Muzikál Doktor Faust: Žijme naplno, protože čas už nevrátíme

 

Kdo z nás by neupsal duši ďáblu, aby měl možnost začít znovu a lépe, napravit nějakou chybu z minulosti a najít štěstí, i když třeba jen na malinkou chvilku… Možná právě proto je příběh Fausta a ďábla Mefista natolik oblíbený, snad proto se k němu mnozí autoři vracejí, a proto už jsme na muzikálové scéně v Česku toto jablíčko okusili hned dvakrát, nejprve díky Mefistovi v Divadle Hybernia a nyní v Divadle Na Maninách s novým kouskem zvaným Doktor Faust. Rovnou řeknu, že já Mefista viděla jen jednou, vlastně docela náhodou. Zaujal mě především hereckými výkony - poprvé mě tu nadchl Jiří Zonyga a bylo to také vůbec mé první divadelní setkání s Petrem Ryšavým - ten se hned propracoval mezi mé oblíbené mladé muzikálovce a fešáky. Slibovala jsem si, že si ještě zážitek někdy zopakuji a hlavně mě zajímal Josef Vojtek, který za výkon v tomto představení získal dokonce Thálii. Ale pravda je, že už jsem se k další návštěvě nedostala a co se hudby či příběhu týče, nezanechal ve mně Mefisto zas až takový dojem, abych se do divadla vyloženě hnala.

Když jsem pak zjistila, že se chystá Doktor Faust, řekla jsem si, že si počkám na něj. Nechtěla jsem dvě tematicky podobná díla vidět v rychlém sledu a zároveň jsem měla tušení, že nový muzikál se mi zalíbí. A co mě k tomu vedlo? Stačila mi píseň Čas už nevrátím, kterou jsem v podání Tomáše Trapla slyšela na koncertu Muzikálem bez bariér v prosinci 2021. Jak už jsem tehdy zmiňovala, láska to byla okamžitá. Nadšená jsem byla z hudby i z textu a v podstatě jsem se už tehdy s muzikálovým Faustem docela dost ztotožnila.

Navíc mě potěšilo, že dílo uvede právě Divadlo Na Maninách. Někteří mí známí se vyjádřili v tomto smyslu, že je toto divadlo špatně umístěno. Jenže já si nemyslím, že by divadla měla být nasáčkovaná vedle sebe, naopak bych si přála, aby to kulturou žilo všude. No dobře, přiznám se, že zrovna v případě Manin mám i postranní úmysly 😂 - kousek odtamtud totiž pracuji, a tak je toto divadlo zkrátka v »mém rajónu« a už kvůli tomu má u mě plusové body. Taky jsem se shodou okolností v Divadle Na Maninách ocitla na několika představeních v době, kdy tato scéna teprve začínala a rozjížděla se.

Jednalo se o činohry s pár herci, jednoduché komedie a jeden velmi mrazivý thriller, ale všechny byly výborné a káply mi do noty. Když se divadlo začalo pouštět do muzikálů (počínaje Robinsonem, o němž jsem už psala v minulosti) a začalo spolupracovat i s Kulturou pod hvězdami, musela jsem ocenit jejich odvahu a bylo jasné, že jim do budoucna budu ráda fandit. Zkrátka je to takové… statečné divadlo! 😉

Na Doktora Fausta jsem se tedy těšila, ale zároveň jsem se trochu bála, aby vše dobře dopadlo, přece jenom v poslední době to divadla obecně nemají snadné. A také jsem byla jako na trní, jestli se mi tento muzikál zapíše do srdce, nebo kolem mě jen prošumí. Dokonce i o pauze jsem ještě nedokázala nijak smysluplně zformovat myšlenky a říct tak, či tak, protože jsem byla napnutá, jak se příběh uzavře. Ač jsem původní Goethovo dílo vlastně nikdy nečetla, ze školy jsem nějaké lehké povědomí měla (jenom to chtělo malinko oprášit) a dopředu jsem už věděla od Eric a Annie, že se nechystá žádný vyložený happy end. Tím pádem jsem stále tlačila svá očekávání před sebou a vyhlížela jsem konec. To se mi občas u prvních návštěv stává a trochu to negativně ovlivňuje můj zážitek, ale to je jen můj problém.

Můžu ale říct, že zatímco obvykle se mi v takové situaci zdá představení zdlouhavé a nekonečné (a při dalších návštěvách se to zlepší), tentokrát to dopadlo jinak. Doktor Faust mě zaujal téměř okamžitě a než jsem se nadála, přestávka byla tu. A pak už děkovačka a konec. Uteklo to jako voda a téměř okamžitě jsem věděla, že rozhodně půjdu znovu a v mezičase si víc naposlouchám písničky, protože už teď jsem si chvílemi nadšeně podupovala do rytmu. Když pak budu znát líp i texty, budu si v divadle připadat v podstatě jako na tom nejlepším koncertě. A pak už to zavání srdcovkou… 😊

CD s písněmi z Fausta už je sice naštěstí v prodeji, bohužel ale já jsem s tímto médiem nekompatibilní - řekněme to tak, že až budou všechny české muzikály na Spotify podobně jako ty z londýnských produkcí, bude můj život o poznání jednodušší. Naštěstí, jak jste možná už zaregistrovali, někteří Stateční jsou na tom lépe než já, CD si koupili a cestou do Brna na muzikál Devět křížů jsme si ho pouštěli. Díky tomu jsem se už cítila dostatečně »nabiflovaná« na druhou návštěvu, i když ten zážitek z auta byl natolik skvělý, že to vlastně nedalo Brnu ani moc šancí a celý večer se mi do mysli zpátky vkrádal akorát úžasný Sabat.

Zatímco Annie ve svém textu přiznala, že upsala duši Mefistofelům (jak už víte, ztvárněn je v představení vždy dvěma herci - mužem a ženou), já můžu směle říct, že mi učaroval právě Sabat. Celkově je toto číslo podle mě skvělé a v současnosti je tato píseň dokonce i mým budíkem, protože začíná zlehounka a pak se rozjede a dokáže mě pořádně nakopnout. Ostatně, melodie se mi líbila už na videu z tiskovky, stejně jako duet Markétky s maminkou. Obě tyto písničky se rázem připojily k Čas už nevrátím a staly se trojlístkem mých favoritů.

Problém« ale je, že hudba Vojty Adamčíka je skvělá celkově, a tak do budoucna »hrozí«, že si písničky oblíbím kompletně všechny 😂. Je to navíc přesně ten typ hudby, která je v naprosté symbióze nejen se skvělými texty Jana Batysty, ale i s celkovým příběhem a místem, kde se daná scéna nachází. Vytváří jedinečnou atmosféru a vlastně za chvíli začnete mít dojem, že takhle opravdu musí znít čarodějnický sabat nebo že nějak tak by skutečně mohl zpívat vyslanec pekla. Při druhé návštěvě už jsem tedy některé pasáže textu uměla i nazpaměť a přesně věděla, kdy přijde která pecka. 

Vyypíchnout musím rozhodně i samotný úvod představení, kde sledujeme samotnou sázku Boha s Mefistem o duši Fausta - jsou zde geniálním způsobem použity housle. Už při prvním poslechu jsem se okamžitě přenesla v myšlenkách k příběhům Starého zákona a tento pocit ve mně stále narůstá. Chvílemi má hudba pro mě trochu židovský nádech. A celkově se mi tato scéna též moc líbila - především v porovnání se stejnou situací z muzikálu Mefisto, kde bylo to totéž ztvárněno kombinací mluveného slova a tance či scénických pohybů, ale ve výsledku to na mě působilo velmi uměle a nepřirozeně. Zde jsem naopak postupně nabyla dojmu, že tak nějak skutečně může vyšší moc promlouvat - skrze melodii. Krásný nápad, tleskám 😊.

A když už jsem to nakousla, zůstanu ještě u textů, na nichž oceňuji především bezchybnou a bohatou češtinu, vtipné obraty a skvělé rýmy, které mě samotnou div nenutí k tomu, abych začala sama mluvit ve verších a hledala k nim variace (jen trochu vulgárnějšího rázu 😂, takže nemohu zveřejnit příklady 😊). Snad jen sem tam člověk narazí na slabší místo, třeba se když Markétčina maminka bojí, že její „život skončí smrtí“. Ano, to každý život 😀. Ale to je ve výsledku takový detail, že to vůbec nevadí a zážitek neruší. 

Možná už víte, že nejsem moc ten typ diváka, co bude okouzleně sledovat náročná taneční čísla, jelikož někdy mívají tendenci zdržovat děj a já se začnu nudit. V případě Doktora Fausta ale mohu říct, že jsem se nenudila ani na vteřinu, choreografka Petra Parvoničová měla spoustu originálních nápadů, které skvěle zapadly do děje. Company je zde naprosto prvotřídní a samotný scénář rovněž přišel s úžasnými nápady, jak tanečníky šikovně a nenásilně zapojit do děje. Díky tomu máte rázem pocit, že nám tanečníci v podstatě představili skoro celý vesmír.

Rychle a nenápadně se navíc promění hned v něco dalšího. Zde je na místě poděkovat především maskérně, v čele s Karou Weill, za perfektní a pohotovou práci. Na čarodějkách i zbloudilých duších se spolu s kolegyněmi asi dost vyřádily a osobně jsem se nemohla vynadívat především na ženskou podobu Mefistofela. Kdybych dopředu nevěděla, kdo hraje, nepoznala bych to. A stejně tak i titulní postava je krásně a uvěřitelně postaršena. Moc se mi líbila i paruka, kterou pro Fausta v podání Zbyňka Frice tvůrci zvolili. Ještě trochu výraznější nos a věřila bych klidně i tomu, že přede mnou stojí třeba rabbi Löw. 

Do víru historie mě rázem přenesla i jednoduchá a funkční scéna Patrika Holíka. V podstatě stačilo pár »kamenů«, nějaký ten schůdek a podařilo se nás vždy zavést tam, kam jsme potřebovali. A když se budete dívat pořádně, všimnete si, že vše dolaďují jakési nákresy, popisky a výpočty, skoro jako z pracovny samotného Leonarda da Vinciho. Atmosféru pak už jen podtrhly kostýmy (rovněž z dílny Patrika Holíka), kdy jsem nepochybovala o tom, v jaké historické době se nacházíme, ale zároveň nechyběl sem tam ani nějaký ten novodobější prvek, a to především, když se dostali ke slovu Mefistofelové. Líbí se mi představa, že ti mohli cestovat po světě napříč časem a klidně mohli znát i modernější módní výstřelek. Vždy to ale bylo vkusné a nepůsobilo to jako pěst na oko.

Dojde i na pár kouzelnických efektů, o něž se postaral Štěpán Šmíd. Už poprvé mi vyrazily dech a stále jsem ještě třeba nepřišla na to, jak se dá roztržená smlouva zase slepit v jeden kus, ani jak je možné, že Faustovi se v knížce rozhoří oheň. To vše vytváří perfektně magický celek.

Děj do detailů popisovat nebudu, ale jen pro pořádek - Faust s Mefistofelem uzavřou smlouvu. Ďáblův vyslanec musí plnit doktorova přání a dopomoci mu ke štěstí. A v ten okamžik, kdy Faust pocítí štěstí a uzná, že by si přál, aby ten moment nikdy neskončil, propadne jeho duše peklu. Co nakonec bude tím největším štěstím? Bohatství, vědění, či mladší tělo a světské radovánky? Nebo ještě něco jiného?

Zajděte si na Maniny a zjistíte to. Jen jsem ještě chtěla říct, že pokud jste v minulosti viděli Mefista a máte pocit, že Doktora Fausta už tedy vlastně můžete vynechat, protože je to podobné, tak pozor - chyba lávky. Příběhy, ač s podobnou zápletkou, se od sebe liší jako nebe a dudy. Ponechme stranou osobní vkus diváka, ale dejme tomu, že nebe je Faust a dudy zase Mefisto, protože vyznění Mefista je vlastně pozitivnější a pohádkovější. Doktor Faust také nabízí odlehčené a humorné chvilky, navíc často v momentech, kdy by to ani divák nečekal, ale nesnaží se nám na oči nasadit růžové brýle a říct, že na konci bude láska odměněna stůj co stůj.

Končí sice na smutné notě, ale přesto nám vlastně dává i jakousi skrytou naději - pokud se poučíme ze svých chyb, napravíme své hříchy a zůstaneme věrni Bohu nebo jiné pozitivní síle, v níž věříme, není vše zcela ztraceno a dorazí třeba časem i lepší zítřky. Nikča si ve svém textu stěžovala na to, že jí melancholii spolehlivě rozbila písnička na děkovačce. Ale já s ní tentokrát nesouhlasím. Poprvé už jsem ronila krokodýlí slzy už pěknou chvíli a děkovačka mi v tomhle směru aspoň trochu ulehčila a vrátila mě do normálu. A při druhé návštěvě se stalo něco, co jsem sama nečekala – rozplakala mě právě ta finálová píseň, která nám má dát špetku naděje. Přece jen už ten text je opět perla a mluví se v něm o tom, že ať chceme v životě cokoliv a ať nás potká jakákoliv strast, měli bychom si zachovat své štěstí a rovněž lásku, která je možná i něco víc než Bůh… (Nebo, jak nás učí už Johanka z Arku, jednoduše Láska je Bůh a Bůh je láska.)

Doktor Faust tedy není žádným »trdlovacím muzikálem« (pozor, teď nemyslím žádný konkrétní, protože každý máme v tomto směru přece jinak nastavený vkus), ale dává nám prostor se zamyslet. Já jsem třeba uvažovala i nad tím, co by se asi stalo se smlouvou v ten moment, kdy by Faust, ještě stále ve svém starém těle, dostal infarkt a zemřel. Přece jenom nebyl už nejmladší a najednou se kolem něj vrtěla spousta krásných mladých žen... Měl takové věci Mefistofeles nějak ošéfované? Mohl vlastně Faust v průběhu sázky zemřít? A pokud ne, mohl tímto způsobem, ač nešťastný, žít třeba ještě dalších sto či dvě stě let? Možná už moc filozofuji, každopádně jsem tím jen chtěla naznačit, že tohle dílo zkrátka opravdu jen neprošumělo, ale zanechalo ve mně hlubokou stopu.

Svůj podíl na tom jistě má i výjimečné obsazení. Titulní postavu si chci nechat až na konec, a tak začněme třeba Markétkou. Při své první návštěvě jsem v této roli zhlédla Mariannu Polyákovou, kterou mám moc ráda. Má silný a zároveň jemný a zvonivý hlas, který zní dobře i ve výškách, tím pádem bylo více méně jasné, že pěvecky bude i zde perfektní. Hlavně mě ale okouzlila herecky, splynutím s postavou a pozitivní energií, která z ní vycházela. V podstatě vešla na jeviště, vzala Fausta za ruku a ten byl ztracen - ta jiskra, to mládí, ta její radost, to vše ho praštilo po letech samoty do nosu a já to cítila až do třetí řady. Okamžitě jsem si Markétku rovněž zamilovala. 

V této roli se ovšem alternuje dívek hned několik. Jednou z nich je i Lenka Stejskalová, kterou jsem měla možnost vidět při druhé návštěvě. Vůbec jsem ji do té doby neznala, ale můžu ji též pochválit. Pěvecky těžký úkol zvládla bez zaváhání, a jakmile vešla na jeviště, tušila jsem, že tahle Markétka nepůsobí zas až tak naivně. Ovšem na druhou stranu jsem měla dojem, že o to zajímavější bude její herecký výkon v samém závěru. A bylo tomu tak – její utrpení rvalo duši na kousíčky. Moc se tedy těším, až Lenku uvidím v nějaké další roli, třeba i nějaké zápornější. Tuším, že to bude parádní. 😊

Také bych ráda coby Markétku viděla Natálii Grossovou, kterou jsem slyšela alespoň v některých pasážích na CD a věřím proto, že bude též výborná. Přála bych si, aby mě oslnila i herecky, protože myslím, že typově se na tuto úlohu perfektně hodí a působí vlastně podobně jako Marianna. Proto by mě zajímalo, zda mě dokáže chytit za srdce stejně jako ona.

V roli Markétčiny maminky jsem zatím měla možnost vidět zatím jen Ditu Hořínkovou, ale rozhodně to neříkám s lítostí, naopak. Myslím, že přesně tento typ rolí je pro ni jako stvořený - za normálních okolností by postava maminky byla vlastně nezajímavá a nedůležitá, ale Dita ji natolik prožije a celou zasype kouzlem zvaným mateřská láska, že není jiná možnost než si ji zamilovat a litovat jak ji, tak i její dceru. Pouto mezi matkou a dcerou bývá často výjimečné a zde možná ještě víc - na celém světě měly jen jedna druhou, a přesto jim chce nakonec i tohle osud vzít. Není divu, že jejich společné výstupy patří k těm nejdojemnějším.

Menší prostor má v představení čarodějka Iklil, ovšem skvěle zúročený. Jak už jsem zmiňovala, baví mě celá scéna se Sabatem, takže pro mě je Iklil zkrátka takový skrytý klenot tohoto představení. Nehledě na to, že jedna její replika těsně před rituálem mě dokáže vždy dokonale rozesmát, protože něco takového prostě v muzikálu neuslyšíte často 😂. Při mé první návštěvě Iklil ztvárnila Monika Sommerová a bylo poznat, jak moc si užívá, že dostala naprosto jinou roli, než kdy jindy. Má parádní hlas, to ostatně víme už dávno, a proto to byla skutečně paráda. Jen mě mrzí, že zvukař jí v první části Sabatu moc nepomohl a určitá pasáž textu, která je navíc v neuvěřitelně rychlém sledu, tak nebyla úplně dobře rozumět. 

V případě mé další návštěvy, kdy čarodějnici ztvárnila sympatická Kateřina Michejdová, už na tom Maniny byly se zvukem o dost lépe, díky čemuž jsem rozuměla víc. A když říkám sympatická, nenechte se mýlit – tak totiž působila až na následné autogramiádě. Na jevišti z ní šel spíše strach, ale přesto byla zároveň i podmanivá. Kdyby mě vyzvala, abych se také stala čarodějnicí, asi bych neváhala a okamžitě ji následovala. 

Mnoho šancí zaujmout získávají naopak oba Mefistofelové - tedy v mém případě Ladislav Korbel (při obou návštěvách) a Markéta Pešková (poprvé) a Nikola Ciprová (podruhé). Pán musí prominout, poprvé jsem si ho skoro nevšímala, protože ženská podoba Mefista je zkrátka neskutečně okouzlující. Z obou dam v černé paruce a rafinovaném kostýmu jsem zkrátka nemohla spustit oči. Při druhé návštěvě jsem už se snažila svou pozornost rozdělit s větší spravedlností, ale nedařilo se to stoprocentně. 

Zkrátka, s takovými vyslanci pekel by se člověk jistě dal minimálně do řeči a vůbec by nebylo těžké podlehnout a nějakou tu smlouvu s nimi sepsat. Také mě zaujalo, jak prozradili, že Bůh by je v nebi nepohostil, ale že jim to vlastně nevadí, protože oni dávají přednost svobodě. Opět mě to přimělo k zamyšlení, jaké podle nich tedy nebe asi je a jestli mají třeba v něčem pravdu, nebo je to všechno jen součástí jejich manipulátorských technik. Jaký vztah mají vlastně k Bohu?

A na závěr je tedy potřeba pár (no, asi i víc) slov věnovat představitelům doktora Jindřicha Fausta. Ti mě v podstatě nadchli tak, že jsem příběh prožívala s nimi. Nejprve Fausta poznáváme jako starého kmeta, v podstatě na pokraji sil. Ale v rámci smlouvy s Mefistofelem dostane posléze i nové tělo a stane se mladíkem. Když se na začátku druhé půlky představení setkáváme s mladým Jindřichem, okouzlil mě jeho představitel Jakub Mauer v podstatě okamžitě, především mladickým elánem. Přiběhl na jeviště a rovnou přišla akční a energická, ve všech směrech rozjetá píseň, takže mnou projel záchvěv energie. Bohužel zde opět zaúřadoval nevyladěný zvuk a Jakubovi nebylo příliš rozumět. Následně se nám předvedl jako skutečně skvělý mladý umělec. V samém závěru bylo pak jeho zoufalství naprosto přesvědčivé a strhující. 

Podruhé jsem v divadle natrefila na Lukáše Randáka, který je již na muzikálových prknech přece jen o něco zkušenější. Zvuk se též zlepšil, jak už jsem zmínila, takže pěvecky jsem si tedy Jindřichovy party, leckdy pořádně obtížné, naprosto užívala. Herecky mě rovněž dokázal hravě přesvědčit o tom, že Síla mládí mu nechybí. Pobíhal, poskakoval a já mu to skoro až záviděla, ale zároveň jsem to Faustovi po letech strádání hrozně moc přála.

Ještě chci podotknout, že považuji za úžasný krok nechat mladého i starého Fausta zpívat duet Faustova volba. Nejenže jim to krásně ladilo, ale i v příběhu to vytvořilo nádherný a procítěný moment. 

A teď už k oné pověstné třešince na závěr - coby starého Fausta jsem zatím neměla možnost vidět Tomáše Trapla, ale jelikož jeho pojetí písně Čas už nevrátím je prostě bomba, věřím, že by se mi zde také neskutečně líbil. Každopádně osud mi dvakrát přihrál Zbyňka Frice a já bych řekla, že se možná v tomto muzikálu dočkal své životní role. 

Minimálně v mých očích, jelikož jsem ho dříve vídala spíš v rolích typických klaďasů, případně v rolích komediálních, kde ale nebyl nijak zvlášť namaskovaný. Zde ale vypadá jako někdo úplně jiný a kromě toho je prostě naprosto skvělý a dokázal si mě získat téměř okamžitě. Je mi ho už od začátku neuvěřitelně líto, protože sice coby Faust celý život šel za svým snem, ale nejenže nebyl nijak zářivě a oslnivě úspěšný, ale navíc si zvolil samotu a klid a zahrabal se do práce natolik, že vlastně zapomněl žít. Nepoznal lásku, neměl rodinu, neměl ani žádné přátele, protože když později zmizí, skoro nikdo kromě Markétky a její matky si toho vlastně nevšimne. 

Na jednu stranu Fausta musíte litovat, na druhou stranu víte, že si to vybral sám a teď pláče nad rozlitým mlékem. Jenže občas by bylo zkrátka fajn vrátit čas a nějakou tu chybu napravit, takže mu zkrátka rozumím. Ačkoliv se snad ještě můžu chvíli považovat za mladou ženu (už to taky není, co bývalo 😀), stejně se zde s Faustem v podstatě ztotožňuji. Snažím se neuzavírat a víc žít, ale trochu se bojím, že jednou na tom budu úplně stejně jako on. Jen místo k „zaprášeným papírům“ se zkrátka budu vracet k počítači, abych zase něco sepsala.  

Jak vidíte, tohle představení mi ukradlo srdce a zamotalo hlavu, ale myslím, že je to jen dobře. Přála bych si, aby si podobné poučení odneslo třeba i víc lidí a neřešilo jen práci a peníze. Pokud vám do toho můžu trochu kecat, nezapomínejte ŽÍT. Ať nemusíte nikdy říct - „Ale vím, že už čas nevrátím.“ 💖