Muzikál My Fair Lady: Rozpustilá adaptace klasiky

 

„Mohla bych tančit jen, protančit noc i den…“ Tak přesně se cítím, když zhlédnu nějaké krásné představení. Mám pocit, že bych zvládla všechno na světě a nejraději bych se kouzlem přenesla k počítači a všechnu tu energii a pozitivní emoce vnesla do psaní. Naivně v ten moment doufám, že toho stihnu hrozně moc. Ale bohužel únava a povinnosti mi pak zaklepou na dveře a trochu ten program přehodnotí. Tím se asi vysvětluje, proč ještě nikde není k dostání žádná moje kniha a já vás svými přehnaně dlouhými texty otravuji jenom v rámci tohoto blogu 😂.

Ten výše popsaný krásný pocit mi dokáže navodit i muzikál My Fair Lady, o němž dnes bude řeč. Jelikož už jsem se o své lásce k tomuto dílu vypsala v dřívějším článku o verzi liberecké, tak možná víte, že jsem vyjádřila obavu, jak na mě zapůsobí uvedení v DJKT v Plzni. Neměla jsem (na rozdíl od jiných Statečných) žádná velká očekávání, ale vzhledem k tomu, že už toto dílo dobře znám, myslela jsem si, že už zhruba vím, co mě může čekat. Jenže, chyba lávky. Když jsem se s Annie a Coffeerun (její pohled si můžete připomenout zde) vydala na toto představení v Plzni, dočkala jsem se pořádného překvapení – a musím hned dodat, že příjemného. Příběh i hudba byly samozřejmě stejné, nemusíte se bát, že by se tahle klasika dočkala nějakých velkých proměn. Ovšem překvapila mě řada drobností, díky nimž se stala plzeňská MFL v mých očích výjimečnou.

Režie se ujal Marek Němec, pro mě známý především coby herec z několika seriálů (v současnosti 1. Mise na Primě). Za jiné pojetí tedy zřejmě vděčíme jemu, i když se trochu domnívám, že šlo o týmovou práci celého ansámblu, a že spousta těch nových detailů vznikla třeba v rámci zkoušek. Celková atmosféra se tím posunula jinam - a představení bylo značně energické, roztomile rozpustilé a veselé. Rozhodně jsem se nenudila, naopak se našla řada momentů, kdy jsem se docela od srdce zasmála. To „naše“ představení pak bylo v jednom aspektu ještě ovlivněno jednou neočekávanou situací, ale o tom ještě později 😊.

Zaujalo mě už to, že na jevišti se postupně vše začalo rozehrávat už za tónů předehry. Akorát mě zarazilo, že scéna nebyla příliš osvětlená. Ještě pak nějakou chvíli trvalo, než se světla rozsvítila a konečně jsme na všechny pořádně viděli. Chvíli to zkrátka vypadalo, že se My Fair Lady bude držet vlastního pravidla, že když je tma, je vše lépe slyšet 😂. Ale popravdě, zrovna zde by byla škoda nevidět.

Už jen kvůli zajímavé a krásné scéně, kterou měl na svědomí Marek Cpin. Ta byla rovněž výjimečná a hravá. Kulisy byly poměrně velké, a tak jsme se nemuseli tolik zdržovat proměnami scény. Dobře znázorňovala všechna známá prostředí z My Fair Lady a často stačilo jenom část kulis posunout, abychom pochopili, že jsme už někde jinde. Řada bílých sloupů nám chvíli navozovala atmosféru podloubí na Covent Garden, kde Líza prodávala kytičky, za chvíli se ale proměnila v součást interiéru domu pana Higginse. Ten dále naznačovala především barevná tapeta s elegantním květinovým motivem. Ačkoliv z fotografií na mě působila trochu ‚divoce‘, naživo mi připadalo, že se tam hodila naprosto skvěle. Také se mi líbilo, že měl dům vlastně i druhé patro, znázorněné pomocí zvýšené lávky a dvou dveří – na každé straně byly jedny. Schůdky se daly přivézt a odvézt, a tak nepřekážely, akorát na mě působily dost vratkým dojmem 😉.

Po bocích jeviště jsme pak měli možnost vidět vnější stranu domu i s okny. Právě tato okénka byla plně využita a nebyla zde jen na okrasu – v jednu chvíli z něj chtěla Eliza utéct, jindy jsme jimi nahlédli na smutného Higginse, případně se v oknech objevovaly jen stíny, když to bylo třeba. Vskutku kreativní. Člověk se pak leckdy divil, odkud se herci vlastně na jevišti objevují. Nechci prozrazovat všechny detaily, ale občas Doolittle a jeho kumpáni opravdu „vylejzali“ z míst, kde byste je nečekali, což působilo vtipně.

Stejně tak leckdy překvapily i menší rekvizity – třeba Freddy tentokrát na Elizu před domem nečeká s prázdnýma rukama či s obyčejným pugétem, ale má s sebou skutečně zajímavé vybavení 😂. Někomu by to mohlo připadat už trochu »moc«, ale mě to bavilo. Jediná chvíle, kdy už mi humor připadal trochu přes čáru, nastala během scény doprovázející píseň „Jen se těš, pane Higgins“. Pokud si vzpomínáte, i ve filmu Eliza trochu fantazíruje o smrti svého (m)učitele, ovšem plzeňská verze to ještě vyšperkovala a skoro se mi zdálo, že to v ten moment byla My Fair Lady střižená Sweeney Toddem 😀. Trochu mě pak také zarazilo, že místo „počeštěné“ Lízy jsme se zde setkali s hlavní postavou Elizou, ovšem zase s počeštěnou výslovností. Jak psáno, tak čteno, přitom správná anglická výslovnost by byla „Elajza“. Nejdřív to bylo pro mě trochu matoucí a připadalo mi, že sleduji spíše italskou Elisu z Rivombrosy, ale pak jsem si na to zvykla a naopak se mi to zdálo lepší, než se držet originální výslovnosti.

Když se ještě vrátím ke scéně, hlavou mi v průběhu představení problesklo, jak bude zobrazen ples, na němž se Eliza poprvé předvede jako elegantní dáma. V danou chvíli pak ale odkudsi shora sjely krásné schody a též úžasný křišťálový lustr, přesně podle mých představ.

Stejně tak plesové šaty Elizy byly perfektní – opět se nám před očima proměnila z káčátka v labuť. Ostatně ke kostýmům, rovněž od Marka Cpina, nemám žádné výhrady – všechny na mě působily krásně a skvěle se hodily. Snad jen, kdybych chtěla být hnidopich, bych řekla, že fialový kostým Elizy v samém závěru by mohl být možná o něco volnější. Když Eliza stála, tak jí kostýmek moc slušel, ale když seděla, látka se trochu krabatěla. Ale je to jen detail 😊.

Myslím, že to příliš nelichotilo Charlotte Režné, která jinak během celého představení vypadala velice půvabně - především se mi líbilo, jak měla v různých momentech jinak upravené vlasy. Rovnou přiznám, že jsem si nebyla jistá, jak na mě v této roli bude působit, ale nakonec jsem byla moc spokojená. Bylo totiž vidět, že do role Elizy dala skutečně vše. O něco víc se mi zamlouvala v první poloze této postavy, tedy v době, kdy Eliza prodává květiny a posléze se učí správné mluvě. Chvílemi Charlotte předváděla takové kousky, že mi připomínala mladou Jiřinu Bohdalovou a některými citoslovcem zase Yvettu Blanarovičovou coby „malého, ale šikovného“ čertíka. Chvílemi mluvila tak, že jsem vážně musela přemýšlet, co se nám snaží sdělit, uši mě z toho bolely, a úplně jsem rozuměla Higginsovi, když ji vyzval, aby radši mlčela 😂.

Troufla bych si tvrdit, že Charlotte byla asi nejvíce komediální a vtipná Eliza, jakou jsem zatím měla možnost vidět. Herecky pro mě byla přesvědčivá i v jiných okamžicích, dokázala působit i velmi něžně a křehce, když to situace vyžadovala.

Kromě toho všeho navíc Charlotte Režná během představení, které jsem zhlédla, utrpěla zranění prstu. Poté, co se v ději Eliza ocitá u Higginse doma, došlo ke krátké technické pauze, kdy nám bylo sděleno, že se „někdo“ zranil. Posléze byli z hlediště povoláni přítomní lékaři a my jsme nevěděli, co to pro nás bude znamenat. Brzy se ale začalo znovu hrát - a Charlotte se pak objevila na jevišti se zavázanou rukou. Jinak by ale člověka nenapadlo, že s ní něco nebylo v pořádku, nedala to znát a já jí za to ještě zvlášť tleskám, sama za sebe musím říct, že je opravdu hrdinka! Já jsem si podobné smůly užila před rokem a moje prvotní reakce byla jasná – okamžitě se jít zavrtat do peřin a litovat se, že mě to bolí. Odehrát představení bych nezvládla, takže se klaním 😊.

Právě díky tomu pak mělo představení úplně jinou atmosféru a energii. Skoro jako bychom se všichni chvíli báli, že se bude muset představení rušit, a tak, když se vše opět rozjelo, všichni se o to víc snažili a hráli skoro „jako o život“. A my jsme to ocenili a snad to na nás bylo i poznat.

Drobná indispozice byla rázem zahrnuta i do představení, především Lumír Olšovský, který hrál Higginse, si z toho několikrát udělal legraci a rozesmál tím Charlotte i nás v hledišti. Myslím, že se hlavně snažil svou hereckou partnerku podpořit. Přece jen se říká, že smích léčí, ne? 😊

Lumír se mi v roli Higginse též líbil, ačkoliv jsem si původně říkala, že to nebude takový drsný „protiva“, jak jsem zvyklá. Ale byl to krásný morous a nechybělo mu ani charisma, takže za mě spokojenost. Nejvíc jsem ale oceňovala, jaká panovala mezi Elizou a Higginsem chemie. Ačkoliv v reálu mají oba své partnery, a tak člověk ví, že mezi nimi nic „nehrozí“, ony pověstné jiskřičky tam přece jenom byly. Dokonce bych opět řekla, že v tomto směru Plzeň překonala jiná uvedení, protože náznaky vztahu mezi těmito hrdiny jsem vždy vídala až skoro ke konci. Zde už jsem si toho všimla při písničce „Déšť dští v Španělsku zvlášť tam, kde je pláň.“ Když Eliza tančí s Pickeringem, působili na mě jako dvě rozpustilé děti, skutečně jako dva platoničtí přátelé. A pak přijde na řadu Higgins a je tam znát takový letmý pohyb, jako by se Eliza v jeho náručí rozechvěla. To bylo to pravé potěšení pro mou romantickou dušičku! 😊

Stejně tak mě Higgins hodně bavil a zajímal ve scéně, kdy v písni přiznává, že „si zvykl na její tvář“. Nejprve Higgins najde prstýnek, co mu Eliza vrátila. Chvíli to vypadá, že si ho nechá, pak s ním zase mrští co nejdál. A zase přichází něžnější chvilka, kdy najde její diadém z plesu. Opět spousta drobností, která vytvořila romantický celek. Navíc dokonale sladěno s hudbou, která se také zrychluje a zpomaluje. Celkově byla scéna krásně dynamická a nebyla jediná – dost se toho dělo i v jiných momentech. Známé dialogy v nich zůstaly, ale nečekaná choreografie pohybů jim dodala šťávu a gradaci. Někdy takové změny ráda nemám (například v článku o budějovické Evitě jsem zmiňovala, že se snad nikdo ani na chvíli nezastavil, což už bylo na mě trochu moc 😂), ale zde vše působilo přirozeně a decentně. Nepůsobilo to na mě prvoplánově, ale mělo vždy nějaký smysl.

Jako třešnička na dortu pak pro mě byla práce se scénou v samém závěru muzikálu. Higgins je ve svém obývacím pokoji, který byl během celého představení plný různých rekvizit, ale teď tu není nic, jen gramofon, na němž si přehrává hlas Elizy. Vidíme jen barevnou tapetu a jeho samotného, jak sedí na zemi, opřený o zeď. Tak z toho už jsem měla na krajíčku 😊. Krásné znázornění toho, jak mu bez Elizy všechno připadá prázdné a zbytečné.

Trochu romantiky jsme se dočkali i v podání dvou postav, od nichž bychom to možná nečekali – Pickeringa v podání Romana Krebse a Higginsovy hospodyně, paní Pearcové, v podání Stanislavy Topinkové Fořtové. Plzeňská verze této sehrané divadelní dvojici připsala trochu toho jiskření. Působí to především humorně a roztomile, ale zároveň jsem jim i fandila, ačkoliv moje srdce bije hlavně pro naši hlavní dvojici. Bylo to ale milé zpestření a ocenila jsem, že postavy, i přes tuto změnu, zůstaly věrné původnímu dílu. On je pořád takový štědrý dobrák, parťák Higginse a Elizin ‚kamarád do deště‘. Paní Pearcová zase perfektní „tichá voda, co břehy mele“. Higginse poslouchala, většinou bez připomínek, ale na její tváři se zračilo, jak je z jeho výmyslů čím dál víc rozezlená. Čím šílenější nápad Higgins měl, tím bylo v její tváři patrnější, co si o něm asi zrovna myslí 😂. Oba představitelé se mi do rolí moc hodili.

Též jsem byla velmi ráda, že jsem měla možnost v Plzni vidět v roli Higginsovy maminky skvělou Milenu Steinmasslovovou. Její hlas je jako pohlazení, a tak z jejích úst jsme informaci o tom, že bude představení na chvíli přerušení kvůli zranění, všichni přijali v poklidu. Navíc do role se podle mě perfektně hodila – přesně odpovídala mým představám coby elegantní dáma na úrovni. Ovšem taková, co si nenechá nic líbit a nejde pro nějakou tu menší ‚jedovatost‘ daleko. Účesem a kostýmem mi pak chvíli připomínala královnu Alžbětu. Dokonce převzala i některé způsoby „tajné komunikace“ Jejího Veličenstva. Stačí jediné gesto a její bodyguard či sluha (v našem případě Pavel Režný) už věděl, co má dělat a jak zasáhnout. Maličkost, ale geniální 😊.

Coby otec Elizy, popelář a odborník na morálku Alfred Doolittle, se předvedl Radek Antonín Shejbal. Ačkoliv u mě zatím stále vede Doolittle „liberecký“, tedy Oldřich Kříž, i v Plzni jsem byla spokojená – této postavě nechybělo charisma ani vtip.

Martin Holec si zahrál Freddyho, na což se mi typově příliš nehodí, představovala bych si tam někoho, kdo působí víc jako malé a naivní „štěňátko“. Každopádně pěvecký výkon chválím a stejně tak i komediální výkon při scénách, kdy Freddy čeká před domem na Elizu. Na to asi jen tak nezapomenu 😂. A jak s ním pak Eliza udělala krátký proces, bylo taky moc hezké.

Ostatně všichni z company se mi moc líbili a bylo poznat, že jsou poměrně sehraní. S odstupem času si nejvíc vzpomínám, kromě již zmíněného Režného, také na Lukáše Ondruše, Ondřeje Baumrukra a Viktorii Tandlerovou (alias Julču z Rebelů). Zkrátka v představení je stále na co i na koho se dívat. Trochu jsem se, vzhledem k délce muzikálu, obávala, že se budu chvílemi trochu nudit, ale nakonec ani trochu. My Fair Lady v DJKT mě skutečně bavila a dokázala bych si i představit, že bych si výlet za ní zopakovala a vyzvala ji ještě jednou k tanci, abych si zase doplnila svou „hladinku“ romantiky.