsem schopna posoudit, zda se mi muzikál Cabaret líbil, nebo ne. Nebyla jsem nadšená, ale ani znechucená, just about normal. 

Scéna je mistrovsky pořešena papírovými plátny, na které se v průběhu sprejuje. Člověk by ani neřekl, jak tento nápad, zdánlivě vypadající jako hloupý, na jevišti zafunguje. Kostýmy jsou správně sexy, jak se to v tomto představení očekává. Bylo vidět, jak se i pod respirátory někteří pánové v hledišti culí. 

Musím se přiznat, že hudebně mě tento muzikál neoslovil vůbec. Naprosto opačně se ale stavím k příběhu - ten byl totiž naopak pro mě tím nejzajímavějším. Několik ztracených existencí, které se na světě spíše jen plácají, pouze přežívají v šílené době, kdy si nikdo nebyl jistý ničím, kdy ideologie rozdělovala lidi na nadlidi a podlidi. Po pár dnech od návštěvy divadla mi došlo, proč mě nejvíce zaujal právě příběh. Nyní se nacházíme v době, která také není zrovna jednoduchá, na druhou stranu jsme v sakra lepší situaci než za druhé světové války, což si někteří z nás neuvědomují, když se opovažují tyto dvě doby srovnávat. Nemohu si pomoci a zabrousím do ožehavého tématu dnešní doby, a to rozdělení společnosti na očkované a neočkované, protože přesně to se mi po představení honilo hlavou. 

Mnoho lidí se ohání argumentem, že neočkovaní proti covidu-19 jsou ve stejné situaci jako Židé v nacistickém Německu a že přesně vědí, jak se cítili, protože jsou stejně segregováni jako oni. Byť se mi velké znevýhodnění neočkovaných nelíbí, používat holokaust jako přirovnání je šílenost a těmto lidem bych doporučila nejen zhlédnutí spousty děl, která se v té době odehrávají (ano, i muzikál Cabaret), ale také se vrátit do hodin dějepisu na základní škole, poněvadž už tam nás učili, co to znamenalo být Židem za druhé světové války. Jejich největším problémem vážně nebyly povinné respirátory na obličeji, ani to, že si nemohli bez správného certifikátu zajít do hospody na pivo - jejich problémem bylo skutečné omezení osobní svobody. Vystěhovali je do ghett, prakticky se nemohli stýkat s lidmi árijské rasy, při zátazích je masově vraždili, a to ani nemluvím o vyhlazovacích táborech, kde vyhaslo několik milionů nevinných životů. Zatímco Židy segregovali na základě jejich etnika, s čímž se nic dělat nedá, odpusťte mi to, ale neočkovaní lidé se takto „vysegregovali“ sami. Zatímco u sporu, jestli očkování ano, nebo ne, můžeme říci, že je pravda někde uprostřed, tak pravda rozhodně neleží někde uprostřed mezi nevinným Židem (v muzikálu Cabaret to byl Herr Schultz, jehož život je ukončen výstřelem) a nacistickým pohlavárem, který vraždí ve jménu ideologie (zde například Ernst Ludwig). 

No, raději se přesunu k hodnocení výkonů, aby se nakonec z recenze muzikálu nestala esej na téma Covid. 

Z obsazení mě nejvíce zaujal Karel Heřmánek mladší, představitel Kabaretiéra. Tato role mu opravdu sedla a táhl celé představení. 

Velkým příjemným překvapením pro mě byla Jitka Sedláčková v roli Fräulein Schneider. Byla vynikající jak pěvecky, což jsem u ní upřímně nečekala, tak hlavně herecky. Ve scéně, kdy se rozmýšlí, zda raději zůstat sama, či se provdat za sice milého, ale společností v oné době nepřijatelného ženicha, mi jako jedna z mála opravdu utkvěla v hlavě. 

Další výraznou ženskou postavou je zpěvačka Sally v podání Rozálie Havelkové. Zde opět dominovala stránka herecká, kdy člověk úplně přesně chápal její momentální myšlenkové pochody.

Tyto tři postavy pro mě byly nejvýraznější, čímž nechci říci, že by ostatní účinkující nepředvedli skvělé výkony, akorát holt byli zastíněni. Za zmínku stojí tedy i Jan Fanta (Cliff), Josef Carda (Ernst Ludwig), Nikol Kouklová (Fritzie), Dušan Sitek (Herr Schultz), Viktor Novák (Bobby), Barbora Šampalíková (Helga), Vendula Příhodová (Lulu) a Linda Caridad Fernandez Saez (Dixie).

Přemýšlím nad tím, zda by byl můj postoj k tomuto muzikálu jiný, kdybych ho měla možnost vidět v jiné době. Třeba bych mu dala větší šanci, kdyby se mi děj nepropojil s aktuálním problémem. Možná bych byla přímo nadšená, kdoví. Nyní jsem však v rozpoložení takovém, že mne tohle dílo velice zaujalo, ale tak nějak nemám náladu a chuť na další návštěvu. Nicméně člověk by nikdy neměl říkat nikdy, takže se uvidí, zda do Divadla Bez zábradlí nevyrazím znovu.