Muzikál Divotvorný hrnec: »Vypůjčený« rodinný klenot

 

Jeden hrnec zlata, jeden minimálně 99procentní (ač trochu nazelenalý) chlap a také pan Maršálek s dcerou Káčou – tedy naplavenina z okolí Třeboně, co vyrazila hledat štěstí do Ameriky. Možná nenašli bohatství v takové podobě, jaké čekali, ale rozhodně na tom netratili. Našli lásku, nový domov, komunitu plnou lidí s dobrým srdcem a i nějaký ten dolar na tom asi přece jen vydělali. Tento idylický příběh jistě znáte – Divotvorný hrnec. A pokud neznáte, můžete ještě nahlédnout do mého staršího článku na toto téma, kde to možná rozebírám víc dopodrobna. Minimálně tam zmiňuji, kde všude jsem tento jedinečný muzikál viděla. Do tohoto seznamu nyní můžu přidat další položku – liberecké Divadlo F.X. Šaldy. Divotvorný hrnec zde již ostatně před časem zhlédla Annie (její pohled si můžete připomenout zde) a rozhodně mi návštěvu doporučovala.

Poslechla jsem ji tedy nakonec v září 2022 a »vyvezla« jsem i maminku. Také to pro ni byla už několikátá verze Divotvorného hrnce (většinu viděla se mnou, jen Krumlov vynechala), ale její názor po představení vystihuje vše. Prý se jí představení v Liberci rozhodně líbilo víc, protože zjistila, že v ní předešlé verze vlastně nic moc nezanechaly.  Já jsem též byla velmi spokojená – a proč?

V první řadě jsem si opět v průběhu představení i po něm libovala v tom, jak krásný máme k Divotvornému hrnci český překlad díky dvojici Voskovec - Werich. Texty jsou plné naprosto skvostných obratů, hříček se slovy a skoro až kouzel. Díky tomu je to takový rodinný klenot, co se neokouká a hlavně neoposlouchá. Čeho jste si nevšimli minule, to oceníte tentokrát a příště zase objevíte nějakou další perličku. Je pravda, že originál vlastně neznám, a tak jsem si říkala, že bych to ještě někdy měla napravit a pro srovnání někdy zhlédnout i nějakou verzi v anglickém jazyce, tedy scénář Freda Saidyho, s původními texty E. Y. Harburga.

Dopředu jsem připravená na to, že zážitek to bude diametrálně odlišný – už jen proto, že místo vodníka tam bude leprikón a místo Čechů Irové. Ale myslím, že to nebudou jediné změny, a snad bych si i tipla, že tu naši verzi už mi ze srdce nic nevymaže. Ať původní páni autoři prominou, ale tenhle muzikál už je i náš. I když jsme si ho tak trochu »vypůjčili«, podobně jako Maršálek onen hrnec se zlatem. Ale už ho za žádnou cenu nechceme vrátit zpátky. 😊

Hudba Burtona Lanea se mi také líbí čím dál víc, je taková nenápadná, ale dokáže to i rozjet a zároveň nás vtáhnout do děje, který vlastně působí jako jedna velká pohádka. Naštěstí tak i dopadá, což mám docela ráda. V Liberci jsem si pořádně vychutnala i předehru před začátkem představení i po přestávce, a to především díky dirigentovi Josefu Kurfiřtovi. Seděli jsme mu přímo za hlavou, takže jsme jeho »řádění« měli z první ruky. Energickými pohyby působil vlastně spíš jako tanečník, navíc s elegantním účesem hodného gentlemana z dob první republiky. Skvělá show sama o sobě, průběh představení ale vůbec nenarušující. Není divu, že herci také dirigenta občas »vzali do party« a obraceli se na něj, což působilo roztomile a vtipně.

Atmosféru pak perfektně doplňovala i vizuální stránka představení, tedy kostýmy Romana Šolce a scéna Jana Kříže. Na kostýmech jsem ocenila především jejich barevnost a rozmanitost – stačil vždy jediný pohled a hned jste měli jasno, jaká postava před vámi stojí. Žena z lidu, šerif, politik, americký frajer Woody či Maršálek, který sice domov a mlýn na čas opustil, ale styl oblékání očividně nezměnil. Káča z Česka také přicestovala v šatech, co působily trochu jako nějaká jednodušší verze kroje, navíc měla i boty vhodné na dlouhou cestu, ale posléze se začala měnit a vystřídala asi ještě dva jednodušší modely, které by mohla v létě nosit klidně i v současnosti.

Scéna se mi zase jevila velmi praktická a obsahovala všechno to, co měla, aniž by byla přeplácaná. Asi nejdůležitější byla studna, v níž se louhoval Čochtan. Iluze byla dokonalá, skutečně jsem měla dojem, že kdybych se jí dotkla, ucítím chlad jejích kamenných zdí. Ale pak nám pravdu naznačilo, s jakou lehkostí si ji herci posunovali na scéně, když potřebovali, což je nejen praktické, ale v dané chvíli to bylo i vtipné 😊.

Také mě fascinovalo, jak rychle a jednoduše jsme se přesunuli do domu senátora Randalla a jak bleskově jsme byli zase zpět ve Štědré dolině. Také jsem ocenila, jak hezky bylo vyřešeno Káčino číhání ze stromu a též závěrečné loučení. Herci, kteří odcházeli, totiž mávali z vyvýšeného prostoru, takže to vypadalo, že mávají i nám do hlediště. Div jsem jim nezamávala zpátky 😊.

Snad jen to kouzlo s rychlým zčernáním Randalla mě víc dostalo v Krumlově, kde jsem opravdu nechápala, jak se to dalo tak rychle zvládnout. Naopak co se týče obsazení, Liberec rozhodně vyhrává (téměř) na plné čáře.

Začnu postavou Káči, kvůli níž jsme před časem měli s Annie vášnivou diskuzi. Obě jsme ji totiž viděly úplně jinak. Ona jako energickou holku od rány, já jako něžnou dušičku, zkrátka dívenku z pohádky. Myslím si, že pravda asi bude někde uprostřed, jak to bývá. Nutno ale říct, že v podání Marie Křížové byla Káča naprosto jednoznačně holka do nepohody. Veselá a usměvavá, ale zároveň si nedala nic líbit. Nestyděla se a měla pěknou vyřídilku. Díky tomu byla vtipná a sympatická. Dokázala mě rázem okouzlit tak, že bych ji měla ráda i v případě, že by jí to třeba vůbec nezpívalo. Ale to se samozřejmě nestalo a Maruška opět předvedla svůj jedinečný hlas s nádechem drsnosti a nakřáplosti.

Křehkost jí ale také nechyběla – ukázala ji v zamilovaných scénách Woodym. Toho si zahrál její manžel Jan Kříž a je tím pádem jasné, že chemie mezi nimi působila. Woody a Káča se k sobě díky nim skvěle hodili a bylo jednoduché jim fandit. A víc jsem si vlastně ani nepřála. (Mimochodem - Honza s Maruškou jsou letos součástí i Roztančeného divadla, budete jim fandit?) Honza Kříž mě jako Woody také velmi bavil, působil energicky a zároveň i roztomile, zkrátka jako správný zamilovaný mladík. 

Skvělá byla například celá scéna se zásnubami. Ještě že to Káčin tatínek v podání Miroslava Veselého tak šikovně zařídil. Toho už jsem ostatně vychválila v minulém článku, kde jsem zmiňovala, že to byl správný taškář a působil i vtipněji a sympatičtěji než Čochtan. Tentokrát doplňuji, že byl stále stejně skvělý, ale konečně k sobě našel toho správného parťáka, jelikož role vodnické se zde ujal Petr Jeništa a byl opravdu báječný.

Dopředu jsem si ho sice v takové roli nedovedla představit, ale velmi záhy mi ukázal, že byl tou nejlepší volbou. Čochtanův humor zněl v jeho podání příjemně nenuceně a také měl velké charisma, díky čemuž jsem mu okamžitě začala fandit. Také musím ocenit jeho práci s hlasem, a teď nemám na mysli jen skvělý pěvecký výkon, který náležitě předvedl například v písni Není-li tu ta…, ale především způsob, jakým v mluveném projevu naznačil Čochtanovu proměnu z vodníka v muže. Na začátku z něj lezlo především „brekeke“ a zněl skutečně jako pohádková postava, ale když se mu začaly „zapalovat lejtka“, hlas mu vždycky přeskočil do hlubší polohy, v podstatě jako z hrdla operního pěvce. Tleskám! (Ale NE na topole podle skal 😂)

Jako senátor Randall se představil Martin Polách, kterému jsem zápornou povahu dost dlouho „věřila“. Mnohem sympatičtější mi byl po své „proměně“ a Čochtanově přičinění. V menší roli šerifa zaujal i Oldřich Kříž, který toto uvedení též režíroval.

A málem bych vynechala němou Zuzanu, které vyjadřovací schopnosti vyjádřené tancem propůjčila Annabel Pearce. Líbilo se mi, že u ní často mluvil i pouhý výraz obličeje. Bylo mi hned jasné, že si přeje poznat lásku, a tak když potkala Čochtana, začala s ním velmi záhy a docela očividně flirtovat. Ač němá, tahle panenka rozhodně v koutě neseděla… A dobře udělala! 😊

Nemám výhrad ani k celkové company, nebyl v ní nikdo, kdo by mě nějak rušil. Naopak působili jako sehraný tým, díky čemuž jsem se nenudila ani ve chvílích, které mě v jiných verzích Divotvorného hrnce zrovna dvakrát nebavily. 😊

Celkový dojem byl zkrátka povznášející, a jak jsem v divadle odposlechla od dalších diváků, spokojeni byli snad všichni přítomní. V Divadle F.X. Šaldy se jim toto představení povedlo, a já si proto mohu minimálně na čas čechrat a hýčkat krásné vzpomínky, než třeba někdy vyrazím znovu. Pokud bych to stihla ještě znovu do Liberce, rozhodně se nebudu zlobit. A myslím si, že případná další uvedení v jiných divadlech to teď budou mít ve srovnání zatraceně těžké. 💝