Muzikál Medicus: Moudrý a laskavý „univerzální“ všelék

 

V Městském divadle v Brně měl v říjnu premiéru nový muzikál s názvem Medicus. Jedná se o kousek ze španělské tvorby a předlohu má ve známé knize Noaha Gordona s názvem Ranhojič, podle níž vznikl také film. Já nic z toho ale popravdě před návštěvou tohoto představení netušila a dalo by se skoro říct, že jsem k tomuto výletu přišla trochu »jako slepý k houslím«. Zrovna jsem měla trochu náročnější období v práci a mozek vyhlásil nouzový stav a nepřijímal příliš nových informací, když se mě Annie zeptala, jestli s ní nechci do Brna jet. Já jsem pro každou »špatnost«, takže vždycky chci, ale jen jsem se tehdy zajímala, o čem že to má být a kdo v tom hraje hlavní roli. A dál jsem se v podstatě nezajímala. Později se k naší výpravě připojil též George a jeli jsme si to zkrátka užít.

Připadá mi docela zajímavé, že když jsme loni s Georgem jeli do Brna na Jane Eyrovou (pohledy naší partičky na toto představení najdete zde), měla jsem tu výhodu, že jsem děj dopředu znala z knížky, zatímco George ne, jelikož ji nečetl. V případě Medica se to ale obrátilo přesně naopak. Tentokrát to tedy byl George, kdo nám do detailů popisoval rozdíly mezi příběhem knižním a jeho divadelní adaptací. Popravdě se jeho náhled docela hodil, protože děj původního Ranhojiče je poměrně složitý, přičemž Medicus, ač se jistě snažil ze všech sil, zkrátka takové množství zápletek, postav a jejich vztahů, nemohl kompletně na divadelní prkna přenést. Už takhle představení trvá 3 hodiny a dvacet minut, což není zrovna málo. Ovšem pozor, já mám dojem, že jak u Jane Eyrové, tak u Medica se povedlo vše zkrátit a zjednodušit velmi citlivě, takže výsledný zážitek stál za to a nepůsobil ošizeně. Pár výhrad v tomto případě možná budu mít (a George coby fanda knižní předlohy jich asi najde přece jen víc), ale k tomu se chci dostat až později.

Nejprve bych chtěla pár slov věnovat hudbě, jejímž autorem je Iván Maciás. Na první poslech se jednalo o melodie vskutku působivé, kouzelné a v podstatě hodné toho doprovázet výpravný historický film. Byl by to jistě skvělý soundtrack, bohužel se nejednalo o písničky, které by mi okamžitě uvízly v hlavě a už mě neopustily. Myslím, že nejsilněji na mě zapůsobil hlavní hudební motiv, který se v průběhu děje párkrát vrátil. Právě ten ve mně vyvolával nejsilnější emoce a zdálo se mi, jako bych ho už dopředu znala, což v mém případě znamená, že má melodie šanci se mi takzvaně dostat pod kůži. A jen drobná poznámka, vůbec by mě v divadle nenapadlo, že to je hudba původem ze Španělska. Popravdě bych tipla spíše chladnější Anglii, ale podle mě je to tím, jak se hudební složka snaží vždy přizpůsobit prostředí, v němž se nacházíme. Nejprve jako bychom se ocitli v románu Charlese Dickense, posléze se v ději přesouváme do pouště a stejně tak i melodie a jejich atmosféra se mění. Když se setkáváme s židovskou kulturou, hudba se jí dokonale přizpůsobí, následně se ocitáme v paláci šáha, který slouží Alláhovi, a opravdu máme dojem, že tóny, které slyšíme, musely vzniknout někde na Blízkém východě.

Vše pak perfektně dolaďují i další prvky představení, tedy scéna a kostýmy. Postavy v Medicovi oblékla Andrea Kučerová a myslím, že všechny vystihla bez ztráty kytičky. Bez zaváhání vám dojde, kdo je Žid, kdo je žena v harému i kdo obyčejný vesničan. Nemám ke kostýmům žádné výhrady a ohromně se mi líbil kostým, který Mary vyfasovala při své návštěvě šáha. Celou dobu ji vídáme spíše v šedé a bílé barvě, a tak možná může působit trochu obyčejně, přičemž jediné, co vyčnívá, jsou její rudé vlasy. Ovšem právě v této scéně na sebe dostává nádherně výrazné barvy – zelené šaty a růžový šátek a skutečně nám rozkvete před očima, což je úžasné. 

Scéna, o níž se postaral Christoph Weyers, mě rovněž uchvátila. Asi by mě to nemělo překvapovat, protože jeho práce se mi líbí a už u Pretty Woman jsem ji chválila. Ovšem v případě Medica mám dojem, že sám sebe ještě o kousek překonal. Opět zde kombinuje projekce se skutečnými kulisami, ale na rozdíl od Pretty Woman tentokrát projekce nepůsobí jako ilustrace v knize, ale spíše jako naprosto realistické a rozpohybované fotografie. Když s bradýřovým vozem putujeme po Anglii, v pozadí vidíme lesní cestu, kterou jako bychom už možná někdy někde viděli. Při dlouhém putování zase pohledy na moře omývající pláž s vysokým útesem i na vyprahlou poušť působí jako geniální zkratka. 

A co se týče kulis, není to přehnané a zároveň se daří vystihnout vše potřebné, aniž by si člověk musel příliš domýšlet či snad váhal, kde se nachází. Stůl naznačí něčí domácnost, chaloupky a stánky nás přenesou na tržiště v Londýně a nemluvě o Orientu, kde často stačí použít něco tak „triviálního“ jako dekorativní mřížky a hned si připadáte jako ve starodávném chrámu. Stačí je malinko pozměnit či pootočit a máte pocit, že skutečně s Robem stojíte v jakési pitevně, kam sluneční svit přichází skrze otvory ve stropě. V této scéně je pak naprosto fenomenální i práce se světlem (o světelnou režii se postaral David Kachlíř), jelikož stačí správně nasvítit scénu a jeviště se zdánlivě promění v podlahu tvořenou kachlovou dlažbou. Případně si můžete představovat, že jsme se ocitli na jedné velké šachovnici. Ostatně Rob se právě rozhoduje, jak potáhne svou figurou, a my víme, že tento tah může ovlivnit celý jeho další osud a koneckonců i budoucnost lidstva a lékařství jako takového. 

Ale abych už nemluvila příliš v hádankách a náznacích, přejděme k samotnému příběhu, který je podle mého názoru rozhodně největší předností muzikálu Medicus. Autorem libreta je Félix Amador a o překlad do češtiny se postarala Zuzana Čtveráčková. Originál popravdě neznám, ale vzhledem k tomu, že vím, jak se sice španělština ráda tváří jako jednoduchý jazyk, ale její stavba žádnou hračkou není, musel být tenhle překlad dost těžký kalibr. Výsledný zážitek to ale rozhodně neovlivňuje, všechny postavy mluví i zpívají krásně česky a ani chvíli jejich repliky nešustí papírem, jak se říká.

Nic tedy zkrátka nekazí dokonalou iluzi a návštěvou Medica v Městském divadle Brno se tak vydáte na tříhodinovou pouť spolu s hlavní postavou, Robem Colem (osobně mám největší problém v tomto muzikálu s tímto jménem, je pro mě těžké fandit někomu, kdo si dobrovolně říká Rob 😂). Roba poznáváme už jako malého chlapce, navíc ve velmi obtížné chvíli. Jeho maminku zrovna postihnou komplikace při porodu a umírá. Mladší sourozenci najdou domovy po různých jiných domácnostech v Londýně, jenže nikdo není takový dobrodinec, aby si k sobě vzal devítiletého Roba, co roste jako z vody, pracovat ještě nemůže, ale zároveň už očividně sní tolik co dospělý chlap. Ujímá se ho ale bradýř a bere ho k sobě do učení. 

V podstatě by se dalo říct, že je trochu šarlatán a šejdíř, jelikož hodně pracuje s iluzemi a také s naivitou chudých a nemocných lidí, co chtějí věřit všemu, co by jejich život mohlo nějak vylepšit. Právě těm prodává svůj univerzální »všelék«… Přesto to ale není v jádru zlý člověk, nebo mi tak minimálně nepřipadal. Nějaké drobné neduhy možná skutečně umí vyléčit či přinejmenším zmírnit, a ačkoliv není pro Roba možná tím nejlepším vzorem, vychovává ho dle svého nejlepšího přesvědčení, učí ho novým věcem a dává na něj pozor. Nevykašle se na něj ani později, kdy už Rob není chlapec, ale spíše mladík, a popravdě mu už trochu přerůstá přes hlavu. Není divu, že ho Rob bere téměř jako otce. 

Ve svém životě by ale rád dokázal něco víc. Hladoví po vědění, rád by se naučil víc rozumět lidskému tělu a jeho problémům, rád by pomohl více lidem, uzdravil je a bojoval tak se smrtí. Má totiž zvláštní dar – dokáže smrt vycítit. Pokud se dotkne člověka a ucítí zvláštní chlad, ví, že danému pacientovi se krátí čas. Leckoho by něco takového vyděsilo a paralyzovalo, ale Rob je natolik silný, že chce zkrátka smrt porazit. Možná právě proto, že je to neuvěřitelně nerovný souboj, působí Rob velmi zbrkle a netrpělivě. Někdy to může být trochu problém, ale často mu to pomáhá, aby dosáhl toho, po čem touží. Když přijdou potíže, nevzdává se, ale pokračuje dál. Právě proto se s ním také můžeme vydat na dalekou cestu, kterou podniká, aby se mohl naučit více o lékařských vědách, pod vedením známého medica (dnes bychom asi řekli lékaře) jménem Avicenna. Při této daleké pouti za poznáním nachází Rob lásku, mnohá přátelství, ale potkává i řadu nástrah a nebezpečenství. Zde se mu splní jeho sen, nebo ne, to už vám prozrazovat nebudu. Věřím totiž, že návštěva Medica v Brně stojí za to, a tak se běžte přesvědčit sami. 

Pravda ale je, že už v divadle mě napadlo, že takový silný příběh nebylo jednoduché přenést do muzikálové podoby a že by mě možná více zajímalo činoherní zpracování. Možná si proto časem najdu původní film či nejlépe knížku, abych i já, podobně jako Rob, nasála víc znalostí a vědění. Jak už jsem zmiňovala, leccos mi pomohl objasnit George, jelikož ač to nerada říkám, některé situace v muzikálu byly zkrácené natolik, že jsem měla dojem, jako bychom kolem nich jen projeli v rychlíku. Zde se možná neubráním pár spoilerům, takže prosím, pokud jste Medica ještě neviděli, možná přeskočte následující delší odstavec a přejděte až k obsazení. 

První věc, která mě trochu šokovala, bylo, jak rychle jsme se v představení rozloučili s postavou bradýře. Rob mu oznámí, že od něj odchází a logicky dochází k hádce, ale když vyjde najevo, že bradýř brzy umírá, vše se změní jako lusknutím prstu. Bradýř pochopí, Robovi dá peníze a požehnání. A Rob odchází… Ehm, chlapečku, pokud má člověk, co se o tebe staral pěkných pár let, smrt na jazyku, byla by slušnost počkat, až opravdu naposledy vydechne, ne? Podle všeho se ale jednalo jen o jakési zjednodušení a v knize skutečně do světa vyrazil až po smrti a pohřbu bradýře. To mě zase trochu upokojilo. Trochu jsem se pak ještě podivovala nad tím, že Robovi, který musí zapřít křesťanskou víru a předstírat, že je Žid, vše prochází tak snadno. Překvapilo mě, že si stačí kolem sebe dát šátek, změnit účes a zvolit určitou pokrývku hlavy a hned je z vás v očích veřejnosti někdo jiný. Zde se ale rovněž jednalo o zjednodušení a podle George v knize sehrála svou roli také obřízka, a tak jsem vlastně ráda, že v představení byl tento detail vynechán a nikomu jsme do kalhot nahlížet nemuseli. Možná kdyby to ale nějak nenápadně zmínili, působilo to na mě lépe. V samotném závěru pak též došlo k pár zjednodušením, kde jsem to i chápala a v případě poslední scény jsem si vlastně i oddechla, jak krásně to dopadlo. Jen mi připadalo trochu zmatečné, když se v ději šáh rozhodl jednu z postav popravit kvůli tomu, že „smilnil“, přičemž my jsme žádné smilnění neviděli a ani se tam o něm doposud nemluvilo, pokud se nepletu. Přišlo to tak trochu jako blesk z čistého nebe a trochu mi to udělalo vítr v hlavě, než mi George vysvětlil, že v knize se jednalo o další, v podstatě nesouvisející zápletku. Pak už mi to začalo dávat smysl, ale moc jsem nechápala, proč, když tato zápletka v muzikálu nefiguruje, tam tato zmínka vůbec zůstala. V podstatě to byla ale jen drobná vada na kráse.

Tuším, že na Medica se ještě někdy znovu zajedu podívat, a to i přes drobné výtky, které jsem měla. V některých případech by mě totiž zajímaly i další alternace, a to i přesto, že si myslím, že zrovna při naší návštěvě jsme vychytali vskutku skvělé obsazení. 

Hlavní roli Roba ztvárnil Richard Pekárek a můžu říct, že jakmile vstoupil na scénu, hned mě Rob začal víc zajímat. Moc se mi líbilo, kolik energie dal Richard do ztvárnění tohoto hrdiny a jak vystihl jeho leckdy trochu uspěchanou a netrpělivou povahu. Přesto zůstal naprosto sympatickým. Obdivuji také, jak se zhostil některých velmi náročných pěveckých pasáží. 😊

 

V hlavní roli s ním alternuje Libor Matouš, jehož tvář se na nás dívá z oficiálních plakátů. Jakmile proto myslím na Medica a Roba, vybaví se mi právě Libor, ačkoliv jsem ho neměla možnost zatím vidět. Přesto, dle jeho výkonu v Devíti křížích, soudím, že je rovněž skvělou volbou a s Richardem Pekárkem tak budou v této úloze asi vyloženě vyrovnáni.

 

Jeho lásku s rudými vlasy a skotským původem, jménem Mary, si v našem případě zahrála Kristýna Daňhelová, jež mě ještě nikdy v žádné roli nezklamala, a tím pádem ani zde nemám žádných výhrad, snad jen, že se mi zdá, že jiné barvy vlasů než zrzavá jí přece jen sluší o něco víc. Opět, stejně jako v předchozím případě, mohu trochu srovnávat s postavou z Devíti křížů. Kristýna má v obou muzikálech podobný úkol v tom směru, že ztvárňuje krásnou ženu v době, kdy něžné pohlaví bylo na mužích závislé, respektive často v očích mužů neznamenaly víc než jen služku či sexuální hračku. Mary v podání Kristýny ale není žádná křehotinka či třtina, ale naopak v sobě skrývá neuvěřitelnou dávku odvahy a vnitřní síly, a tak zvládne leccos.

 

Za jeden z nejlepších a nejsilnějších momentů představení považuji chvíli, kdy Mary připravují na setkání s šáhem. Nejen díky krásnému kostýmu, který už jsem zmiňovala, ale také její sólový výstup v této scéně je úchvatný a nezapomenutelný, přičemž závěrečné tóny ve spojení s tím, že v pozadí za ní spadnou bílé závěsy, působily jako skvělé naznačení toho, k čemu se zde schyluje. Decentní, a přesto neuvěřitelně silné.

 

Mary pak ztvárňuje i Ester Mertová, kterou si pamatuji z představení Sněhurka a já, a tak věřím, že bude též výborná. Přiznám se, že bych ji ráda také viděla.

 

Mou pozornost a přízeň si ale v případě muzikálu Medicus »ukradli« především dva pánové -  Ladislav Kolář a Jakub Uličník. Konkrétně bez nich dvou by byl můj zážitek asi sotva poloviční. Pan Kolář má krásně sametový hlas a navíc z něj úplně čiší elegance, noblesa, ale také moudrost a zkušenosti. Naprosto nemám problém mu uvěřit, že je váženým lékařem Avicennou. O dva dny později jsem ho pak viděla ve Světácích v úloze, kterou ve filmové podobě ztvárnil Oldřich Nový, a opět to byla trefa do černého – pravý gentleman.

 

V případě Jakuba Uličníka můžu konstatovat – nomen omen. Opravdu je to »uličník«, protože ač ztvárňoval postavu bradýře, co není vyloženě ani černou, ani bílou postavou, dokázal si mě získat natolik, že jsem si k tomu podvodníčkovi vytvořila velmi silný vztah, zřejmě jako sám Rob. Právě proto jsem první slzy uronila právě pro něj. A co víc, jakmile se Uličník po čase vrátil na scénu (především tedy v druhé polovině představení), vždy mě spolehlivě rozplakal, aniž by se musel nějak moc snažit. Jen přišel, já už zase bulela jako želva. Emočně silná pak byla též chvíle, kdy se pánové Uličník a Kolář na jevišti vystřídali, jako by v Robových vzpomínkách. 💔

 

O tom, že je herecký chameleon, mě zde opět přesvědčil také Aleš Slanina v roli šáha. Celou dobu jsem si lámala hlavu, jestli je to na jevišti skutečně on, nebo ne. Za sebe mohu říct, že vousy mu vyloženě seknou, i když je pravda, že v Medicovi jsem sledovala spíše jiné věci. Ačkoliv na mě totiž Aleš obvykle působí sympaticky, tady byl v zápornější roli dokonale přesvědčivý – a to natolik, že jsem postavu šáha velmi záhy odepsala jako, s prominutím, naprosté hovado, jemuž jsem odmítala věnovat více pozornosti, než bylo nutné.

 

Těsně před závěrem muzikálu se to ovšem přece jen nakonec otočilo, namachrovaný král králů bez jakýchkoliv zábran zjistil, že moc je vrtkavá a vše se může brzy obrátit přímo proti němu. Rázem ukázal své city, projevil se tím jako člověk a teprve v tu chvíli mě začal zajímat. Není divu, že jsem pak ke konci už skoro ani nedýchala, jak jsem napjatě čekala, jak může vyhrocená situace v paláci dopadnout. A nakonec jsem vlastně šáha vzala na milost a uznala jsem, že má i světlé momenty a dokáže se zachovat jako správný chlap.

 

Zmínit bych jistě měla Gabrielu Čtveráčkovou v roli Roba coby malého chlapce. Ačkoliv jsem ji už viděla v Jane Eyrové (kde se mi přece jen její výkon líbil o něco více), opět jsem měla problém ji poznat, což bylo asi způsobeno i pokrývkou hlavy, co jí dali. Přiznám se, že mi ze třetí řady připadalo, že její hlas slyším možná až přespříliš silně, ostatně neměla tu vůbec jednoduché party, a tak se zřejmě opravdu snažila ze všech sil. Herecky jsem s ní naopak naprosto spokojená, Roba vykreslila ve chvíli jako snaživého a sympatického kluka, kterému rázem začnete fandit. 

Na malém prostoru mě pak zaujali též Oldřich Smysl v roli židovského lékaře a Ivana Vaňková coby Robova maminka. Postav je zde ale popravdě mnohem víc, a než bych je vyjmenovala, byli bychom tu do rána. Ať už ale mluvíme o Jiřím Horkém, Josefu Juráskovi, Viktoru Skálovi či o přátelích Roba v podání Jiřího Macha a Marca Salvadoriho, všichni to byli muži na svém místě. Stejně tak celá company byla naprosto skvělá, choreografie Michala Matěje jim dovolily zazářit, tudíž se všichni bez rozdílu postarali o skutečně silné představení a naprosto parádní divadelní zážitek.

Za takový menší bonus považuji některé perly v podobě myšlenek, co v sobě Medicus ukrývá. Jistě by toho bylo víc, ale jedna z vět, která mě v první polovině zaujala natolik, že jsem si ji o přestávce musela najít v programu, znovu přečíst a zaškrtnout, abych se k ní mohla vrátit, byla tato: „Zkroť svou netrpělivost a najdeš svou cestu“. Velká pravda, která platí nejen pro Roba, ale i pro mnoho lidí z dnešních dob.

 

Medica oceňuji především za jeho nezměrnou moudrost a také laskavost, s jakou k daným tématům přistupuje. Zobrazuje nevlídnou a náročnou dobu, střet různých kultur a náboženství a řeší trochu i přetěžký úděl tehdejších žen, co bych shrnula stylem: Drž pusu a krok s mužem.

 

Podobně jako nedávno u Devíti křížů (z nichž byl nadšený George, jehož pohled si můžete připomenout zde), kde jsem některá tato témata též vnímala, jsem nabyla dojmu, že lidi byli vždycky svině a můžu být jen ráda, že žiju dnes a ne v dobách dávno minulých. Ovšem u »Křížů« jsem odcházela nešťastná, smutná, zdeptaná a trochu mi připadalo, že mi někdo vrazil dýku přímo do srdce a ještě s ní párkrát otočil dokola. V případě Medica to ale bylo vlastně spíše naopak. Možná i díky závěru, co se nesl v pozitivním duchu, jsem byla plná vděčnosti a v duši mi zavládl mír, což je u mě skoro až vzácnost. Moc děkuji za takový univerzální všelék! Asi je to jen dočasné placebo, ale i tak si ho časem jistě ráda naordinuji znovu. 😊💗