Muzikál Devět křížů: Tragická legenda znovu ožívá

 

Musím se přiznat, že jsem moravskou legendu o Devíti křížích vyprávějící o tragédii, při které byli zavražděni svatebčané odmítnutým nápadníkem nevěsty, vůbec neznala. Do Brna jenom výjimečně cestuji autem, a pokud k tomu někdy došlo, tak dálnici D1, která vede poblíž místa, kde se měly tyto události odehrát, jsem se vždy snažila raději vyhnout. 😊

Nějaké první zmínky o existenci této legendy se ke mně tedy donesly teprve ve chvíli, kdy náš George (jeho pohled na tento muzikál si můžete přečíst zde) začal poprvé mluvit o tom, jak moc se těší na muzikál Devět křížů, který právě tuto legendu zpracovává. Také jeho zásluhou jsme zde mohli ještě před premiérou zveřejnit rozhovor s autory tohoto muzikálu, a teprve díky němu jsem si udělala o něco jasnější představu, na co se vlastně můžeme v Brně těšit. 😊

Já jsem Devět křížů viděla první říjnový víkend roku 2022, tedy poměrně brzy po premiéře, a musím přiznat, že jako celek na mě muzikál zapůsobil velmi pozitivně.

Samotná scéna i některé hudební motivy nás okamžitě přenesou na moravský venkov zhruba 16. století, konkrétně do obce Lesní Hluboké, jejíž poklidný život narušují četné útoky na kupce a obchodníky cestující v okolních lesích. Jednoho dne najdou vesničané v lese těžce zraněného cizince, který se stal zjevně obětí takového přepadení. Ujme se jej místní rychtář Heřman, poskytne mu přístřeší a ošetřování raněného svěří své dceři, Elišce. Mladý muž, který se později představí jako Luka a je koňským handlířem z Uher, se ze zranění zotaví. U rychtáře i poté zůstává a začne zde pracovat. Mezi ním a Eliškou záhy přeskočí jiskra a zamilují se do sebe. Jenže její otec má jiné plány. O Elišku se totiž uchází bohatý Vavřinec, který ji miluje, nicméně ona o něj neprojevuje zájem. Poté, co Luka požádá Heřmana o Eliščinu ruku, Heřman jeho žádosti nevyhoví s tím, že není dostatečně finančně zajištěný, aby se mohl o Elišku postarat, Luka na dlouhou dobu odjíždí a Elišku ani nijak nekontaktuje. Zoufalá Eliška tedy nakonec pod tlakem událostí vyslyší Vavřince, ale v den jejich svatby se Luka vrací…

V průběhu děje se nám postupně představují jednotliví obyvatelé Lesního Hlubokého, kteří mají více či méně vliv na samotný běh událostí. Začátek příběhu se tak rozvíjí velmi pomalu a pozvolna, abychom všechny důležité postavy co nejlépe poznali. O to víc mě ale mrzelo, že takový prostor nebyl již věnován samotnému finále a vlastně naplnění celého příběhu, které proběhlo tak rychle, že jsem ho ani nezvládla pořádně vstřebat a uvědomit si ho tak, abych dala průchod emocím. Je to podle mě veliká škoda, jelikož jsem přesvědčená, že by tak celkový dojem mohl být ještě o něco hlubší.

Ve mně osobně zanechali nejsilnější dojem Libor Matouš v roli Luky a Petr Štěpán coby velmi rozporuplný hajný Kudla.

Liborův Luka byl nesmírně charismatický a v okamžiku, kdy se poprvé objevil na scéně, se pro mě celé představení doslova nabilo energií a nabralo úplně jiný rozměr. Jako bych málem zapomněla na poměrně dlouhý začátek a začala se na celý příběh dívat znovu, trochu jinýma očima. Oslnil mě svým temperamentem, nezkrotnou povahou a prudkostí a v momentě, kdy se nám zcela otevře v písni Uherské koně, jsem už téměř ani nedýchala. 😊 Tato scéna, v kombinaci s naprosto geniální choreografií, je doslova magická a pravděpodobně úplným vrcholem tohoto představení.

Vůbec jsem se tedy nedivila Elišce, kterou při mé návštěvě hrála Kristýna Daňhelová, že jeho kouzlu podlehla. Kristýně se krásně podařilo udržet si určitou naivitu a tak trochu i bezradnost mladičké dívky, ale zároveň mně imponovala její rozhodnost a tvrdohlavost a vůle prosadit si své, což v dané době rozhodně nebylo obvyklé. V okamžiku, kdy ale byla po boku svých kamarádek (Dora – Marta Matějová, Klára – Petra Šimberová a Běta – Michaela Hasalová) působila na mě ale zase skoro až bezstarostně a dětsky.

Hajného Kudlu jsem sice v úvodním nastínění zápletky nezmínila, ale jedná o postavu nesmírně důležitou. Je vlastně takovou „šedou eminencí“ celé legendy. Jedná se o muže poznamenaného válkou, jehož život se po návratu domů již jednou pro vždy změnil. Snaží se u ostatních najít pomoc, porozumění a přátelství, ale vzhledem ke svému celkově negativnímu pohledu na svět, nachází spíše odstup a strach. Pravděpodobně to jeho chování značně ovlivní a postupně dohání k činům, které se dají už opravdu jenom těžko omluvit. Petr Štěpán mě jako Kudla právě dokázal přesvědčit o tom, že není vysloveně zápornou postavou, ale člověkem, kterého traumata z války, neštěstí a zoufalství dohnaly k zoufalým činům. Velmi dlouho jsem vlastně nevěděla, co si o Kudlovi mám myslet. Z počátku ve mně budil spíš soucit a měla jsem pocit, že by mu nějaká pomoc přišla vhod, v samotném závěru se ale mé pocity vůči němu již začaly měnit. Právě díky postavě Kudly jsem ale měla po představení plnou hlavu otázek a přemýšlela, jak málo vlastně mohlo stačit k tomu, ale se celá tragická událost vůbec nestala.

V roli Eliščina otce, rychtáře Heřmana, jsem viděla Milana Němce, jenž byl, dle mého názoru, ideální volbou. Budil ve mně pocit jistoty, rozhodnosti a bezpečí, což bych přesně od někoho, kdo je zodpovědný za život ve vesnici, kde žiju, očekávala. Heřmanovo chování vůči Lukovi je celou dobu vlastně pochopitelné. Stál za ním i v okamžiku, kdy se zbytek vesnice stavěl na druhou stranu, ale snažil se rozhodovat tak, aby učinil to nejlepší pro svoji rodinu a pro lidi, za které nese zodpovědnost.

Velmi výraznou postavou je též Eliščina teta Adléta, zodpovědná za chod Heřmanovy domácnosti, ztvárněná Alenou Antalovou. Jedná se o ženu velmi praktickou, znalou mnoha životních mouder a průpovídek, která tak trochu rozsvítí celkově spíše ponurou atmosféru Devíti křížů. Snaží se stát na straně Elišky a podporovat ji v jejích rozhodnutích, a pokud se snaží její jednání nějak usměrnit či ovlivnit, dělá to vždy ve víře, že je to pro její dobro a prospěch. Adléta mi byla od prvního okamžiku nesmírně sympatická a pokaždé jsem se těšila, až se na scéně znovu objeví. Její výstupy vždy dění sice trochu odlehčily, ale vždy to bylo „tak akorát,“ aby stále zůstala zachovaná celková nálada příběhu.

Také Jonáš Florián, coby Eliščin nápadník Vavřinec, si záhy získal všechny mé sympatie, což mě u postavy „nežádoucího nápadníka“ vlastně překvapilo. Vavřinec Elišku opravdu miluje a je proto pro ni ochoten udělat skutečně cokoliv. Jeho pomoc je vždy nezištná a sympatické mi bylo i to, že nechtěl získat Elišku za každou cenu, ale trpělivě vyčkával na chvíli, kdy se pro něj ona sama rozhodne.

V rámci obsazení musím zmínit ještě postavu Hrbatého, místního blázna, skvěle ztvárněného Janem Apolenářem. Přiznám se, že dokud jsem si jméno na fermanu nepřečetla, vůbec bych ho v této roli nepoznala. Hrbatý je sice do značné míry postižen, a proto je bohužel i terčem vtipů místních vesničanů, ale na druhou stranu má srdce na pravém místě a v řadě momentů mě velmi dojímal. V průběhu děje navíc pomůže bezděčně odhalit některá tajemství a nejasnosti opřádající celou legendu, čímž se stává velmi důležitým.

A na závěr si nechávám postavu dívky, která nás vlastně celým příběhem provází. Mezi Statečnými panuje názor, že by se mohlo jednat o ztělesnění smrti, já osobně v tomto nemám úplně jasno. Spíš si ji představuji jako nějakého zástupce dalších generací, kdo o této legendě hodně ví a může nám ji tedy touto cestou představit. V našem případě se v této roli představila Elena Juráčková.

Jako celek hodnotím Devět křížů rozhodně kladně. Nabízí zajímavou legendu, kterou nepochybně ocení místní. Rozšíří ale obzory i těm ze vzdálenějších lokalit. Po hudební i vizuální stránce vás obratem přenese o několik set let zpět do Lesního Hlubokého a představí vám hrdiny natolik uvěřitelné a živé, že vám jejich příběh rozhodně nebude lhostejný. Výlet do Brna na tento muzikál se rozhodně vyplatí. 😊