Muzikál Láska nebeská: Okatě poskládané puzzle z krásných písní

Divadlo Broadway si zase jednou řeklo, že osloví všechny ty, co si „po kapsách nosí sny mládí“ a z písniček Waldemara Matušky nechalo poskládat muzikál Láska nebeská. Popravdě jsem na něj byla zvědavá už hodně dlouho, především kvůli tomu, že kdybych si měla vybrat (a možná kdybych se narodila o trochu dřív…), byla bych „Matuškovka“ než „Gottovka“. Od hit muzikálů mě ale před časem odradil Kvítek mandragory, na druhou stranu Čas růží mi zahrál na ty správné struny… Váhala jsem. Ve prospěch »Lásky« mluvilo i parádní obsazení a přiznám se, že mě zaujalo i to, jak o díle vyprávěl režisér a scenárista Zdeněk Zelenka, jehož práci uznávám a mám ráda (především muzikál Rebelové či pohádku Nesmrtelná teta). 

Duchařská komedie o dvou bratrech – znělo to docela zajímavě a neotřele. Bohužel právě po stránce příběhu mě nakonec muzikál zklamal nejvíce – je to sice děs napsat to hned na začátek, ale zase si to horší odbudeme hned a budeme se moct soustředit na pozitivní stránku věci. Asi jsem zkrátka čekala něco jiného… možná spíš doufala. Slovo „poskládat“ jsem v úvodu zvolila zcela záměrně, jelikož jsem po celou dobu představení měla skutečně pocit, že si autoři zkrátka před sebe rozložili jednotlivé názvy písniček a začali je různě přerovnávat a skládat a „násilím“ k nim přiřazovali situace, kde by mohly v ději zaznít. Někdy takové složené puzzle možná může vytvořit docela pěkný obrázek, ale v tomto případě jsem s výsledkem zkrátka moc spokojená nebyla. 

Některé chvíle byly pro mě zbytečně protahované, jiné nelogické a pro celkový příběh zbytečné. Z určitých scén a dokonce i postav bylo zkrátka na hony cítit, že se ve scénáři objevily jen a jen proto, aby někdo mohl zazpívat ten či onen známý šlágr. Je mi to vážně líto, protože zápletka (jak nám ji nastínil George ve svém článku) o Jáchymovi, který dostane po smrti šanci ještě něco málo v životech svých nejbližších ovlivnit a napravit, mi připadala vlastně docela slibná a měla potenciál, který ale bohužel v mých očích zůstal nevyužit. Místo silného vyprávění vznikla jen dějová linka slabounká jako pavučinka, kdy jsem se bála, aby se nepřetrhla jen pouhým prudším pohybem.  

Navíc byla doslova prošpikovaná vtipnými scénkami takového druhu humoru, co mi většinou nic moc neříkal. Neříkám, že jsem se nezasmála vůbec, ale většinou jsem jen pozorovala, jak se baví zbytek hlediště a bylo mi líto, že mně to zas tak legrační nepřipadá. Nebo možná ano – poprvé. Ale pokud je vtip v průběhu děje opakován přinejmenším dvacetkrát, nedokážu se tomu už dvacetkrát za sebou smát. Přece jen kolikrát jsme v různých filmech či seriálech viděli scénu alá „tichá pošta“, kdy jeden člověk něco říká a druhý to po něm opakuje tak usilovně, až z toho vznikne nesmysl. Zde je toto divácky vděčné klišé využíváno opakovaně a většinou ve stejných souvislostech – Jáchym coby duch je zkrátka extrovert a pořád něco mele, i když ví, že ho slyší (a vidí) jen jeho brácha Ondřej. Ten z toho má ale pořádný vítr v hlavě a jeho okolí se tak opakovaně strachuje o jeho duševní zdraví. Jak těžké je pochopit, že ducha vidíte jen vy, tak byste mu asi neměl nahlas odpovídat, aby vás nezavřeli do blázince? Poprvé vtipné, ale podruhé, potřetí a tak dále? Už trochu trapné. 

Leckdy pak vyprávění bylo tak plné klišé či vyloženě prvoplánové, že jsem uhádla, co bude následovat dál a která písnička v jakou chvíli zazní. Jen málokdy se muzikálu povedlo mě vskutku překvapit – v případě písničky „To se nikdo nedoví“ se to ovšem povedlo. Moc se mi líbilo zapojení company a díky tomu bylo provedení této skladby neotřelé a skutečně humorné. 

Co se týče hudební stránky, má Láska nebeská již dopředu vyložené karty na stole a výhodu má rozhodně v tom, že obsahuje opravdu velké množství skvělých melodií. Z romantičtějších či pomalejších skladeb například Píseň pro Kristýnku, Mrholí, Závidím, A tak dál nosíš po kapsách sny mládí, Tereza, Písnička pro Zuzanu či Sbohem, lásko. Naopak z těch rychlejších bych vypíchla Jó, třešně zrály, Holky já mám všechny rád, To všechno odnes čas, Růže z Texasu či moji nejzamilovanější skladbu Slavíci z Madridu. U ní jsem se chvíli obávala, že snad v celé kráse ani nezazní, což by pro mě bylo největší zklamání. Ale naštěstí jsem se přece jen žhavého a energického pojetí dočkala 😊.

Jen je škoda, že některým písním pak děj tak trochu „podkopal“ půdu pod nohama a vzal jim trochu síly, co se v nich ukrývá. Například píseň Sbohem, lásko je skutečně nádherná a emotivní skladba a už podle názvu ji asi logicky přiřadíme ke scéně nějakého loučení. Jenže když se v textu objevuje „žádnej pláč už nespraví ty mý nohy toulavý,“ tak by asi bylo logické, kdyby byla zpívaná pro někoho, kdo v dané chvíli vážně pláče a roní krokodýlí slzy. Jenže to bylo přesně naopak, daná figura měla zrovna absolutně jiné starosti, byla šťastná a po slzách ani stopy. Takže mi to prostě nedává moc smysl a vytrácí se pak kouzlo daného momentu. 

Mě osobně nenadchly ani úvodní momenty představení, které se točily kolem narozeninové oslavy a zpívaly se na ní tím pádem tak trochu „opilecké“ songy. Říkám si, že tam alespoň patřily, ovšem když se v ději objevila píseň Tuhle rundu platím já, přičemž byla situována na pohřeb, div jsem si neklepala na čelo. Přitom kdyby byla na oné oslavě, asi bych to skousla lépe. Na druhou stranu chci říct, že se moc povedly choreografie (Leona Qaša Kvasnicová), a tak je i zpočátku takzvaně na co se dívat. 😊

Stejně tak je Láska nebeská hezkou podívanou i z hlediska scény Petra Hlouška. Všechno je veselé a pestré (někdy snad i trochu kýčovité), vystřídá se poměrně několik různých prostředí, něco pomocí kulis a lešení a něco zase pomocí projekcí. 

Také kostýmů Romana Šolce bylo využito docela dost, navíc skoro všechny z nich působily na první pohled civilně a moderním dojmem. Postavy, které patřily k mladší generaci, měly džíny a vyloženě moderní oblečení, přičemž tatínek z vesnice byl zase i v oblékání „staromódní“, což vytvářelo skvělý kontrast a perfektně to sedělo do příběhu. Třešnička na dortu pak byla paruka, kterou tatínek František vyfasoval – byla sice příšerná, ale to se hodilo, protože se tím představitel této role vyloženě proměnil k nepoznání a mnozí diváci ho tak možná na první dobrou ani nepoznali. A tím se dostávám k samotným hercům a zpěvákům.

Největší předností muzikálu Láska nebeská je totiž právě skvělé obsazení. Je velmi pestré, snad i proto, že je tam příliš mnoho postav 😂, ale myslím si, že každý si na fermanu najde nějakého svého oblíbence a bude tím pádem spokojen. Já jsem při své návštěvě (společnost mi dělala Annie, jejíž pohled najdete zde) dopředu nevěděla, koho zrovna vychytám, ale musím říct, že moje divadelní božstva na mě tentokrát myslela a poslala mi hned několik mých oblíbených tváří. 

Například jsem byla moc ráda, že po dlouhé době v divadle opět vidím Alžbetu Bartošovou, která v »Lásce« hraje postavu Kristýnky. Mladá studentka, která možná sama ještě neví, co jí život přinese. Osud se s ní nemazlí, ale ona to nese statečně a s úsměvem. Díky Betčiným půvabům je pak Kristýnka skutečně slečnou, do které se nelze nezamilovat.

Též jsem byla ráda, že jsem natrefila na Petra Ryšavého, jemuž byla svěřena jedna z hlavních rolí – Ondřej Macháček, Jáchymův bratr. Jelikož muzikál se snaží, aby každá scéna byla humorná, z Ondry udělali trochu moulu. Petr Ryšavý u toho ale zvládne působit roztomile, takže mu přece jenom fandíte. 

Kdo v životě přišel o někoho blízkého, nebo si to alespoň umí představit, jistě s Ondřejem také soucítí. Stejně tak nikomu nemůže být lhostejný osud samotného Jáchyma, který sice udělal chybu, když opilý sedl za volant, ale zaplatil za to cenu nejvyšší. Měl celý život teprve před sebou, ale místo toho musí sledovat, jak ho místo něj žijí jiní… a bez něj. Už zkrátka není cesty zpět. Jáchym v podání Ondřeje Bábora vás podle mě spolehlivě dojme, když se mu to podařilo i v mém případě 😂. Nadchl mě především po herecké stránce, jelikož první slzy se mi vehnaly do očí v nějaké pro mě naprosto nelogické chvilce a stačilo mi k tomu jen nějaké jeho jedno slovo, možná jen způsob, jakým se mu zlomil hlas. Pěvecky se mi moc také líbil a především píseň Závidím byla v jeho podání pro mě výjimečná. Během ní už jsem bulela zcela nepokrytě.

Emoce pak ve mně dokázal probudit i otec František v podání Josefa Vojtka. Někdo by v něm mohl vidět jen protivného morouse, ale já jsem ho moc dobře chápala. Přišel o milovanou ženu a posléze i o syna, takže se není co divit, že nebyl usměvavý a „v zenu“, jak se dnes říká. Bylo parádní Pepu vidět ve zcela jiné roli, než jaké obvykle dostává – už jen proto, že František je pánem v letech, z chalupy na vesnici a podle toho vypadá nejen jeho návštěva v luxusní restauraci, ale také jeho taneční kreace. Pepovi jsem v této úloze věřila vše, ale musím říct, že víc mě bavil ke konci, když se opět vrátil do života a začal se radovat. 😊 Myslím, že se v této roli Pepa Vojtek docela vyřádil.

V tomto směru ho ale asi překonala Dita Hořínková v roli Zuzany Metelkové. Ta na jevišti předváděla neuvěřitelné věci a stala se tak velmi brzy miláčkem publika. Na děkovačce jí tak patřily největší obdivy. Já o jejím komediálním talentu rozhodně nikdy pochyby neměla a myslím, že na její hledání „lexaurinku“ asi jen tak nezapomenu 😁. Přesto bych si popravdě přála, aby dostala prostor i jiného rázu a mohla nám předvést nějakou tu písničku i trochu civilněji a vážněji. Aby i diváci, kteří ji z jiných rolí třeba neznají, věděli, že toho umí daleko víc než jen „blbinky“.

Jméno Zuzana tu samozřejmě nefiguruje náhodou, tuto píseň v představení slyšíme v podání profesora Nehery, v mém případě si ho zahrál Bohuš Matuš. Tato poloha mu podle mě skvěle sedla a jeho hlas mi k Matuškovým písním seděl asi nejlépe ze všech přítomných. 

Za zmínku stojí i čistě činoherní role paní Fortelné, což je správkyně kolejních budov (kde bydlí Ondřej, Jáchym, Kristýnka a spol.), ale ve skutečnosti spíš funguje v ději jako dohazovačka. Já měla možnost vidět Naďu Konvalinkovou, u níž mám pocit (ale ruku do ohně radši nedám 😊), že je to poprvé, co jsem ji měla možnost vidět naživo v divadle. Tato dáma má dar rozzářit vše kolem sebe, a tak mě bavila i v roli, která je jinak podle mě naprosto o ničem.

Do počtu byly podle mého názoru i některé další figury – například Linda a Hynek. Jejich jediným úkolem bylo v ději vytvořit nějaký konflikt. Připadalo mi to tak už od začátku, ale naivně jsem doufala, že se pletu a třeba mě nějak překvapí… ale ne. Místo toho tomu mému pocitu nasadili korunu tím, jakým způsobem z děje zmizeli 😂. Když už nic jiného, tak to působilo hodně „z rychlíku“. Každopádně aby bylo jasno, představitelé těchto rolí s tím samozřejmě nemohli nic dělat. Karolína Tothová na mě dokázala i na malém prostoru v roli Lindy zapůsobit svou energií. Doufám, že ji budu mít možnost vídat i v jiných představeních. Stejně tak bych zase někdy v budoucnu ráda natrefila na Martina Schreinera – u něho popravdě pořád čekám, zda mě v něčem oslní. Tuším, že je talentovaný, ale bohužel v Lásce nebeské mě nenadchl. Ale myslím si, že zkrátka v této roli nebylo ani čím. 

Stejně tak mi připadalo, že postava Terezy Trníčkové byla do děje „vecpána násilím“, jen proto, aby mohla zaznít píseň Tereza, ona mohla být s někým narychlo spárována a příběh mohl šťastně skončit (skoro) pro všechny. Mimochodem, vzhledem k tomu, jak je Tereza aktivní během písně Slavíci z Madridu, nechápu, proč nemá nějakou tmavou paruku, když se tam zpívá: „vlasy jak havraní křídla.“ Nevím, já jsem tedy ještě nikdy blonďatého havrana neviděla 😀.

Navíc se sice nepovažuji za žádnou velkou feministku, ale tady už to na mě opravdu bylo trochu moc okaté – nechat v příběhu figurovat další ženu jen kvůli tomu, aby zvedla náladu chlapovi? V dnešní době už je to trapné. Ostatně ani o samotné Kristýnce, jedné z hlavních postav, toho kromě jejích radostí a strastí v milostném životě, vlastně moc nevíme. Nejsilnější ženskou hrdinkou je asi nakonec Fortelná, která v ději sice spáruje každého s každým, ale sama zřejmě chlapa ke štěstí nepotřebuje, nebo to tak přinejmenším působí. Zbytek ženských postav v tomto muzikálu má především za úkol si někoho najít, vyléčit své trápení láskou, jelikož „Láska je lék“ a víc už nic. To se mi moc nezamlouvá, ale snažím se to brát tak, že důraz zde byl kladen především na trio pánů z klanu Macháčkových a jejich vzájemné vztahy. Možná proto už nezbylo tolik prostoru pro dámy.

Řekněme tedy, že s Láskou nebeskou si vzájemně asi nebudeme zpívat milostné duety a v současné chvíli se na další návštěvu nechystám. Třeba ale všechny tyto dojmy dříve či později „odnese čas“ a já dám tomuto dílu ještě jednu šanci. Anebo ne? „To se nikdo nedovíííí, ty můj kvítku medový!“ 😉😊