Muzikál Der Glöckner von Notre Dame: Slzavé útočiště

Musím přiznat, že když jsme s kamarádkou začaly plánovat cestu do Vídně (coby levnější alternativu Londýna s bonusem v podobě vánočních trhů), návštěva tohoto muzikálu v divadle Ronacher nebyla můj nápad. Popravdě si ani nepamatuji, kdy jsem animovaného Disney Zvoníka od Matky Boží (z roku 1996) vlastně viděla a jestli vůbec. Navíc v roce 2019 jsem v rámci návštěvy Milána zhlédla francouzský muzikál Notre Dame (1998), což je zase úplně jiné dílo, ale se stejným příběhem, a tak jsem se bála, že se mi to všechno v hlavě zamotá dohromady a budu tam mít pořádný guláš, co je co. Protože ale žádný ze Statečných muzikálovců ještě nikdy neodmítl návštěvu divadla, samozřejmě jsem do toho šla i tak, jen zkrátka s obavami.

Nakonec byly ale poměrně zbytečné, protože autor té úplně původní předlohy, tedy pan Victor Hugo, zkrátka umí psát. Už jsem tu někdy možná zmiňovala, že mám dojem, že někdy své příběhy snad až příliš natahuje (asi jako já, viďte 😂), ale to nemění nic na tom, že měl »čuch« na příběhy, co dokážou rozhýbat lidská srdce. A Zvoník nakonec zvládl rozpohybovat i to moje – a to stejně lehce, jako když rozhoupával své milované zvony v katedrále. 

No, ale vidíte to, jenom napíšu slovo katedrála a už opět myslím na francouzský muzikál a jeho slavnou píseň Le Temps des cathédrales. Přece jen se asi nedokážu vyhnout srovnání, ale v tomto případě naštěstí není jeden vítěz a druhý poražený. Myslím si, že muzikál Notre Dame je naprosto fascinující umělecké dílo a popravdě, po hudební stránce, ho mám rozhodně raději. Zmíněná „ústřední písnička“ a dále také skladby Danse Mon Esmeralda a Tu vas me détruire mi po celý večer ve Vídni strašily v hlavě a nechtěly odejít, dokud jsem si je pak na hotelu také nepustila. Naproti tomu hudba Alana Menkena, která doprovázela Zvoníka, mě vlastně nijak zvlášť nezasáhla. Na můj vkus tam bylo hodně sborových písní, které zněly velmi naléhavě a v podstatě jsem měla pocit, že na mě z jeviště pořád někdo křičí 😁.

Přesto jsem si našla i zde své favority. Velký dojem na mě udělala píseň The Bells of Notre Dame a především pasáž, v níž se řeší, co definuje člověka a co zrůdu. Zamilovala jsem si všechny sólové písně Quasimoda, ty pro mě byly nejsilnější. Co se týče textů a celkové interpretace příběhu, hodnotím totiž Zvoníka neboli Glöcknera vlastně naopak lépe než zmíněný Notre Dame. Libreto Petera Parnella a texty Stephena Schwartze vytvořily totiž skvělou symbiózu a naprosto mě přenesly do děje, který pro mě byl srozumitelný a dotýkal se mě.

Naproti tomu francouzský Notre Dame je vlastně docela oříšek. Podobá se vlastně už více poezii a já byla vždycky na významy básní „levá“. Jak jsem už zmiňovala ve svém dřívějším textu (a dostala jsem za to taky céres od vzdělanějších, nemyslete si 😊), bylo pro mě náročné se v Notre Dame orientovat v ději a hlavně v přehršli postav, jejichž jména se mi pletla dohromady.

V případě Zvoníka už jsem na tom byla přece jenom trochu líp už od začátku. Že Frollo je kněz, mi v hlavě naštěstí zůstalo. Ale jméno Phoebus jsem měla problém dostat z pusy, takže když jsem o této postavě mluvila, řekla jsem většinou: „F.... no ten voják“. Každopádně jsem se v ději tolik neztrácela, a to i přes boj s němčinou. Hodně času jsem sice trávila s hlavou otočenou k anglickým titulkům, ale díkybohu za ně.

A myslím, že jsem ocenila i to, že na některé postavy se v této verzi příběhu vůbec nedostalo, nebo měli jen malý prostor, a já je proto mohla vesele ignorovat. V tomto směru muzikál nezapře, že vlastně vychází z pohádky, tedy z animovaného Zvoníka od Disney. Holt to musí být i pro děti 😊. Ale ne tak docela, nemyslete si, rozdíly tam přece jen jsou.

Každopádně co se příběhu týče, stěžejní byli v podstatě Quasimodo, Frollo, Esmeralda a Phoebus. Zajímavý byl pro mě ale též úvod, v němž jsme se dozvěděli, kdo vlastně Frollo je a jaký je jeho životní příběh. Měl v této verzi příběhu totiž bratra, s nímž si nejprve byli blízcí, ale odlišný způsob života je odcizil. Frollo se stal knězem, zatímco jeho bratr Jehan (neptejte se mě, jak se to vyslovuje, protože jak mě upozornila kamarádka, co byla na představení se mnou, ve Vídni zvolili naprosto jinou výslovnost než v angličtině) si spíše užíval světských radostí a trávil svůj čas s cikány. Do jedné cikánky se též zamiloval a narodilo se jim i dítě. Jenže jejich štěstí zpřetrhala nemoc, nejprve zemřela žena, posléze i Jehan. Ještě předtím ale stihne poprosit Frolla, aby se malého chlapce ujal. Frollo souhlasí, i když je znechucen. Dítě, které je postižené, dostane jméno Quasimodo, což se dá pochopit i coby „skoro-muž“. Ačkoliv podle tváře a hrbu na zádech bychom Quasimoda mohli považovat za monstrum, ve skutečnosti je víc člověkem než mnozí z nás. Má dobré srdce, a ačkoliv žije osamělým životem zvoníka v katedrále a za kamarády má vlastně pouze místní zvony, chrliče či sochy svatých, přesto se dokáže radovat. A má také sny jako každý z nás.

Jeho velkým snem je podívat se i mimo zdi chrámu a poznat svět, který zatím zná jen z velké výšky. Jenže jeho jediným spojením se světem je Frollo, který za ním chodí a snaží se ho vzdělávat. A ten ho varuje, že svět není pro něj a jeho útočištěm musí zůstat jen a jen katedrála. V podstatě je to právě Frollo, kdo v našem podvědomí z Quasimoda dělá zrůdu a ještě retardovaného jedince. Já ale myslím, že kdyby Quasimodo vyrůstal v jiný čas a na jiném místě, mohlo to s ním dopadnout mnohem lépe. Kvůli hlučným zvonům neslyší, což ho samozřejmě také limituje. Ale podle mě rozhodně není hloupý. Z toho, co mu Frollo vypráví, se snaží vždycky čerpat poučení. Mimochodem Frolla oslovuje „pane“, tedy v angličtin Master, což o jejich vztahu také leccos značí. 

Každopádně jednoho dne Quasimodo poslechne spíše srdce než hlavu a opustí své útočiště. Sleduje zábavu cikánů a kvůli zásahu půvabné Esmeraldy se zapojí víc, než by mu asi bylo milé. A zde se všechno začíná komplikovat a zamotávat, respektive právě Esmeralda zamotá hlavu snad všem mužským postavám. Frollo je zaslepen její krásou a rozhodne se, že je to jeho zkouška od Boha. A ač má dilema, celkem jasně nám dává najevo, že jsou v podstatě jen dvě možnosti – buď mu Esmeralda bude patřit, nebo ji nechá upálit jako čarodějnici. No, vyloženě sympaťák… 

Do Esmeraldy se ale zamiluje také voják Phoebus a v neposlední řadě i sám Quasimodo. A skoro bych řekla, že jedině Quasimodo ji miluje spíš pro krásu duše. Ostatně ona se k němu jako jediná chová slušně, takže se mu vůbec nedivím. Každopádně Quasimodo i Phoebus jsou ochotni dívce pomoci. Podaří se jim to, nebo ne? Kdo z nich za lásku zaplatí životem? Jak moc se muzikál v samém závěru držel literární předlohy? Nic z toho už vám neprozradím, abyste měli v divadle také nějaké to překvapení.

Když se ještě malinko vrátím na začátek představení, byla podle mě trochu škoda, že Jehana hraje někdo jiný, než potom Quasimoda. Byli si docela podobní, a tak jsem si nejdřív myslela, že je to stejný herec. A to mi připadalo jako skvělý nápad – coby otec by na začátku zemřel a pak už by ztvárňoval svého syna, který je „po něm“, jen to kvůli jeho znetvoření není na „první dobrou patrné“. Vlastně by to bylo trochu podobné jako v Tarzanovi, kde představitelé Tarzana hrají i jeho tatínka.  

Naopak mě ale zaujal jakýsi rámec příběhu a zároveň způsob, jakým Quasimodo (myslím dospělého, ne miminko, to je jasná panenka 😊) vchází do příběhu. Zatímco sbor zpívá píseň, v níž řeší, co definuje zrůdu a co člověka, na jevišti se objevuje mladý muž, dalo by se říct fešák, zkrátka normální chlap. A teprve před námi si na sebe bere umělý hrb a na tváři si dělá černé znaky na znamení znetvoření. V samotném závěru se pak k tomuto momentu tak trochu vracíme, ale tentokrát už mají podobné znaky na tvářích všichni. Proto jsem nabyla dojmu, že celé představení je tak vlastně jedno velké divadlo na divadle a možná jsme jen přihlíželi nějakému jinému cikánskému představení, které vyprávělo příběh Zvoníka z Notre Dame. Pro mě moc zajímavý detail a určitě o důvod víc nad tímto dílem přemýšlet. Ovšem abych byla spravedlivá, moje kamarádka se mnou v tomto nesouhlasila a tento rámec příběhu tam neviděla. Podle ní to byla jenom jakási moje zvláštní teorie 😊. Ať je to jak chce, vy si to v divadle zase můžete vyložit trochu jinak. A v tom je to kouzlo.

Co se týče vizuální stránky, na první pohled mě malinko zarazila jedna věc. Všichni herci, co v představení ve Vídni hráli, na mě působili jako poměrně dost světlé typy. Přitom část postav by přece měla představovat romskou komunitu. Ale možná jsem to jen špatně pochopila a mělo se jednat vyloženě o chudinu bez ohledu na původ. Cikánkou, což je ale jasně zmíněno, je pak rozhodně Esmeralda. A měla alespoň tmavé vlasy, takže za mě v pořádku.

Kromě této záležitosti ale nebylo asi nic, co by mi nějak vadilo. Vše plynulo přirozeně a v symbióze s příběhem. Dočkali jsme se i pár choreografií (na starosti je měl Chase Brock), ale především ve chvílích, kdy tančili i lidé na náměstí u Notre Dame, tudíž to působilo přirozeně. V podstatě jsem tak ani neměla pocit, že sleduji nějaký uměle vyprodukovaný muzikál, spíš že opravdu nahlížím na dění v jedné části Paříže a všichni tam náhodou umí i zpívat 😊. 

Scéna Alexandera Dodge i kostýmy Aleja Viettiho či paruky a masky Charlese Lapointeho byly přesně takové, jaké si asi v souvislosti s tímto příběhem představíte. Nejvíce času jsme trávili „u Quasimoda doma“ a skutečně jsem si díky dřevěné konstrukci s okénkem připadala jako ve zvonici nebo možná i ve vnitřku orloje (respektive tam jsem nikdy nebyla, ale představuji si ho podobně 😂). Když byly potřeba zvony, tak jsme je tam měli, jindy nám ale zbytečně nepřekážely a vystačili jsme si třeba i s obyčejnou lavicí. Stejně tak, když jsme se přesunuli někam mimo chrám, stačilo málo, abychom odtušili, kde jsme. Jednou nám prostředí zahrálo i pověšené prádlo a jeho shození na zem 😊.

Stejně tak kostýmy nebyly nijak přehnaně zdobené, ale vhodně dokreslovaly a odlišovaly jednotlivé postavy. Samozřejmě nejkrásnější byla Esmeralda, ale ta krása nevycházela z nějakých šatů, ale přímo z ní. Když je pak obviněna z čarodějnictví a čeká ve vězení na smrt, má na sobě bílé roucho, v podstatě symbolizující, že je nevinná a žádných hříchů, co jsou jí připisovány, se nedopustila.

Esmeralda neboli Abla Alaoui byla skutečně krásná, nejen zvenčí, ale i zevnitř. Byla to zkrátka moc milá holka a ke Quasimodovi se chovala natolik hezky, že se mu vůbec nedivím, že se na ni upnul. Byla vlastně jeho prvním a skutečným přítelem v životě. A to se zkrátka nezapomíná.

Frolla si zahrál Andreas Lichtenberger a musím říct, že byl fascinující. Frollo je takový typ člověka, kterého bych nejraději na místě zaškrtila holýma rukama, ale přesto měl v sobě tentokrát velké charisma a člověk z něj nedokázal spustit oči. 

Zaujal mě také Phoebus alias Roy Goldman. Myslím, že byl docela fešák, což se do této role hodí. Ale především mě překvapilo pojetí této figury, jelikož v muzikálu Notre Dame to rozhodně nebyl žádný svatoušek – měl snoubenku a ještě „blbnul hlavu“ Esmeraldě. Takže ve Zvoníkovi jsem vlastně celou dobu čekala, kdy se už vybarví, kdy provede něco, co není úplně hrdinské. Ale nestalo se – v této verzi příběhu na mě působil jako vyloženě kladný hrdina, a tak bylo nakonec poměrně snadné si ho zamilovat a fandit jemu a jeho lásce k Esmeraldě.

Na závěr si schválně nechávám Quasimoda, jehož ztvárnil David Jakobs. Když jsem toto jméno uviděla na fermanu, hned se mi vybavily radostné výkřiky Statečných, jelikož někteří z nich ho již viděli díky koncertnímu uvedení muzikálu Elisabeth. Byli z něj naprosto nadšení a v podstatě nemluvili o nikom jiném 😊. ‚Tak se ukaž, chlapče‘, skoro jako bych mu vzkazovala těsně před začátkem představení. A nezklamal, ukázal se. Byl fantastický. Myslím, že i kdyby byl celé tři hodiny na jevišti jen on, stejně bych byla spokojená. Quasimoda jsem si díky němu velmi záhy zamilovala a byl to právě on, kdo mě párkrát dohnal i k slzám. O tom, že konec příběhu je slzavé údolí, ani mluvit nemusím, ale myslím, že poprvé jsem měla mokré oči už před pauzou. 

Naštěstí ne tolik, abych přes slzy neviděla na krásné suvenýry, které jsou v Ronacheru běžnou záležitostí. Na co jste si vzpomněli, to tam měli. Musela jsem trochu bojovat sama se sebou, abych si nekoupila krásného plyšového medvídka s mikinou s logem muzikálu. Myslím si, že bylo štěstí, že neměl malý hrbeček, protože to už bych ho stoprocentně měla doma na poličce. Nakonec mám „jen“ magnetku a drobounký zvoneček. Mám ho na okně, takže kdykoliv doma větrám (což je docela často😊), vzpomenu si na Zvoníka ve Vídni.

Jsem ráda, že jsem tenhle výlet podnikla a toto představení zhlédla. A pokud by se někdy hrál Zvoník u nás, určitě bych mu dala zase šanci. Ale… ten Notre Dame mi asi přece jen zanechal v srdci větší kráter 😊.