Muzikál NE/NORMÁLNÍ: Duševní očista na divadle

V jedné známé písničce slýcháme, že „jednou jsi dole, jednou nahoře“. A je to pravda, stačí změna nálady a hned se svět v našich očích převlékne do jiného kabátku. Jenže, co když musíme žít s vědomím, že se naše nálady budou nelogicky a nepravidelně střídat bez ustání? Jako bychom pořád seděli na nějaké strašně zvláštní houpačce, z níž nejde slézt? Každá cesta vzhůru znamená ráj a každá dolů propast a peklo na zemi. 

Tak nějak se asi cítí Diana Goodmanová, hlavní postava muzikálu NE/NORMÁLNÍ neboli Next to Normal. Trpí bipolární poruchou, a proto se klidně může stát, že ráno své rodině energicky připravuje sendviče, ale hned vzápětí se jí zatočí hlava a ona si připadá jako ptáček chycený v kleci. Skoro jako by v sobě občas měla dvě protikladné Diany, které spolu věčně bojují, nebo zkrátka dvě tváře (tento motiv využilo ostatně MDB na propagačních materiálech k muzikálu a já se rozhodla, že ho také do psaní zakomponuji 😊). Kromě toho má Diana i další problémy, s nimiž se snaží více či méně úspěšně vyrovnat. Koktejl léků, terapie, hypnóza, nebo elektrošoky? Jaká léčba může pomoct a existuje vůbec?

Zdánlivě se jedná o téma, jaké v muzikálech nevídáme, ale pravda je, že právě hudba dokáže zachytit různé emoce a předat je divákovi, takže díky tomuto dílu můžeme tak trochu nahlédnout do života jedné (ne)obyčejné rodiny a pochopit, s čím se musí denně potýkat. Může to ve vás vyvolat lítost a soucit, snad i pochopení. Někdo se v tom možná trochu najde a možná si naopak oddechnete, že vy a vaše rodina jste vlastně ještě ve srovnání s Goodmanovými „docela normální“… i když, co je vlastně normální? 😊 Jedno je ale jisté – tenhle muzikál dokáže člověku proniknout pod kůži, až do nitra a do duše. Takže pokud jste na takovou vnitřní výpravu připraveni, měly by vaše kroky zamířit do Městského divadla Brno, konkrétně na jeho komornější Činoherní scénu. 

Já už do této „řeky“ vstoupila tak trochu podruhé, jelikož před časem jsem představení zhlédla v pražském Divadle Na Prádle v produkci art4rent. Ostatně, co vám tady budu vykládat, už jsem se z toho tehdy vypsala ve svém historicky prvním článku na tomto blogu 😊. Tak teď jen doufejme, že se druhou návštěvou inscenace neuzavře kruh a tohle nebude naopak můj článek poslední 😂. Možná se někdy neubráním malému srovnávání, ale pravda je, že jsem verzi pražskou a verzi brněnskou zhlédla s poměrně velkým odstupem a dalo by se říct, že jsem toto dílo znovuobjevovala. 

Minimálně na poli hudebním, jelikož většinu melodií jsem stihla v tom mezidobí již zapomenout, i když je pravda, že některé songy se mi zase v průběhu představení automaticky vybavily. Stylem má hudba Toma Kitta v NE/NORMÁLNÍ nejblíže k rockovému nářezu, i když nechybí naopak ani pomalejší a melancholičtější skladby. Asi nejvíce mě hudebně zaujaly energické Gabeovy party a rovněž písničky, které zpívá celá rodina Goodmanových – především song s nádechem naděje There Will Be Light / Zas bude líp. Z opačné strany barikády mě pak oslovila melodie provázející scénu s hrací skříňkou.

Co se týče příběhu, pamatovala jsem si jej až překvapivě dobře a téměř do detailů, a tak jsem v Brně už leckdy napjatě čekala, kdy už „to“ či „ono“ přijde a kdy dojde k nějakému konkrétnímu detailu, co na mě už dřív stihl silně zapůsobit. Pravda je, že tentokrát byl ale můj prožitek zase jiný a nejsilnější emoce ve mně probouzely trochu jiné momenty než poprvé – některé chvíle mě už tolik „nedostaly“, jiné naopak ještě víc než poprvé. Ostatně, v první půlce jsem brečela hned třikrát a v druhé nejdřív vůbec a ke konci už tak nějak pořád 😂.

Možná to bylo způsobeno i tím, že tentokrát už jsem dobře věděla, do čeho jdu a jak příběh dopadne. Všechny zvraty a odhalení, které se vám zase budu snažit v tomto textu utajit (ačkoliv samo divadlo má tedy spoilery i v popisu představení 😦), se ale v Brně povedly na jedničku. Kolikrát člověka až zamrazilo a také jsem si všimla, jak občas v hledišti zavládlo významné ticho. Zdálo se mi, že všichni seděli jako na jehlách a neopovážili se ani zakašlat nebo pohnout. 

Musím smeknout v tom směru, že libreto a texty písní Briana Yorkeyho se opravdu povedly, protože děj plyne rychle a bez zdržování a zároveň obsáhne i spoustu emocí. Hodně nám toho vyjádří samotné písničky, takže to nejsou jen výplňová hudební čísla, ale naopak děj posouvají a bez nich by to prostě nešlo. Parádní je i český překlad Zuzany Čtveráčkové, který zní česky a nešustí papírem 😊. Na začátku se dokonce ještě párkrát zasmějeme, přičemž se v Brně podařilo veškeré vtípky dobře načasovat a vypointovat, tudíž prvních pár minut by si někdo mohl i myslet, že zabloudil na komedii. Pak už se ale mince obrací a zahalí nás chmury a trápení. I přesto stále věříme, že třeba časem skutečně „bude líp“.

A když říkám zahalí, je pravda, že nás temnota docela obklopovala, jelikož i scéna hodně pracovala s tmavšími tóny a třeba na rozdíl od muzikálu Sněhurka a já si tolik nehrála se světelnými efekty – a myslím, že je to dobře. Ostatně scéna Emila Konečného byla ve své podstatě velmi jednoduchá, a přesto (nebo možná právě proto) se skvěle hodila k danému příběhu. Možná jsem se nechala ovlivnit tím, že jsem před představením byla na prohlídce vily Tugendhat, ale nemůžu si pomoct – scéna mi tuto stavbu malinko připomínala. Na jevišti vyrostl jakýsi dům, který představovala hlavně konstrukce, která mi evokovala onen slavný ocelový skelet Tugendhatu. Další podobností jsou i dvě „patra“ budovy, přičemž to horní na mě působilo jako obývací pokoj v této vile – otevřený prostor, kde jsou místo obrazů jen okna do zahrady. Jen samozřejmě na jevišti jsme měli „okna“ nezasklená a choreografie toho leckdy využívala a výstupy herců umisťovala právě do oněch výklenků, takže jsme na ně měli skutečně dobrý výhled. Horní části scény vévodil klavír, na němž v ději hraje Dianina dcera Natalie. Za ním pak byli v pozadí „zastrčeni“ i hudebníci z orchestru. 😊 

Ve spodním patře pak byla situována především kuchyňka, kterou reprezentoval stoleček se židlemi, co se dal jednoduchým pohybem posouvat. Mohl tím pádem i rychle zmizet, když jsme se potřebovali v rámci děje přesunout jinam, nejčastěji do nemocnice či ordinací psychiatrů, co se snažili Dianě pomoci. Obě části scény propojovala dvě schodiště, jedno bylo vlevo v popředí a bylo tedy součástí příběhu, druhé bylo „schované“ vzadu a sloužilo hlavně k tomu, aby herci zvládli rychle přebíhat tam, kam bylo zrovna třeba. 

Kromě praktického propojení byla ale tato pomyslná patra často spojena i jiným způsobem, a to děním, které se na nich odehrávalo. Leckdy se totiž situace v horním patře tak trochu zrcadlila v patře spodním a naopak – například, když se nahoře hádal mladý pár a dole zase zástupci starší generace alias rodiče. Trochu tematicky bych to ohodnotila jedinou větou – „Bůh je v detailech“. 

Pár detailů jsem ocenila i na kostýmech Elišky Ondráčkové Lupačové, a to především na oblečení Natalie, které se v průběhu děje dost proměňovalo. Zpočátku nosila často humorná trička, podobná její osobnosti – měla totiž veskrze moderní oblečení, ale s motivy klasických uměleckých děl (například Mony Lisy). Sama Natalie také hrála na klavír především vážnou klasickou hudbu, ale bublala v ní touha po moderně a experimentování. Později, když se Nataliin život ještě víc zkomplikoval, oblékala se víc do černé – musím říct, že ta její kožená bunda se mi strašně líbila. 😊 Stejně tak černá sukně s bílými puntíky. A na závěr, když se snad začalo blýskat na lepší časy, oblečení Natalie opět začalo nabírat na světlosti a na barvě. V šatech, které si oblékla na ples, vypadala kouzelně.

Rovněž to slušelo i její muzikálové mamince Dianě, a to především na začátku, když v béžových šatech ukázala krásné dlouhé nohy (ještě opticky doladěné krásnými střevíci). Posléze se její oblečení také dost proměnilo a opravdu působilo „maminkovsky“. Jen se přiznám, že mě osobně nenadchly použité barvy – tolik bílé a béžové jsem nečekala a na závěr jsem byla ráda aspoň za bleděmodrý kalhotový kostým (alá Pretty Woman? 😊). V Brně jsme tak Dianu poznali spíše jako maminku od rodiny než sexy dračici, kterou byla ve verzi pražské. Myslím si, že je to dobře, ale upřímně by pro mě byla ideální nějaká střední cesta. Vždyť brněnská Diana Ivana Vaňková je okouzlující a krásná žena, tak proč toho ještě o malinko víc nevyužít? 😊

S pánskými kostýmy už to bylo trochu „jiné kafe“ – bude to asi velmi subjektivní dojem, ale u pánů podle mě vyhrála Praha. Vzpomínám si, že jim to slušelo bez výjimky všem a především Gabe působil ve svém obleku opravdu elegantně. V Brně jsem měla z pánského oblečení úplně jiné dojmy, připadalo mi trochu staromódní a pocitově mi to tím pádem děj posunulo víc do minulosti. Dianin manžel mi chvílemi oblečením připadal jako nějaký pan účetní, stejně tak Dianin psychiatr (Dušan Vitázek) na mě působil jako nějaký profesor na univerzitě. Nejvíc v rozpacích jsem ale byla ze společenských obleků Gabea a Henryho – bílá saka bohužel nesluší všem pánům, omlouvám se. Přitom jsou kluci fešáci, bohužel jim to podle mě prostě moc nesedlo.

Rozhodně ale můžu říct, že jsem v Brně velmi spokojená s celkovým obsazením. U pražského uvedení jsem vyzdvihovala především Goodmanovic děti v podání Kateřiny Herčíkové a Štěpána Komárka a také jsem zdůrazňovala, že celý tým působil velmi sehraným dojmem. V tom podle mě vyhrává Praha, ale na druhou stranu v Brně prostě vytáhli eso z rukávu, kterým je představitelka Diany Ivana Vaňková. Věděla jsem, že herecky bude perfektní, ale rovněž byla radost poslouchat i její zpěv. Rozuměla jsem jí každé slovo a díky tomu jsem zase lépe pronikla do děje. Dokázala být veselá a zároveň se někdy dívala tak, že by se nad ní kámen ustrnul. Prostě boží. 

Jejího muže Dana ztvárnil Lukáš Janota, který též jako by předvedl „dvě tváře“ – na první pohled věčná stabilita a opora Diany, na druhou stranu zranitelný člověk s vlastními problémy a trochu i sobec, co by si přál větší klid pro sebe a svou rodinu (ale v tom se mu vůbec nedivím 😊). Skvěle ztvárněno, chvíli jsem byla „proti němu“ a jindy zase rozhodně na jeho straně. Především v samém závěru ho pak nešlo nelitovat a neplakat pro něj.

Ovšem první slzy ve mně vyvolal už dřív, a to třeba i pouhým rozechvěním v hlasu v určitých písních. Stejným způsobem mě už od začátku dostával i Marco Salvadori alias Gabe, syn Diany a Dana. U něj jsem zase sledovala, jak se v něm mísí povaha ironického frajera, bojovníka a rebela a zároveň něžného a citlivého maminčina mazánka.

Moc mě bavila i Eliška Skálová coby jeho sestra Natalie, rovněž se zmítající mezi polohou jemné a citlivé duše oproti drsňačce a pařmence. Zatím pokaždé jsem v divadle o Natalie měla strach a doufala jsem, že jen prochází těžkým pubertálním obdobím a časem se zase „srovná“. Odpověď na to v muzikálu tak úplně nedostaneme, ale Elišce se podařilo mě na konci aspoň trochu uklidnit a uchlácholit, že se Natalie zvládne se vším statečně poprat a bude snad v životě šťastnější, než její matka. A to i díky svému příteli Henrymu, kterého si zahrál Jonáš Florián. Skutečně jsem věřila, že má Natalie rád a udělá vše pro to, aby jí pomohl.

Dvě tváře měl v představení i Dušan Vitázek – coby Dr. Madden a Dr. Fine. Přiznám se, že na mě úplně uklidňujícím dojmem nepůsobil, naopak taky vypadal, jako by měl v sobě nějakou 13. komnatu. Ale na druhou stranu mu nechyběly empatie, ani smysl pro humor. Jakmile se v představách Diany proměnil v rockovou hvězdu, Diana se vždy velmi roztomile smála a já si říkala, jestli je to záměr, nebo se jen Ivana Vaňková při pohledu na kolegu „rozbila“ a neudržela smích. Kdyby to náhodou byla ta druhá varianta, člověk by se jí vůbec nemohl divit 😊.

Na závěr už je třeba jen zjistit, jaké dvě tváře jsem po představení nasadila já. Navenek jsem se sice snažila tvářit normálně (nevím, nakolik se mi to povedlo, poptejte se v Brně 😂), ale cítila jsem se tedy opravdu spíš ne/normálně. Dokonce se dostavily i psychosomatické příznaky a začala mě šíleně svědit pravá ruka 😁. Také uvnitř jsem měla zvláštní prázdno – jako bych byla na kraji útesu a nevěděla, jestli se v příštím momentu vznesu, nebo se naopak zřítím dolů. 

Dušičku mi tenhle muzikál rozkrájel na malé kousíčky a pak to puzzle rozložil a některé dílky někam zašantročil, abych se nemohla zase hned složit zpátky. Na druhou stranu mi asi to všechno dodalo i nějakou zvláštní vnitřní sílu, protože tenhle text ze mě „vypadl“ úplně sám od sebe, jako bych ho ani nemusela vymýšlet. Bylo to spíše, jako by ze mě pomocí slov vyplulo všechno, co muselo ven. 

Byla pro mě tedy pro mě i taková zvláštní duševní očista a terapie, ač na divadle. Nedokážu ještě s jistotou říct, jestli si někdy ještě do Brna zajedu na „další sezení“, ale rozhodně se jedná o silný zážitek a skvělou příležitost, jak se „povrtat“ ve vlastní hlavě. Protože asi všichni jsme občas tak trochu „ne/normální“. 😊