Muzikál Sněhurka a já: Každý z nás je hrdina

„Zrcadlo, zrcadlo řekni mi kdo je v zemi zdejší, nejkrásnější?“ Tak tuto větu známe asi všichni, stejně tak i pohádku Sněhurka a sedm trpaslíků, její příběh i postavy včetně zlé královny, která zkrátka nutně potřebuje být nejkrásnější na světě a usiluje proto o život své nevlastní dcery Sněhurky. Jenže nakonec se vše obrátí proti ní a v těch nejdrastičtějších verzích pohádky musí tato dáma na Sněhurčině svatbě s princem tančit v nažhavených železných botách, dokud nepadne mrtvá k zemi.

Asi se shodneme, že takový osud jí nezávidíme. Není tedy divu, že v muzikálu ‚Sněhurka a já‘ se královna ze všech sil snaží, aby tak neskončila. Proto se rozhodne ovládnout pohádkovou říši, zmařit všechny dobré konce a nechat vyhrát pro změnu zlo a nenávist. Jedna princezna vyfasuje bradavičku na nos, druhá přijde o své dlouhé kadeře a třetí dokonce upadne v zapomnění. Od chvíle, kdy řádění královny začalo, uběhlo již 7 let, ale ještě není vše ztraceno. Princ Florián se usilovně snaží zachránit svou kamarádku z dětství Sněhurku, která je zároveň jedinou nadějí pro celé království. Jenže sám na to nestačí, a tak musí najít hrdinu… a třeba i z lidského světa. Jenže se zdá, že se mu smůla lepí na paty. Ovšem co když je to nakonec přece jinak? Podaří se zase v pohádkové říši nastolit řád a vrátit jejím obyvatelům jejich šťastné konce? Odpovědi zná jen kouzelné zrcadlo… a možná ještě diváci muzikálu Sněhurka a já. 😊

Autory tohoto nového díla, které se prvního uvedení dočkalo právě v naší kotlině, tedy v Městském divadle v Brně, jsou Pippa Cleary, Philip LaZebnik a Ronald Kruschak. První jmenovaná dáma stojí za hudbou, pánové pak napsali původní libreto a na textech písní spolupracovali všichni tři. A skutečně ženskou ruku je za příběhem také cítit, i když je to možná i tím, co dnešní doba vyžaduje. Sněhurka a já je v mnoha ohledech jakousi odpovědí na všechny dnešní nářky a kritiky ohledně toho, jak jsou pohádky již dávno nemoderní, genderově nevyvážené (a kdesi cosi dalšího) a nevypráví takové příběhy, které by měly malé holčičky slýchat. Tento muzikál v sobě opět (není prvním a jistě ani posledním takovým dílem) nese myšlenku, že by žena neměla sedět v koutku a čekat na záchranu od prince, pak se od něj nechat políbit a rovnou oslavit svatbu, i když se vůbec neznají.

Na druhou stranu bych řekla, a to je pro mě vlastně i důležitější, že muzikál v tomto směru nijak zásadně netlačí na pilu, nesnaží se nám násilím toto myšlení nacpat do hlavy a nijak neuráží ani neshazuje původní pohádky. Čerpá z nich a obohacuje je o nový pohled. A to navíc velmi vtipným způsobem 😊. Pokud tedy máte rádi například Shreka, Zakletou Ellu či seriál Bylo, nebylo (Once Upon a Time), Sněhurka a já by vám taktéž mohla padnout do noty. Pravda je ale taková, že zdaleka všem se možná líbit nebude – tuším například, že moje maminka, která Shreka (mimo jiné i Harryho Pottera 😂) upřímně nenávidí, by asi tento moderní propletenec pohádek moc neocenila.

Já byla naopak spokojená a ocenila jsem i jakési poslání, které v sobě příběh nesl. Dozvěděli jsme se, že každý z nás je hlavní postavou svého vlastního příběhu. To znamená, že za své štěstí neseme odpovědnost my sami – neměli bychom čekat na žádný zásah shůry či na někoho, kdo nás zachrání. Jelikož každý z nás může být rytířem a hrdinou, tak stačí sebrat síly a vyrazit do boje. Nemusíme přitom nutně po někom máchat mečem, ale zkrátka bychom si měli jít si za tím, co skutečně chceme a co je pro nás důležité. A pokud nám bude přát štěstí, třeba přijde i nějaký ten šťastný konec. Anebo třeba začátek…

V tomto ohledu se jedná o krásný a silný příběh, který zaujme dospělé i děti, ovšem pravda je, že mi chvílemi připadal zbytečně natahovaný. V první polovině jsme se podle mě až příliš dlouho „zasekli“ v lese a zdánlivě se nic nedělo, takže už to bylo malinko zdlouhavé. I když finále první půlky se mi moc líbilo, pocitově pro mě mohlo přijít klidně o dvě hudební čísla dřív. V druhé půlce měl zase nejdřív snad každý nějakou svou písničku o lásce, abychom pochopili, „kdo s kým“. Přiznám se, že jsem to nepotřebovala mít vysvětlené úplně polopaticky 😂, ale třeba je to záměr, aby vztahy pochopily i děti. Já osobně, ač jsem docela romantik, bych se zde možná obešla i bez milostného mnohoúhelníku (záměrně neříkám, kolik těch úhlů bylo, ale nebojte, tolik zase ne 😂). Ovšem jak to v pohádkách bývá, má tu polibek z pravé lásky svou funkci, a tak je holt romantika v tomhle případě „nutné zlo“.

Myslím si, že daleko »silnější v kramflecích« je Sněhurka a já na poli humoru. Je zde velká spousta vtipných situací, které jsou mnohdy postaveny (podobně jako již zmíněný Shrek) na tom, že vidíme a slyšíme věci, které v pohádce úplně nečekáme. Často ale dochází i k roztomilým a chytrým slovním hříčkám – a právě ty mě bavily nejvíc. Zásluhu na tom má jistě především Zuzana Čtveráčková, která se postarala o překlad. Originální texty neznám, ale mám dojem, že zde musel být překlad leckdy trochu oříšek. Každopádně se zadařilo a muzikál je díky tomu parádně vtipný. A kdo ví, třeba si tam herci občas i něco přidali v průběhu příprav 😀. 

Co se týče hudby, nečekala jsem u ‚Sněhurky‘ vlastně žádné zázraky, a tak jsem byla nakonec mile překvapena, že mě některé melodie příjemně lechtaly v uchu a ještě cestou z divadla jsem si je broukala. Vypíchla bych především finále první poloviny, kde pohádkové postavy zpívají, že „každý z nás je rytíř“. Do hlavy mi spolehlivě „vlezl“ popěvek „Sláva všem pohádkám“, který nás provázel celým muzikálem. Hudebně se mi líbila i písnička „Jak to má být (Cool princezna)“, která mi především jednou pasáží v refrénu připomínala melodii z muzikálu Thrill me!. V originále se písnička, na kterou jsem myslela, jmenuje I’m trying to think, v češtině se v ní zpívá: „Tak rád bych řek‘ víc“. V jiných pasážích muzikálu se mi zase trochu vybavila hudba z Čarodějky.

Pokud bych měla srovnávat mezi muzikálovými kousky, co jsem poslední dobou zhlédla v Brně, Sněhurka by určitě zvítězila nad Janou Eyrovou, kde mi melodie již dávno vyletěly z hlavy. Zatím ale přece jen ještě vede Pretty Woman.😊

Co mají ale všechna tato tři brněnská představení společné, je skvělá scéna, perfektně odpovídající danému příběhu. Zde ji měl, stejně jako u Pretty Woman, na starosti Christoph Weyers, a doplňovaly ji projekce Petra Hlouška. Tyto projekce byly skutečně pohádkové a zároveň velmi decentní – nepoutaly na sebe příliš pozornost a pouze nám dotvářely jednotlivá prostředí – ať se jednalo například o sídlo královny, nebo o pohádkový les. Samotná scéna mě zaujala především tím, jak proměnila celé jeviště. Vypadalo totiž skutečně jako otevřená pohádková kniha, v níž jsme si nalistovali náš příběh. Dokonce i s červenou záložkou uprostřed, která laškovně vykukovala až skoro do hlediště, tak trochu jako by to byl vyplazený jazýček, vykukující z tlamy nějakého pohádkového dráčka. Naštěstí ale „neslupnul“ žádnou princeznu ani nikoho z diváků, kteří chodili před představením i během pauzy scénu zvědavě okukovat. Mimochodem, mezi jevištěm a první řadou často procházeli i herci během představení a navazovali s diváky kontakt 😊. Takže pokud si nechcete pokecat s Rampelníkem či s královnou, volte raději jiná místa než první řadu 😃.

Motiv pohádkové knížky byl v rámci scénografie využit ale ještě znovu. Věž Lociky, stromy v lese i chlívek, v němž byli uvězněni Jeníček a Mařenka, to vše se zdálo být vyrobeno rovněž z popsaných stránek knihy. Tento nápad se mi moc líbil, jelikož to na mě působilo, jako by nám zkrátka pohádka ožila před očima. Z lidského světa jsme toho vlastně moc neviděli a myslím, že to vůbec nevadilo. A když už jsme tam náhodou nakoukli, viděli jsme především kouzelné zrcadlo, z něhož najednou vyskočil princ Florián. Tento trik byl také moc pěkně vymyšlený, jelikož se povedlo moji pozornost odlákat někam jinam a já skutečně nevím, kde se tam ten Florián najednou vzal 😂. 

Však jsme v pohádce, takže zkrátka kouzlo (nebo, jak se říká: „wizard did it“ 😀). K pohádkové atmosféře velkou měrou přispěly také kostýmy Andrey Kučerové a masky. Nejvíc mě okouzlily kostýmy zlé královny – všechny šaty, které si v průběhu představení oblékne, jsou nebezpečně sexy a podle mě naprosto úchvatné. Doplňuje je koruna, která působí opravdu jako něco, co by tato postava nosila. Rovněž ostatní kostýmy byly vhodně zvolené a skvěle reprezentovaly dané postavy. Prostě paráda. 😊

Dokonce se objeví v muzikálu i pár loutek, které navrhl a vytvořil Jaroslav Milfajt. Povedla se především ježibaba, ale i žabák byl vlastně docela fešák 😊. Také se mi líbilo využití hromů a blesků, které měli zřejmě na starosti David Kachlíř (světelná režie) a Michal Hula (zvuková režie). 

Na muzikálu se podílelo hodně lidí a početné je tím pádem i herecké obsazení. A tak mi odpusťte, že nevypíšu všechny, ale z menších rolí vypíchnu jen ty, co mě nejvíc zaujaly – krásná byla víla kmotřička v podání Marty Matějové, perfektní Popelkou, kterou čeká nejedna těžká zkouška, se stala Diana Velčická, a nová image vlastně docela slušela i Simoně Šeligové, co ztvárnila Lociku. V pidiroličce Červené Karkulky pak dokázala zaujmout a zazářit Petra Šimberová 😊. 

Miláčky publika se ovšem rázem stali Vlk Aleš Slanina a Rampelník Jakub Uličník. Zpočátku se zdá, že jsou to záporáci a poskoci zlé královny. Jenže teď, když pohádky ovládly „zlé konce“ (oproti šťastným, jak tomu má být), oba si musí zvykat na nové životy a nakonec přijdou na to, že ne všechno jim na nich vyhovuje. Jsou ale rádi spolu a také mají na starosti miminko, kterému dají jedno veskrze muzikálové jméno 😊. Nejenže jim dřív či později začnete fandit a budete doufat, že se jim splní jejich sny, ale navíc je každá scéna s nimi zárukou dobré zábavy. Co slovo, to perla 😂. Aleš Slanina mě opět přesvědčil, že je „chameleonem“ a dokáže se v rolích úžasně měnit. Jakub Uličník si zase záhy získal moje sympatie a konečně se v mých očích zbavil nálepky „bídáka z Pretty Woman“. 😊

A když už jsme nakousli tu jedovatější polovinu jablíčka, rovnou zůstaňme u samotné královny všeho zlého. Všude z plakátů (které vytvořili Tino Kratochvíl a Petr Hloušek) na nás svým hlubokým pohledem shlíží Hanka Holišová, a tak by mě zajímalo, jak by se »popasovala« se zápornou rolí, ovšem já viděla Andreu Zelovou a rozhodně mě to nemrzí – naopak si myslím, že je pro danou úlohu perfektní volbou. Jak jsem se dočetla v programu, roli zlé královny si vlastně vždycky přála, takže věřím, že ji to moc baví. Nejenže se na jevišti dostatečně „vyřádila“, ale i mě moc bavila. Byla ďábelsky krásná, hlasově se též skvěle hodila, jelikož přesně tak by podle mě královna měla znít. A úplně nejlepší je její zákeřný smích a stejně tak i další její hlasové projevy a různá citoslovce. A ještě krátce zmíním její blbnutí s ‚pařátkem‘ – boží! 😊. Kdybych si v tomhle muzikálu mohla vybrat roli (a ještě třeba uměla zpívat, že jo 😂), taky bych rozhodně brala královnu. 

Jak už jsem nakousla, z propagačních materiálů by se mohlo zdát, že nejdůležitější figurou v ději je právě královna, ale pravda to úplně není. Je sice velice zajímavá, ale pořád je to záporná postava – a jak už to tak v pohádkách bývá, nakonec vítězí vždy dobro. V muzikálu Sněhurka a já bychom mohli za hlavní kladnou trojici považovat prince Floriána a dívky Sáru a Daisy. Říká se, že dámy mají přednost, ale tentokrát udělejme výjimku – Florián je princ, „co pořád pech má“, nebo to o sobě alespoň tvrdí. Má pocit, že není hrdinou, ale mýlí se. Je hrdina, jelikož se každý den znovu a znovu snaží zachránit svou kamarádku z dětství, Sněhurku. Navíc je to gentleman a sympaťák, a proto není divu, že se do něj nejedna dam na jevišti zamiluje. Florián v podání Františka Floriána (nomen omen?! 😉) je pak opravdu jako vystřižený z nějaké pohádkové knížky a není problém mu fandit.  

Nejdůležitější v příběhu jsou ale dámy, které Florián přivede do pohádkové říše kouzelným zrcadlem, a to z lidského světa. Slečny jsou to zdánlivě rozdílné jako oheň a voda, ale ve skutečnosti mají mnoho společného. Daisy je vždy ‚načančaná‘ a dobře naladěná a touží být pohádkovou princeznou – jenže si to představuje moc jednoduše a chtěla by vlastně rovnou přeskočit na šťastný konec, což prostě není možné. Záhy ale zjišťuje, že stejně jako v životě, ani v pohádce není nic zadarmo. Daisy si zahrála Alžběta Janíčková (kterou jsem dosud neznala) a byla naprosto přesvědčivá – díky ní se mi rázem vybavilo pár takových „princezniček“, co jsem potkala ve skutečném životě. Pěvecky pak byla Alžběta též milým překvapením.

Její kamarádka Sára naopak vidí svět spíše v černých barvách. Má pocit, že za každým rohem číhá problém a připadá jí též, že je na všechno sama. Nosí tenisky, protože jsou pohodlné, a obléká se spíš jako kluk, než jako mladá slečna. Ostatně Florián si ji při prvním setkání splete s „rytířem“. Ale Sára mu brzy dokáže, že i holka může být klidně hrdinou 😊. Esther Mertovou jsem sice také poznala až díky tomuto muzikálu, ale jakmile jsem ji uviděla, bylo mi jasné, odkud vítr vane. Je totiž velmi podobná své mamince Zoře Jandové. Tatínkem je zase hudební skladatel Zdenek Merta, a tak hudební nadání měla též po kom podědit. 😊 Každopádně byla Esther skutečně skvělá a opravdu předvedla velký pěvecký talent. Snad ji budeme vídat do budoucna i v dalších rolích 😊.

Celé představení pak vzniklo v režii Stanislava Slováka a premiéru mělo v MdB v lednu 2022, přičemž já se na Sněhurku vypravila hned v únoru. Rozhodně nelituji a myslím, že pokud se naskytne příležitost, klidně bych si tu návštěvu ještě jednou zopakovala. Ostatně podruhé už bych si mohla příběh lépe vychutnat, když už vím, jak končí. Napoprvé jsem to sice celkem brzy uhádla, ale pak už jsem hlavně nedočkavě vyhlížela konec, abych se přesvědčila, jestli mám pravdu, nebo ne. Jestli jste také netrpělivci jako já, nemusíte se bát – dobro samozřejmě zvítězí. Zase někdy na viděnou v divadle! A… zazvonil zvonec a článku je konec! 😊