Muzikál Cinderella: Trochu jiná Popelka

 

Chudá holka ztratí střevíček, princ ji podle něj najde a koná se svatba. Ano, Popelka. Klasická pohádka, jejíž příběh byl řečen už tolikrát, že ho pomalu známe nazpaměť. Kdybychom měli vzít v potaz veškeré její adaptace, ať již kreslené, nebo hrané, snad bychom se ani nedopočítali. Zvlášť, když se tam dají zahrnout i jiná díla, která se Popelkou sice inspirují, ale oblékají ji do daleko modernějšího kabátu. Ostatně i já jsem kdysi psala (a nevydala, nečekaně! 😂) příběh o jedné takové „Popelce“, která teprve po svatbě zjistila, že vzít si bohatého chlápka nemusí být vždycky zrovna pohádka.

Příběh Popelky, nebo chcete-li Cinderelly, jak je známá v anglicky mluvících zemích, si nejnověji vypůjčil Andrew Lloyd Webber. Jak už asi víte, miluji Jesus Christ Superstar, Fantoma opery, dokonce i Love Never Dies. Postupně se mi pod kůži dostávají i Evita a Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť. Na druhou stranu jsem se nikdy netajila tím, že Cats není muzikál pro mě. Tak kde se v pomyslném žebříčku umístila nová Cinderella? Řekněme to tak, že někde uprostřed. Jak už jsem asi naznačovala, z trojice představení, které jsem v Londýně zhlédla, mě Cinderella zasáhla asi nejméně, i když měla tu nevýhodu, že jsem, na rozdíl od Frozen a Back to the Future, absolutně nevěděla, do čeho jdu. Jasně že jsem tušila, že tam půjde o nějakou tu kladnou hrdinku s krásným střevíčkem, navíc nám naštěstí George dal ještě před divadlem rychlou „nalejvárnu“ o ději této konkrétní verze, protože tedy od té klasické přece jen ušla dost velký kus cesty. Písničky jsem si ale dopředu nevyhledávala a byla jsem vnitřně připravená tak nějak na všechno. Čekala jsem, že to bude přehnaně moderní a ulítlé dílo, což se nakonec naplnilo jen částečně. 

Co se týče hudby, nemůžu pak říct nic špatného – naopak, nepřestává mě fascinovat, kde se to všechno bere v jediném člověku. Tolik muzikálů a každý jiný. Zde mě oslovila především hravost jednotlivých písní a jakási kombinace vícero různých stylů – od něžného pohádkového cinkání přes rozverné melodie humorných scén až k pořádně rozjetým peckám v čele se skladbou Bad Cinderella, kterou považuji za nejsilnější z celého díla. Ostatně také se nám ta melodie okamžitě usídlila v hlavě a celý Londýn jsme si ji zpívali, broukali, pouštěli na Spotify,… Bohužel už mi stačí jen slyšet nebo říct slovo Cinderella a tenhle kolovrátek se mi v hlavě zase rozjíždí 😁. Jak ostatně trefně rýmoval princ Sebastian: „Bad Cinderella… Who everyone avoids, like salmonella.“ Česky řekněme, že bychom se jí zkrátka měli vyhnout, stejně jako salmonele. 😂

Některé melodie v tomto muzikálu mi částečně připomínají Love Never Dies a především když slyším Beauty Has a Price, naběhne mi automaticky i krásně dramatická skladba Devil Take the Hindmost právě ze zmíněného díla. A chvílemi slyším zase malinko Jesuse. A možná právě ta menší podoba mě nakonec odrazuje – protože mi to trochu v hlavě rozehrává takové to… co kdyby. Ač nemůžu říct, že by se mi Cinderella nelíbila, nebo byla špatná, tak bych si prostě asi daleko víc užila, kdybych byla třeba na Love Never Dies.

Možná si nakonec k Popelce najdu cestu, jenom to zkrátka nebyla „láska na první poslech“. Ostatně jak nás učí romantické příběhy, kromě chemie je důležité i načasování (ano, parafrázuju seriál HIMYM 😂). Se Cinderellou jsme se v Gillian Lynne Theatre seznámili hned můj první večer v Londýně, byla jsem natěšená, nedočkavá, zároveň už ale taky pěkně utahaná. První polovinu jsem doslova zápasila s vlastním tělem – nejdřív, abych neusnula. Sedět vedle mě tedy asi nebyla žádná pohádka, protože jsem se pořád vrtěla. A pak ještě přišla křeč do nohy a já jsem vystřelila nahoru ze sedačky, jako bych se snad chystala znechuceně odejít 😃. Jenže nebylo tomu tak. Každopádně následující pauzu jsem využila k procházce po divadle, k osvěžení… šla jsem si přepudrovat nos, jak se říká. 😉A jak jsem tak koukala na dveře kabinky na toaletě, došlo mi to. Jsem v Londýně, jsem v divadle, jsem strašně šťastná, že to nakonec fakticky vyšlo! 

Ano, divné místo na takovéhle prozření (total epiphany!), ale konečně mě to definitivně probralo a nakoplo a já byla schopná si druhou polovinu představení vychutnat mnohonásobně víc. A je pravda, že mě víc bavila, a to především díky skvělým efektům v čele s královským bálem, kdy se jeviště dalo do pohybu a spolu s pár předními řadami se otočilo tak, že i my jsme, ač jsme seděli trochu bokem, rázem měli všechno dění jako na talíři. „No, výborně, takhle už zůstaňte,“ vtipkovala jsem nadšeně a vychutnávala si, jak na nás tanečníci z company pokyvují a mávají, jako bychom byli také hosté na plese, stejně jako oni. 

Na moment jsme se tak ocitli přímo v pohádce a už jenom kvůli tomu podle mě mělo cenu tohle představení vidět. Myslím si, že na to dlouho nezapomenu. Většinou nerada říkám něco jako: „Tohle by v Praze prostě nezvládli,“ nebo „U nás by tohle představení zkazili.“ Myslím si, že máme i v Česku skvělá muzikálová divadla a dokážeme udělat skvělou show (znáte to pořekadlo s malým kašpárkem 😊), ale v případě Popelky musím skutečně uznat, že kdyby se hrála u nás, nebude to úplně „ono“. Právě proto, že si neumím představit žádnou naši scénu, kde by se podařilo tímto majestátním a úchvatným způsobem scénu s plesem zrealizovat. A bez tohoto efektu by pro mě požitek z představení byl zhruba poloviční.

Samozřejmě bylo víc věcí, které se mi na Popelce líbily. Když ještě zůstanu u té vizuální stránky, musím pochválit celkovou scénu, která opravdu působila pohádkově a dokázala se rychle a nenápadně měnit podle potřeby. Zaujalo mě i zvláštně zvlněné pozadí jeviště, u něhož jsem měla pocit, že se dívám na nějaké obří pokřivené varhany. Vážně nemám co vytknout. Naopak jsem hrdá, že scénu vytvořila Češka (alespoň původem) Gabriela Tylesova.

Též mohu vychválit její skvělé kostýmy. Nejúžasnější modely měla asi samotná královna, to byla skutečně radost pohledět. Zaujal mě i kostým samotné Cinderelly, který mi zároveň hodně připomínal tu potrhanou zástěrku, kterou měla Popelka v animované pohádce od Walta Disneyho z roku 1950 (a jak ji mám asi nejvíc zafixovanou), ale na druhou stranu působil velmi moderně a dokázal mě přesvědčit o tom, že Cinderella je současná mladá holka, skoro bych řekla i puberťačka, která může žít kdekoliv na světě a ne jen v pohádkové zemi. Moc to slušelo i princi Sebastianovi a samozřejmě se podařily i kostýmy z plesu.

Pokud ovšem čekáte, že se jako obvykle promění na bále i Popelka – z chudinky v krásku, tak budete možná trochu zklamáni. Její kouzelná proměna, nebo jak je zde naznačováno, plastická operace, podle mě dopadne dost hrozně. Ten nový look jí vůbec nesedl. Působila proto spíš jako maškara než krásná princezna a rozhodně jí to mnohem víc sluší během celého zbytku představení. Asi to byl záměr, co nám měl dát najevo, že když je člověk sám sebou, sluší mu to nejvíc. Jenže i tak mi to zkrátka bylo trochu líto.

Asi nejvíc mi na ní vadila paruka, kterou na plese měla. Byla samozřejmě za blondýnku, ale po celý zbytek představení byla za brunetu, což jí sedlo daleko lépe. A o to větší bylo pak mé překvapení, když jsem zjistila, že představitelka hlavní role Carrie Hope Fletcher vlastně není „černá ani blondýna“, nýbrž ve skutečnosti spíš rusovláska. Měli jsme tu možnost si k ní dojít po představení pro podpis (a já dokonce i něco řekla, heč 😊) a stál před námi zdánlivě úplně jiný člověk. Ta tam byla Popelka. Tudíž i paruky musím tímto pochválit, jelikož působily neuvěřitelně přirozeně, a tak by mě opravdu nenapadlo, že se nejedná o skutečné vlasy. Skvělá práce 😊. 

Slabší to už bylo s příběhem muzikálu. Našly se detaily, které se mi moc líbily, ale naopak i věci, které mi tam úplně neseděly. Připadalo mi, jako by se autoři snažili docela pěknou pohádku natolik zmodernizovat a obohatit novými myšlenkami a nápady, že ji vlastně ve výsledku trochu ochudili. Abych nemluvila příliš obecně, pojďme si děj malinko zrekapitulovat, aniž bych vám snad zkazila případný zážitek, kdyby se někdy tato Cinderella vrátila na prkna, která znamenají svět, a vy byste ji chtěli navštívit.

Ocitáme se v malebném městečku Belleville, kde je vše na první pohled jako malované. Iluze dokonalosti se ovšem záhy rozbíjí a poznáváme, že zde vládnou předsudky. Kdo nejde jako ovce s davem a liší se, ten si nezaslouží nic než výsměch a urážky. A hádejte, kdo je zrovna jako na potvoru originál jak se patří? Samozřejmě Popelka, tedy jak ona sama říká: „Bad Cinderella“. Bad znamená zlá nebo špatná, ale ona není ani jedno, je zkrátka svá. Není ani žádná chudinka sedící v koutě, jak by se mohlo zdát. Naopak je to rebelka a neumí držet pusu na uzdě, což je mi sympatické. Jen škoda že jediné, o čem na rovinu mluvit nedokáže, jsou její city. (Asi holt málo sebevědomí, v čemž ji chápu 😊.)

A její kamarád, princ Sebastian, to má vlastně stejně. Znají se roky a mají se rádi, ale sami si nedokážou přiznat, že je mezi nimi možná něco víc než jen přátelství. A přitom už prince jeho matka královna nutí do svatby. Uspořádá ples, na němž si má Sebastian vybrat nevěstu. On pozve Cinderellu, ona se změní, aby tam lépe zapadla, jenže setkání na plese dopadne vskutku katastrofálně. A princ se má brzy oženit s jinou dívkou, navíc s Popelčinou nevlastní sestrou. No, chvíli to vypadá na pořádnou depku, ovšem přece jen je to pohádka, čemuž konec příběhu víc než odpovídá. Jistá veselka se tak na závěr skutečně odehraje, i když byste asi nevěřili, o jaké novomanžele se jedná 😂.

V ději se objevují nové motivy a myšlenky, bohužel mi leckdy připadaly nedotažené. Například se v pohádce objeví i postava, která se přihlásí k homosexuální orientaci. Jsme tak svědky jeho coming outu, ale co je zajímavé, jeho okolí s tím absolutně nemá problém. V podstatě celé město, které se doposud jevilo úzkoprsé a řekněme si to upřímně, trochu přitroublé, přijme tuto postavu a její odlišnost bez mrknutí oka. Ani rodina se nad tím nepozastaví, zkrátka to bylo oznámeno, všichni to vezmou jako fakt a jedeme dál – můžeme pařit. 😂 Takový dojem jsem alespoň měla já. Přitom si myslím, že když už nám chce moderní podoba pohádky o Popelce sdělit, že je normální a v pořádku být homosexuál (což samozřejmě je 😉), tak by to mohla udělat trochu inteligentněji a upřímněji. Bylo by přece podle mě daleko zajímavější, kdyby kvůli tomu vyvstal nějaký menší konflikt. Někdo by tu novinku nejprve špatně snášel a postupně by to akceptoval – a to by byl přece správný happy end.  Proboha, vždyť by stačilo, aby máti omdlela, než tu zprávu nějak zpracuje. Takhle se vše odbylo jen jako mávnutím kouzelného proutku a spíše z toho zbyl už jenom fórek. 

Stejně tak se mi zdál skvělý motiv toho, že Cinderella je dokonalá přesně taková, jaká je. Vlastně chlapa ani nebude potřebovat ke štěstí, najde si něco jiného, co její život změní a naplní. Jenže ani to není nijak dotaženo. Samozřejmě jsem si přála, aby se dala dohromady se Sebastianem, když už se mají tak dlouho rádi, ale na druhou stranu si říkám – co bylo dál? Našla Cinderella to, co hledala? A co to vlastně bylo? Svoboda, volnost? Nebo co vlastně? To jsme si už tak nějak museli do pohádkové rovnice dosadit sami. 

Žádné děti jsme s sebou v Londýně neměli, a tak si nejsem jistá, jak by příběh tohoto muzikálu chápaly a braly. Jsem každopádně silně přesvědčená o tom, že Cinderella od Andrewa Lloyda Webbera není představení primárně pro dětské publikum. Neřekla bych, že je pro malé raubíře nevhodné, to zase ne. Ale podle scénáře (Emerald Fennell) bylo jasně poznat, že je psán především pro dospělé. V dialozích a dokonce i v textech písní (autorem je David Zippel) jsou totiž ukryty i nějaké ty dvojsmysly a drsné či přisprostlé vtípky. 

Už v úvodu nás píseň zvaná Buns 'N' Roses (jak jistě vidíte, samotný název je narážka na rockovou kapelu Guns N' Roses) informuje, že v Belleville kvetou krásné růže a pečou se zde slané bochánky. Jenže když někdo vykřikuje: „check out my hot buns“, může to znamenat i něco jiného než nevinné „koukněte na moje horké bochánky“. Já si tedy spíš představuji, že nás dotyčný vybízí, abychom se podívali, jaké má přitažlivé pozadí 😂. A takových drobných žertíků postupně přibývalo. 

Je pravda, že všechny jsem kvůli jazykové bariéře nezachytila, ale můžu říct, že jsem se i tak během večera v divadle hodně nasmála. Bavily mě i nevlastní sestry Popelky, z nichž jedna (Adele), ač se měla vdávat za prince, pořád zamilovaně básnila o místním pekaři, a ta druhá jménem Marie (přejmenovala jsem si ji na Marilyn podle Marilyn Monroe 😂) už na všechno kašlala a raději nasávala, než aby si s něčím dělala svou blonďatou hlavinku. Její záchvaty smíchu na svatbě pak neměly chybu 😊.

Tím se tak trochu oklikou dostávám k obsazení – skvělý komediální talent totiž podle mě v roli této nevlastní sestry Marie předvedla Georgina Castle. Její sestru si zahrála Laura Baldwin, a ačkoliv mě zas až tak nezaujala, jejich tandem byl nezapomenutelný. A hlavně se i Adele dočkala nakonec svého šťastného konce, což je rozhodně fajn 😊. Jejich máma měla v tomhle směru smůlu. Žádné intriky jí nevyšly, ani jednu z dcer neprovdala ani za jednoho prince… A ještě ke všemu jí královna nechala vyhodit ze svatebního mejdanu.  Musím říct, že na Victorii Hamilton-Barritt, která zlou macechu ztvárnila, mě zaujalo především, jak skvěle dokázala pracovat s hlasem a měnit ho podle potřeby. Docela by mě zajímalo, jak asi mluví ve skutečnosti. Královnu si zahrála Jessica Kirton a můžu říct, že byla roztomile nesnesitelná 😊. V podstatě to ani nebyla záporačka, jen si šla zkrátka za svým cílem, bez toho, aby hleděla napravo či nalevo. A vlastně proč by se měla rozhlížet? Vždyť je královna! 

Ostatním Statečným se také velmi líbila Gloria Onitiri v roli víly kmotřičky neboli The Godmother. Nemůžu jí upřít energii, super hlas i humor, bohužel mě osobně zkrátka toto pojetí postavy vůbec nechytlo, což tedy souvisí opět spíše s tím, jakým způsobem byla napsána. Nerozumím moc její motivaci, tvrdí sice, že vše dělá pro dobro Cinderelly, ale ono to tak zkrátka vůbec nevypadá. Sice to nakonec vše do sebe zapadne, jenže možná že kdyby se do toho v první řadě vůbec nemontovala, nic by se ani nezamotalo a nemuselo rozmotávat. Dokonce si myslím, že by mě muzikál bavil víc, kdyby tam tato postava vůbec nefigurovala, případně kdyby byla napsaná ve smyslu, že se snaží pomáhat, ale je nešikovná a nejde jí to, nebo to prostě dělá úplně blbě. 😊 Například mám ráda pohádku Zakletá Ella (Ella Enchanted), kde bych vílu Lucindu, která všechna nadělení „spískala“, vždycky nejradši uškrtila za její aroganci a neschopnost poslouchat druhé a uznat vlastní chybu. Právě ta nenávist mě ovšem baví a díky ní můžu hlavní hrdince víc fandit, film prožívat a užívat si to. V Cinderelle šla zkrátka tato postava úplně mimo mě, což je škoda.

Naopak hlavní dvojici jsem naštěstí fandila docela dost. Jakmile se Sebastian a Cinderella objevili na jevišti společně, hned z nich sálala krásná chemie. Ne vyloženě žádná žhavá jiskra, spíš bylo na první pohled jasné, že jsou to nejlepší přátelé a mají hodně společného. Jejich vztah, který se v průběhu děje vyvíjí, byl jedna z nejlepších věcí na tomto představení. Když se v jeden moment jejich cesty rozejdou, je to kvůli hlouposti, podobně jako v mnoha jiných romantických filmech. Trochu tím ze Sebastiana udělali troubu, ale nevadí, odpustila jsem jim to 😂. Nějaká komplikace po cestě zkrátka být musí. Když došlo na polibek, celé divadlo jásalo. A uznávám, že i mně to rozehřálo srdíčko 😊.

Sebastiana ztvárnil Ivano Turco, který mi na první pohled připadal jako běžný hezounek, po kterém jistě holky šílí. Překvapilo mě, že v ději si o něj nejprve nikdo pomalu ani kolo neopřel a všechny zajímal jen proto, že je princ. To pro mě nebylo příliš uvěřitelné. Každopádně Ivano předvedl skvělý výkon, nejprve především herecky. Věřila jsem mu naprosto vše, včetně toho, že si vlastně moc nevěří a jen dělá to, co se po něm chce, aniž by si byl jistý, po čem vlastně touží on sám. Jen Cinderella ho prý dokáže vidět takového, jaký opravdu je. Později zaujal i hlasově, především ve společných duetech právě se Cinderellou. A na závěr ukázal, že se umí i setsakramentsky dobře hýbat, když mu na královských oslavách poručí, aby tančil. Tak tančí… a skvěle to rozbalí!

Také u představitelky titulní role jsem měla dojem, že svůj výkon stupňovala. Na začátku se snad trochu držela zpátky a postupně to také neuvěřitelně rozbalila. Málem jsme si z toho sedli na zadek, tedy až na to, že už jsme tedy seděli 😂 Ačkoliv ji líčení a paruka dost proměnily, je podle mě Carrie Hope Fletcher skvělou volbou na tuto roli. Snad bych řekla i to, že byla v celém představení zkrátka nejlepší. Neuvěřitelně silný a krásný hlas, parádní herecký výkon, přidrzlá jiskra a roztomilý smích – díky ní to opravdu byla Popelka, jak má být. I přesto všechno, co se na ten příběh po cestě nabalilo 😊.

S pár dalšími Statečnými jsme se pak shodli, že jsme už našli této Cinderelle i vhodnou českou představitelku – tou je skvělá Vendulka Příhodová. Myslím, že by tuto úlohu zvládla naprosto bez zaváhání a skvěle by se hodila i typově, ani by nepotřebovala paruku. Ale jak už jsem zmiňovala, obávám se, že i kdyby se náhodou toto představení u nás mělo hrát, nebude to úplně ono, bez toho skvělého točitého efektu. Pokud by se našla umělecká scéna, která by si na to troufla, obsadili by Vendulku a překlad by se povedl tak, aby byly zachovány všechny ty „ne úplně vhodné“ žertíky (a třeba by přibyly i nějaké nové, protože co Čech to vtipálek 😂), určitě bych dala tomuto muzikálu ještě jednu šanci. A třeba bych se tak dočkala i malého osobního happy endu 😊.