Divadelní představení Petr Pan: Pohádková exkurze (nejen) pro děti

 

Jaký by to asi byl pocit, kdybychom mohli jen roztáhnout ruce a vzlétnout? Plout si jen tak bezstarostně po obloze a ještě navštívit zemi, jakou svět ještě neviděl. Nebo tedy spíš Nezemi? 😊Odpověď už znají třeba Wendy s Míšou v pohádkovém příběhu Petr Pan, jehož titulní hrdina je sympatický rošťák s neposedným stínem. V Nezemi dohlíží na partu Ztracených chlapců a jeho úhlavním nepřítelem je kapitán Hák (pojmenovaný podle „dobové protézy“, co má místo uříznuté ruky), jenž spolu se svou pirátskou bandou ohrožuje klid Nezemě a zabíjí Indiány. Ostatně, kdo by tento příběh alespoň v kostce neznal, že? 😊

Dokonce i já jsem si zápletku ještě dobře pamatovala, ačkoliv je to už dost let od doby, kdy jsem si nějakou filmovou verzi Petra Pana dobrovolně pustila. Nikdy se totiž nezařadil mezi mé oblíbené pohádky, a tak jsem se k němu v dospělosti už nevracela. Leda tak trochu v seriálu Bylo, nebylo (Once Upon a Time), kde je ovšem celý příběh podaný jinak a Petr je v něm ultimátní bídák 😂.

Na reparát jsem si tak Petra Pana pozvala až ve chvíli, kdy mi moje dvě kamarádky, navíc zcela nezávazně na sobě, sdělily, že v Divadle ABC se bude hrát představení právě s názvem Petr Pan… a že ho samozřejmě obě »nutně potřebují« vidět. A tak co by ne, že? I když tedy, než se inspirujete, přečtěte si toto varování: Inscenace je vhodná pro malé diváky od 5 let, tudíž pozor, v hledišti se opravdu mohou vyskytovat malé děti… a co hůř, budou mít nad vámi převahu 😂. Než představení začalo, chvíli jsem si v hledišti připadala skoro až nepatřičně. Ale zážitek to byl i tak moc pěkný. 

A to i přesto, že do divadla jsem dorazila velmi nepřipravená, v tom smyslu, že jsem si o představení ani moc nezjišťovala. Informace ke mně tedy doplouvaly postupně, například díky Annie už vím, že za hudbou stojí Darek Král, kterého vychválila již v Elefantazii. Můj první hudební dojem byl také krásný, v hledišti se zhaslo a zazněly velkolepé tóny, které dokonale navodily pocit, že právě cestujeme do pohádky. Také první píseň, která se v představení objevila a v níž nás hrdinové tak trochu vybízeli „Pojď žít“, mě zaujala. Ještě se mi líbilo, že součástí hudební složky byla i harfa – dodávalo to krásnou atmosféru. 

Ovšem úvodní melodie se posléze začaly spíše opakovat a mé nadšení tak zase vyprchalo. Vše to bylo velmi příjemné na poslech, ale byla podle mě trochu škoda, že jsme se v průběhu děje nikam hudebně neposunuli a pluli jen na té jedné vlně. Ovšem myslím, že to je také způsobeno krátkou délkou představení (2 hodiny 15 minut včetně přestávky – aby to hravě zvládly právě i dětičky 😊), která nedopřála zřejmě tolik prostoru k manévrování. Stejný pocit jsem měla i z textů písní, jejichž autorem je Ondřej Ládek alias Xindl X. Ani jedno slovíčko nemůžu vytknout, vše sedělo, jak má, jen… jsem asi čekala trochu víc slovních hříček a vtipu, jelikož Xindl X je tím známý a i mě obvykle baví.

Zde ale na vtípky ukryté do písniček nedošlo, nebo byly schované tak dobře, že jsem je neobjevila. I tak je ale v představení humoru na rozdávání. V mluvených pasážích najdete jednu hlášku za druhou a snad žádná scéna není naprosto a na sto procent vážná. Vždy se tam najde něco, co je podané „trochu jinak“ a vtipně. Působí to často jako takové nenápadné mrknutí směrem k dospělým divákům. Ani rodiče se tak rozhodně na Petru Panovi nudit nebudou, naopak jim zaručuji víc než jedno pobavené vyprsknutí a nějaký ten drobný záchvat smíchu. Snad jen závěrečné odhalení, že Petr Pan znal v minulosti i maminku Wendy a následné vtipkování na toto téma, už mi připadalo trochu za hranou. Do mysli se mi totiž okamžitě vkradl jiný pán, co nikdy nechtěl zestárnout a do svého „Neverlandu“ si zval malé děti. A na něco takového prostě na dětském představení myslet nechcete…

To je ale asi jediná zásadní výtka, kterou mám. Jinak jsem se opravdu ani já nestihla nudit - na jevišti se pořád něco děje a příběh se odehrává bez větších zdržení, a tak dobře odsýpá. Není divu, že jsme pak všichni příběh skutečně naplno prožívali. Když například kapitán Hák prozradil divákům svůj plán, jak zneškodnit Petra Pana, zřetelně jsem slyšela, jak za mnou nějaké dítě šokovaně zalapalo po dechu. 😁

A herci s tím vlastně už dopředu počítají a občas do akce zapojí právě i obecenstvo. Občas někdo z postav pokládá otázky a nechává děti, aby se hlásily a odpovídaly na ně, jindy si nějakou vtipnou reakci sami vymyslí, aby byla legrace. A asi nejlepší byl pak moment, kdy téměř v samém závěru kapitán Hák hledá dobrovolníka, aby mu pomohl otevřít jednu neposlušnou lahvičku s jedem. Dokonce pak i velmi originálně poděkuje 😂. Následně se hledá i dobrovolník, který by se nechal sežrat krokodýlem, ale jak by napsali v Hollywoodu do titulků: Během představení nebyly sežrány žádné děti! 😉😀

Dětskému divákovi je uzpůsobena i scéna Marka Zákosteleckého, kterou bych přirovnala k malovaným kulisám, typickým pro dětské pořady typu Studio Kamarád. Ve výklenku nalevo se objevuje mořská panna, vpravo se dají zase pověsit sítě na zajatce. Přímo na jevišti se pak ocitáme zpočátku na zaoceánské lodi, následně se jedním otočením dostaneme i do kajuty dětí a následně už můžeme obdivovat i pohádkovou Nezemi. Nechybí ani »vymazlená« pirátská loď a dokonce i s propadlem. Vše efektní a zdánlivě jednoduché, navíc doplněno úžasnými magickými triky. Aby Petr Pan létal, už dávno není problém, ale zde jsme viděli i pár dalších skvělých kouzel, až si člověk říká, jestli se mu to jen nezdá. Skutečně povedené 😊.

Nic nenamítám ani proti kostýmům – trochu jsem se obávala, aby zde nebyl zvolen klasický „petrpanovský styl“ a Hák a Petr nevyfasovali v kostymérně punčocháčky a fiží. Naštěstí se autorka kostýmů Sylva Zimula Hanáková vydala jiným směrem a trochu nám ty dva hlavní chlapíky zmodernizovala. Oběma jim to tak skvěle slušelo – Petr vyfasoval jakési speciální tetování na hrudi a kapitán Hák má zase novodobější účes připomínající dredy. Byl tím pádem tak trochu »střihlý Jackem Sparrowem z Pirátů z Karibiku«, ale nevadilo to 😊. Také se mi moc líbil kostým víly Zvoněnky – sama bych ho sice na sobě mít nikdy nechtěla, ale opravdu se mi k postavě moc hodil.

Teď se ale ještě vrátím k těm zmíněným dvěma mužským – Petrovi a kapitánu Hákovi. Ačkoliv se v názvu představení objevuje jméno jen jednoho z nich, z této verze jsem přesto nabyla dojmu, že hlavními postavami jsou oba. Děj jim věnuje nejvíce prostoru, a i když jsou Hák a Petr protivníky v boji, mají vlastně docela dost společného. Petr hned v úvodu deklaruje, že nemá žádnou maminku a tváří se, že žádnou nepotřebuje, Hák pro změnu jednu měl, ale přišel o ni – přesto je pro něj matka i nadále „strašákem“ a figuruje v jeho podvědomí i po smrti. Ovlivňuje tak jeho sebevědomí a dokonce i některá rozhodnutí v průběhu děje. 

Stejně tak představitelé těchto dvou postav, pánové Kryštof Krhovják (Petr) a Filip Březina (Hák), na mě působili v lecčem podobně. Oba mají vizáž dospělých fešáků, ovšem v jejich pohledu je ještě takové to rošťácké jiskření, díky němuž snadno uvěříte, že žijí na ostrově, kde nikdo nedospěl a nezestárl.  Petr i Hák mi tak byli docela sympatičtí a bylo snadné jim fandit, či v případě Háka alespoň doufat, že se mu třeba ještě podaří vrátit se na stranu dobra. Bylo mi ho vlastně celou dobu i líto, už jen tím, že sám přiznal, že kořenem jeho problémů je malé sebevědomí – ach, jak já zrovna tomuhle rozumím 😂. Na druhou stranu jsem si ani nepřála Petrovu smrt, takže jsem vážně držela palce oběma najednou, což je poměrně vzácné 😊.

Výrazná pak coby Wendy byla také Kateřina Marie Fialová, kterou jsem jako jednu z mála účinkujících znala již z dřívějška - viděla jsem ji totiž už v muzikálech Kočky či Cikáni jdou do nebe. Zde zase předvedla trochu jiné polohy – zpočátku se dokonale převtělila v malou slečnu, která je sice už natolik ‚velká‘, že mluví o polibcích a touží se jednou stát maminkou, ale zároveň je ještě natolik dítětem, že se vlastně skoro vůbec nepozastaví nad tím, když jí v noci nad postelí začne doslova poletovat cizí mladík.

V rámci příběhu pak Wendy figuruje také coby maminka ztracených chlapců – většinou se snaží být milá a trpělivá, ale nejvtipněji samozřejmě působí právě momenty, kdy jí ujedou nervy. I zde byla Kateřina Marie velmi přesvědčivá, i když mi kvůli tomu Wendy připadala snad až příliš svatouškovská. Trochu mi tím lezla na nervy, ale mám dojem, že je to spíše můj osobní problém s povahou té postavy, nikoliv s výkonem herečky. 

Vzpomínám si, že jako dítě jsem strašně nesnášela vílu Zvoněnku, ovšem v divadle se to otočilo a naopak jsem jí rozuměla a fandila. Když se šklebila na Wendy, připadalo mi, že jsme tajní spiklenci 😂. Svůj podíl na tom jistě měla i představitelka Zvoněnky - Tereza Krippnerová. Vizuálně splnila mou představu, ačkoliv byla samozřejmě trochu větší, než v Disney pohádce, ale to jí tedy vyčítat nemůžu 😊. Jelikož měla Zvoněnka po většinu času svůj jedinečný styl komunikace, byla Tereza vyloženě nezapomenutelná. Pěvecky předváděla opravdu divy. Také se mi hrozně líbil trik, kdy je Zvoněnka „na hanbě“ a skutečně to tak vypadá, že je úplně maličká. Netuším, jak to bylo provedeno, zřejmě skutečně nějaké kouzlo! 

Wendyina bráchu Míšu ztvárnil Denis Šafařík. Nevím, zda to bylo vyloženě jeho hereckým projevem, nebo spíš pojetím jeho postavy a režií, ale chvílemi mi Míša moc nesedl a jeho výstupy na mě působily spíše jako nějaká parodie na malé dítě. Naopak jiné momenty byly vyvedené a vtipné, navíc Denis občas nasadil takový výraz, že skutečně působil jako malý chlapec. Pomohl tomu také jeho rozčepýřený účes. 

Zaujala mě také Jessica Bechyňová v roli mořské panny Jezebel. Rozhodně ale nečekejte žádnou křehoučkou vílu Arielu (mimochodem právě Malou mořskou vílu odmala miluju 😊), jelikož Jezebel má rozhodně povahou blíže spíš k mořské čarodějnici Uršule. I tak byla ale radost se na ni dívat a často jsem se přistihla, že z ní nemůžu spustit oči. Díky kostýmu a masce to totiž skutečně vypadalo, že má rybí ocas. Její zákeřně znějící hlas pak doplňovaly i zvukové efekty v podobě bublání vody.

Z menších rolí nejvíc komediálního prostoru dostala čtveřice pirátů - Vojtěch Dvořák, Pepa Honzík a především Radim Kalvoda a Maxime Mededa. Druzí dva jmenovaní mi utkvěli v paměti spolehlivě nejvíce, jelikož se mi zdálo, že si to užívají a umí si udělat srandu leckdy i sami ze sebe, což je mi sympatické. 😊

Ráda jsem pak opět viděla Ninu Horákovou, která zde měla dvojroli – chvíli řádila jako indiánská princezna Lilie, pak se v okamžiku proměnila v elegantní a spořádanou (tedy zdánlivě spořádanou, jak se dozvídáme na konci představení 😂) maminku Darlingovou.

To nejlepší si ale nechávám na závěr – pomyslným zlatým hřebem v obsazení Petra Pana byl podle mě jednoznačně Ivan Lupták. V programu ani nebyl uveden, čekala jsem tak Martina Donutila, kterého jsem zatím na divadle neměla možnost vidět a na něhož bych tedy také byla docela zvědavá. Na fermanu se však objevilo právě jméno Ivana Luptáka, vtipně zakombinované i do jedné slovní hříčky přímo v ději představení.

Ivan se navíc rovněž zhostil hned dvou rolí. V Nezemi jsme ho měli možnost vidět v roli rozvážného a moudrého indiánského náčelníka, který se v jedné chvíli dočká i akční scény, za níž by se nemusel stydět ani Chuck Norris. V „obyčejném“ světě měl pak neobyčejnou úlohu – Nanu, psí chůvu, která ač zdánlivě němá tvář, ve skutečnosti mluví a má i dost jasné názory na některé lidské vrtochy. Ivan coby Nana tak představení zahajoval a stejně tak podobný výstup s ním nechyběl ani ke konci. Právě on jako první navazoval kontakt s námi diváky a snažil se dětské diváky vyburcovat k reakcím. Byl to takový náš spojenec a parťák, jak už tak pejsci bývají. Přitom ale dával nám „dospělákům“ svým ironickým výrazem ve tváři jasně najevo, že i když má na sobě vtipný kostým psí dámy, nehodlá se hloupě pitvořit.

V roli náčelníka byl pak rovněž geniální a dokázal nás rozesmívat i tím, jak byl úsporný v mimice a v pohybech. Ostatní ve scéně zrovna předváděli náročné taneční kreace, on v mezičase jen přesunul svůj luk do druhé ruky 😁. Oceňuji, že udržel vážnou tvář a celkově mě překvapil, jak se do rolí položil a proměnil se v nich. Předvedl totiž zase úplně jinou energii než ve Starcích na chmelu a dokonce i hlas posadil jinak. Tleskám mu tedy za to, jak má tvárný hlas a dokáže s ním pracovat. Pokud by o to měl zájem, přála bych mu víc práce v dabingu – rozhodně by byla radost ho v něm slýchat častěji. 😊

Už kvůli němu jsem ráda, že jsem Petra Pana v Divadle ABC přece jen zhlédla. Asi tu nebudu trávit každý volný večer, ale pokud máte tuto pohádku rádi, nebo máte doma nějaké znuděné potomstvo, určitě se na toto představení vydejte. Budete tak „snít a přitom bdít“ a nečeká vás ani žádná noční můra. 😊Jen nezapomeňte -  za druhou hvězdou doprava a pak rovně až do rána! 💖

Kdo ze statečných se ještě prolétl?

Petra Pana jste si u nás mohli přečíst i od Annie, kterou původně ani nenapadlo, že by se mohlo jednat o dětské představení. Její emotivní vzpomínky na divadelní výlet do Nezemě si můžete připomenout ZDE.